Růže a meč-kapitola XI. Je to dva jedna

Růže a meč-kapitola XI. Je to dva jedna

Anotace: hasit by bylo naprosto zbytečné…už dlouho nepršelo vše bylo vyschlé na troud a stačila jediná jiskřička aby se to rozhořelo taky. „všichni pryč okamžitě opusťte tábor!, hned! Vše nechte být na místech a běžte!“

Sbírka: Růže a meč

Tristan byl ze všeho zřejmě vyvedený z míry, protože ze stanu vyběhl až hodnou chvíli po mne.
Byl to naprostý chaos, všichni různě pobíhali po táboře a snažily se co nejvíce věcí zachránit před plameny. Prve jsem si myslela, že oheň vznikl v kuchyni, ale šířil se od skladiště zbraní –kdo by ve dne zapaloval svíčky- na přemýšlení ale nebyl čas na přemýšlení, popadla jsem jednu panikařící ženu a odvedla jí rychle pryč, jenom by překážela.
Pak už se jen nosily věci na vozy a když byl plný tak s ním pár mužů odjelo, hasit by bylo naprosto zbytečné…už dlouho nepršelo vše bylo vyschlé na troud a stačila jediná jiskřička aby se to rozhořelo taky. Na okamžik jsem spatřila Tristana jak vynáší zbraně ze skladu, ale pak mou pozornost upoutalo dítě které se mi pověsilo na nohu a usedavě plakalo.
„všichni pryč okamžitě opusťte tábor!, hned! Vše nechte být na místech a běžte!“ nepoznala jsem čí to byl hlas, ale hodlala jsem ho uposlechnout. Popadla jsem to dítě do náruče a utíkala jsem s ním pryč. Pryč z lesa to nebylo daleko. Všichni co tam stály byly zpocení, špinaví a unavení. To dítě se ke mně tak tisklo, že mi rozdýchat ten běh trvalo déle než obvykle. A pak se k němu v mém objímání připojil i Štěpán, měl ošklivě popálenou levou ruku. „co ty?“
„v pořádku“ usmála jsem se
„okamžitě pusť mé dítě ty čarodějnice!“ přihnal se Sorta a snažil se mi ho vyrvat z obětí a ač já jsem ho již nedržela, ono se mě stále drželo jako klíště a vzpíralo se otci tak vehementně, že mi málem vyrvalo vlasy z hlavy.
„Ferne! Okamžitě se té neřestnice pust jinak tě spráskám jako psa“
Fern se mě chytil ještě pevněji „taky jsi ho očarovala!? Ty…ty…!“ napřáhl ruku a chystal se mě uhodit, Štěpán ho však zastavil a Sorta zalapal po dechu. „všichni jsou v její moci bůh s námi. To ona za to může! Za vše špatné může ona, upalte jí, do ohně s ní, když ho způsobila její smrt ho zastaví! Do ohně s…“ uhodila jsem Sorta do obličeje pěstí tak silně, že s zaduněním spadl na zem v bezvědomí a Fern se mě již odvážil pustit, ale pro jistotu se ho ujala paní Magdaléna a odvedla ho pryč.
„PŘESTAŇTE KONEČNĚ VŠE OČEKÁVAT, ČI SVÁDĚT NA BOHA!! Máte svůj mozek tak ho používejte a nechovejte se jako stádo tupých ovcí, protože jak vidno ta Ignácova zázračná metoda našeho spasení zjevně nefunguje!.“ Teď jsem čekala, že bude Ignác oponovat nějakými těmi svými pánbíčkářskými keci, ale bylo ticho „kde je Ignác?...“pak jsem se chvíli rozhlížela po stále udiveném davu „kde je Tristan?“ vyrvala jsem někomu džbán s vodou, od hlavy jsem polila a rozeběhla se zpět do toho pekla. Štěpán se mě ještě pokusil zastavit, ale vyklouzla jsem mu.

To horko mi nevadilo tolik jako ten těžký kouř který mi skoro zabraňoval dýchat a to i přes vlhký kapesník. „TRISTANE?! TRISTANE, ODPOVĚZ, SLYŠÍŠ OKAMŽITĚ!“ Tábor byl v jednom plameni, tam co stála jídelna byla už jen ohořelá hromada sutin, vlastně stála už jen zbrojírna což byla jediná kamenná budova v táboře.“TRISTANE!??“ zakuckala jsem se protože mi vítr do plic vehnal žhavý vzduch. Pokud měl někde šanci přežít tak jenom v té zbrojnici. Rozeběhla jsem se tedy k ní a doufala, že tam Tristana najdu, cestou kolem stájí jsem popadla vědro s vodou, které tam stálo, strčila do něj nohu a vykopla hořící dveře. Vařící vzduch ze vnitř budovy mě praštil do obličeje a oheň uvnitř se po získání většího množství kyslíku vzedmul až ke stropu. „TRISTANE? TIRSTANE PROSÍM ODPOVĚZ!“ ozvalo se pouze slabé zasténání. Na nic jsem nečekala a rychle vběhla dovnitř –ničím Gisile už třetí šaty- konečně jsem ho našla, chrstla jsem na něj celý kýbl vody a jeho oblečení nahlas zasyčelo. „Eiro…?co tady …děláš…okamžitě vypadni!!...to je rozkaz!“
„pak mě můžeš pověsit za pokus o vzpouru“ přes nohu mu ležel hořící trám, plivla jsem si na ruce v doufání, že to alespoň trochu pomůže a odtlačila jsem ho pryč. Kůže na rukou mi zrudla, občas byla mírně zčernalá a naskákali mi na nich malé puchýřky. Popadla jsem Tristana pod ramenem zvedla nad zem. V žádném případě jsem nečekala že by se dokázal postavit, ten trám mu musel přelomit obě nohy. Ihned jsem si to namířila ven, ale hned před námi spadl přes cestu hořící strom, byly jsme v pasti.

Začala jsem se rozhlížet co by se dalo udělat, pak jsem si vzpomněla na nádrž vody která byla u kuchyně, bylo jí tam sice málo a byla horká skoro na opaření, ale byla to naše poslední šance. Podařilo se mi tam Tristana na chvíli hodit a zase vyndat, celou tu dobu se mi snažil něco říct, ale já jsem ho nebyla schopná vnímat. Poté co jsem vylezla z kádě mokrá od hlavy až k patě chytla jsem lem sukně a jediným trhnutím jsem jí roztrhla až k pasu. Znovu jsem se postavila k spadlému kmeni a Tristana jsem držela v náručí.
„Eiro…vždy jsem tě…“
„řekneš mi to až tohle přežijeme.“ Rozeběhla jsem se a skočila. Chvíli jsme letěly a plameny nám olizovaly nohy, ale přeskočila jsem to. Dopad byl trochu tvrdší, nohy se mi podlomily a oba jsme se skutálely po zemi. Hned jsem, ale vstala, popadla Tristana pod ramenem a běžela ven z lesa.

Dav mě místo nadávkami přivítal jásotem a nahrnuly se kolem nás tak, že měl Bratr Gilbert velké potíže prodrat se k nám a převzít Tristana.
„teď je to dva jedna.“ Vydechla jsem
„dva, jedna?“ Divil se Tristan
„ty jsi mi dvakrát zachránil život a já tobě jednou“
„dvakrát?“ zeptal se ještě, ale to už si ho vzal bratr Albert a odváděl ho pryč.
Mě se zamotala hlava a zvuk potlesku mi duněl hluboko v hlavě jak válečné bubny. Podlomili se mi nohy a já se řítila k zemi, jediný kdo se mě pokusil zachytit, byl Štěpán.
„takovouhle kravinu už nikdy nedělej! Slyšíš mě? Proč ty jsi jen tak pitomá?“ objímal mě snažil se ke mně probojovat davem už hodnou chvíli a teď mi vše vyčetl
„a proč ty se o mě tak staráš když víš, že tě stejně neposlechnu“ nepatně jsem se usmála a zabořila obličej do jeho ohořelého oblečení.
„vím, vím to víš, že to vím“ breptal nesouvislé věty, ale na tom nezáleželo. Objal mě pevněji a jednou rukou mi zvedl obličej. „jsi zraněná? Spálená? Kolik máš zlomených končetin?“
„ne, trochu ruce a pravou nohu a nula. Jsem jen vyčerpaná…“
„co se divím tohle by nevydržel ani ten nejnamakanější voják natož taková malá holka.“ Zašklebil se a odvedl mě k bratrovi Adamovi na ošetření.
Autor Aidinera, 06.02.2011
Přečteno 467x
Tipy 6
Poslední tipující: Klaný, kourek, kuklicka
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Pěkné...pěkné...pěkné...:D

06.02.2011 19:27:00 | kuklicka

© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter