Bacha, kouše! ( 16.)

Bacha, kouše! ( 16.)

( 16. ) EHM?


Inu, nakonec se ukázalo, že můj návrh řešení už tak složité situace by byl nejefektivnější a především by nás zbavil jednoho velkého chodícího problému, co páchl strachem a vztekem.
O krvi už raději ani nemluvím, protože rozzuření lidi vždy skvěle voní, jak jim srdce pracuje ostošest a krev v žilách se bouří.
Dejme tomu, že v autě jsem měla dostatek času přemýšlet nad tím, proč tomu tak asi je.

* * *

Bylo by zbytečné popisovat tu hroznou cestu na ústředí Organizace. Bude vám tedy muset stačit, že ani jednomu z nás se to nelíbilo, jen těžko říci, komu úplně nejvíce.
Mně nebo detektivovi.
Ale přeci jen bych pro jednou nechala vyhrát toho človíčka, protože narozdíl ode mě jeho život visel na trhajícím se vlásku, zatímco můj stále drželo tenké ocelové lanko.

* * *

„Co to má zatraceně znamenat?!“ zahřměl chodbou Šermířův hlas s podobnou grácií, s jakou pukají skály při zemětřesení o síle desátého stupně. „Kláro?!“
Proč zase já? Zdá se mi to, nebo poslední dobou řve jen a jen na mě?
Svatá trojice Justýny, X. a Leona vyklidila rychle scénu i s naším hostem, patrně všichni vděčni zato, že Šermířův vztek je namířen hádejte-na-koho-asi.
Zhluboka jsem se nadechla a vzápětí na tváři vykouzlila jeden z mých nejmilejších úsměvů. Deku, kterou jsem až do teď měla cudně omotanou kolem těla zahaleného přesně tím nemocničním andělem, ze kterého vám leze zadek, jsem nechala sklouznout z ramen. Z milého úsměvu se stal koketní. Párkrát jsem zamrkala. „Víš, že nedokážu dlouho sedět. A v posteli mě nedokáže udržet ani ten detail ohledně chybějícího oblečení nepříliš chytře schovaného právě tvou osobou,“ zdvihla jsem bradu a pohlédla mu zpříma do očí.
Zarazil se a doslova na mě vytřeštil oči. „Ty jsi jela přes město…“ nedořekl to. „Co se stalo?“ zamračil se. Ten jasný podtext: „Zbláznila ses?!“ nešel přeslechnout. Vzápětí mě vybídl mávnutím ruky, ať jdu za ním a neřvu na něj přes celou chodbu.
Zaváhala jsem. Chápejte mě.
Vzdálenost = bezpečí.
Možná jsem exhibicionistka, ale ne hloupá husa.
Krátce jsem zvážila veškeré možnosti a jejich důsledky a posléze jsem se k němu, lehce pohupujíce boky, vydala. Šermíř možná mohl být starý bručoun tíhnoucí k zodpovědnosti a řádu, ovšem stále to byl jen muž. A jako s každým mužem, tak i s ním musel něco dělat ten fakt, že si to k němu vykračovala skoro nahá žena, která měla pro smyslné pohyby nejen vlohy, ale i stovky let času, aby je dotáhla k dokonalosti.
Možná to vůči němu bylo trochu nefér, ale já nikdy nehrála čistě.
Nepatrně přimhouřil oči. Tušil snad zradu?
„Co se asi mohlo stát, když cestuješ po městě v nemocničním rouchu?“ ušklíbla jsem. Ovšem o Marcusovi ani slovo. Tohle je můj boj. A jako všechny mé soukromé bitvy, tak i tuhle si vyřeším sama.
Jazykem jsem si přejela po špičatých zubech. Poslední dobou jsem měla dost nepravidelný přísun krve a pálení v krku mi to rozhodně neulehčovalo.
Sjel mě pohledem. (Chahá!) „Dobře,“ přikývl nakonec pomalu, aniž by ze mě spustil oči. „A kdo je ten muž, co s vámi přijel?“ založil si ruce na hrudi v rádoby autoritativní póze. Marně, stejně jsem mu to viděla na očích.
Ten hlad. Živočišnou touhu.
Měnivec každým coulem. Ovšem jen málokdy se mi podařilo vyhmátnout jeho slabou chvilku. Vlastně… Tohle bylo poprvé. Sláva. Už jsem si začínala myslet, že Mr. Blake je spíše na hole, než jamky. (Ach ano, jsem zvrácená, já vím.)
Krátce jsem našpulila rty a zastavila se jen pár metrů od něj, ramenem se ledabyle opřela o zeď a překřížila nohy. „Detektiv Daniel Černý. Zadržel mě, a když mě chtěl vyslýchat, tak došlo k menším komplikacím. Poznal můj hlas – ano, jednou jsem mu volala, když jsme zlikvidovali Erika Rozparovače – a pak se to nějak semlelo a... Museli jsme ho vzít sebou.“
Zamyšleně přikývl. Víc nic. Žádný křik, spílání na mou nezodpovědnost a dokonce ani výtka k mému útěku.
Rty se mi roztáhly do vítězoslavného úsměvu.
Takhle se, vážení, jedná s vaším nadřízeným.

* * *

„Musíme si promluvit,“ řekl a mávl ke dveřím po své pravici. Zalétla jsem k nim pohledem a v duchu opět prolétla všechny své možnosti.
Hlad asi trochu ovlivňoval mé myšlení, protože v tu chvíli mě napadlo, že být sama v místnosti se Šermířem, tím urostlým mužem, rytířem, který v pohádkách kosil draky, by nemuselo být úplně špatné.
Pomohli bychom si navzájem…
Zatřepala jsem hlavou v marném pokusu vyhnat tu představu z hlavy. „Konkrétně o čem?“
„Poslední dobou se kolem tebe dějí divné věci.“
Aha. A jsme doma.
Unaveně jsem přivřela oči. „Nechtěl bys ten výslech přesunout na později? Až se najím a trochu si odpočinu? Protože ty divné věci mě celkem dost vyčerpávají. Ráda bych se konečně stavila doma a dala si horkou vanu,“ zkusila jsem na něj sladké oči.
Povzdechl si. Dnes proti mému šarmu zkrátka nebyl imunní. Tohle s vámi udělá jedině sexuální abstinence, vážení.
„Tak dobře, ale počkej, dám ti tvé oblečení a klíčky od auta.“
Zazářila jsem. Mé zlatíčko! Úplně jsem na svou milovanou fronteru zapomněla.
Po dlouhé době mi připadalo, že se věci konečně mění k lepšímu.
Autor Saia, 21.12.2010
Přečteno 444x
Tipy 12
Poslední tipující: malavydra, Nelčik, Karásek, Tezia Raven, Kes, Darwin, Coriwen
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter