Bacha, kouše! ( 8. )

Bacha, kouše! ( 8. )

( 08. ) BOLEST JE DOBRÁ


Od sídla jednoho z nejstarších upírů v této zasrané realitě byste nejspíše čekali více. Eleganci, přepych, tajemnou atmosféru a především něco ze starého uměleckého slohu, například renesance či viktoriánského stylu či naopak polorozpadlou chaloupku uprostřed bohem zapomenuté pustiny. Každopádně něco stranou od lidí s onou aureolou starobylosti.
Nic mezi tím.
Budova italské ambasády by mě i za normálního stavu jistě vyvedla z míry. Maličko.
Zevnitř byla budova stejně útulná a pedantsky dokonalá, stejně jako zvenčí. Tedy až na to, že tady nepochodovali psovodi s vlčáky jako ostraha. Vše zařízené v jemném zaoceánském stylu typickém pro jih, sladěné do příjemných pastelových barev.
Na tohle si Solomon vždy potrpěl.
Vlastně jsem ho chápala. Pohodlí, smečka lidských i upířích stráží a přitom naprostá anonymita.
Ideální.
Tedy pro něj.

* * *

Nechal mě stát uprostřed místnosti, která zřejmě původním obyvatelům sloužila jako pracovna, což se dalo usoudit z mahagonového pracovního stolu s laptopem a její jednoduchosti, zatímco sám se mrknutím oka přemístil do pohodlného polstrovaného křesla sytě zelené barvy.
Mírně jsem zavrávorala.
Rány a zranění se již sice zázračně zahojily, ale stálo mě to mnoho energie. Byla jsem hladová. Žíznivá. Slabá.
A ještě slabší z pomyšlení na to, co bude následovat.
Zrada se trestá.

* * *

„Tak, Claire,“ upřel na mě ledově modré oči. Oči, jejichž pohled mě před mnoha lety tak těšil, konejšil a mnohé nepřístupnější věci. „Jak je to dlouho, co jsme se viděli naposledy?“
Váhavě jsem opětovala jeho pohled, avšak zdařile se vyhnula očím. Tomuhle se říká umění vypilované dlouhými léty praxe. Zapátrala jsem v paměti, ačkoliv jsem to moc dobře věděla. Na den. Možná i na hodinu. „Nevím,“ zalhala jsem ovšem.
V tomhle rozhovoru musí mít navrch on.
Rád se poslouchá.
Příšerná to vlastnost. Zvláště umocněná stářím.
Dodá mu to pocit té samolibé spokojenosti a především dobrou náladu. Hlavně neodporovat, Kláro, jen přitakávat se zkroušeným pohledem jako hodná holčička, stejně jako kdysi.
„Tak já ti to povím, když nevíš,“ z pochybovačného tónu hlasu více než zřetelně vyplývalo, že mi ani za mák nevěří. „Necelých sedm století.“
Přesněji šest set devadesát tři let. A přesto jsem na něj myslela téměř denně. Nedokázala jsem zapomenout, potlačit strach, obavy z pronásledování, lovení, setkání.
Dokonce si pamatuji, že v den, kdy jsem od něho utíkala, pršelo. Pršelo a v naší vesničce propukl dýmějový mor. Lidé umírali a Solomon s ostatními zrovna plánovali odchod. To, že my jediní jsme odolávali nákaze, bylo totiž čím dál tím více podezřelejší.
„Je to dlouhá doba. I pro nás,“ zamumlala jsem.
Připadala jsem si před ním jako malá holčička.
„Zřel jsem, že pracuješ pro lidské,“ poslední slovo vyslovil s takovým pohrdáním, až jsem pocítila nutkání couvnout dozadu a schoulit se do klubíčka. „Sice pro zvláštní lidské, ale pořád jsou to synové a dcery Adama a Evy. Je to pravda?“
Zalhat mu by byl první krok k sebevraždě.
Zvolila jsem tedy tu nejmoudřejší variantu, jakou jsem mohla. A to – mlčet.
Ticho se prohloubilo a křeslo tiše zasténalo, když se v něm byť jen nepatrně zavrtěl.
„Takže je,“ odtušil a propletl prsty do sebe. „Mám tomu tedy rozumět tak, že někdo, kdo vznikl z mé krve, poslouchá příkazy od té podřadné lůzy, Claire?“
Nasucho jsem polkla, zatočila se mi hlava. „Zabíjím lidské pro lidské. Všichni hledáme způsoby, jak přežít tuhle novou dobu, ve které již nejsme zdaleka neporazitelní.“
Rysy v jeho tváři ztvrdly. Nesnášel polopravdy. Jak jen jsem na to mohla zapomenout? „Chtěla jsi snad ještě dodat, že nezabíjíš jen lidské, ale i ostatní rasy, včetně té svojí, že?“
„Ano.“
Zamračil se. „Tvůj život je jedna velká zrada, lady z Montvallantu,“ poznamenal ponuře. Zlověstně. Celá místnost jiskřila energií, div okna nepukaly a zdi nepraskaly v půli. „Měl bych tě zabít,“ dodal, čekajíc na mou reakci.
„Ano, měl,“ přitakala jsem pokorně. V duchu jsem si broukala melodii hranou na pohřbech.
V obličeji se mu blýsklo pobavení. Takovou mě neznal. Pochopil snad záměr mé hry?
„Ovšem neudělám to. Jsi jedna z prvních, jež vzešly z mé krve a jedna z mála, která se mně při cestě k vlastnímu životu beze mne nepokusila setnout.“
Napjala jsem se. Tohle nebylo jen tak. On velkoryse neodpouští, a to, že z mých kostí na chvíli udělal pěkně složitou skládačku, rozhodně není žádný trest.
„Ale…?“
Pousmál se. „Stále stejně chytrá. Až moc, možná,“ odmlčel se. „Aby byla odčiněna tvá zrada, musíš si to zasloužit, odtrpět, jak sama moc dobře víš.“ Věděla jsem. Ještě lépe, než si myslel. „Jako dobrá satisfakce by byl delší pobyt v stříbrné rakvi, jak káže starý zákon.“
Ztuhla jsem. Slyšela jsem, že stačí měsíc a upír se v ní zblázní. Obklopen tmou a pachem stříbra, které mu den po dni leptá kůži. Raději bych zemřela, než tohle.
Napjatě jsem očekávala jeho verdikt.
„To mi ale připadá až příliš kruté a pro někoho našeho postavení navíc nedůstojné.“
Vydechla jsem úlevou, ale ne na dlouho.
„Takže tři měsíce hladovění by to měly spravit,“ ušklíbl se a s ladností kočkovité šelmy se vytáhl do stoje.
Aniž bych si to uvědomila, poklesla mi čelist a před očima se na chvíli setmělo. Už jednou jsem byla donucena hladovět. Měsíc. Nejhorší měsíc v mém životě. Dodnes jsem si uvědomovala palčivý pocit hladu a mučivé volání Krve.
Tohle mi nemůže udělat.
Bezděky jsem před ním couvla. „To ne,“ zavrtěla jsem rychle hlavou. Poprvé za celou dobu jsem se vzmohla na odpor. „To je přehnané. Zbytečné.“
„Neodporuj, Claire,“ podíval se na mne. Zřetelně jsem cítila, jak použil Vliv. Hleděl mi do očí a pokoušel se o hypnózu. Podlé.
Pevně jsem semkla čelisti, nehty zaryla do kůže na dlaních. Bolest je dobrá. Pomáhá vzepřít se, obhájit si vlastní vůli, rozhodnutí. Bolest a moc ukrytá ve stáří aury mi pomáhaly odolat. Sáhla jsem do rezerv, které jsem posilovala již celá staletí a nechávala netknutá.
„Nemusím tě poslouchat. Nejsi Vládce města. Nemáš právo určit takový trest,“ odsekla jsem, nyní již úplně imunní proti jeho pohledu.
Místnost celá potemněla, jak svou auru roztáhl po celém prostoru.
Působivé.
„Dal jsem ti tvůj nový život a ty máš tu drzost říci, že nemám právo ti určit trest?! Že mé slovo nic neznamená?“ procedil skrze zuby. „Mluví z tebe strach či šílenství?“
Bojovně jsem vystrčila bradu. „Ani jedno. Sedm století si žiji svobodně a nemíním se najednou nechat utlačovat! Ani svým Stvořitelem… A nepřipomínej, že jsi mi dal život! Já se tě o to tehdy neprosila, nemám ti tedy zač být vděčná!“
Vyplulo to ze mě, ani jsem nevěděla jak. Tak dlouho jsem pod slupkou strachu ve svém nitru tahle slova dusila…
Podrážděně odfrkl.
„Dobře, jak myslíš,“ odtušil chladně. „Jsem neskonale zvědav, jak mi stejnou otázku zodpovíš za půl roku,“ přimhouřil nyní téměř černé oči bez bělma. „Ať hned zmizne z mých očí, než udělám něco, čeho bych mohl časem litovat,“ sykl.
Pak vše šlo ráz naráz.
Marcus a Lorenzo. Ode mě je dělilo pár století, plus mínus. Sama jsem je tehdy pomáhala Solomonovi vybírat, když chtěl rozšířit svou malou družinku. Nalákala jsem je do temných uliček špinavé Paříže a Solomon se postaral o zbytek.
Mohlo mě napadnout, že i teď se budou držet u něj. Jeho pravá i levá ruka.
Bránila jsem se.
Tonoucí se stébla chytá a Naděje je hrozná děvka.
Budiž mi jedinou útěchou, že pár kousků nábytku v budově ambasády budou muset vyměnit.
A Lorenzo bude muset chvíli pít asi brčkem.
Zahrála jsem si totiž na dentistu.
Autor Saia, 12.07.2010
Přečteno 478x
Tipy 17
Poslední tipující: malavydra, Nelčik, Darwin, Lavinie, Karásek, Tezia Raven, Kes, Coriwen, Lili Holiday
ikonkaKomentáře (2)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Děkuji, to mě těší :o)

13.07.2010 13:05:00 | Saia

Hrozně moc se mi líbí tvůj styl psaní! těším se na pokračování!!!

13.07.2010 01:26:00 | Coriwen

© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter