Dopis z Angouleme

Anotace: 20. část: Příběh z doby Ludvíka XV., ve kterém nebude nouze o zlotřilé intriky, spalující vášně a samozřejmě... zakázanou LÁSKU. P.S: Už se nám to rozjíždí ;-)

Fiertova kopyta neúprosně drtila zpražená stébla nažloutlé trávy, jejíž vyškubané trsy divoce poletovaly kolem jeho upocených boků. Bezmyšlenkovitě se řítil skrz ječmenné pole, které se zlomyslně pokoušelo svými štiplavými klásky zbrzdit dosavadní postup splašeného koně. Široké nozdry sípavě vypouštěly prchavé obláčky, ďábelské tempo však ani na okamžik nepolevilo.
Bella křečovitě svírala spletené prameny hedvábné hřívy a s nezdravě nazelenalým nádechem vysílala zoufalé modlitbičky ke všem svatým. Proklínala nezájem svého nadutého společníka, který teď zcela záměrně pokoušel její rozhoupaný žaludek.
„ La bete!“, zaúpěla vysíleně, aniž by si uvědomila, co vlastně říká.
Olivier si odfrkl a milostivě přitáhl kožené otěže.
„ Přála jste si, ma chérie?“
Ironie, odkapávající z jeho přesládlého hlasu, byla naprosto nepřeslechnutelná. A bodala víc než tisíce ostrých jehel!
Tmavovláska dotčeně našpulila rty. Nač se obtěžovat s odpovědí?
Jezdec lhostejně trhl rameny a chystal se pobídnout splaveného hřebce k další cestě.
„ Ne!“, orosila se vidinou drkotavé jízdy Annabelle.
Oliho obočí se zkroutilo v překvapený otazník.
„ Ne?“
„ Prosím“, zamumlala zničeně. „ Není mi… nejlépe.“
Mučivé ticho se provokativně zařezávalo až do morku dívčiných kostí. Mlhavě vnímala jak žhoucí tělo, doposud pečlivě chránící její křehká záda, ladně sklouzlo z koňského hřbetu a přidrzle ji ponouká k tomu, aby se skryla v důvěrném objetí svalnatých paží. Zaryla tedy nehty do snědých zápěstí a poddala se kolébavému pohybu mladíkových kroků. S nosíkem zabořeným v plátěné košili rozkošnicky vdechovala jeho osobitou vůni a ještě hladověji se tulila k vypracované hrudi. Rázem byla zapomenuta veškerá nevolnost.
S přivřenými víčky si Bella doslova vychutnávala letmé doteky milované osoby, prodírající se s ní rychle se zšeřující krajinou mimo dosah nekonečných obilných ploch směrem k malému altánku.
Panství La Couronne!
Stříbřité panenky klouzaly po zdrsněném kanelovaní antických sloupů. Tady se přece poprvé setkali!
V odezvu výhružně zahartusil dunivý hrom, který nečekaně prořízl poklidnou letní oblohu a šedavými kupkami mraků zlostně přetáhl její doposud bezchybně namodralý blankyt.
„ Bouřka“, vydechla přidušeně a bezděky se zachvěla.
Oliho planoucí pohled něžně laskal bělostnou šíji. Ach, jak je nevinná…

Přesně mířeným pohybem rozrazil tepaná vrata.
„ Je mi zima“, zadrkotala zkřehlá Annabelle, zatímco ji starostlivý mladík ohleduplně pokládal na mramorovou lavičku ve středu okrouhlého sálu. S mírně zakloněnou hlavou vnímala tajuplné ševelení dešťových kapek, laškovně narážejících na čirá sklíčka stropní lucerny a rozpíjejících se v jejím dokonale hladkém povrchu.
Trhavý zvuk donutil zasněnou krásku zaměřit pozornost také na svůj drahocenný protějšek. Poněkud neochotně stočila zrak směrem, kde přibližně tušila postávajícího Oliviera a…
Ach Bože, kdy si jen stihl vysvléknout košili?!
Cítila, jak se jí skrz veškerý třas rozlévá tělem neskutečná vlna horka.
„ Musíme se nějak zahřát“, osvětloval dosti zamlklé Belle, snažíc se zdolat složité šněrování svých kalhot. Ta již dávno skryla znachovělou tvář do bezpečí drobných dlaní a proto zděšeně vypískla, když na svých zádech ucítila zručné prsty, potýkající se s dlouhými tkanicemi tuhého korzetu.
„ Co to děláte?“, prskla jedovatě a horečně přitom přemýšlela, čím toho nafoukaného panáka nejlépe přetáhnout.
„ Musíme se zahřát“, zopakoval trpělivě, až mu koutky pobaveně zacukaly.
„ Nebojte se“, uklidňoval podezřívavou černovlásku. „ Neudělám nic, s čím sama nebudete souhlasit.“
Chlad, který dívce pomalu ale jistě zatínal drápky pod kůži, ji nakonec donutil, aby potupně kývla. Promočenou šněrovačku následovala navlhlá svrchní košile a veškeré barevné suknice.
„ V pořádku?“, zajímal se Oli opatrnicky.
Bella se přemohla k menšímu ústupku.
„ Samozřejmě.“
Neodolal, aby nevztáhl ruku k záplavě hustých kadeří. Lehce ucukla.
„ Ječmen“, zašklebil se na zlatý klásek a podával ho hrdé majitelce. Několik neposlušných vlasů se dokonce zachytilo na tenkém stvolu.
Když pak ucítila na svých ramenou teplo z ovčí houně, už necouvla. Naopak se ještě více přitiskla k hřejivé dlani, která jí přikrývku tak velkoryse nabízela.
Olivier ztěžka polknul. Co mu to jen dělá?
„ Annabelle…“
A potom jejich rty splynuly v hlubokém, hořkosladkém polibku.

Comtesse de Bouvilles nevrle zahudrovala, zatímco se zcela zbytečně pokoušela vysvobodit bohatě vyšívaný kapesníček z tlamičky svého oblíbeného bišonka. Hlasitě vyjekla, když si povšimla silně okousaného monogramu maršálka z Cléder, a s téměř dokonalou ukázkou precizního omdlévání skácela své hruškovité tělo mezi nadýchané polštářky květované pohovky.
„ Mon Dieu!“, potáhla nešťastně, urputně ovívajíc rozrušenou tvář krajkovým vějířem.
„ To jsem si od vás nezasloužila, chér Alixandre. Jak jste jen mohl?“
Dovádivý psík na veškeré výlevy reagoval potěšeným zavrčením.
„ Styďte se!“
Kníkavé zaňafání sněhobílého klubíčka vytrhlo ublíženou aristokratku z jednotvárného monologu. Teatrálně zavzdychala:
„ Nu dobrá, odpouštím vám…“
Lákavá vidina pralinkového likéru, který hodlala klevetivá boubelka okusit v následujících minutách, se bohužel rozplynula s příchodem přeuctivé komorné.
„ Ano, Lorete?“
Služtička nejistě přešlápla.
„ Velice se omlouvám, madame“, sklopila kajícně své dlouhé řasy. „Ale je tady nějaký pán a…“
„ Pán?“
Marie-Claire nevěřícně našpulila rudé rty.
Muž v jejím domě? V půl druhé ráno? Nemyslitelné!
„ Vyřiďte monsieur…“
„ To nebude nutné“, utnul příkazy pobouřené šlechtičny arogantní blonďáček, který se mezitím bezohledně vetřel do růžové ložnice.
„ Seigneur de Charente?“, zakuckala se šokovaná hraběnka. „ Čemupak vděčím za vaši pozdní návštěvu?“
Vévodovy oči se zúžily do dvou nebezpečně malých škvírek.
„ Kde je moje žena?“, sykl výhružně.