Naděje umírá poslední 4

Anotace: ...

Všimla jsem si, že asi spatřil pohyb keřů, protože se sem vydal rychlým krokem. Muž, který mě držel, si toho taky jistě všiml a cukl semnou, abych se pohnula, vytáhl mě z keře a tlačil před sebou. Nepanikařila jsem.
Rolf si nás jistě všiml, bylo to jasné díky tomu, že se rozeběhl ke schodům a tedy i k nám. Muž na nic nečekal a popadl mě velice hrubě za loket a dal se běhu. Zase jsme byli v pasti. Z jedné strany byla zeď zámku a z druhé z živého plotu. Muž konečně promluvil.
„Doufám, dámo, že se nebojíte špíny a pavouků.“
Uchechtl se a sehl se k okraji zdi až dolů. Až teď sem si všimla sklepního okénka. Snad si nemyslel, že snad…
„Lezte, není čas.“
Hrubě mě chytl a ohnul mě k okénku. Už teď bylo jasné, že nemám šanci prolézt, šaty byly moc široké.
„Sundejte je, dámo, ale rychle!“
Konečně jsem promluvila.
„Prosím, zbláznil jste, víte, co po mě chcete, to je naprosto ne…, ááá co to děláte!!! Dejte ty ruce pryč!“
Bylo však pozdě, Ten chlap ze mě strhl šaty a jednoduše mě skoro nahou prostrčil oknem! Dopadla jsem na tvrdě chroupající věci, ó né to bylo uhlí. V zápětí na mě dopadlo mužovo klející tělo.
„To jste se nemohla uhnout ženská!“
„Co si to vůbec dovolujete vy drzí, neomalený tupče, to je skandál, slyšíte skandál!“
„Ovšem velice příjemný a navíc to skandál teprve bude.“
Viděla jsem, jak si mě prohlíží. Naštěstí jsem byla ponořená v uhlí. I tak jsem tam byla pouze v korzetu. Přepadl mě divný pocit. Až teď jsem si všimla jeho tváře, byl velice pohledný, ne jako Rolf a jistě i silný, ovšem vypadal stejně nebo možná o dva roky starší než já. Přezně před takovými hejsky sem se varovala.
Bože byla tak krásná, … Andrew Avery si prohlížel polonahou ženu zanořenou v uhlí. Malou vadu na kráse tvořily pouze umouněné tváře a hlína na hlavě. Na okamžik zatoužil jí políbit. Její šaty se válely opodál. Kruci! Kdy měl takovou příležitost… Bylo jasné, že mu ta žena není vznešená. Za prvé, by se jí jinak ten parchant Roswell nevybral jako oběť. Byl natolik prohnaný, že by si nevybral někoho bohatého a za druhé kdyby byla jedna z těch husiček nahoře tak už dávno ječí, i když kdy by se od něj nenechal svést. Ona vypadala, že o to nestojí. Jistě vůbec nevěděla s kým má tu čest…
V tom dívce vyklouzl z účesu další pramen, zasloužil odsunout jí ho z čela a zastrčit za ucho. Musí to udělat, musí jí políbit…
Ach jo, co budu dělat. Mám dvě možnosti, buď tu zůstanu s tím divně vzhlížejícím mužem, ale zahalená, nebo vylezu ven a uteču. Jenže nevěděla kde je, a také nenašla šaty. Muž to však vyřešil za ni. Začal se brodit uhlím přímo k ní.
„Co to děláte, můžete laskavě odejít, je vám doufám jasné, jak je to nevhodné!“ Zkusila jsem to s ním ještě jednou, ale on se jen zazubil a brodil se ke mne dál. Byla jsem tu zapadlá jako v bažině. Snažila jsem se brodit od něj, ale nehla jsem se ani o krok. Muž se na mě nalepil a zatáhl mě až do samého rohu. Jeho rty se zkušeně přiblížily a on se zkušeně usmál. Zvedl mě do náruče, čímž sem se konečně dostala nad hladinu, až teď mi došlo, že mám problém, moje spodnička byla celá černá. Zděsila jsem se z představy, jak asi musím vypadat. V tom mě muž přitiskl blíže k sobě. Přes mou spodničku jsme na sobě byli tělo na tělo. Měl krátké černé vlasy a zelenomodré oči jako má hladina moře…
„Pane, můžete mne prosím vynést ven? Slyšíte mě vy tup…!!“
Ten chlap mě jednoduše umlčel svým vášnivým polibkem. To už bylo moc. Nejdříve sem přívětivě otevřela ústa, aby se mohl jeho jazyk dostal do mých úst, a potom jsem ho bez milosti pořádně kousla.
„ÁÁÁÚÚÚÚ, ženská vy jste se zbláznila, víte vy kdo já…!“
„Já vám říkala, ať mě necháte být, a teď mě laskavě puste vy surovče nuzných způsobů!“
„Jak je libo!“
Ten surovec mě vážně pustil, ale tak že mě nechal spadnout. Zajela jsem až k zemi a hladince za mnou zavřela. Okamžitě jsem vystrčila hlavu a sledovala, jak ten muž odchází…