Author's Challenge VI. - Veritas

Anotace: Tak jsme se dočkali. Trest ode mne dostává Divant Delvare :)

Kráčela dlážděnou cestou, jež obkličovali různí potulní hudebníci zpívající písně o hrdinských skutcích a penězuchtiví prodavači, co se snaží za každou cenu prodat své zboží při takové události jakou jsou turnaje. Tolik pánů z nejrůznějších koutů a tolik peněz jen a jen pro ně. Přeřvávali se jeden přes druhého, že nebylo slyšet vlastního slova. Ten prodával dýky a meče a ten zas pokrývky z nejlepších kůží. Kdo chtěl, našel si svoje.

A ona jen tiše našlapovala na dlažbu zanesenou prachem a pohrávala si s přívěsky symbolů, které pro ostatní byli zvláštní, rouhačské a tajemné. Tělo ji halila tunika z jemné dozelena barvené látky. Měla na sobě hnědé kožené kalhoty a vysoké boty. Na dívku se to neslušelo a takovýto oděv způsoboval jen pohrdání.

„To je ta bosorka,“ slyšela šeptat, když se blížila k aréně. „Šarlatánka!“ šeptali jiní. Někdy se našli i ti, kteří jí nosili dary a děkovali za vyléčení blízkého nebo zvířete, ale ne nikdy na veřejnosti, vždy docházeli až do jejího příbytku. Někteří jí chodili žádat, aby nahlédla do jejich budoucnosti. To ona ale odmítala.

„Čarodějnice!“ Ozvalo se jí za zády a pak ucítila tupou bolest v temeni a pak už jen stačila instinktivně dát ruce před sebe, aby ztlumila náraz na zem. Snažila se znovu postavit na nohy a uklidnit dech, ale v tu chvíli k ní někdo přiběhl a kopl ji do žeber. Svalila se na zem a rozkašlala se. Bylo už velmi těžké dýchat, když jí hrdlo svazovala neskutečná bolest a oblaka prachu v krku řezala jako tisíc dýk. Chvíli si ještě myslela, že toho ten neznámý útočník nechá, ale když přišla další a další rána, rychle se smiřovala s tím, že se v noci probere bez pomoci v kaluži vlastní krve a slin smíchané s prachem…

***

Dav jásal, když pán Arrowu usedal se svojí chráněnkou na čestný stolec. Na chvíli vše utichlo, jen kdesi napravo od arény byl slyšet křik a pláč. Chvíli se nedělo nic, ale pak to Rhainovi nedalo, aby se nezeptal svého pážete: „Co je to tam za povyk Adriáne?“

Vyhublý hnědovlasý chlapec se naklonil k uchu svého pána a zašeptal: „Stráž hlásila, že místní kovář tluče nějakou tulačku. Prý po ní hodil nejprve kámen a pak ji kopl…“

„Cože?“ Zbrunátněl Rhain. „Jaký měl důvod?“
„Slyšel jsem, že měl nemocnou ženu a ona ji vytáhla hrobníkovi z lopaty pomocí kouzel.“ Řekl tak potichu hoch, jakoby se za to zastyděl.
„Přiveď mi ji. Hned!“ Řekl rázně, až se kolem něj všichni včetně Rose-Marie podivili.

Skoro polomrtvou dívku ušpiněnou od prachu a vlastní krve dva silní muži v lehké zbroji přímo před pána Arrowu. Rose-Marie sevřela Rhainovi ruku, když viděla, co s ní ten buran udělal. Zpod té špíny a prachu na ní hleděly upřímné, ustrašené a hluboké oči. Je určitě krásná, pomyslela si Rose a pak sklopila oči, aby dál nemusela snášet ten pohled. Tak toužebný, lákavý a tajemný.

Dav překvapen z neočekávaného začátku turnaje mlčel a čekal s nastraženýma ušima na každé slovo, které padne.
„Tak ty jsi tulačka? Čím ses provinila?“ Zeptal se lehce Rhain.

Dívka si utřela rty od slepeného prachu a pousmála se. Nebo se mu to jen zdálo?
„Provinila jsem se jen tím, že jsem zachránila život kovářovi ženy a tulačka nejsem pane. Bydlím na okraji města.“

„Slyšel jsem, že léčíš pomocí čar a kouzel.“
„Pomocí bylinek a boží vůle můj pane.“

V davu to zahučelo a ozývaly se výkřiky. Rhain zvedl ruku a lid se po chvíli zase uklidnil, aby rozhovor mohl pokračovat.
„Doneslo se ke mně, že vidíš věci minulé i budoucí, je to tak?“
Zmlácená dívka jen sklopila hlavu a neříkala nic. Rhain se podíval na Rose-Marie a pak na lid a na dívku. Nevěděl, co dělat. Nevěděl, co říct. Lákala ho myšlenka, že by se dozvěděl, co ho čeká, ale trápil se s tím, co tomu řekne lid? Může ho vzít na nemilost ,anebo si z toho může vzít ponaučení a z dívky se už nestane mučednice, protože bude pod jeho ochranou.

Podíval se znovu na Rose. V jejích očích viděl cosi, co ho přimělo riskovat.
„Doneste té nebohé dívce vodu a přiveďte mi ji. Chci vědět, co bude v následujících dnech.“

V davu to zašumělo ještě víc než předtím. Zvedla se vlna nesouhlasu z pozic pozvaných pánů a někteří lidé se křižovali. Nikdo si ale nechtěl nechat ujít výklad budoucnosti pána Rhaina z Arrowu.

(Bylo pro ní těžké uvolnit se a svázat mysl, aby mohla nahlédnout do míst, které jsou pro ostatní skryta, ale nakonec se jí to povedlo a ona se rozprostřela v mlze. Hladina vody v misce byla sice malá, ale stačila na to, aby mohla rozpoznat obrazy v ní.)

Vysílená padla na bok a přitom převrhla misku s vodou. Rhain vstal ze svého stolce a už už se chystal vyjít na pomoc, ale Rose-Marie, aniž by věděla co dělá, byla rychlejší. Kvapným krokem k ní poklekla, zvedla z prašné země a položila její hlavu do svého klína a jemně ji propleskla tváře. Jedna ze služebných donesla pohár s vodou a Rose-Marie neváhala a polila ji obličej.

Zmrkala a zkřivila tvář, aby zabránila dalším mdlobám. Z posledních sil se nadzvedla k Rose-Marie a zašeptala: „Meč ukován z nejčistší lásky ležíc v příbytku na kraji lesa je…“

„Co je? Co je ten meč?“ vyhrkla Rose.
„Viděla jsem krev na jeho ostří a na tvých rukou,“ bolestivě se nadechla, „byla tam ještě jedna žena, s kterou jsi sdílela zkušenosti, vědění a radostné chvíle.“

Rose-Marie vyděšeně zírala do její bolestí zkřivené tváře a přitom ji nepřestala svírat v náručí, jak nejněžněji mohla. Nevydrží to. Co bude dál?
„Kdo to byl? Pověz?“

Dívka však vysílená ztrácela vědomí a Rose, aby jí udržela ještě na malou chvíli vzhůru, s ní třásla. Vydrž ještě! Vydrž vílo! Burácelo jí myslí.
Její víla pak ještě na chvíli otevřela oči, aby vydechla ty slova.
„Egomet…Veritas!“