Indiánka - část 1.

Anotace: Název je odvozen od spojení indiánský příběh a nikoliv indiánská žena, jak by se mohlo zdát. Příběh z prostředí divokého západu. Snad se vám bude líbit... (omlouvám se, ale nevím, jak to jméno skloňovat:))

Sbírka: Indiánka

Bylo horko. Ba přímo nesnesitelné vedro. Stál na návsi a čekal, až kolem projede zpomalující dostavník. Ukázalo se to jako nerozumný nápad. Stejně nerozumný, jako bylo sesednutí z koně hned na začátku města. Teď byl ušlý a zpocený i z tak kraťoučké pochůzky a zaprášený od kolem projíždějícího dostavníku.
Přešel přes náměstíčko. Nebyl tu kostel. Mo-taovi to připadalo, jako jedna z mála budov, které mají nějaký rozumný účel. Zárověň mu byly kostely sympatické. A teměř vždy v nich bylo ticho.
Nicméně tady v dohledu žádný kostel nebyl. Zamířil tedy do salónu na druhé straně náměstí. Uvázal koně před dveřmi k madlu, kde už stáli tři jiní a prošel kývajícími se dvířky dovnitř. Ve výčepu bylo zakouřeno a hluk. Sklenice cinkaly, děvčata se smála.
Mo-ta přešel k výčepnímu pultu. Cestou do něj vrazil opilec.
„Dám si vodu.“ Oznámil barmanovi, který chvíli dělal, že ho nevidí.
„Vodu? To si můžeš jít chlastat k těm koním ven.“ Poradil mu.
„Co máte k pití jiného?“
„Whisky, nebo whisky. Ber nebo nech být.“
„Pak nebudu pít.“
K baru se připletla mladá dívka. Měla na sobě jednoduchou červenou sukni a bílou košili. K vlasům sivě bílé barvy se to jaksi nehodilo. Přesto na ni muži okolo pískali, když procházela přeplněným lokálem.
„Kde je Manroom?“ zeptala se barmana prostě. Ukázal jí na muže sedícího v největším davu. Dívka se prodrala muži stojícími okolo něj. Pak, než si kdo stačil uvědomit, co to vlastně dělá, ho praštila přímo mezi oči.
Celá hospoda se rozesmála. Manroom se zvedl ze židle.
„A za co to bylo, kočičko?“ zeptal se s náznakem ironie v hlase. Mo-ta se zvedl. Tušil, co bude následovat. Dívka mohla být přibližně stejně stará, jako on, nebo mladší tedy do šestnácti let. Zaujala ho. Ale to, jak se tvářila teď… Začal se prodírat houstnoucím davem směrem k ústřední dvojici.
Dívka se rychle rozpřáhla, aby vrazila Manroomovi další facku, ale ten její ruku bleskurychle zachytil. Vytrhla mu ji a odkudsi, snad z boty vytáhla nůž.
„No to snad ne.“ Naklonil Manroom hlavu na stranu, „Tak ty mi chceš ublížit.“ Celý salón doslova hýkal smíchy.
Dívka, stále důstojně a pomalu položila nůž na stůl. A znovu jakoby odnikud vytáhla pistol.
„Ale ne.“ Manroom se usmál. Dívka také. Mo-ta se prodral poslední řadou zástupu a stanul přímo za dívkou právě v okamžiku, kdy vystřelila. Byla to sice rána jenom do podlahy těsně před špičky Manroomových bot, ale bylo poznat, jak se okamžitě změnila atmosféra v místnosti. Dívka teď muži namířila přímo doprostřed čela.
V tu chvíli to Mo-ta už nevydržel. Chytil ji zezadu a strhl jí ruce k zemi. Ze zbraně vyšla rána. Znovu do podlahy. Mo-ta jí pistoli vykroutil z prstů a dívku chytil tak, aby mu nemohla utéct.
„Pusť mě.“ Zašeptala. Ignoroval jí a táhl jí ven z místnosti.
„Vrahu!“ zakřičela dívka bezmocně na Manrooma, „Jsi vrah! Ty vrahu!“
Teď už byli venku ze salónu. Mo-ta namířil na dívku pistolí. Věděl, že není jiná šance donutit ji, aby udělala to, co on chce.
„Na mého koně. Hned.“ Přikázal a zároveň hnědáka odvazoval. Dívka stála na místě.
„Tak bude to?“ Mo-ta ji pobídl pistolí. Vyhoupla se na koně po pánském způsobu. Mo-ta si vyskočil za ní a pobídl koně patami.
Zastavil teprve asi míli za městem, když si všiml, jak se dívka v sedle podivně naklání dopředu. Chvíli si myslel, že je snad zraněná, ale pak si všiml slz, které jí vytékaly zpod pevně zavřených víček.
Sesedl a natáhl k ní ruce, aby jí pomohl ze sedla. Seskočila na druhou stranu a upřeně se na něj podívala.
„Proč jsi mi zabránil ho zabít?“ zeptala se vyčítajícím tónem.
„Byl by z tebe vrah a zítra by tě pověsili na náměstí.“ Namítl.
„Ať. Ale on by byl mrtvý.“ Sklopila pohled k zemi.
„Proč ho tak nenávidíš?“
„A proč ty se o mě tak staráš? Dej mi pokoj. Vracím se tam.“
„Stůj.“ Namířil na ní pistolí.
„Vážně si myslíš, že mě zastřelíš? Protože já si to nemyslím.“
„Prosím tě stůj.“
„Proč?“
„Mám pro tebe návrh…“
Ozval se dupot kopyt. Od města přijížděli dva jezdci. Dívka, která byla od Mo-ty vzdálená sotva na pár kroků se k němu rozeběhla zpátky.
„Budou střílet,“ vykřikla, „Kryj se.“ Pozdě. Vyšly první dvě rány. Mo-ta ucítil ostrou bolest na levé straně hlavy a v boku a zároveň se mu zatmělo před očima. Když se hroutil k zemi, cítil ještě, jak mu dívka vytrhává zbraň z ruky.