Pod křížem Templářů- Kapitola 13

Pod křížem Templářů- Kapitola 13

Blížila se bouřka. Těžké černé mraky se honily po obloze a začal foukat studený vítr. Kat Bartoloměj svolal své pacholky a obíhal městské hradby, Kvído před chvílí zamířil k pasíři Břeňkovi a rychtář Karous stál u Brněnské brány. Nepříjemný poryv větru mu nadzvedl plášť a rychtář se zimomřivě zachvěl. Houkl na biřice, který se chtěl schovat do strážní budky, aby nezevloval a šel s ním. Zamířili do domu lékárníka Martina. Lékárna stála přilepená těsně k městským hradbám. Měla novou šindelovou střechu a krásně upravený štít. Dům byl postaven nedávno, podle poslední módy. Nepůsobil už tolik jako pevnost, protože díky budování hradeb se město mohlo stát brzy zcela bezpečným. Okna měl široká a v přízemí dokonce zasklená. Nad dveřmi se mu ve větru pohyboval štít, který všem oznamoval, k čemu dům slouží.
Karous vstoupil spolu s biřicem do mázhauzu. Byla to prostorná klenutá místnost, která voněla všemi možnými bylinkami a kořením. Na hácích visely nejrůznější rostliny, ale také česnek, nebo cibule. Stěny i podlaha mázhauzu byly pobyté krásně opracovanými prkny. Ve výklencích na stěnách stálo několik sošek svatých. Každý měl něco společného s lékařstvím. Ze skleněných terčíků zasazených v oknech pronikalo trochu světla. Za pultem však stály dva masivní svícny, v nichž plápolaly voskovice, aby nebyla místnost tolik ponurá. Kromě svícnů stál za pultem také vysoký muž. Vlasy měl protkané stříbrem již několik let. Černé pichlavé oči zkoumavě hleděly na každého hosta a jeho dlouhý úzký nos, dokázal rozpoznat mnoho bylin jen podle vůně. Rty měl křečovitě sevřené a návštěva městského rychtáře ho evidentně netěšila. Přes to se dokázal dokonale ovládnout a uctivě Karouse pozdravil.
„Zdravím vás, pane lékárníku. Chtěl bych mluvit s naším ponocným.“
„Tak to vám nemohu sloužit, pane rychtáři. Plka jsem neviděl už alespoň dva dny. Vždy jen slyším, jak oznamuje půlnoc, protože poslední dobou moc neopouštím dům a připravuji si léky do zásoby.“
Rychtář Karous si pohladil neoholenou bradu a lehce si přejel jazykem vyschlé rty. Lékárník si toho všiml, ale nehodlal toho otravného člověka hostit. Karous ani v pohoštění nedoufal, ostatně o lékárníku Martinovi bylo dobře známo, jak je úzkostlivě šetrný, ale dnes mu tu přišlo jako výsměch. Zamračil se, ale přešel tuhle nezdvořilost mlčením. Nakonec se ještě zeptal, kdo si byl poslední dobou kupovat léky, ale když zjistil, že jen stará Krativice, tak se rychle rozloučil.
Jakmile opustil lékárníkův dům, nadechl se čerstvého vzduchu. Cítil v něm neskutečnou vláhu. Někde už prší, pomyslel si. Netušil, co má dělat dál. Měl dost jasné podezření, že Plk je u lékárníka. Všiml si jeho pláště s kapucí podšitého liščí kůží, ale chtěl, aby ho považoval Martin za hlupáka. „Stejně mě považuje i tak,“ zabručel si potichu Josef Karous.
„Pán konšel si myslí, že je nejchytřejší, ale já mu ještě ukážu,“ hudroval dál rychtář, když tu se zarazil. Že jej to nenapadlo dřív. Co když mají v purkmistrově smrti své špinavé prsty konšelé? Každý věděl, že purkmistr Jíra pil a možná, že propil a prohrál část městských peněz. Byl by to motiv. Konšelé na něm neskutečně tratili. Navíc všech pět konšelů bylo pět bohatých měšťanů, kteří mysleli jen na svou kapsu. Pokud by někdo z nich získal hodnost purkmistra, měli by město i jeho peníze v malíčku. Rozradostněn svým nápadem zamířil na rynek.
Náměstí bylo pusté a prázdné. Kupci, pochopili, že v takovém počasí obchod neudělají, tak radši neopustili hostince. Tak jim v tom zpočátku bránili městští biřici, ale i když je rychtář odvolal, stejně zůstali v teple u piva a ve společnosti pěkných moravských holek. Josef prošel rynek a pomalu se loudal prázdnou uličkou k rychtě. U vrat do domu stáli dva statní vojáci s kopími v ruce a v pozoru čekali, až Karous projde.
Na rychtě bylo o něco živěji. Několik binců se ohřívalo u krbu a další popíjeli horkou medovinu. Ani příchod jejich nadřízeného je nějak nevzrušoval. Už ve dveřích viděli, že dnes jim projde hodně věcí. Karous se usadil do křesla a záhy upíjel výtečnou medovinu. Za hodinu přišli tři biřici, kteří dostali za úkol nosit nové informace. Sdělili, že Bartoloměj s holomky obchází kolem hradeb a mají vzkázat, že nic nenašel. Míra se asi vypařil a dům lékárníka Martina zatím nikdo neopustil. Rychtář je propustil. To nebyly dobré zprávy. Doufal, že kat najde tělo Míry, nebo Arpáda. Arpád přeci přinesl zprávu o vraždě ponocného, kterou mu ohlásil Míra a teď zmizel. Zamotávalo se to čím dál víc.
Těsně před polednem začalo pršet. Tmavé mraky se však ještě zvětšovaly a vůbec jich neubývalo. Za pár minut přišla bouřka a vítr ještě víc zesílil. Karous byl spokojen ve společnosti svých biřiců a horké medoviny, jenže věděl, že svou nepřítomnost by u Bruna ze Schauenburku neomluvil.
Proto si nasadil drahý plášť podšitý medvědí kožešinou, nasadil si kápi a vyrazil do toho nečasu. Alespoň že stihl vyřídit se svým písařem několik listin a případů, kdyby se nevrátil, bude mít jeho nástupce méně práce. Rynek prakticky přeběhl, až se dostal k výstavnímu paláci. Byla to honosná, třípatrová stavba dřívějšího stylu. Okna v přízemí připomínala střílny, ale v dalších patech se rozšiřovala a kryly je okenice. Střechu před rokem opravovali a nyní ji pokrývaly šindele. K paláci přiléhal dvůr obehnaný kamennou zídkou se střílnami a ve dvoře ještě stála jakási hospodářská budova. Dům měl podloubí, takže vchod byl pod střechou a mohli jej hlídat dva statní vojáci v barvách olomouckého biskupa.
Když poznali známou rychtářovu tvář, usmáli se a vpustili ho dovnitř. Mázhauz domu byl prostorný a plný vojáků. Všude stály stoly a lavice, na nichž právě obědval biskupův doprovod. Obsluhovali je dvě šikovné děvečky. Na schodech, vedoucích do patra stál Herbort z Fulmu a neustále povytahoval hlavu před sebe, jako by někoho hledal. Když si všiml Josefa Karouse, náhle ožil a vrhl se k němu s otevřenou náručí. Byli staří známí a vždy se skutečně rádi viděli. Vesele se přivítali a rytíř oznámil Karousovy, že biskup ho přijme až po jídle, proto ho zve na oběd. Rychle si udělal místo na jedné z lavic a spolu s rychtářem se posadil. Vojáky, kteří tam seděli před tím, poslal zkontrolovat dvůr. Při odchodu se tvářili velice nerudně a v bezpečné vzdálenosti Herbortova meče si dovolili utrousit několik nekřesťanských nadávek.
Nový host byl rychle obsloužen a dal se hned do jídla. Rychle zhltl mastnou polévku a v zápětí se okusil krásně vonící vepřovou kýtu. Zakusoval k ní čerstvě upečený chléb a vše zapíjel hořkým pivem. Po celou dobu mlčel a jak si stačil všimnout, jeho společník se také raději věnoval své kaši a vínu. Až když dojedli, utřeli si mastná ústa a dostali ještě džbán piva, pustili se do veselého hovoru. Nejprve vzpomínali na mládí, na boje s Uhry i boje o državy na severní Moravě až se dostali k tématu, které je vlastně svedlo dohromady.
„Ráno jsem řekl biskupovy, že purkmistr i písař jsou mrtví. Přijal to neuvěřitelně chladně a to mi dělá starosti. Tolik mrtvých v jednom městě. Někdo tvrdí, že zde řádí ďábel. Ale já tomu nevěřím.“
„Lidé jsou zbabělci a uvěří tomu, čemu chtějí. Jestli se zde objeví inkvizitor, tak tomu budou věřit. Dělá mi to starosti.“
„Ani se ti nedivím. V Olomouci se často mluví o tom, co všechno vykonala inkvizice ve Francii a v Sasku. Když chtějí, kacíře si vždycky najdou. Ale nevěš hlavu.“
„Díky ti, příteli, za podporu.“
„Nemáš zač. Myslím, že je čas, abych tě uvedl k biskupovi.“
Oba vstali a po schodech zamířili do patra. Herbort z Fulmu povzbudivě kývl na rychtáře a zabušil na dveře z tmavého dřeva s krásným kováním. Chvíli počkal a pak pokynul svému příteli, aby ho následoval. Otevřel dveře a vstoupili do prostorné komnaty zařízené velice draze a luxusně. Na zemi leželi rozložené kožešiny, v mohutném krbu hořelo několik březových a bukových polen. Po stěnách visely ve zrezlých držácích čadící smolné louče a v rozích stály svícny s nově vyrobenými voskovicemi. Všechna světla vrhala na pěkně omítnuté stěny pitoreskní stíny. Naproti dveřím seděl v obrovském vyřezávaném křesle Bruno ze Schauenburku.
Jeho přísné oči si měřily nově příchozí hosty a masité rty měl stáhnuté do úzké linky. Bylo poznat, že je velice rozlícený. Křeslo mělo vysoké opěradlo a vypadalo skoro jako trůn.Bruno ze Schauenburku byl oděn do biskupského hábitu. Na pěstěných rukou měl několik zlatých prstenů. Ještě chvíli nechal stát příchozí ve dveřích. Čekal a rozmýšlel se nad následujícími kroky, které bude muset podniknout. Pak pokynul hlavou a hosté pomalým krokem zamířili k němu.
Pět kroků před křeslem se zastavili a uklonili se. Olomoucký biskup si je trochu nepřítomně prohlížel. Pomalu začínal chápat, jak vážná je situace. Ta beznaděj mu byla nepříjemná. Nakonec se trochu uklidnil a ostře se zeptal rychtáře na stav vyšetřování. Karous si vše v duchu zopakoval a pak pomalu začal. Věděl, že biskup je velice moudrý muž a proto nevynechal žádný detail. Ani Kvídovu roli nezatajil. Když skončil, všiml si zvláštního zájmu v biskupových očích.
Ten mladík Bruna ze Schauenburku evidentně zajímal. Chvíli si mnul hladce oholenou bradu a zdálo se, že přeci jen se mu zlepšila nálada. Následně gestem ruky Karouse propustil.







Kvído opustil rychtáře a zamířil přes prázdný rynek do řemeslnické čtvrti. Tvořilo ji několik dílen. Jedna patřila kováři Petrovi, který se věnoval opravám a výrobě praktických nástrojů, druhá patřila pasíři Břeňkovi, který vyráběl dýky a drobnější šperky, třetí dílnu obýval řezbář a truhlář Jiří. Tyhle dílny stály v levé části ulice. Na pravé straně pak měli dílnu hrnčíři, řezník a pekař. Všichni byli bohatí a čtyři mistři dokonce patřili do městské rady. Jak byl Kvído informován, tak úřady konšelů zastávali hrnčíř Konrád, řezbář Jiří, řezník Michael a také pasíř Břeněk. Posledním konšel byl pak lékárník Martin, kterému se někdy říkalo Eurecius.
Rychtář Karous tvrdil, že všichni až na pasíře Břeňka jsou poživační lumpové, kteří škudlí, kde můžou a zároveň kradou jak straky. I ceny mají dost vysoké, ale co mají ostatní měšťané dělat, když jsou to jediní řemeslníci ve městě. Pasíř je prý slušný a poctivý člověk, se kterým je rozumná domluva.
Když Kvído z Káňovic vstoupil do pasířovy dílny, rozhlédl se po místnosti a musel uznat, že zdejší mistr je poprávu považován za nejlepšího v Českém království. Uprostřed místnosti stála mohutná výheň a sálalo z ní nepříjemné horko. Všude po dílně vysely, ležely, nebo byly položené nejrůznější kovové předměty. Dýky, šperky, ostruhy a také několik truhlic, na kterých právě vznikalo ozdobné kování. Pět tovaryšů a tři mladí učňové pracovali na jednotlivých úkolech. Jediný starší muž byl pasíř Břeněk.
Tenhle vysoký rezavý chlapík s rudou tváří a baňatým nosem stál u výhně a právě plísnil jednoho z tovaryšů. Pod nosem měl mohutný knír a oči vodnaté, prokvetlé žilkami budily dojem unaveného člověka. Když si všiml příchozího hosta, vlepil tovaryšovi pohlavek a zamířil ke Kvídovi. Rozšafně ho pozdravil a zeptal se na přání. Kvído nebyl hlupák a nepředstavil se jako pomocník rychtáře, nýbrž poprosil řemeslníka, zda by pro něj zhotovil dýku s úzkou čepelí a nějaký masivní prsten. Pak si jako by nic poplácal rukou po naditém měšci a řekl, že peníze zde nehrají roly. Pasíř si hosta přeměřil, a když uznal, že jde o běžný obchod, zeptal se jen, jak by si výrobky představoval.
„Vidím, že jednu dýku již máte, nač tu druhou?“ zeptal se trochu podezřívavě.
„Jde o dárky. Prsten pro jednu moc milou dívku a dýku pro jejího otce. Potrpí si na kvalitní řemeslnou výrobu.“
„V tom případě jste na správné adrese. Prsten chcete stříbrný, nebo zlatý?
„Zlatý, se zasazeným jantarem a dýku s okrasnou řezbou na rukojeti.“
„To nebude levné. Budu muset zajít k řezbáři a také na trh, jantary v zásobě nemám. Předem počítejte se třemi sty kopami stříbrných. Jak říkám dražší, ale za kvalitu výrobku ručím. Můžete si sice to samé objednat u mého bratra Hynka, který má dílnu prakticky na rynku, ale o moc levnější to nebude. A co se týče kvality, tak škoda mluvit.“
Bylo vidět, že pasíř obchody má, ale nejdou zřejmě tak, jak by si přál. Kvídovi to bylo jedno. Dostal od rychtáře ještě tisíc kop stříbrných za svou službu, kterou bude zatím ve Vyškově plnit, takže si něco takového mohl dovolit.
„Zaplatím ihned. Nepůjdeme dovnitř? Musím si přepočítat peníze.“
Břeněk se uklonil a zavedl zákazníka do svého domu. Mázhauz domu nebyl příliš prostorný a sloužil pouze k předání zboží a placení. Stěny z obrovských pískovcových kvádrů nebyly omítnuté a úzkými okny pronikalo dovnitř trochu světla. Zbytek přicházel ze dveří a ze tří smolných loučí. Vybavení bylo prosté. V rohu u okna stál starý stůl a prosté křeslo, u jedné stěny byla dokořán otevřená skříň, ve které leželi nejrůznější listiny a náčrtky složitějších výrobků.
Kvído přistoupil ke stolu a položil na jeho špatně opracovanou desku plný měšec. Pak si od pasu sundal ještě dva, první nechal být a z druhého odpočítal ještě několik mincí, které pohodil na stůl. Poloprázdná měšec sebral a znova si jej připevnil k opasku. Pasíř Břeněk si vše zálibně prohlížel. Zřejmě nebyl takový lidumil a nesobecký člověk, jak ho vykreslil rychtář. Ihned zavolal tři své tovaryše a zadal jim příslušné rozkazy. Jeden měl jít přepočítat mince, druhý zapsat obchod do evidence a třetí zamířil rovnou malými šířkami do skladu, aby posbíral příslušně suroviny na výrobu.
Pasíř zatím odněkud vytáhl dva zeleně glazované džbánky a po okraj je nalil červeným vínem. Zálibně si mok prohlížel a pak připil na tento povedený obchod. Kvídovi došlo, že právě prodělal nemalé množství peněz. Doufal však, že o to snadnější bude, dostat se s mistrem do družného hovoru. Po pár sklenkách a jistotě o prostotě vaše společníka si pustíte hubu na špacír.
Jak se ukázalo, nebyl Kvído daleko od pravdy a odcházel se šťastným úsměvem na tváři. Konečně alespoň něco začínalo dávat smysl. Chvíli před obědem totiž ztěžkl Břeňkovi jazyk a nebyl problém z něj dostat, co všechno ví písařových truhlách. Bylo toho dost a část věcí to vysvětlovalo. Vyvstalo však několik nových otázek. Přesto je mladík hodil za hlavu a zamířil do vedlejší uličky, kde měl svou dílnu pasíř Hynek a také místní krejčí. Doufal, že Rozárka bude mít jeho šaty již hotové.
Ulička, ve které ležely ty dvě dílny, patřila mezi nejdelší ve Vyškově. Kromě dílen se v ní nacházel šenk U Obra Gargama a asi sedm měšťanských domů. Většina místních byli obchodníci, nebo drobní řemeslníci, kteří ovšem své věci prodávali mimo město. Mezi nejhonosnější domy patřil šenk a dvě sídla zdejších obchodníků. Dům krejčího Tomáše a jeho dcery Rozárky stál až těsně u rozestavěné hradební zdi. Nebyl vysoký, ale patřil mu rozsáhlý dvůr a také přilehlá budova, která sloužila krejčímu jako sklad látek. Dům byl vystavěn ještě ve starém stylu, proto působil jako pevnost. Místo oken měl střílny a celý pozemek obepínala vysoká zídka. Do dvora dokonce vedla vrata pobitá železnými pláty a s kukátkem pro pacholka. Kvído se podíval na oblohu a rychle zamířil do dílny.
Mázhauz byl malý a chabě osvětlený několika loučemi. V krámě byly vystavené všechny možné druhy látek. Za jakýmsi pultem stála usměvavá Rozárka. Kaštanově hnědé vlasy spletené do dlouhého copu měla přehozené přes rameno a jemné líčení na obličeji ji činilo neskutečně přitažlivou. Celý dům se zdál být jinak pustý.
„Kde jsou všichni?“ podivil se Kvído a prohlížel si ladné křivky dívčího těla.
„Hospodyně odešla před chvílí a většina pomocníků odjela s otcem. Jsem tu sama. Když je otec pryč, tak mi pomáhá strýček, ale dnes stejně obchod nejde, tak se ani neobjevil.“
„Aha. Přišel jsem se pozeptat na své šaty. Už jsou hotové?“
„Ještě ne. Halenu a plášť mám, ale chybí mi došít nohavice. Škorně jsem ti objednala u ševce z Brna, který se tu stavoval včera. Za dva, nebo tři dny ti můžu všechno dát. A možná i něco víc.“
Kvído si všiml vyzývavého tónu v Rozárčině hlase a neušla mu ani jemná narážka.
„Myslel jsem, že máš nápadníka.“
„Čemu to brání?“ optala se jako by nic a jemně si přejela po bocích. Měla úzkou košilku a čistou suknici. Bylo jasné, že o sebe ráda dbá. A to ve všech směrech. Ještě chvíli si spolu povídali, ale nakonec se Kvído raději rozloučil a zamířil ke Karousům. Nechtěl se totiž potkat s pasířským tovaryšem. Když odbočoval na rynek, všiml si jednookého žebráka, který seděl v podloubí ve vedlejší ulici. Měl pocit, že ho dneska viděl už v uličce řemeslníků. Že by ho sledovali? Možná někdo něco viděl tu noc, kdy byli zavražděni ti dva židé. Mladík zamířil na rynek. Tma pomalu pokrývala celou krajinu a začínalo pršet. Kvído přidal do kroku. Nenápadně se ohlížel za sebe a všiml si, že žebráci jsou už tři. Když přicházelo takové počasí, většinou se někde ukrývali, ale tihle zřejmě měli nějakou práci.
Zdálo se, že tvoří zdejší zločineckou organizaci. Kvídovi se nechtělo na rychtu a rozmyslel si také cestu ke Karousům. Zkontroloval dýku a zamířil od nejbližší uličky. Byla úzká, pustá a špinavá. Všechny čtyři domy zřejmě měli vchody na náměstí a do uličky vyhazovali všechny odpadky. Kaluže zde nikdy nevysychaly. Došel až na její konec a otočil se. Žebráci pochopili, že byli odhaleni. Nepůsobili překvapeně, spíš odhodlaně. Pomalým krokem se blížili. Všichni tři byli malého vzrůstu a měli zarostlé tváře hustými špinavými vousy. Jejich oblečení tvořilo několik špinavých hadrů. Ten, jenž šel v čele, vytáhl z hadrů tesák a na tváři se mu usadil spokojený škleb. Jeho dva kolegové si také připravili zbraně. Jeden, kterému chyběla noha, si pohrával s berlí a druhý třímal v levé ruce starou válečnickou sekeru.
„Co si přejete, pánové?“
„Ačkoliv to nevypadá, chceme ti pomoct.“
„Nepovídejte. Já už jsem se bál, že mě chcete přepadnout,“ nenechal se z klidu vyvést Kvído a opatrně sjel rukou na jílec dýky.
„Víme o všem, co se před pár dny stalo v domě toho žida. Dokonce jsme viděli jejich skutečného vraha. Nevíme, kde se teď ukrývá, ale máme potvrzené to, že neopustil město. Někdo ho ukrývá. Jeden náš přítel, který ho měl sledovat, zmizel, takže jsme stopu ztratili. To je překvapení, že?“
„ Ani ne.Tak jak víte, že nezmizel?“
„Slyšeli jsme, jak se baví s nějakým mužem v kápi. Nebyl zdejší a ještě tu noc, kdy zemřel purkmistr, opustil město. Nevíme, kam jel, ale možná pochází z Brna. Máme tam několik známých, kteří přislíbili pomoc.“
„Proč to děláte?“
„Co konkrétně?“ usmál se žebrák a jeho původní nepřátelský postoj zmizel.
„Proč mi pomáháte? Nemáte důvod. Dokonce jste mohli být s rychtářem zadobře, kdybyste mě udali.“
„Je to složitější, než si myslíš. Ale jestli chceš do basy, tak stačí říct. Pomůžu ti, když přerušíš spolupráci s rychtářem. Nic jiného nežádám. Odpovědi totiž najdeš v Brně, a ne tady. Vrah je zde, ale je jen rukou někoho mocnějšího. Ještě dnes ti ta šlapka Rozárka došije oblečení a v noci tě dostanem z města. Dostaneš doprovod, kterého jsi hodný.“
„Co když odmítnu?“
„Tak nic. Sice možná s Karousem dostanete vraha, ale přijde další. Stojíte proti něčemu, co nelze zastavit. Rozhodně ne tady v tom městečku.“
Autor Kubík, 07.08.2011
Přečteno 347x
Tipy 2
Poslední tipující: Depo123
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter