Hrdina z lidu

Hrdina z lidu

Anotace: -

Den byl sychravý a studený. Vítr metal písek do očí náhodných cestovatelů. Sluneční paprsky dosud nepronikly silnou clonou černošedých těžkých mračen. Pole podél cesty byla opuštěná, jenom havrani z nich uzobávali semena a sedávali po holých stromech. Kromě jejich krákání bylo v kraji ticho. Neozývalo se bučení krav, řehtání koní, křik nebo dětský smích. Na celý kraj dopadlo ponuré děsivé ticho.

Prach vířila čtyři koňská kopyta. Pravidelné údery se rozléhaly mezi polem a loukou, jak kůň černější něž noc klusal po cestě vinoucí se k vesnici Valais. V sedle nesl jezdce, sedmnáctiletou hnědovlasou dívku, zahalenou v černé peleríně.

 

Byl první leden nového roku. Všichni ještě nejspíš spali.

Jen já a můj kůň jsme rušili ticho.

Klap. Klap. Klapy. Klap.

Jen já a můj kůň jsme včera nebyli na skvostných radovánkách. Dnes jsme se vraceli domů.

Jen já a můj kůň. Odjíždělo nás deset. Deset!

Ve městě bylo ticho. Hodně těžké, nepřirozené.

„Haló?“ zvolala jsem ze sedla. Třásl se mi hlas. Byla pekelná zima. Ozvěna mi vracela: „Ló? Ló? Ló?“

Přitáhla jsem koni otěže. Čekala jsem, že alespoň to pitomé okno se zavře. Nic.

Že by všichni spali? To by byl dost hluboký spánek.

Kůň pode mnou byl neklidný. Přešlapoval, frkal a tahal za otěže. Položila jsem svou dlaň v kožené rukavici na vraníkův krk.

„Je tu někdo?“ zavolala jsem znovu. Tentokrát jsem nečekala na odpověď, seskočila ze sedla, pustila otěže volně k zemi a rovnou vešla do nejbližšího domu.

I dům byl bez zvuků. Jen meluzína se proháněla komínem. Schody pode mnou vrzali, několik se jich dokonce i prolomilo, ale nikdo mi nepřišel pohladit záda koštětem.

Otevřela jsem první dveře zleva. Manželská ložnice. V posteli leželi manželé, až po oči přikrytí peřinou. Celá ústnost nesnesitelně páchla. Přitiskla jsem si rukáv na obličej a popošla blíž. Odhrnula jsem pokrývku a zjistila zdroj zápachu. Černá smrt řádila i zde.

Pootevřela jsem ústa a zděšeně couvala ke dveřím. Rychle jsem vyběhla z domu. Mířila jsem ke svému věrnému čtyřnohému příteli, avšak mezi námi stála stařenka. Byla necelých pět kroků ode mě. Odhrnula si šátek z obličeje a ukázala mi tak svou tvář. Její kůže byla pokryta hnisajícími vředy, černá jako uhel. Zapomněla jsem dýchat.

„Jeď!“ vychrchlala s námahou a do bílého kapesníku vyplivla chuchvalec krve. „Ujeď!

Zorničky se mi rozšířili, když jsem pobízela koně do rychlejšího cvalu. Do očí se i vehnaly slzy. Má rodina zůstala ve městě. S největší pravděpodobností to byli první oběti, neboť otec byl lékařem. Jak se jen nákaza mohla dostat i do naší odlehlé vesnice? Ví Bůh… Já mu ale nevěřím. Kdyby existoval, nedopustil by tohle!

Hnala jsem vraníka ostrým cvalem hustým lesem několik hodin. Dorazili jsme skoro až k Harlaw. Těsně před hranicí panství jsme se zastavili.

„Promiň, hnala jsem tě, viď?“ popleskala jsem vraníka po krku. „Promiň Hrdino. Jsi to poslední, co mi zbylo.“

Objala jsem Hrdinu kolem krku. Otočil ke mně hlavu a zafrkal. Jako kdyby mi rozuměl. Poprvé za celou dobu jsem se usmála.

Celý následující den jsme zasvětili odpočinku. Hrdina se popásal opodál a já pospávala  v relativním teple táboráku a své tenké peleríny.

Ráno mě vzbudili sněhové vločky. Protáhla jsem se.

„Zzzima,“ zadrkotala jsem zuby. Vraník se po mě ohlédl a otočil hlavu ke křoví. Slabě zafrkal, sklonil hlavu a zahrabal pravým kopytem. Upozorňoval mě na blížící se společnost. Tak kdopak jsme na návštěvu? Pomyslela jsem si. Nahmatala jsem jílec meče a pěvně jej stiskla svými prokřehlými prsty. Když jich bude hodně, nezvládnu to, blesklo mi hlavou. Dlouhý luk v koženém pouzdře visící u sedla jsem díky ztrátě citu v konečcích prstů použít nemohla.

V roští zapraskalo a vyskočila liška. Pozvedla jsem obočí a ohlédla se na Hrdinu. Znovu zapraskaly větvičky a z keřů se vyřítila smečka loveckých psů. A nakonec se přihnala lovecká družina na koních. Hrdina se vzepjal a udeřil kopyty psa, který naň dorážel, do hlavy. Slyšela jsem zřetelné lupnutí, když lebka praskla a pes padl ve smrtelné křeči k zemi. Okamžitě jsem chytila vraníkovi otěže.

„Klid, chlapče, klid.“

Dopředu postoupil starší muž, podle oděvu zřejmě lovčí.

„Ta tvoje herka mi zabila psa!“ vykřikl. „Zaslouží prohnat šíp lebkou!“

Provrtala jsem lovčího ledovým pohledem. Sevřela jsem meč pevněji a bojovně postoupila kupředu. Stála jsem mezi nataženým lukem a mým koněm plně odhodlaná nehnout se ani o píď.

„To zkusíš!“ zasyčela jsem. To zkusí a už ho nesloží dohromady!

S lovčím jsme se zlostně měřili pohledy. Každý odhadoval sílu a zkušenosti nepřítele.

„Jsem Jakub Ross,“ vstoupil mezi nás muž, zhruba dvacet let. Byl urostlý, černé kadeře schované pod loveckou čapkou a své hnědé oči upíral do mých.
Autor veeve, 30.12.2011
Přečteno 584x
Tipy 1
Poslední tipující: Regroons
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter