Bacha, kouše! (1.Mezikapitola)

Bacha, kouše! (1.Mezikapitola)

Anotace: 1. mezikapitola - Agrus. Jiný úhel pohledu.

Sbírka: Bacha, kouše!

( 01.) MEZIKAPITOLA


Vyvedl jsem kolo z nevelké tmavé kolárky, učiněného ráje pro všechny klaustrofobiky a zase za sebou zamknul.
To poslední, co bych chtěl slyšet je, že se kvůli mé nedbalosti někomu ztratilo kolo, kočárek či jiný z těch úžasných pokladů ukrytých pod rouškou tmy.
Šlápl jsem hezky do pedálů a projel rychle otevřenými domovními dveřmi ven. Nějaká důchodkyně asi šla věšet to svoje nechutný oblečení o velikosti námořní plachty. O módním stylu raději ani nemluvě.
Vlastně možná kvůli nim a jejich vysokému počtu (myslím důchodce, ne námořní plachty) máme takový státní dluh. Jo, samozřejmě že v tom mají prsty, no dobře, celý ruce až po prdel, politici, ale tak znáte to… Děda vždycky říkal, že za komunistů tohle nebylo. Já mu vždycky rád odpověděl, že za komunistů nebyla spousta věcí, bez kterých by se teď neobešel.
Pak jsem vždycky raději šel.
Dokonale ztichlými a především prázdnými ulicemi s absencí jakéhokoliv života jsem se rychle dostal k pizzerii, kde již několik měsíců dělám poslíčka.
Peníze jsou holt peníze.

* * *

„Čau Gabe, co pro mě dneska máš?“ zeptal jsem se hned u dveří, poté co jsem si zamknul kolo. Čistě pro jistotu, aneb ať žije můj skrytý paranoik.
„Dvě šunkový pizzy na tuhle adresu.“
V rychlosti jsem kontroloval lístek. „Vždyť to je skoro za rohem.“ nezapomenul jsem si ještě postěžovat na šílenou lenost lidí, ale nakonec jsem přeci jen vzal obě krabice v batohu, odemknul kolo a na uši si dal sluchátka.
„I'm a rebel! I'm a rebel!“

* * *

Ušklíbnul jsem se a Accepty vyměnil raději za Slipknoty. „Sittin' in the Dark I can't forget…“
Jo, tuhle písničku, Dead Memories, poslouchám poslední dobou často. V noci totiž nemůžu spát a vzpomínám, i když nechci, na tu noc.
Na noc, kdy zabili tu dívku.
Vždy, když zavřu oči, vidím to. Muže nesoucí bezvládné tělo drobné plavovlásky v modrých šatech, rudou stezičku, kterou tvořila krev kanoucí z podříznutého hrdla. I z té dálky jsem mohl spatřit záblesk čehosi bílého v hluboké ráně. To bílé, jak jsem si po všech těch týdnech ke své hrůze uvědomil, byla páteř.
Zavrtěl jsem hlavou.
Sakra.
Od té doby se událo dost špatných věcí a já o nich, bohužel, věděl.
Dokonce jsem věděl, jak bude učitelka komentovat mou trojku z testu z biologie. Do písmene. Pokaždé, když se něco takového stalo, řekl jsem jenom: „Deja vú.“
Nebo jsem si občas všiml, že ten, či onen člověk, se na chvíli změnil. Třeba obrostl chlupy doslova jako vlk či jiné zvíře a nebo se mu tváře propadly a na mě hleděla děsivá vysušená tvář mrtvoly podobná mumii.
Zatřásl jsem hlavou a sesednul jsem. Zkontroloval jsem adresu a k hromosvodu jsem si zamknul kolo.
Zazvonil jsem.

* * *

„Pizza DeMarco…“ odpověděl jsem na hladové „Ano?“ a vyrazil jsem ke schodům. Pátý patro, stejně vysoko jako bydlíme my. Navíc příhodný počet schodů, deset, je umožňoval brát po dvou.
Zaklepal jsem na dveře. Asi se ještě oblékal, nebo co. To je ale jedno. Hlavně, když mi otevře a zaplatí. Po chvíli mi otevřel.
Černé vlasy, zelené oči, líbivá tvář, ovšem s unaveným výrazem. Víc jsem ho nezkoumal.
„Dobrej. Dvakrát pizza s margharitou a dvojitou porcí šunky a sýru. Bude to… Sto osmdesát korun,“ broukl jsem a čekal.
„Kláro, nemáš drobný?“ zaklonil se chlápek a podíval se kamsi do bytu. Aha, tak je už jasné, proč vypadá tak unaveně. Asi se moc nevyspal.
V mysli se mi objevilo jeho jméno. Leonard.
Nikdy předtím jsem ho neviděl.
„Nemám!“ ozval se hlas, který naznačoval, že je buď majitelka naštvaná, nebo právě dostala periodu.
Ze sluchátek kolem krku tiše zvučil refrén Psychosocial.
Potom se ona příjemná slečna přišla podívat. Byla zamotaná v dece, nejspíš si dala záležet, aby jí zakrývala co nejvíc. Jediné, co jsem viděl, byla hlava, ramena a ruce a tu nejnezajímavější část noh.
A potom…
Změnila se. Náhle. Bez varování.
Zpoza horního rtu se jí vydraly špičáky a její tvář se změnila v podivně bestiální. Zároveň její kůže zbělala jako mramor.
Upír. Přesná definice upírky.
A přitom si v klidu stála skoro ve slunečním svitu.
Zasyčela jako by věděla, že ji vidím. A že já ji rozhodně viděl.
Ztuhnul jsem. Strachem. Možná. Před očima se mi na chvíli zatmělo.
„Tady máš dvě stovky a upaluj…“ předal mi Leo bankovku a já neprotestoval. Ani proti penězům ani kvůli mému odchodu. Dokonce bych mu i poděkoval, kdyby se mi hrdlo nesevřelo úzkostí. Rychle jsem se vrhnul ke schodům a seskočil jsem tak, jak to dělají provozovatelé parkouru.
„Hodně špatnej den… Byl to jenom sen…“ uklidňoval jsem se cestou zpátky do pizzérky. „A přitom to nemůžu nikomu říct…“
Podělanej život.
Autor Saia, 18.05.2010
Přečteno 444x
Tipy 22
Poslední tipující: heker-1, Nelčik, Mirime, Darwin, Karásek, Tezia Raven, Coriwen, Lavinie, Lili Holiday, Kes
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Jen tak dál. Tohle je vážně skvělé. ST!

19.05.2010 16:12:00 | Lili Holiday

© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter