Víla z Bretaně

Víla z Bretaně

Anotace: -

Skotská vysočina, 1487

„ Není tady…“

„ Jak to myslíš, není?“

Zsinalý laird se hrozivě tyčil nad křehkou tmavovláskou, ruce nebezpečně sevřené v pěst. Právě se dohadoval s drzým Patrickem o nutném zpevnění západního valu, když se do místnosti vřítila rozvrkočená Cora, udýchaného Nathana věrně v patách. Vyznat se v jejich hatmatilce bylo v první chvíli vyloženě nad jeho síly.

„ Dost“, zahromoval proto podrážděně, čímž konečně uťal příval děsivě nesouvislých slov. Plavovlasý uraženě odfrkl.

„ A ty začni pěkně od začátku“, pobídl o něco laskavěji třesoucí se sestřenku. „ Co se stalo?“

Osika se mírně přikrčila.

„ Je pryč“, šeptla, oči orosené.

Muž se bezradně rozhlédl kolem.

„ Kdo?“, nechápal.

Nat si trpitelsky povzdechl.

„ Brenna“, prskl na půl úst, zkoumaje s náhlým zaujetím stropní trám.

„ Cože?“

„ Není tady…“

Duncan se tak tak zachytil okraje stolu.

„ Jak to myslíš, není?“, zařval nepříčetně. Měl toho akorát dost!

Cora zbaběle vzlykla.

„ Zmizela“, stočil blonďák pohled k rozzuřenému horalovi. Ten jen trhl hlavou, než se prudce vyřítil hlavní chodbou neznámo kam.

„ Neudělá jí nic, viď?“

Nathaniel opětovně vzdychl.

„ Nikdy by jí neublížil.“

Po krátce odmlce tiše dodal: „ Ale pro jistotu pojedu s ním.“

 

Chatrné plachtoví rozviklaného vozu sice statečně odolávalo náporům vichrů severských plání, lezavý chlad se však stále neodbytněji zahryzával až do morku kostí. Alespoň promodralá víla ze sebe nemohla setřást pocit, že se mrazivého objetí nezbaví snad do nejdelší smrti. V duchu proklínala nerozvážnost, která ji dovedla uprostřed noci mezi oprýskané hrnce pokoutného taškáře. Vlněný plášť nebyl s to zajistit dívce dostatečné teplo, a aby toho nebylo málo, nerovný povrch prašné cesty natřásal kola tak, že pokud divoženka zrovna necvakala zuby o sebe, měla dost práce s tím pochytat zbytky z předešlé večeře.

Brenna zamumlala další z věčných kleteb a raději zastrčila zledovatělý nos do sevření zkřehlých dlaní. Hliněné nádobí hartusilo všude kolem, hluchá monotónnost jí ale vlastně tolik nevadila. Myšlenky se rozutekly všemi směry – co bude dál?

Kapitola a la laird MacPherson pro ni byla nadobro uzavřená. Její muž ji zavrhl přímo, bez možnosti obhajoby, jak by mohla ještě někdy někomu takovému důvěřovat? Ani vymodlené ticho klášterních zdí ji zrovna dvakrát nelákalo. Nezbývalo tedy než zkusit štěstí v Londýně.  Vždyť původní plán byl tak prostý – dostat se ke dvoru a zjistit, kdo má na svědomí smrt jejích rodičů.

Nesmyslná pouť náhle získala jasný cíl.

Další zhoupnutí vytrhlo rusovlásku ze zamyšlení. Kolik času uplynulo, že nepostřehla halasný mumraj typický pro venkovská tržiště?

Opuštění úkrytu a nenápadné sklouznutí z dřevěné příčky přímo do otevřené náruče. Zdušený výkřik. Zhýralý záblesk oříškových očí.

„ Taky tě rád vidím, drahoušku.“

 

Ach ano, Sean měl skutečně velikou radost.
Autor odettka, 04.01.2012
Přečteno 742x
Tipy 6
Poslední tipující: Lenullinka, kuklicka, Nienna
ikonkaKomentáře (4)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Od nejmilejšího švagříčka pod sluncem ;)

06.01.2012 17:25:03 | odettka

Co by holka nechtěla? Ještě tak milé přivítání! ;-)

05.01.2012 21:17:21 | Nienna

Pozitivum na každém rohu :)

05.01.2012 20:38:01 | odettka

No... aspoň nespadla na zem... ;-) Doufám, že pokráčko bude brzy... Už se těším na Duncana v akci :-)

05.01.2012 19:28:54 | Nienna

© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter