Celeste, 1.kapitola

Celeste, 1.kapitola

Anotace: Historický milostný román z období pozdního rokoka. (Název je zatím jen provizorní, ještě jsem nevymyslela lepší). Budu vděčná za komentáře a ohodnocení, ať vím, jestli pokračovat. Děkuju :)

Ples na zámku knížete Balducci byl v plném proudu. Hostů zde bylo plno, všichni se výborně bavili, víno teklo proudem a hudebníci podávali se svými nástroji ty nejlepší výkony. Dámy si pro dnešní večer vybraly své nejkrásnější róby zdobené krajkami, mašlemi a volánky. Krinolíny jejich šatů byly tak vyztužené, že si v nich nemohly ani sednout, proto raději celou dobu tančily nebo navzájem konverzovaly. Všechny se navzájem předháněly v tom, která z nich bude ten večer nejpůvabnější a nejvíce okouzlující. Některé měly na hlavách ještě bílé napudrované paruky, ale ty už postupně vycházely z módy a byly oblíbené spíše u starší generace. Mladší dámy měly na hlavách umně vytvořené účesy, ozdobené perlami nebo květinami. Jejich mužské protějšky nešetřily chválou a komplimenty ani v nejmenším. Především pro knížete Balducciho, milovníka ženské krásy, byl tento ples přímo rájem na zemi. Bohužel k nemilosti jeho manželky, která se marně snažila zakrýt svůj pokročilý věk silnou vrstvou pudru a muškami na tvářích, které měly utajit její pozvolna se rýsující stařecké skvrny. Kněžna Balducci byla o deset let starší než její muž. Ten si vztah s postarší manželkou vynahrazoval vztahy s mladšími milenkami. A že bylo z čeho vybírat. Každou chvíli tančil s jinou kráskou, kterou častoval těmi nejsladšími slovy a nejvášnivějšími pohledy. Dámy se jeho komplimentům jen smály, přičemž si stydlivě zakrývaly obličeje vějířem.
Na zámku byli hosty i vévoda a vévodkyně Busanni. Ti právě hovořili s kněžnou Balducci.
„Jak se vám dnešní ples líbí, mí drazí?,“ ptala se kněžna přívětivě. Byla to velmi milá a příjemná žena, ale zálety svého muže nesla těžce. Připadala si ponížená a opomíjená a i když se k ní kníže nechoval špatně, věděla, že už pro něj jako žena nic neznamená. Proto se nyní snažila zapomenout na své trápení prostřednictvím konverzace s hosty.
„Už dlouho jsem se tak dobře nebavila, Francesco. Musím vás velmi pochválit,“ odpověděla vévodkyně Busanni.
„Kde jste vybrali tak skvělé hudebníky?,“ otázal se vévoda.
„Ty sháněl manžel. Ani přesně nevím, ale slyšela jsem, že hráli pro samotného krále,“ odpověděla kněžna a hrdost v jejím hlase se nedala přeslechnout. „Kde je vůbec naše drahá Celesta?“
„Jistě šla ven, do zahrady. Už při příjezdu ji okouzlil váš francouzský park,“ odvětila rychle vévodkyně Busanni.
Pravda byla spíše taková, že Celesta, sestra vévodkyně Busanni, nebyla ani tak okouzlena parkem, jako pandury, kteří byli na ples přizváni. Jejich velitel byl blízkým přítelem knížete Balducciho, a proto přijel i s několika svými vojáky. Celestě bylo teprve osmnáct, ale mužům už rozuměla dokonale. A pro vojáky měla zvláštní slabost.
„Ještě jsem s tím mým drahouškem dnes nepromluvila ani slovo,“ posteskla si kněžna. „Vždy mě tak rozesměje, až se divím, kde na ty své nápady chodí.“
Vévodkyně Busanni se rozpačitě usmála. „Hned jak se vrátí, pošlu ji za vámi, buďte bez obav.“
„Dobře, má drahá. Teď mne prosím omluvte, půjdu se věnovat dalším hostům.“ Kněžna lehce pokývla hlavou a přesunula se ke stolu s občerstvením, aby promluvila s okolo stojícími návštěvníky.
„Zajímalo by mne, kde zase je,“ řekla vévodkyně Busanni podrážděně svému muži.
Vévoda Luigi Busanni, hrdý, asi pětatřicetiletý muž, se jen shovívavě pousmál. „Neboj se, určitě se brzy objeví. Hned jak ji její nový objev omrzí.“

Kněžna Balducci se mezitím rozhodla zajít se přepudrovat do svého pokoje. Hosté u stolu jí zkazili náladu. Očividně byli tak zaujati jídlem, že ji naprosto přehlíželi, což se jí jako hostitelky dotklo.
Po cestě ji zastavil její muž. „Kam jdeš, drahá? Není ti snad dobře? Jsi nějak pobledlá.“
„Jdu si jen pro něco do své ložnice, hned se vrátím.“
„Ale pro co, prosím tě?“
„Chci si vyměnit náušnice, tyhle mi strašně stahují uši.“ Ani za nic by mi nepřiznala, že si jde přepudrovat své vrásky. Bylo to sice poměrně směšné a naivní, protože ji moc dobře znal a věděl, jak vypadá pod nánosem pudru, ale ona se ze všech sil snažila udržet si dekorum.
Prošla dlouhou chodbou, až došla k posledním dveřím na jejím konci. Zarazilo ji, že se zpoza dveří ozývá tlumený smích. Že by služky?, pomyslela si podrážděně. Když otevřela dveře, nestačila se divit. V její posteli ležela Celesta spolu s jedním mladým pandurem, který jí zrovna zajížděl rukou do výstřihu. Na nočním stolku byly dvě skleničky s vínem. V jedné ještě zbývalo trochu červeného vína na dně, ta druhá byla převrhnutá a kapky alkoholu z ní odkapávaly na koberec. Celesta se ani nezula. Kněžna si toho mohla dobře povšimnout, protože sukně jejích šatů byla vyhrnuta až ke kolenům.
Kněžna si nahlas odkašlala. Jakmile si jí Celesta povšimla, vyskočila z postele, rychle si přejela rukama po šatech, aby je urovnala a předvedla před starší ženou vzorné pukrle. Pak se na ni bez ostychu směle podívala. Zato pandur očividně vůbec nevěděl, co dělat. Zůstal sedět na posteli jako přimražený a díval se z jedné ženy na druhou.
„Co to má znamenat?,“ vykřikla kněžna, když znovu nabyla řeči.
„Jen jsem chtěla tady Sinišovi ukázat, jak krásnou ložnici máte,“ odpověděla Celesta a přiopile se zachichotala.
„No to snad…,“ zalapala kněžna po dechu. Najednou se v ní vzedmula vlna hněvu, popadla Celestu za paži, a prudce s ní trhla směrem ke dveřím. „A ven!,“ vykřikla. „I vy, mladý muži. Buďte tak hodný!“
Při tom škubnutí se Celestě uvolnila spona z vlasů, které jí i tak držely jen silou vůle. Vystavila tak na odiv svou chloubu, dlouhé černé vlnité vlasy, které jí spadaly do půlky zad. Jindy klidnou kněžnu tohle rozlítilo ještě víc, protože ona sama maskovala svou prořídlou kštici pod parukou.
„Co se tady děje?,“ ozvalo se ze dveří. Do pokoje vcházel kníže Balducci. Jediný pohled mu stačil k tomu, aby si uvědomil, co se v místnosti odehrává.
„Hraběnko Celesto, dovolte mi, abych vás požádal, abyste opustili ložnici mé ženy,“ řekl a pokynul rukou ke dveřím. Když kolem něj Celesta procházela, nezapomněl nahlédnout do jejího plného výstřihu. Jeho žena si toho samozřejmě všimla a připadala si tak potupená ještě více.
„V mém pokoji…v mé posteli. Polili mi koberec, vidíš?,“ nadávala kněžna a rozhazovala při tom rukama.
„Francesco, hlavně nedělej skandál. Mladí si chtějí užít, tak je nech. Celesta odejde a my na to zapomeneme, ano?,“ chlácholil ji kníže. Poté tam svou ženu nechal stát a vydal se za Celestou do sálu.
Když Celesta vkročila mezi ostatní hosty, upřely se na ni všechny pohledy. Hlavně muži neskrývali svůj obdiv a se zájmem na ni hleděli. Dámy byly touto skutečností poněkud rozčileny, protože i když Celesta neměla nejkrásnější šaty a vlasy měla nyní volně rozpuštěné, vypadala daleko lépe než ony, které na odiv vystavovaly jen svou vyumělkovanost, kdežto ona přirozenou krásu. Celesta si toho byla samozřejmě dobře vědoma, proto se jen samolibě rozhlížela po sálu a vrhala na muže svůdné pohledy. Kníže Balducci stanul vedle ní. Netrvalo dlouho a své sestry si všimla vévodkyně Busanni. Jemně se dotkla ruky svého manžela, který právě hovořil s nějakým postarším mužem. „Drahý…,“ zašeptala.
„Ano?“
„Podívej se na druhou stranu sálu.“
Vévoda se pohlédl směrem, kam mu nenápadně ukazovala. Celesta tam stála a dívala se přímo na ně.
Oba se vydali k ní.
„Co se děje, kníže?,“ obrátil se vévoda na knížete Balducciho. Na Celestu vrhnul je letmý pohled. Nejdůležitější bylo urovnat situaci s hostitelem, ať už byla jakákoli. To už do místnosti vešla i kněžna a vložila se do hovoru.
„Chcete vědět co se děje, vévodo? Opravdu to chcete vědět? Tak tedy dobrá.“ Rozčilením se jí stále chvěl hlas. „Sestra vaší ženy byla natolik drzá, že si dovolila využít mé postele pro své hrátky s jedním z pandurů. A jako by to nebyl důkaz vrcholné nevychovanosti, pošlapali mi peřinu a polili drahý koberec vínem.“
Po tomto obvinění se Celesta očividně ani nezastyděla. Dávala svým výrazem okázale najevo, jak ji celá situace nudí. Její chování ještě více rozlítilo její sestru, která se na Celeste chtěla rozkřiknout, ale vévoda ji zastavil. Jeho silná stránka bylo diplomatické, rozumné a taktní vyjednávání bez hádek a zvyšování hlasu, čehož se teď chystal využít.
„Moc se omlouvám, Francesco. Jakožto Celestin opatrovník nesu za celou věc odpovědnost. Celesta se zřejmě nudila, protože jsme jí nevěnovali dostatek pozornosti a s nikým z hostů si neměla co říct. Je to naše vina, neměli jsme ji sem vodit. Je mladá, má horkou krev, jistě si neuvědomila, jaké následky může její čin přinést.“
Kněžna se zdála být poněkud uchlácholena, nepřestávala však na Celestu upírat hněvivé pohledy. Už kvůli tomu, že vypadala jako bohyně, plná života, síly a mládí. Chtěla jen, aby už byla ta nestoudnice pryč. Aby nenarušovala její skvělý ples a nestrhávala na sebe zbytečně pozornost. Měla Celestu ráda. Někdy za ní dívka chodila na návštěvu a rozptylovala ji při jejích chmurných náladách. Byla veselá, všude jí bylo plno a bavila kněžnu vtipnými historkami. Dokázala být však také velmi arogantní. Společenské konvence jí nic neříkaly, dělala si jednoduše to, co chtěla a na co měla zrovna náladu. Říkala otevřeně, co si myslí a i když mohly její názory někomu ublížit, prostě je vyslovila nahlas, aniž by si uvědomovala, že mohou někomu ublížit. Nyní tady jen stála, dívala se z jednoho člověka na druhého a přála si, aby tato trapná fraška skončila.
„Moc se omlouvám, Francesco,“ přidala se vévodkyně. „Od Celesty to bylo vskutku nerozvážné, ale slibuji, že se to už nebude opakovat.“
„To si piš, že ne!,“ vyštěkla kněžna Balducci, která v tu chvíli zapomněla, že vévodkyně je na vyšší příčce šlechtického žebříčku a takto obořit by se na vévodkyni rozhodně neměla.
„Francesco, zapomeň na to,“ řekl kníže. „Nejlepší bude, když na tuto nepříjemnou událost zapomeneme a nebudeme ji dále rozmazávat. Vévoda s vévodkyní jsou přece našimi dobrými přáteli, a co se týče Celesty…určitě to neudělala naschvál.“
„Jestli k tomu mohu něco dodat…,“ ozvala se Celesta, ale její sestra ji rázně umlčela.
Celesta však nehodlala být zticha. „Myslím, že jelikož hlavní aktérkou této, řekněme, aféry jsem já a-,“ rozhlédla se po sále, „…a Siniša, který asi někam zmizel, myslím, že mám právo vyjádřit se k ní.“
„Ne, Celesto,“ zarazil ji vévoda Balducci. „Už jedeme domů.“
„Jen jsem chtěla požádat, abyste mi sami vymezili, do jaké místnosti se mohu jít pobavit, až se budu příště nudit.“
To už bylo příliš na obě dámy, jak na kněžnu, tak na vévodkyni. Agnes svoji sestru nepoznávala. Byla vždy drzá, ale nikdy se nechovala takto neslušně. Zřejmě toho vypila víc, než bylo zdrávo. Proto nečekala, až Celesta způsobí další faux pas, rázně ji popadla za paži a táhla ze sálu pryč. V rozrušení se zapomněla rozloučit se svými hostiteli, doufala však, že to za ni její manžel dořeší. Před palácem knížete Balducci stálo mnoho kočárů. I ve tmě se však daly rozeznat rodové znaky, kterými byly kočáry označeny. Vévodský kočár byl navíc ze všech největší a nejzdobnější. Jejich kočí byl ještě někde uvnitř. Musely tedy počkat na vévodu, až opustí palác. Kočí jistě přijde s ním.
„Celesto, můžeš mi vysvětlit, co to má znamenat?“ Vévodkyně mohla dát konečně volný průchod svému hněvu.
„Nudila jsem se, Agnes. Unavují mě všechny ty konvence a pravidla. Prázdné tlachání. Pochlebování ostatním ženám. Je to všechno jedna velká přetvářka. Chtěla jsem se prostě bavit po svém.“
„Mohla jsi tančit, nebo co já vím. Mohla jsi odjet domů. Ale ne nás všechny veřejně zostudit a kompromitovat!“
„Kompromitovala jsem možná tak sebe. A to mi nevadí. Kněžnu její rozčilení stejně brzy přejde a já se alespoň trochu pobavila. Může být koneckonců ráda. Ten politý koberec a špinavá peřina mě mrzí, klidně jí to vlastnoručně vyperu, jestli bude chtít. Ale jinak jsem nic špatného neudělala.“ Celesta mluvila klidně, rozčilovala se málo kdy. Své nálady spíše vyjadřovala tónem hlasu a pohledy než křikem.
„Víš přece, jak je Francesca na takové eskapády citlivá! Nestačí, že musí přihlížet, jak její muž obletuje své milenky. Když už sis tak moc chtěla užívat, nemusela ses pelešit v její ložnici!“
Celestin výraz potemněl. „S nikým jsem se nepelešila. Odmítám se o tom dále bavit. Děláš to jen horší, než to doopravdy je.“
„Balducci už nás nikdy nepozvou! Jaká to bude ostuda pro naši rodinu! Kníže odmítne vévodu!“
Celesta se znaveně opřela zády o kočár. Už nechtěla slyšet ani slovo. Její sestra jí připadala přehnaně hysterická. Těšila se, až přijde vévoda a situaci urovná.
Vévoda na sebe nenechával dlouho čekat. Objevil se jen pár minut po jejich výměně názorů. Přišel s ním i jejich kočí, mladý Felippe, se kterým se Celesta přátelila. Měla daleko víc v oblibě prosté a bezprostřední služebnictvo, které se nesnažilo hrát za každou cenu nějakou roli, než konvencemi svázanou šlechtu.
Felippe vrhnul na Celestu spiklenecký úsměv. Alespoň někdo je na mé straně, pomyslela si.
„Ach, Luigi, co budeme dělat?,“ vzlykla vévodkyně.
„Nic, drahá, urovnal jsem vše, co se urovnat dalo. Za pár dní pozveme kněžnu i knížete na oběd a vše bude v pořádku. Nejlepší by však bylo, kdyby se Celesta omluvila. Co tomu říkáš, Celesto?“
Ta dala hlavu na stranu, chvilku si vévodu s andělským výrazem ve tváři prohlížela a pak kývla na znamení souhlasu. Líbil se jí přístup jejího švagra. Nikdy nepřeháněl, dokázal být za všech okolností klidný a rozumný. I když o něm mnozí tvrdili, že je pyšný a povýšený, byl to jen vnější dojem. A i kdyby pyšný byl, mohl být na co. Měl výborné styky s králem, nádherný palác a velké bohatství.
Když nasedli do kočáru, spustila Agnes znovu. „Nemysli si, Celesto, že se omluvíš a vše bude zapomenuto. Potřebuješ pevnou ruku, jinak to nevidím. Abys věděla, je to naposledy, co jsi s námi šla do společnosti. Od teď budeš zůstávat doma, věnovat se četbě a vyšívání a zpytovat svědomí. A budeš se modlit, abychom ti odpustili to, jak jsi nás zdiskreditovala!“ Hlas vévodkyně nabíral na intenzitě.
„Agnes,“ chytl ji její muž za ruku. „Nerozčiluj se, nic není tak zlé, jak to vypadá.“
„Ale takový skandál…“
„Takový skandál, jak ty říkáš, nám nemůže nijak ublížit. Myslíš, že nás mohou Balducci jen tak přehlížet? To by byli sami proti sobě.“
„Tak vidíš, Agnes,“ ozvala se Celesta. „Nejspíš se v této hierarchii pořádně nevyznáš.“ Její posměšný tón se nedal přeslechnout.
„Jednoduše si už nepřeji, abys nás doprovázela. Neprospívá ti to. A zakazuju ti jezdit na koni. Chci, abys teď byla jen v paláci, pod mým dohledem.“
„Freya je moje! Můžu si na ní jezdit, jak chci!,“ zvýšila tón i Celesta. Freya byla její chlouba, klisna černého fríského koně té nejlepší krve. Dostala ji od svého bratra a jízdou si často krátila dlouhé chvíle.
Vévoda Busanni mlčel. Své poslání splnil a do sesterských hádek se nikdy příliš nepouštěl. Měl pocit, že se ho to netýká. Neměl v plánu Celestu nijak vychovávat. Věděl, že kdyby to zkusil, okamžitě by u ní ztratil veškerý respekt. Byla už dospělá a chtěla žít po svém. Ať to tedy má.
Konečně byli před vévodským palácem. Byl to skvost rokokové architektury. Fasáda domu byla bílá, ozdobená zlatým či růžovými rokajemi, zdobnými mušličkami typickými pro rokoko. Ozdobou byly také květinové motivy a všelijaké ornamenty. Kolem paláce se rozkládal upravený park francouzského stylu, plný pečlivě zastřižených keřů, záhonů plných barevných květin, doplněný o dvě jezírka, kde se proháněla barevné rybky. Zahradě dominovala také fontána, zdobená jak jinak než rokajemi a také altánek, ve kterém šlechta občas pila svou odpolední kávu.
Sluhové v dokonale padnoucích livrejích jim otevřeli zlatem zdobené vstupní dveře paláce. Vyšli po kamenném schodišti opatřeném nádherně tepaným zábradlím a ocitli se v přijímacím salónku, tedy spíše salónu, velkou místností, jejíž stěny byly ozdobeny tapisériemi. Na stěnách byla rovněž zavěšena dvě velká zrcadla. Pokud byla hostem dáma, měla alespoň možnost se upravit. Portréty zobrazovaly osobnosti z rodu Busanni. Byl zde rovněž portrét vévody Luigiho Busanniho, Agnes zatím chyběla.
„Jestli dovolíte, švagře, půjdu do své ložnice,“ řekla Celesta. Na Agnes se při tom ani nepodívala.
„Ano, raději už běž, Celesto. Dobrou noc.“
Agnes neřekla nic, jen si sestru měřila zlobným pohledem.
Před Celestinou ložnicí už čekala její služebná a komorná Bianca.
„Hraběnko,“ poklonila se.
„Pojď, Bianco,“ rozkázala Celesta a otevřela dveře. Celestin pokoj byl nádherně vybaven. Vévoda to tak chtěl. Snažil se jí zařídit největší pohodlí a to se mu rozhodně podařilo.
Celesta se posadila na židli ke svému toaletnímu stolku.
„Zdáte se mi rozčilená, hraběnko. Stalo se něco?“ Bianca byla ve skutečnosti v paláci Busanni Celestinou nejlepší přítelkyní. Celesta si s ní velmi ráda povídala, už jen proto, že Bianca byla jen o něco málo starší než ona. Navíc před služkou nemusela nic předstírat, nemusela si držet svou netečnou masku, jako před svou sestrou. Musela si někomu postěžovat a ten někdo byla vždy Bianca. I když Celesta nesnášela přetvářku, sama byla nucena každodenně něco předstírat. Mezi šlechtou už to tak chodilo. Celestě ale ve skutečnosti nevadilo, že byla šlechtična. Mohla se alespoň všelijak zkrášlovat, nosit hezké šaty a nechávat si česat různé účesy. Neměla ale příliš ráda obsluhování. Se sluhy a služkami jednala jako se sobě rovnými, nepovyšovala se nad nimi a nepovažovala je za méněcenné bytosti, jako to dělali mnozí páni. Celesta dokonce chodila mezi ně, do stájí nebo do kuchyně a povídala si s nimi. Našla s nimi víc společné řeči než se svou upjatou sestrou.
Otočila se k Biance. „Moje sestra mne považuje za nesvéprávné malé dítě. To se stalo.“
„Provedla jste snad něco?“
Celesta si povzdechla. „Ano, uznávám, že tentokrát to bylo trochu příliš. Na plese jsem se dala do řeči s jedním pandurem, něco jsme vypili a pak se rozhodli někam ukrýt. Naneštěstí přímo do ložnice kněžny Balducci. Sestra samozřejmě zuří.“
„Stál ten pandur alespoň za to?,“ zasmála se Bianca.
„Jak se to vezme. Neuměl moc dobře italsky, zato uměl jiné věci.“ Celesta vrhla na Biancu výmluvný pohled. „Ale i tuto jedinou zábavu mi překazili. Strašně jsem se tam nudila. Co jsem měla dělat?“
„Proč tam tedy chodíte?“
„Je to alespoň nějaké rozptýlení. Co mám pořád dělat tady? Ale stejně…Agnes mi zakázala doprovázet ji do společnosti.“ Zlostně popadla kartáč na vlasy, ale česat se nezačala. „Co si o sobě vůbec myslí?“
Bianca od ní kartáč vzala a začala její husté vlasy rozčesávat. „Kde jste nechala sponu?“
„Asi jsem ji tam v tom rozčilení vytratila. To je jedno, koupím si novou.“
Když Bianca skončila s česáním, nachystala své paní noční košili a pomohla jí ze sešněrovaných šatů.
„A víš co?,“ pokračovala Celesta. „Zakázala mi jezdit na Freye! Ne, takhle se mnou zacházet nebude, takhle tedy ne!“
Prudce vstala. Vypadala jako anděl, ale v duchu zuřila jako ďábel. Pak náhle vyrazila z místnosti a namířila si to přímo do společenského salónku, kde si četla její sestra Agnes. Bez zaklepání rozrazila dveře a zpříma na sestru pohlédla.
„Přeješ si?,“ otázala se vévodkyně chladně.
„To víš, že si přeju,“ odpověděla Celesta arogantním tónem. „Přeju si, abys mi konečně přestala diktovat, jak se mám a nemám chovat. To je vše.“ Mluvila klidně, vztek se jí však zračil v očích.
„Jsem tvoje starší sestra. Musím na tebe dohlížet.“
„Věř mi, že nemusíš. Jsem dospělá.“
„A navíc ti neodpustím tu potupu.“
„Proboha Agnes! Nikoho jsem nepotupila. Zapomene se na to. Jaký by to byl večírek bez skandálu?“
„Tady ani tak nejde o mne nebo o tebe, Celesto. Co když to vévoda přestane trpět a vyhodí nás? On skandály nepotřebuje, musí si udržet dobrou reputaci. Můžeš být ráda, že nás ještě neposlal pryč.“
„Aha! Tak o to tady jde! Bojíš se, že ztratíš své postavení vévodkyně?“
„Nemluv hlouposti,“ odvětila Agnes, ale nevyznělo to příliš přesvědčivě.
„Víš co, milá sestro?,“ řekla Celesta opovržlivě. „Já až se vdám, tak se alespoň vdám z lásky, to ti mohu odpřisáhnout. Ne pro peníze, slávu a prestiž.“
„Že to říkáš zrovna ty!,“ vykřikla Agnes. „Ty, která jdeš ochotně s každým mužem, o kterého zavadíš, mi budeš vykládat něco o lásce.“
„Ti muži vědí, že je to jen hra. Bez pravidel a bez cíle. Je to jen pobavení. Ale až se zamiluju doopravdy, věřím, že to bude napořád.“
Agnes vstala a přešla k Celestě. Promluvila k ní tak tiše, aby její slova nemohl slyšet nikdo jiný. „Přiznávám, že když jsem si Luigiho brala, hrála v tom významnou roli i naše finanční situace. Ale nevzala jsem si jej jen pro peníze. Samozřejmě, že ho miluji. Tak se nám prosím nesnaž naše manželství narušit.“
„To nemám v úmyslu, Agnes. Buď klidná.“
V tu chvíli vešel do místnosti vévoda. „Zase se hádáte?,“ zeptal se.
„Ne, zrovna jsem na odchodu. Jen jsem se chtěla na něco zeptat,“ odpověděla Celesta, poklonila se, popřála dobrou noc a odešla.
Když se vrátila do své ložnice, byla už o poznání klidnější. Bianca na ni čekala. Byla zvědavá, co jí její paní sdělí. Ta však očividně neměla náladu na řeči.
„Vyřešila jste to nějak, hraběnko?“
„Nijak zvlášť. Ale pro dnešek jsem už ze všeho dost unavená. Nebude ti vadit, když tě požádám, abys už odešla?“
„Ne, samozřejmě že ne, hraběnko. Jak si přejete. Tak tedy dobrou noc.“
„Děkuji, Bianco. Hezky se vyspi.“
Jakmile Bianca odešla, vrhla se Celesta na postel a aniž by se přikryla, za malou chvíli usnula tvrdým spánkem.
Autor KuroHaru, 29.05.2012
Přečteno 873x
Tipy 6
Poslední tipující: Misha, Lenullinka, kuklicka
ikonkaKomentáře (2)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Docela hezky se to čte, určitě si přečtu pokračování.
-Říkala otevřeně, co si myslí a i když mohly její názory někomu ublížit, prostě je vyslovila nahlas, aniž by si uvědomovala, že mohou někomu ublížit. -
Možná by bylo lepší napsat něco jako: Říkala otevřeně, co si myslí, aniž by si uvědomovala, že mohou její názory někomu ublížit.
Prostě aby tam -že mohou někomu ublížit- nebylo dvakrát.

02.06.2012 17:23:06 | kuklicka

Dobře, děkuju za hodnocení i upozornění na chybu. Asi jsem tu větu nějak přepisovala a zapomněla vymazat tu opakující se část. Tak snad bude brzo další kapitola :)

03.06.2012 20:37:07 | KuroHaru

© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter