Dopis z Angouleme

Anotace: 19. část: Příběh z doby Ludvíka XV., ve kterém nebude nouze o zlotřilé intriky, spalující vášně a samozřejmě... zakázanou LÁSKU. P.S: Pro vás, romantičky ;-)

„ To nemyslíš vážně!“, vyplivl Oli tichou kletbu krátce předtím, než poněkud nešetrně smýkl chichotající se Florence mimo dosah šokovaných účastníků oné velkolepé podívané. Rozzuřeně drtil bělostnou paži bláhového děvčete, i když měl sto chutí zaškrtit tu opovážlivou veverku přímo na místě. Pitvořící se obličejík mezitím vrhal provokativní grimasy vstříc jeho vražedným pohledům.
„ Měl bys mi spíš poděkovat“, prskla služtička dotčeně. Drobná vráska mezi oříškovýma očima nevěstila nic dobrého.
„ Kam jsi dala rozum, ženská bláznivá!“, nevydržel mladík nahromaděný přetlak a naplno popustil uzdu svých apokalyptických lamentací.
„ Copak si neuvědomuješ, jak moc jsi nás tím vším ohrozila?!“
Pohoršeně pohodila ohnivou hlavou.
„ Vždyť jsi mi přece sám povídal…“
Olivier v duchu zaklel. Snad mu Bůh jednou odpustí tuhle malou lež.
„ Neřekl jsem ti pravdu, aimé.“
Zrzka zmateně zamrkala.
„ Ale…“
„ Na pohádky jsi už dost velká, Flo“, smutně se pousmál.
Musí ji zbavit těch naivních představ o nehynoucí lásce mezi ním a bledou vílou jednou provždy!
„ Ona tě miluje, Oli“, špitla po chvilce zamyšlení ryšavá čarodějka.
„ Dost možná“, připustil váhavě.
„ Proto jsem ji sem přivedla – nechtěla jsem nikomu ublížit.“
„ Já vím.“
Olivierovi se při pohledu na těžce zkroušenou přítelkyni bolestivě sevřelo hrdlo.
„ Kdybys jen věděl“, vzdychla nešťastně.
Proč jen je takový ubožák?
„ Pokud se do rozbřesku nevrátí zpátky ke svému manželovi, je s námi amen“, zkonstatoval a natočil svou tvář zpátky k ohništi.
Proklatá zodpovědnost!
„ To asi dost dobře nepůjde…“

… slyšela Annabelle překvapivě samu sebe vydedukovat naprosto nepřijatelnou odpověď. Nehodlala hloupě přihlížet bláznivému handrkování dvou rozjařených osob, z nichž ani jedna neměla v nejmenším úmyslu ustoupit relativně zdatnějšímu protivníkovi. Rozhodla se tedy s konečnou platností přetnout onen začarovaný Gordický uzel.
„ Cože?“, zmohl se Oli pouze na nevěřícné zahartusení.
Tmavý šál sklouzl z křehkých ramen.
„ Nevrátím se na Charente.“
Tím Bella ukončila výměnu názorů s vůdcem obávané lupičské bandy a zcela ignorujíc konsternovaného velitele zaujala volné místo po boku pobafávajícího Didiera.
„ Didi“, okřikl Olivier staříka, který se nerozpakoval nabídnout drzé krasavici kus připálené pečeně.
„ Děje se snad něco?“, hrál šedovlasý kmet nechápavého a pečlivě okrajoval ždibečky zuhelnatěného masa pro okatou vévodkyni.
„ To se ptám já tebe“, zavrčel mladík popuzeně a zatnul zuby.
Rebelie v jeho vlastní tlupě? Nemyslitelné!
„ Co se ti zase nelíbí, chlapče? Tady madame se nám právě dobrovolně vydala.“
Konejšivý hlas přemoudrého přítele pil nespokojenému bouřlivákovi krev.
Poťouchlá Florence vážně přikyvovala.
„ Papá má pravdu, Oli.“
Asi se brzo zblázní.
Kdo zatáhl do jejich společenství takovéhle moresy?
„ Dost!“
Divoké ševelení v mžiku umlklo.
Uhlový pohled se bezostyšně propaloval skrz stříbřité hlubiny v zoufalé snaze dosáhnout jejich nejčistšího dna.
„ Jedeme na Charente“, rozhodl Olivier nesmlouvavě.
Bella zalapala po dechu.
„ To nejde“, vyjekla, zatímco si ji statný zbojník ne příliš ohleduplným způsobem přehodil přes široké rameno, nedbajíc jejích naprosto zbytečných námitek. Několika dlouhými kroky zdolal směšnou vzdálenost, dělící je od koňských hřbetů.
„ Pročpak by to nešlo?“, podivil se ještě, než se vyhoupl za stále se chvějící Annabelle. Lehkým trhnutím pobídl dosti neklidného Fierta.
Černovláska těžce polkla.
„ Protože dle mínění mého manžela bych nyní měla být u madame de Bouvilles“, přiznala zahanbeně.

Střípky starobylého benátského zrcadla se s nepřeslechnutelným zařinčením sesypaly na mramorem vykládanou podlahu a odevzdaně spočinuly na jejím nebezpečně naleštěném povrchu.
„ Petite crapule!“, zafuněl pobouřeně malý vévoda a prudce mrštil florentskou vázou do rohu již zdecimované místnosti. V náhlém amoku cupoval vysokými podpatky nejenom rozsypané plátky růží, ale i zbytky listu, který mu na toaletním stolku zanechala jeho drahocenná polovička.
Vystřízlivění bylo pro Gaston-Henriho až příliš kruté. Nemohl uvěřit, že Annabelle dala raději přednost nudným průpovídkám vševědoucí paní hraběnky než něžné náruči svého vysněného prince. Sacrebleu! Vždyť ona mu doslova utekla!
„ Le Clercu“, zaječel napudrovaný šlechtic vztekle.
Bylo krajně podezřelé, že ať se rozšafný aristokrat nacházel v jakékoliv situaci, na jeho sebemenší zavolání stál kapitán stráže před zhýčkanou maličkostí vždy během několika málo vteřin v plné polní.
„ Monsieur“, kývl voják stroze, očekávajíc další příkazy.
„ Dejte připravit koně“, vyštěkl Gaston nervózně s šíleným zábleskem v očích.
Velitel se zarazil.
„ Teď v noci?“
„ Le Clercu!“, procedil plavovlasý mladík ledově. „ To byl rozkaz!“
„ Jistě, pane“, souhlasil podřízený rychle a klopýtal z pokoje ve snaze splnit vévodovo tajné přání.
„ Mě se jen tak nezbavíte, ma chérie“, ušklíbl se Gaston-Henri nehezky, zatímco si dopínal tmavomodrý kabátec.
„ Dnes v noci budete moje – ať už chcete nebo ne.“
A s tímto hrozivým předsevzetím následoval svého kapitána.