Povídky zbyslavské, Kapitola I.

Povídky zbyslavské, Kapitola I.

Anotace: Stalo se jednou na Zbyslavi. Začátek románu, kdy na Zbyslav přijíždí pan Vilém Tomáš Žerotín ze Žerotínu se svým lokajem.

Sbírka: Povídky zbyslavské

Rok utekl jak voda v Doubravce a opět se blížilo vinobraní. Zbyslavští byli netrpěliví, jelikož, tak jako každý rok, se v den sklizení všeho vína, konal na hradě bál, na který byli zváni všichni vesničané.

Paní Johana Polyxena byla dobrá hospodyně, starala se o své poddané dobře a ti ji za to opláceli stejnou měrou. Vždy v říjnu, když víno leželo ve sklepeních, zvala k sobě vesničany, by s nimi pojedla i popila moku rudého. Ano, na Zbyslavi bylo blaho.

Projížděl tou dobou, kdy lidé na vinici pracovali, vsí kočár čáslavského hejtmana, manžela paní Johany Polyxeny, Adama Jaroslava Schoffmana. Vracel se domů, jako obvykle, k polednímu. Bylo tu však dnes něco zvláštního, Adam Jaroslav nebyl v kočáře sám. Společně s ním byl ve voze jeden postarší, prošedivělý muž, který se tvářil vesele a čile promlouval se svým hostitelem. Muž měl na sobě drahý brokátový oděv, prošívaný zlatými nitěmi. U pasu měl pověšený naditý měšec. I podle jeho pohledu bylo jasné, že se nejedná o jen tak někoho.

Kočár projel kolem krásného kostela Nejsvětější trojice a poté již koně klusali po kamenném nádvoří hradu. Oba muži vystoupili a kočí jel schovat koně do stájí. „Čekám tu na svého sluhu, Jana,“ pravil boháč. „Nevím o tom, že by měl někdo přijet,“ odvětil Adam Jaroslav. „Pacholek jeden!“ řekl s jasnými známkami vzteku stařec.

„Barone, dovolte mi, abych Vám představil svou drahou choť, Johanu Polyxenu Schoffmanovou z Hemrlesu, rozenou Mitrovskou z Nemyšle, paní na Zbyslavi, Hlízově a Konárovicích.“ Z hradu vyšla dáma ve středních letech avšak s velmi pěkným vzhledem a milou tváří. Na obličeji se jí zračil úsměv. Neměla na sobě nikterak přepychový oblek, nejraději nosila prosté oblečení, pohodlné, ne utažený korzet, což byl zvyk šlechtičen. Prosté oblečení to sice bylo, avšak bylo také krásně bílé, a Johana v něm vypadala jako princezna ve svatebních šatech. „Je mi velkou ctí, že Vás poznávám, pane Viléme.“ „Též je mi ctí, milostpaní,“ odvětil stařec.

„Jak dlouho se zdržíte, pane Viléme?“ „Mám s Vaším mužem něco na práci tady na Čáslavsku. Myslím si, že do konce týdne odjedu.“ „Jaká škoda, myslela jsem si, že Vás lépe poznám,“ řekla paní Johana s jasnými známkami smutku. „Není na mne nic zajímavého,“ zasmál se pan Vilém, „jsem jen starý, nerudný a zapšklý dědek!“ Panstvo šlo pomalu ke vratům tvrze.

„Chyťte ho! Smilníka!“ Na nádvoří ze z vesnice vyřítil téměř nahý mladík, držíce své oblečení v rukou. Ohlížel se nervózně za sebe na zavalitého muže, který za ním běžel a řval na celou ves. „Á, tak tady ho máme,“ pravil zcela klidně Vilém, „čemu se já vůbec divím?“ Adam Jaroslav stál s pusou dokořán, kdežto jeho žena se snažila vší silou zakrýt úsměv. Mladík doběhl až ke skupince a schoval se za svého pána.

„Vylez ven, ty prasáku!“ řval chlap. „Uklidněte se prosím,“ obořila se na něj Johana. „Řekněte nám v klidu, co se stalo.“ „Odpustila, milostpaní, já sem poctivej sedlák, dyk mě znaj.“ „Ano Hermane, tak co se tu děje?“ „Dneska ráno k nám přišel, že prej je, tadyto, slouha nějakýho pána, co sem má přijet. No, tak si řikám: Herman, dáš mu pohostinnost, on se zmíní u pánů a bude dobře. Tak jsem mu dal najíst a napít a pak sem šel dohlídnout na sklizeň, estli se nádenící neflákaj. No a keď sem přišel domů, našel jsem ho… Prase!“ „Našel jste ho s Vaší dcerou na slamníku,“ dořekl za sedláka Vilém. „Vašnosti, to tak nebylo, ona mě k tomu donutila,“ vykřikl sluha. „Tož ty všiváku, řemenem na tebe!“ Sedlák zrudl jako krocan a začal se sápat po sluhovi, hlava nehlava.

„Ticho!“ zařval Adam Jaroslav, který se mezitím vzpamatoval. „Oba se omluvte jeden druhému a dejte pokoj, nebo vás oba nechám zavřít!“ Sedlák zašeptal něco pod knír, otočil se na podpatku a odkráčel jako kohout. „Pane, toto je můj lokaj Jaromír,“ řekl s úšklebkem šlechtic. Sluha natáhl k Adamovi ruku, když v tom mu všechny šaty vypadli z rukou a on stál před panstvem tak, jak ho Pánbůh stvořil. Adam Jaroslav zrudl a rozběhl se do tvrze. Ještě dlouhou dobu bylo na Zbyslavi slyšet smích Johany Polyxeny.
Autor Lord Bartimaeus, 26.06.2011
Přečteno 434x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter