Bacha, kouše! ( 1.)

Bacha, kouše! ( 1.)

Anotace: „Vyrvat ti srdce z hrudi zaživa by bylo málo, ty malá kryso!“ Nečekala jsem odpověď. Inu, když někoho držíte za pravou ledvinu, nemůžete ani doufat ve smysluplnou konverzaci. Jaká škoda. A zrovna teď bych si chtěla s někým tak moc popovídat.

Sbírka: Bacha, kouše!

( 01. ) VNADNÉ RUSOVLÁSKY


Praha-Nusle; místo činu, 8:31

Jen letmý pohled stačil, aby se mu navalilo. Udělal pár rychlých kroků stranou směrem k posprejované zdi pětipodlažního činžáku.
Právě včas.
Každý, kdo chtěl a vlastně i nechtěl, mohl o pár vteřin později zjistit, že ke snídani měl míchaná vejce. S kečupem. A asi i s rohlíkem. Nebo snad chlebem? Tahle po ránu velice těžká otázka.
Otřel si ústa papírovým kapesníkem, který vzápětí znechuceně odhodil mimo místo činu. Ovšem i přesto na sebe byl v duchu hrdý, že se aspoň zvládl odklopýtat bokem, místo toho aby se pozvracel rovnou na mrtvolu, jak se mu jednou nešťastně podařilo, když začínal.
„Tohle vážně udělal všem?“ snažil se znít nenuceně, nad věcí, a to i přesto, že až moc dobře znal odpověď na svou otázku. Tohle odhodlání mu ovšem stejně vydrželo jen do chvíle, než svůj zrak mimoděk stočil k mrtvole mladé dívky, kterou ještě nikdo nestačil zakrýt.
Nemohl si pomoci, i když věděl, že to bude bolet.
Moc bolet.
Rusé vlasy slepené krví měla rozhozené kolem hlavy jako zvrácenou parodii na svatozář a ve tváři křečovitý výraz, který do něj vepsala prožitá hrůza a bolest. Jak za živa asi vypadaly její oči, si mohl jen v duchu domýšlet. Oční důlky totiž byly prázdné. Pár hlubokých rýh vedoucích dovnitř nasvědčovalo, proč asi. Podle analýz jim je vydloubl vidličkou.
Sklouzl trochu níže, k jejímu hrudníku. Tam, kde předtím byla ňadra, nyní zely jen obnažené pruhy masa, místy prosvítaly bílé oblouky žeber. Někdo ji stáhl z kůže. ‚Ještě žila‘, potvrdil mdlým hlasem koroner těsně před tím, než zesinal a vzdálil se.
Druhý detektiv odvrácený čelem od té hrůzné památky na sadistické hrátky a kratochvíle vraha, věnoval svému mladšímu kolegovi soucitný pohled.
„Ano, všem deseti.“

* * *

Někde jinde, někdy jindy

Slyšel její chvatné kroky, vzlyky a o to zoufalejší prosby o pomoc. Ta bezmoc, ta beznaděj byly téměř hmatatelné. Vzduchem se linula neodolatelná vůně směsice sladkého parfému, strachu a o to sladšího železitého odéru krve.
Být po jeho, tak by tohle vyráběl průmyslově.
Špičkou jazyka si mlsně olízl horní ret a dlouze nasál to jedinečné mámivé aroma. Jen ochutnat. Pomalu jej slíznout z její potem smáčené kůže a vychutnat si jeho každičkou molekulu.
Už při té lákavé představě mu byl poklopec o něco těsnější. „Již brzy.“
Ještě na chvíli přivřel oči. Teprve poté vyrazil dlouhými dravčími kroky vpřed za svou kořistí. Prchlou gazelou. Protože stejně jako zvířecí predátoři, tak i on si užíval tenhle lov.

* * *

Její ochraptělý hlas zněl čím dál blíže, stejně jako klopýtavé kroky. Dokázal si to naprosto přesně představit. Tu úzkost, jež jí svírá hruď. Slzy kanoucí po líbezné pihovaté tvářičce, o níž básní i bohové, mísící se mimo jiné se zaschlou krví. Neslyšně se pohybující plné rty v tiché modlitbě.
Dutá rána, bolestivý výjek.
A pak už jen ticho.
Spokojeně si promnul ruce, natáhl krok.
Nůž v jeho kapse znamenal velice příjemnou tíhu.

* * *

Hraně si povzdychl, navrch přidal krátké zakroucení hlavou. „Kdy už konečně pochopíte, že to prostě nemá cenu, co?“ uskřípl posměšně. „Všechny ty prosby, utíkání, slzy… Kdy pochopíte, že stejně tak jako tak umřete?“
S neskrývaným pobavením sledoval, jak se od něj nemotorně plazí pryč k úpatí dřevěného ručně vyřezávaného schodiště ve viktoriánském stylu, které vedlo dolů, do prvního patra a posléze do přízemí.
Ke svobodě.
V zeširoka rozevřených očích barvy té nejhlubší křišťálově čisté laguny se jí zračil strach hraničící s téměř panickou hrůzou a ještě něčím, co ani neuměl pojmenovat.
Neuměl, ale chtěl to umět.
V obličeji posetém sprškou nazlátlých pih byla bledší než kmotřička Smrt a z rozraženého horního rtu jí vyrazilo pár krůpějí šarlatově rudé krve.
Zalitoval, že nemá po ruce fotoaparát, protože za tenhle pohled by vraždil.
Ušklíbl se.
V duchu se opravil.
Vždyť právě pro tenhle pohled vraždil.

* * *

Nechal ji doplazit se až k vrchnímu schodu.
Chtěl jí dát ještě jednu malinkou naději, že mu uteče, než ji zase zavře zpět a dokončí to, co začal. Byla to součást jeho hry. Jedno z nepsaných pravidel. Bylo to kruté, ale právě z toho důvodu se mu to tolik líbilo. Copak by někdo jako on opravdu ‚náhodou‘ zapomněl zamknout dveře od místnosti pro hosty?
Ale kdeže.
„A dost,“ broukl. Káravě zamlaskal, podobně jako rodič na zlobivou ratolest.
Stál u ní dříve, než si to vůbec stačila uvědomit. Vzápětí ji nabral špičkou boty do boku a se skoro až dětskou nedočkavostí si počkal na ten praskavý zvuk lámajících se žeber doprovázený srdceryvným výkřikem.
Naklonil se nad ni a popadl ji za zplihlé vlasy. Prudce jimi škubl dozadu a zvrátil jí hlavu dozadu, až se kůže na krku bolestně napjala. „Ale, Květinko, přece by ses…!“
Místo dalších slov se mu z úst vyvalila jen krvavá pěna.

* * *

„Vyrvat ti srdce z hrudi zaživa by bylo málo, ty malá špinavá kryso!“ zasyčela jsem nenávistně. Na tuhle chvíli jsem se těšila od té doby, kdy jsem poprvé zběžně pročetla spis jeho obětí.
Nečekala jsem odpověď.
Inu, když někoho držíte za pravou ledvinu, nemůžete ani doufat ve smysluplnou konverzaci.
Jaká škoda.
A zrovna teď bych si chtěla s někým tak moc popovídat.

* * *

Nechápal.
Jak by také mohl.
Pohledem šokovaně zalétl ke svému břichu. To, že z něj vylézalo i skrze košili její bledé předloktí ho překvapilo do té míry, že v první chvíli i zapomněl na bolest a snad ani necítil niklákovou pachuť deroucí se krkem na jazyk.
„Tři… Dva… Jedna…“ zavrněla sladce.
Šok odezněl, ve dveřích si pokynul a podal ruku s jednou moc milou a sympatickou paní jménem Mučivá Bolest.
Se strašlivým řevem se mu podlomily nohy a před očima se o pár vteřin později zjevily rudé hvězdičky tancující v rytmu Hula-hula.

* * *

Plop.
Plop.
Bum.
„Ááááááárgh…!“
Naštěstí jsem se stačila odkulit dříve, než na mě to hovado stačilo spadnout a zalehnout mě.
Leč úplně malinkatá chybička se vloudila.
Snad proto jsem nyní zírala na ledvinu ve své ruce, kterou jsem jaksi zapomněla pustit. Samozřejmě nechtěně – jak taky jinak, že.
V hlavě se mi rozezněl ten tichý otravný hlásek podotýkající, že tomu nebohému muži asi bude chybět.

* * *

Raději jsem se pružně vytáhla na nohy a odsunula se bokem, zatímco v ruce jsem mezitím stále zamyšleně žmoulala ještě teplou ledvinu. No, opravdu sice není nad antistresový míček, ovšem já jsem již léta uznávaný mistr improvizace.
Ten chlap totiž příšerně řval a vydával takové divné bublavé zvuky, zatímco se v křečích svíjel na zemi a pomaloučku z něj vyprchával život.
Rvalo mi to uši a začínala mě z toho nepěkně bolet hlava. Hladová jsem si zkrátka nedokázala jeho agónii patřičně vychutnat.
V jedné chvíli dokonce natáhl ruku mým směrem a cosi hystericky zaječel hlasem téměř sopránovým. Na okamžik jsem zapátrala ve své děravé paměti, jestli jsem ho čistě náhodou i nevykleštila, protože tak čistý vysoký hlásek za mých dob mívali jedině eunuši. Rozumějte. Vykleštění mnichové.
Každopádně ta tam byla jeho posedlost lovem, mučením a zabíjením. Nahradila ji hrůza a strach, které tak rád vídával ve tvářích svých obětí. Žen, jež mučil a mučil, dokud nezemřely v bolestech na ztrátu krve či gangrénu šířící se z otevřených ran. Někdy jim do nich i lil solný roztok či je vypaloval rozžhaveným drátkem z ramínka na oblečení.
Lékařské posudky všech jeho obětí jsem četla více než pozorně. Svým způsobem mě to fascinovalo. Krutosti jsem viděla a zažila za svůj život více než dost, ale i tak mě lidé dokázali pokaždé překvapit svou vynalézavostí.
Znovu zařval, u pravého koutku se objevila krvavá bublina. S jejím prasknutím mi nad horní ret dopadla kapička krve. Rychle jsem ji zase slízla.
Našpulila jsem rty a přikývnula. „Máš pravdu. Sousedi by si mohli stěžovat na hluk. A to by ti mohlo pokazit pověst dobrého souseda. To bychom si samozřejmě já ani mé svědomí nikdy nemohly odpustit.“
Zlomená čelist a vlastní ledvina v ústech jako roubík omezily jeho projevy jen na bublavé a sípavé zvuky.
Nevím, co čekal, že udělám, ale dle jeho výrazu s tímhle asi fakt nepočítal.

* * *

Musela jsem uznale hvízdnout.
Ten muž měl totiž opravdu výdrž, jen co je pravda. Než se mu protočily oči v bělmo a tělem přestal lomcovat třas, uběhlo pár velmi dlouhých a především převelice nudných minut.
Abyste pochopili – tihle chlapíci mívají tendenci složit se mezi prvními.
Působí bolest jiným, protože tu vlastní nesnesou.
Škoda, že nevedu žádnou knihu rekordů, protože jinak by si Erik Lacman rozhodně vysloužil zápis.

* * *

Hlasitá rána, zvuk praskajícího dřeva a tříštící se ho skla v přízemí mě donutily sebou prudce trhnout a vystřihnout piruetu hodnou primabaleríny Národního divadla.
Když se ozvaly i tiché hlasy slévající se v nesrozumitelný šepot a skřípání rozvrzaných prken na schodech pod těžkými kroky mých princů s černými kvéry a neprůstřelnými kevlarovými vestami místo zbroje, tak jsem se několika tanečními krůčky přemístila k zábradlí a bez váhání se vyklonila, div jsem nepřepadla dolů.
„Vstup dobrý, chlapci, ale s načasováním máte pořád sakra velký problémy!“ procedila jsem kysele skrze zuby.
„Já to slyšel, Kláro!“ ozvalo se ze spodních pater ryze mužským tenorem.
„Ale já zažila!“ odsekla jsem.
Na schodech se již konečně objevila Leonova postava korunovaná černou rozcuchanou kšticí. V rukou držel svůj oblíbený browning Hi–power. Dokonce i teď měl na očích tmavé a pěkně drahé brýle značky RayBank. K neuvěření. Vážně by se měl přestat dívat tolik na Terminátora. Arnold Schwarzeneger na něj má, jak se zdá, silně negativní vliv.
Na rtech mu seděl klasický přidrzlý úsměv, který mě neskonale iritoval. „Spíše užila, ne?“ sjel mě pomalu pohledem od hlavy až k patě, a že si s tím dal sakra záležet.
Myšlenkami jsem zabloudila k tomu velkému noži se zahnutou špičkou – velkému oblíbenci Erika – a touha udělat Leovi plastickou operaci obličeje zcela zadarmo ne a ne zeslábnout.

* * *

Se značným znechucením strčil nohou do vychládajícího těla vraha a odplivl si vedle něj na tmavé linoleum, které bylo na všech podlahách v patře. Erik si patrně tím chtěl usnadnit případné uklízení. Z koberce se přeci krev velice špatně dostává, to se rozumí.
„Mám chtít vědět, jak zemřel?“ svraštil obočí.
Pokrčila jsem pouze ledabyle rameny a opřela se nonšalantně bokem o zábradlí na schodech. „Humánněji, než všechny jeho oběti dohromady,“ broukla jsem.
„Chtěli ho živýho, jestli si dobře pamatuju…“ nadhodil.
„Střet zájmů. Já ho chtěla mrtvého,“ zvláště velký důraz jsem kladla na ono zájmeno: JÁ.
Povzdechl si, browning zklamaně schoval zpět do podpažního pouzdra, dělaného přesně na míru.
„Tento měsíc je to už třetí,“ sklonil se k tělu a převalil ho s tichým supěním na záda podobně těžkopádně jako pytel brambor.
Jeho pleť o pár odstínů zbledla. Zřetelně jsem zaslechla i křečovité polknutí.
Nováček, no.
Každému zkrátka můj styl práce nesedí.
„Nešťastná nehoda,“ pokrčila jsem rameny na svou obhajobu a se zívnutím se zhoupla na patách.
Poposunul si brýle blíže ke špičce nosu. „Omylem jsi mu vyrvala z těla ledvinu?“ povytáhl skepticky obočí.
„Sáhl mi na vlasy.“
Mlčel.
„A vůbec! Nestalo by se to, kdybyste přišli včas, jak bylo v plánu!“
„Ne, ne, ne… Na mě to nesváděj, Klér,“ zalétl přistiženě k té odporně zelené tapetě, pokrývající převážnou část stěn v domě.
„Tak máš dělat volavku na psychouše ty,“ namítla jsem zlověstně.
„Vypadám snad jako vnadná rusovláska?“ ušklíbl se a napřímil.
Vítězoslavně jsem se pousmála. Čekala jsem to. „Stačí říct a s radostí ji z tebe udělám. A začala bych…“
Vida, jak muži dokáží být někdy vnímaví. Stačilo pouze ukázat na jeho rozkrok a poté dvěma prsty naznačit prosté střihnutí. Najednou mu alespoň nahlas absolutně nevadilo, že je Erik mrtvý a především jak přesně zemřel.
Jedna z mnoha výhod nálepek upírství.
Lidé vás berou vážně.

* * *

Často si říkám, že je mě pro tuhle práci škoda.
Jsem rozená herečka, to by vám mohla potvrdit každá z mých obětí. Věnovat se tomu profesionálně, jistě bych jen za tenhle výkon měla jistou nominaci na Oskara. Koneckonců, k smrti vyděšené hysterky mi jdou asi ze všech nejlépe a vůbec je hraji nejradši. Skvěle pasují do mých her na kočku a myš.
Vážně je pech, že se ve filmech nemůže zabíjet doopravdy.
Jinak bych ani na vteřinu neváhala.

* * *
...
Střed Prahy, kancelář jednoho vyzvraceného detektiva…

Hodiny nad dveřmi kanceláře s tichým tikotem neúprosně ukazovaly dvacet minut před půlnocí, když s hlasitým zadrnčením zazvonil telefon schovaný kdesi pod haldou spisů, fotografií a papírů s poznámkami.
Detektiv se s prudkým trhnutím vzbudil a chvíli se zmateně rozhlížel kolem sebe, než mu došlo, že usnul v kanceláři. Zase. Od doby, co v ulicích Prahy řádila novodobá krutější verze Jacka Rozparovače, se mu to stávalo častěji, než bylo jeho novomanželce příjemné.
Po chvíli usilovného hledání a tichého drcení kleteb mezi zuby přeci jen telefon našel a vzal za sluchátko. Podrážděně sykl. Takhle večer volala jen práce a on netoužil dozvědět se další jobovku v podobě nové umučené oběti.
Už tak měl dost špatné spaní.
„Ano?“ zavrčel do sluchátka.
Tiché zapraskání.
„Haló!“ dodal nevrle.
„Detektiv Daniel Černý?“ ozvalo se v dalším zapraskání ženským hlasem.
„U telefonu,“ přitakal s ušklíbnutím. „Přeslechl jsem vaše jméno…“
„To není důležité,“ zapraskání. „Mám pro vás dobrou zprávu, detektive, ode dneška již nebudou žádné oběti vašeho šikuly. Nikdy. Přeji příjemný zbytek večera.“
Konec hovoru.
Zůstal jen nechápavě civět před sebe.
Autor Saia, 08.05.2010
Přečteno 722x
Tipy 25
Poslední tipující: Nelčik, Elizabeth, Mirime, Darwin, Egretta, Karásek, Tendilë, Tezia Raven, Lavinie, Coriwen
ikonkaKomentáře (3)
ikonkaKomentujících (3)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

To mě těší! :-)

14.11.2012 21:49:30 | Saia

Obvykle se vyhybam hororum plnych vnitrnosti a krve, ale na tomhle me cosi zaujalo. Moc se mi libi ta spetka ironie a nadsazky, dokonce i zacpana usta vlastni ledvinou mi pripadala tak trochu usmevna:D rozhodne si to prectu cele:)

13.11.2012 00:25:10 | RonnieEl

Přiznám se, že nejprve jsem nechtěla ani číst, protože horory nemám ráda, ale zvědavost mi nedala a úplně mi to vyrazilo dech. Už se těším na pokračování. ST!

09.05.2010 11:22:00 | Lili Holiday

© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter