Růže a meč-kapitola XII. cesta na jih

Růže a meč-kapitola XII. cesta na jih

Anotace: teď jsme vlastně bezdomovci, ke všemu hledaní…musím vám něco říct, Ludvík a Pipin uzavřely příměří a spojili se proti Lotharovi, jenže už dvakrát prohráli, proto nabídly spojenectví i nám…vyčkáme do zítřka a pak vyrazíme.“

Sbírka: Růže a meč

Opravdu jsem byla jenom unavená takže jsem se po nějaké té době co jsem ležela na čerstvém vzduchu a napila se pořádně vody, mohla vstát a připojit se k poradě „co bude dál“

„…zachránily se pouze tři stany…zbraně naštěstí máme všechny a…“
„zemřel někdo?“ skočil Tristanovi do řeči Štěpán.
„…no není tu Ignác a Horst…“
„a Garet zemřel před chvílí“ doplnila jsem. Tristan a Štěpán se na mě usmály a na sebe se pak podívaly neutrálním pohledem.
„díky bohu, že se to stalo z bílého dne, být to v noci tak než se celý tábor vzbudí je nás půlka mrtvá…“
„to jistě Margu, to ovšem nic nemění na tom že jsme teď vlastně bezdomovci, ke všemu hledaní…musím vám něco říct, Ludvík a Pipin uzavřely příměří a spojili se proti Lotharovi, jenže už dvakrát prohráli, proto nabídly spojenectví i nám…“
„a to, to za ně máme oddřít mi?“ odsekl Štěpán.
„pokud nabízíš jinou alternativu…“
Štěpán mlčel.
„tak jsme se myslím dohodli, vyčkáme do zítřka a pak vyrazíme. Má ještě někdo námitky?“ zeptal se a hodil na mne letmí pohled. Já jen zavrtěla hlavou, teď již opravdu jiné východisko nebylo.

I přes mé četné protesty Štěpán i Tristan trvaly na tom abych jela na koni.
„na koni prostě pojedou děti starci a ranění“
„je sice milé, že mě považujete za dítě ale je mi již osmnáct let…“
„ty jsi raněná…“
„ne nejsem! Vyspala jsem se a jsem v pohodě“
„to nebyla nabídka nebo žádost…“
„přestaňte se o mě starat jako o batole!“ ale neustoupili na koni se mnou jel Fern, který se ke mně tisknul ještě těsněji než po tom požáru, přes levé oko měl velikánský monokl. Sorta to asi nenechal jen tak být, ale před Tristane se k ničemu neodvážil tak jsme měly klid a jedna z malých Magdaleniných dcer Kateřina měla vlasy stejné jako moje sestra, bylo to již dlouho co jsem si vzpomněla na svou rodinu sáhla jsem do své tašky a vytáhla Matoušův oblázek. Dlouho jsem si žmoulala kamínek v ruce a sama sebe nutila se nerozplakat. Pak odněkud přiletěl kámen uhodil Tristana do hlavy. Ten spadnul z koně a skutálel se trochu z cesty. Mezi kameny se začaly objevovat i šípy. Všichni začaly panikařit a dostat se jeden přes druhého a na Tristana úplně zapomněly –já nebudu mít ani chvíli klidu- seskočila jsem z koně, otěže jsem vrazila do ruky prvnímu vojákovi a rozeběhla se k místu kam Tristan spadl, po všem co jsem kdy prožila mi bylo jasný že tm nebude jen tak ležet, ale kopec zakončený srázem jsem opravdu nečekala. „Tristane!“ vykřikla jsem zděšeně a seběhla jsem stráň. Držel se za okraj srázu. „Tristane…proč ty jen musíš mít takové sebevražedné sklony?“ jednou rukou jsem se zachytila kmene stromu a druhou se ho snažila vytáhnout nahoru. Ale on se mě nechytil.
„přestaň dělat hrdinský skutky.“
„nesnaž se je dělat ty! A měl..by..si omezit maso, no tak snaž se…“
„Eiro, okamžitě přestaň dělat kraviny!“
„další rozkaz?...kdyby si se snažil mohl si být už dávno nahoře!“
Ruka kterou jsem se držela za kmen stromu mi začala klouzat „jednou o tom budeš vyprávět svým dětem…jak jsem během týdne třikrát málem umřel a jak mě tetička Eira už otravovala tím svým zachraňováním“
Držela jsem se už jen za pár prstů „no tak…no tak! Snaž se, prosím nevzdávej to!! Protože já to vzdát nehodlám…“
Sklouzl i poslední prst. Poslední co jsem ještě slyšela byl Štěpánův zděšený výkřik. Pak už jsme se jen řítili dolů.

Náraz na hladinu řeky bylo jako dostat do žaludku železnou tyčí. Vyrazilo mi to dech, ale dokázala jsem se dostat nad hladinu. Avšak Tristan se podle rány na hlavě uhodil o nějaký kámen a teď se vznášel na hladině jako hadr. Popadla jsem ho a zvedla mu hlavu nad vodu…nedýchal. Odplazila jsem se na břeh. Kolem dokola koryta řeky byl vysoký sráz a asi jediný důvod proč tu byl kousek břehu způsobilo dlouhé sucho.
„Tristane!“ uhodila jsem ho pěstmi do hrudi jak mě učil bratr Albert „Tohle nedělej! Slyšíš“ přiložila jsem mu ucho na hruď jeho srdce sotva bilo a stále nedýchal. „no tak…nestihla jsem ti toho tolik říct.“ Znovu jsem ho uhodila…nic. „prosím neopouštěj mě, prosím, miluji tě“ po tváři mi stekla slza a sjela Tristanovi po obličeji „prosím..“uhodila jsem ho znovu a znovu a znovu až konečně zakašlal a vyplivl trochu vody. Z únavy smíšenou s úlevou jsem mu padla na hruď a ztěžka oddechovala. Zvedla jsem hlavu a podívala jsem se mu do tváře. On na chvíli otevřel oči zamžoural na mě a omdlel.

Dlouho jsem doufala, že se probere, nebo, že nás najdou, ale už se začínalo smrákat a vzduch u vody se tomto ročním období může blížit k nule. Naše oblečení, ale neuschlo a veškerá moje snaha o rozdělání ohně skončila tím, že moje rozklepané ruce vystřelily křesadlo do řeky. Tristan už byl značně prochladlí a začínal mít znovu problémy s dýcháním –pokud ho nějak nezahřeje tak zemře- naštěstí jsem měla v batohu dvě deky.
Tak jsem začala Tristana svlékat jeho tělo bylo opálené a dokonalé s trochou jizev. Nikdy jsem si neuvědomila jak je silný. Nechala jsem mu pouze lněné tenké kalhoty a přikryla jsem ho oběma dekami. Sama jsem se začala svlékat, sobě jsem také nechala pouze pumpky (podprsenky v téhle době neexistovali :) )pečlivě jsem si složila oblečení na hromadu jako bych se snažila tu chvíli co nejvíce oddálit, ale nakonec jsem si k němu zezadu lehla a zanedlouho usnula.
Autor Aidinera, 08.02.2011
Přečteno 383x
Tipy 6
Poslední tipující: Klaný, kourek, kuklicka
ikonkaKomentáře (2)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

:) :)

08.02.2011 16:34:00 | Aidinera

Přidej dalšívdíl brzy...:D A že se určitě probere? XD

08.02.2011 16:27:00 | kuklicka

© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter