Bacha, kouše! ( 14. )

Bacha, kouše! ( 14. )

Anotace: 14. Vedlejší efekty reality

( 14. )
VEDLEJŠÍ EFEKTY REALITY


Na zapírání jsem neměla náladu, na použití Vlivu zase potřebnou chuť a především jsem si potřebovala šetřit zbývající energii na později. Něco mi říkalo, že ji budu ještě potřebovat, všechnu.
Tak proč jí plýtvat na nějakého bezvýznamného človíčka.
„A kdyby ano?“ povytáhla jsem levé obočí. „Mluvme samozřejmě čistě hypoteticky,“ dodala jsem odměřeně. Snad i trochu otráveně. Podobných hovorů jsem již vedla stovky.
Opřel se lokty o desku stolu, při čemž dlaně sepnul k sobě a prsty zapletl do sebe. „Pak bych se zeptal, kde je vrah, kdo jsi a proč ty.“
Zamračila jsem se. Pokud vím, tak dáma má vždy nabízet tykání jako první, ne?
Nevychovanec.
„Je to důležité?“ pokrčila jsem rameny a bez známky zájmu započala leštění nehtů na pravé ruce o tu příšernou deku. „Není snad hlavní, že od té doby nenacházíte v ulicích zohavená těla sličných rusovlásek?“ ušklíbla jsem se.
Ach, nehet na ukazováčku se jen blýskal.
Tiše odfrkl. Dělal to pokaždé, než promluvil. Legrační zvyk. „Rodiny obětí si to zaslouží vědět.“
Pomalu jsem zvedla pohled od nehtů a věnovala mu skeptický pohled. „Co je mi do rodin obětí?“
Vážně. Já svůj úkol splnila. Co se dělo dál, vždy bylo mimo mě. Odmítala jsem se v tom jakkoliv angažovat. A moc dobře jsem věděla proč. To jsem mu ale říkat nechtěla, jemu a ani komukoliv jinému.
„To nemyslíš vážně,“ vydechl.
To tykání mě vytáčelo.
„Proč bych nemyslela?“ vzdorovitě jsem vystrčila bradu. „Ten muž je mrtvý. Mrtvější již být nemůže, to mi věřte a víc vědět nechtějte. A to znamená, že duše jeho obětí jsou volné. Od živých já dávám ruce pryč. Zvláště od pozůstalých.“ Mluvila jsem s ním na rovinu. Proč taky ne. Jedno krátké pohlédnutí do očí a promazala bych jeho zahradu vzpomínek dle své libosti.
I když… Možná bych si mohla dát polední svačinku, ne? Hlad jsem si totiž uvědomovala z vteřiny na vteřinu více a více.
Chvíli mlčel. „Stále to nevysvětluje proč. A kdo jsi. Nebo kdo jste a proč si hrajete na soudce.“
Štěkavě jsem se rozesmála. Hyena by mi můj akcent jistě záviděla. Lidé jsou občas vážně zábavní.
„I kdybych Vám to řekla,“ blýskla jsem se zuby. „Neuvěřil byste mi. Zapomeňte a věnujte se aktuálním problémům… A že jich ještě bude,“ to poslední jsem zašeptala.
Samozřejmě ne, že by to něčemu pomohlo.

* * *

„Náš rozhovor skončil, detektive,“ broukla jsem vzápětí a vytáhla se během vteřiny na nohy. „Jednou pro vždy,“ neopomněla jsem dodat. „A příště si odpusťte, prosím, to tykání,“ dodala jsem ještě kousavě.
Tentokrát se ušklíbl ale on. „Nemyslím, že ve Vaší,“ a to ‚ ve Vaší‘ extra zdůraznil, „pravomoci je ukončit tenhle rozhovor. Neoficiálně jste zadržená, a jestli to chcete oficiálně, tak pro to můžu udat pár pádných důvodů,“ pronesl vítězoslavně. „Takže se laskavě posaďte, nebo budu nucen zavolat své kolegy.“
Pár vteřin jsem na něj zůstala nehnutě zírat. Vážně mi to lidské nic vyhrožuje, nebo se mi to jen zdá? V jeho vlastním zájmu opravdu doufám, že jsem se jen přeslechla.
Rysy v mé tváři ztvrdly a bestie se začala drát na povrch. „To myslíte vážně?!“
Přikývl. „Zcela vážně,“ zjevně si neuvědomoval, jak moc riskuje. „Posadíte se…?“
A všechna ta předsevzetí o trpělivosti vzala za své.

* * *

Rozpačitě přešlapovali před vysokou šedou budovou, sídlem městské policie tohohle okrsku.
Ve vzduchu visela věta: „To je vtip?“
Leon tiše odkašlal. „Vážně je tady?“ odmlčel se. „Víte, protože jestli ano, tak to zamaskujeme jedině výbuchem plynu…“ mimoděk sáhl do kapsy pro sirky.
„Nebo to svedeme na mafii…“ doplnil ho Xaver a pročísl si prsty vlasy. Cíp jeho bundy se na chvíli zvedl a odhalil pažbu deserta. O mini-Uzi a kevlarové vestě raději ani nemluvme.
Justýna, drobná plavovláska s nepříliš pěkně vypadající jizvou táhnoucí se přes krk až k levému koutku, zdvihnutému v ušklíbnutí, si jen poklepala prstem na spánek. „A jinak v pořádku, pánové?“ zakroutila hlavou.
Leo po ní loupl očima. „Drž na hlavě, Týno. Ty ji neznáš.“
Uraženě založila ruce na hrudi, při čemž se zhoupla na patách. „Slyšeli bychom křik,“ hodila nakonec do ringu svůj těžce vymyšlený argument.
Xaver povytáhl obočí. „Myslíš?“
„Nezvládla by celé patro, budovu, aniž by někdo nezařval,“ zakroutila hlavou. Nechápala je. Dle ní kolem toho příliš nadělali.
Oba se neudrželi a rozchechtali se navzdory situaci. „Jsi naivní, Týnko,“ pronesl Leo. „Říká ti něco ‚Prosincový masakr‘ kousek od Mnichova?“
Týna pokrčila rameny. „Četla jsem o něm. Šedesát tři lidí, svedlo se to na rudý soudruhy,“ zamumlala. Vzápětí se jí na čele udělala vráska. „To ale…“
„Ani jeden nestihl vykřiknout.“

* * *

Dřív, než jsem si to stačila uvědomit, zpoza rtů mi vyšlo nasrané zavrčení. Ne naštvané, ne podrážděné. Neexistuje slovo, které by dokázalo vystihnout tu nahromaděnou zlobu a podráždění.
Trhl sebou a jedna ruka zmizela pod stolem.
Amatér.
A především - moc pomalý. Příliš pomalý na to, aby měl šanci o svůj život aspoň bojovat.

* * *

Zkrátka toho na mě bylo v posledních pár měsících moc.
Nathanova zrada, Solomonův návrat a trest, Xaverova kulka, honička s Marcusem a teď tenhle očividně zabedněný detektiv Černý.

* * *

„Tak dobře, detektive,“ zlověstně jsem zapraskala klouby. „Mám jeden nezvratitelný argument, který zamítá vše, co jste mi před chvílí laskavě sdělil.“
Stála jsem za ním s dlaněmi položenými na jeho ramena dříve, než se stačil vůbec nadechnout. Další úder srdce a mé paže objímaly jeho krk tak, že zlomit mu vaz by bylo dílo dalšího krátkého okamžiku.
Sykavě vtáhl vzduch do plic. „Ale…“
„Zůstaňte v klidu sedět a já slibuji, že…“
Dovnitř vešla policistka.
Můžete mi vysvětlit, proč ženské musí vždy tak řvát?

* * *

„Tak tedy jak?“ pronesla již poněkolikáté Justýna. To přešlapování ji nebavilo a navíc to působilo vážně podezřele.
Xaver hodil bradou k malé dodávce zaparkované naproti budově. „Skočil bych pro napalm.“
„Pitomče.“
„Čistě pro jistotu…“ namítl s nevinným úsměvem ve tváři.
Chvíle ticha.
„Jdem,“ zavelel Leo. Znovu překontroloval, zda jsou sirky na svém místě a teprve poté vykročil vpřed.
„JIÁ-!“
Do všedního ruchu a šumu se zakousl krátký výjek jako když se leknete pavouka. Nesl se z otevřeného okna v přízemí.
„A kurva.“

* * *

Křup.
Lup.
Bum.
Zlomila jsem jí čelist dříve, než si stačila zahrát na opravdovou sirénu. Následovalo lehké klepnutí se stejnou něžností, s jakou zabíjíte na Vánoce kapra, a bylo po vřískání.
Sesunula se bezvládně k zemi a zůstala nehybně ležet.
„Vidíte?“ podívala jsem se vyčítavě po detektivovi, který jen seděl a snad se ani neopovážil se nadechnout.
Přemýšlel.
Viděla jsem mu na očích, jak mu to v hlavě šrotuje. Jak se marně snaží přijít na to, co se to tu vlastně stalo. „Nemuselo se to stát, kdybyste se nerozhodl dělat problémy. Nic z toho, co se s největší pravděpodobností stane, se nemuselo stát.“

* * *

Nejrozumnější věc, co jsem mohla udělat, bylo prostě utéct a zanechat je svému osudu.
Na pár měsíců se stát neviditelnou a počkat, až to vyšumí do ztracena.
Ovšem já nikdy netvrdila, že jsem rozumná.

* * *

Opřela jsem se o stěnu vedle dveří a vyčkávala. Číhala na zvědavou myš, až konečně strčí čumák do dveří.
Křik té půvabné policistky přeci jen měl fungovat s účinností toho nejlahodnějšího voňavého ementálu.
„Jak…?“ hlesl detektiv. Svaly na paži se mu napjaly.
Zamračila jsem se. „Vrať tu zbraň zpět do pouzdra pod deskou,“ zamumlala jsem a tentokrát svůj libý hlásek obohatila o hypnotický tón. „A zůstaneš sedět, ať už se stane cokoliv.“
Poslušně poslechl, ačkoliv rysy ve tváři se m cukaly. Nechtěl poslechnout, ovšem síla vzdorovat mu chyběla. „To ale…“ vyhrkl a zakroutil hlavou.
Nelitovala jsem ho.

* * *

Klep. Klep.
Dveře skříply a dovnitř strčil hlavu takový nedomrlý mladíček. Temně modrá čepice mu div nespadla z holé hlavy, jíž zdobil sotva milimetrový světlý porost.
Oči mu sotva stačily sklouznout k ženě v bezvědomí, když mu mé prsty ovinuly ten holčičí krček a já ho vtáhla dovnitř.
Za chvíli ležel na zemi vedle ní. Snad jen s jedním rozdílem.
On již nedýchal.
No co, všichni máme právo na malé chybky.

* * *

„Tak,“ upřela jsem svůj pohled opět na detektiva a nevesele se pousmála. „Mám pro vás jednu životně důležitou otázku, detektive Černý. A dobře zvažte odpověď,“ krátce jsem se odmlčela.
„Věříte na upíry?“
Autor Saia, 23.09.2010
Přečteno 542x
Tipy 12
Poslední tipující: malavydra, Nelčik, Elizabeth, Karásek, Darwin, Kes, Coriwen
ikonkaKomentáře (2)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

*Výbuch smíchu.* :D :D :D
Tak to bylo výstižný. :D

24.09.2010 08:50:00 | Saia

Cháááá. Teda ta je táááák drsná ;))))
Šmirglpapír hadr :-D

24.09.2010 08:37:00 | Kes

© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter