Author's Challenge VII - Ztracená...

Anotace: Tak vámj dodávám další díl, aby mohli další po mě pokračovat. Doufám, že to nebude to nejhorší, co jste doposuď měli možnost číst :) Ps. další díl hledejte u swimmy.

Rose-Marie ustaraně hleděla do nyní vážné tváře Rhaina. Stál, mlčky se díval na vílu, po chvíli přikázal Adriánovi: „Neprodleně dej svolat nejlepší ranhojiče a mastičkáře.“ Páže se poklonilo a vyběhlo vyplnit pánovo rozkaz. Marie se mezi tím snažila odvléci dívku do komnat, kde by ji mohla uložit na své lóže. Rhain zpozoroval její počínání, zavolal několik sloužící, kteří pomohli dívku odnést. Veritas jen, co ji uložili na lůžko otevřela oči, rozhlédla se. Paní se k ní s obavami naklonila, ona je zase rychle zavřela, její rty začaly šeptat podivná slova: „Desperatum infans.“ Zhluboka vydechla a pokračovala: „Filia petesso punitio. Soror se-cubo, ea petesso tua…cruor… Monos animus, duo corpus….“ Klesla, upadla znova do bezvědomí. Za Rose-Marii se ozvalo zabušení na dveře a dovnitř vstoupili dva podivně vypadající můžu v hábitech, nesli si baňky a obvazy. Uctivě se poklonili, ustoupila a dávala jim kývnutím hlavy svůj souhlas. První vytáhl zátku z jedné modré, vyndal nádobku, kterou měl u sebe, nalil do ní obsah. Vzal hned na to jednu červenou…tak pokračoval přibližně s pěti nádobkami. Potom do směsy ponořil lněný kus látky. Přiklonil se k Veritas, začal ji otírat. Dívka sebou mírně cukala. Jen, co dokončil svoje dílo, naznačil rukou druhému, aby pokračoval. Druhý se dal do obvazování všelijakými obvazy z různých látek. Dívka byla obvázaná od hlavy k patě. Oba muži se otočili ke dveřím, kde stál Rhain: „Bude si vaše výsot přát ještě něco?“ Zavrtěl hlavou: „To je vše, ctnostní pánové Faligus a Desteto.“ Uklonili se a vyšili ven okolo pána Arrowu. Rose čekala, stále se dívala na tu vílu, kdo asi je, co šeptala za slova, kterým vůbec nerozuměla? „Má drahá, tady nejsi už nic platná, pojď se mnou zpět ke stolu hosté čekají,“ ozval se jí za zády hluboký mužský hlas. Zavrtěla: „Jestli dovolíte půjdu se projít.“
„Mám s vámi někoho poslat.“
„Ne děkuji.“
„Dobrá jak myslíte, ale dávejte na sebe pozor.“
„Nebojte budu. Vzkažte moji sestře, co se zde udalo.“
„Spolehněte se má paní.“
Spěšně opustila místnost a vyběhla ven. Kráčela rychlým kročejem až se zastavila ve stínu mohutné olše, kde se usadila. Vzduch se ji zdál byt podivně těžký není divu, že brzo na to usnula. Na její mysl přišel podivný sen. Stála u tůně v lese, kde se ve vodě třpytil meč. Chtěla jej vytáhnout, ale nešlo to neboť se jednalo jen o obraz.Voda se začeřila a na hladinu vyplul nový obraz. Stavení, stojící na skále mezi těmi nejtmavějšími stromy, jaké viděla. Jak se dívala na přicházející a odcházející obrazy, náhle se objevil stín. Nejdříve si myslela, že tůň ukazuje stín, ale po chvíli ji došlo, že patří osobě stojící nad ní. Vylekaně se otočila . Stála tam žena zahalena v tmavé kápy. Nemluvila jen se dívala. Rose-Marii při pohledu na tu osobu přepadl podivný chlad. Něco ji přinutilo se znova zadívat do tůně, spatřila znova meč, ale tentokrát na jeho ostří byla krev, držely ho něčí ruce. Vykřikla poznala komu ty ruce patřily. Byly to její vlastní ruce. Postava za ní se rozplynula, aby se objevila vzápětí namísto meče. Přiložila ruce k hlavě. Marie cítila, jak ji její skryté oči probodávají až na dno. Otočila se, pomalu si začala z hlavy stahovat kapucu, která ji skrývala obličej. Jakoby to, chtěla svalně prodlužovat otáčela se zpět velmi pomalu. Rose čekala se zatajeným dechem. Rty se zúžily z toho různého pohledu. Neschopna vykřiknout hleděla na osobu probodnutou mečem, která tak nápadně připomínala ji…..