Author's Challenge - 4. díl : Smrt- nečekaná, všudypřítomná

Anotace: I challenge to Toulavá. Tak doufám že jsem tím někomu nezničila jeho plány:D

Když Rhain se probíral z mrákot nemohl si vzpomenou kde je, a ani co se dělo než se natáhl na tuhle hliněnou zem. Neuvědomoval si kolik je hodin, a nevěděl jak dlouho byl mimo. Hlavou mu projela bodavá bolest ze spánku, když se pokoušel posadit. Okolí měl stále rozostřené, ale Rhaina upoutal nějaký lesk nedaleko něho.
Odhrnul si pramen mahagonově tmavých vlasů, které mu bránily v rozhledu. Po pár pokusech zaostření na tu věc se mu vrátil ostrý zrak, který ihned rozeznal meč od kamenných schodů a chalupy, která byla značně zanedbaná.
Poznání o tom co se stalo ho udeřilo jako kovářovo kladivo do kovu.
Rychle se rozhlédl kolem sebe, ale ani jeho bratránek a ani ta dívka tu nebyli. Nedaleko schodů ležel další meč, tento byl Andrého.
Pomalu se postavil a přešel k němu. André svojí výzbroj jen tak nezahazuje… Jeho meč je jeho třetí ruka. Muselo se něco stát. Něco, při čem mu i jeho milovaný meč nesměl stát v cestě.
Rozhlédl se, ale ani jednoho z nich nikde neviděl. Najednou ho upoutal rychlý pohyb na ohraji lesa, který tu byl nedaleko.
Rhainovi se rozbušilo srdce. Andrého postavu a jeho blond vlasy by poznal všude. I mezi hloučkem stromů. Rozeznal i postavu té dívky, jejíž rudé vlasy se nedaly přehlédnout,která se mu zarputile stále bránila. Rozběhl se k nim. Nehodlal už dále trpět tenhle nechutný Andrého zvyk, vzít si vždy to co jedině on sám chce. Ticho, panující kolem, rozřízl tlumený bolestný výkřik, který Rhaina popohnal ještě víc.
Nebyl ještě ani v polovině své cesty a tělo jeho bratránka se skácelo na zem jako pytel brambor a ta dívka chvilku po něm. Na co jen ten idiot myslel? Jasně… Jen na to jedno jako vždy…
Nevěděl co se stalo, ale uvědomil si to ihned po tom, co se podíval na ně oba. André měl v krku zapíchnutou dýku a všude okolo byla krev. *Tomu už nikdo nepomůže. Bože buď k němu milosrdný!* Na zemi tu však ležela i ta dívka,uprostřed hrudi jí z rány vytékala krev, ale bylo vidět, že ještě stále dýchá.
Rhain na nic nečekal, i ona už byla o chloupek daleko od smrti. Dal jí ruku pod záda a do ohybu kolen.
"Kéž by ses byla nepohnula. Znehybnil bych ho a žili byste oba."
Dívka při jeho slovech otevřela oči. zadívala se na něj pohledem plným bezmoci a zašeptala: "Postarej se o Rose-Marie." Pak znovu upadla do mdlob.
Rhain jí rychle vzal do náruče a pospíchal k domu. Snad se mu poštěstí jí zachránit.

Rose-Marie vůbec nechápala, proč je z příjezdu dvou rytířů její sestra tak rozčílená. Radši Elise ale poslechla a schovala se v domě. Z místa, kde se schovávala měla dobrý výhled na okno, takže viděla vše co se venku dělo.
Viděla jak ten blonďák škrtil Elise, viděla jak se ten druhý pokoušel její sestru bránit, viděla dokonce i souboj obou, viděla jak se ten "hodný" skácel na zem. Když se však Elise probrala a ten blonďák jí začal honit, dostala o sestru strach. Co když jí zabijí? Nebo něco horšího?
Pozorovala jak ten druhý běží za nimi a pak se dlouho nic nedělo. V jednu chvíli už to nevydržela a vyběhla z domu.
Když za sebou rychle zavírala dveře, uviděla, že ten hnědovlasý pán se vrací s Elise v náručí. A Elise vypadala jako mrtvá. Rose-Marie zůstala jak přikovaná stát na místě.
Když k ní rytíř došel uvědomila si, že Elisabeth asi žije.
"Ty si asi Rose-Marie, že ano?" zeptal se jí.
Rose se nezmohla na nic jiného než přikývnutí.
"Doběhni do vesnice pro lékaře... Nebo kořenářku... To je jedno!! Hlavně ať jí někdo zachrání!"
"Ale..." snažila se Rose o odpor.
"BĚŽ!"
Rose se tedy rozeběhla pryč.

Rhainovy se zdálo, že uplynuly věky od té doby co ta malá odběhla. Odnesl zrzku dovnitř domu, kde jí položil do jedné z postelí. I když věděl, že vy se to asi té dívce nelíbilo, sundal jí z hrudi šaty a vyčistil ránu čistou vodou. Nic víc nemohl pro ní udělat. Jen čekat... A to čekání bylo něco strašného.
Začal pochodovat sem a tam po domě. Znervózňovalo ho šramocení brnění a tak si ho sundal.
Každou chvíli chodil kontrolovat, jestli ještě stále žije. Rána na hrudi se jen tak-tak vyhnula srdci.
Obcházel už asi milionté kolečko, když se konečně otevřely dveře a v nich stanula stará žena s Rose-Mariou.

Přes všechnu snahu udržel Elise naživu, po pár hodinách zemřela. Další člověk zemřel kvůli Andrého nechutnému zvyku mít vše na co si ukáže.
Elise Rhaina požádala, aby se postaral o Rose-Marii. A to on také hodlal udělat.
Pohřbili Elise s Andrém nedaleko od domu, na její hrob naskládali různé druhy květin které Rose-Maria zalila slzami.
Rose z této události, ze šoku, smutku a také uvědomění, dospěla dříve než ostatní děti.
Dříve si začala uvědomovat co se kolem ní děje a z malé nevinné holky, kterou Rhain odvezl s sebou domů, se vyklubala za tři roky chytrá a okouzlující sedmnáctiletá dívka, která byla, až na barvu vlasů, věrnou kopii své sestry. Rhain často žasnul nad tím, jak si sou obě podobné. A i přesto, že se Rhain snažil držet od Rose-Marie odstup, něco ho vždy nebezpečně táhlo zpátky k ní.

(Po třech letech, hrad Rhaina – Arrow)
Rose se znovu probudila z hrozné noční můry, co jí doprovázela už od smrti Elizabeth. Potůčky potu jí tekly z čela přes kořen nosu a spánky na tváře. Byla dosud noc a místnost osvětlovaly už jen žhavé uhlíky z krbu.
Rozhlédla se po pokoji a když neshledala nic neobvyklého, znovu si lehla. Ale spánek ne a ne přijít. Ležela a zírala do stropu. Na stíny, které vrhalo to malé světlo.
V hlavě se jí stále promítal ten jeden jediný den, jako vždy po tomto snu. Po tvářích jí svévolně začaly stékat slzy.
„Elise!“ rozbrečela se naplno.
Rose usnula až nad ránem, už dávno předtím jí slzy vyschly a zůstala jen neutuchající bolest a stesk po sestře…