Lykantropie 2. část

Anotace: Večery bývají v této krajině chladné a potemnělé. Jen málokdy je vidět záři jasně...

Sbírka: Lykantropie

Večery bývají v této krajině chladné a potemnělé. Jen málokdy je vidět záři jasně zapadajícího slunce. Sledoval vše z okna kočáru mířícího k domu Blackwoodových. Doktorovi tohle klima nesvědčí. Přistěhoval se sem před rokem. Z ulic Londýna, kde život kypěl neustálým shonem. Tohle místo mu vůbec ničím nepřipomínalo jeho minulý život. Ticho blat se neslo krajem. Mlha se začínala pomalu snášet promočenou zemí. Tu náhle zaslechl v dáli ostré zavytí, jak rozčíslo vzduch. Vozka na kozlíku zpozorněl.
„Snad už tam brzo budeme,“ řekl polohlasně. Neuběhlo snad ani pět minut a celou krajinu zahalila hustá mlha. Vozka sestoupil, aby zažehnul lampy po stranách kočáru. Doktor mlčky sledoval jeho počínání.
„Jenom klid pane, už to brzo bude,“ vozka s těmito slovy ukázal svoje ostré zuby přečnívající přes jeho rty. Obešel celý povoz ještě jednou, aby zkontroloval, zda všechny lampy hoří. Doktor zpozoroval dvě malá světélka několik metrů od nich.
„Kočí, co to tam je?“ Muž se ohlédl a podíval do mlhy.
„Nic to není, pane.“ Vyskočil zpátky na kozlík a pokračovali v cestě.
Dům Blackwoodových se nacházel na mírném kopci. Když se k němu blížili, začal kočár pomalu stoupat. Doktorovi v tu chvíli prošlo hlavou, že už musí být blízko. Rychlost jízdy se zpomalovala, až do chvíle, kdy uviděl malá světélka, asi světlo za okny domu, pak úplně zastavili. Kočí hbitě seskočil, chystaje se svému cestujícímu otevřít dveře dostavníku. Oba muži na sebe pohlédli. Oči kočího byly temné a vystupovaly z jeho bledé tváře.
„Už jsme zde, pane,“ řekl.
„Půjdu rovnou dovnitř, mohl byste na mě počkat, bude to jenom chvilka.“ S těmito slovy opustil doktor záhadného kočího.
Přišel ke dveřím domu a silně zabouchal. Po chvíli, kdy se mu nedostalo žádné odpovědi, zabouchal znovu. Všechno se zdálo podivné. Světlo vycházející z okna domu vrhalo na krajinu nepokojné stíny. Ale nikdo neotvíral. Doktor neváhal, vyrazil směrem k osvětlenému oknu, které bylo kousek ode dveří. Dostavník stále čekal před domem. Na parapetu okna uvnitř domu se třepotal plamínek svíčky. Nic jiného vidět nebylo. Majitelé asi už spí, ale proč nenechali žádný vzkaz, pomyslil si doktor. „Snad bude moudřejší, když se stavím zítra,“ při těchto slovech se otočil od osvětleného okna a kráčel ke kočáru. Kočí mlčky otevřel dveře, čekaje až cestující nastoupí. Pak je zabouchl, na tváři mu hrál posměšný výraz, který zase odkryl jeho zuby.
„Nikdo nebyl doma,“ tázal se.
„Asi už spí, přijedu zítra.“
Dostavník vyrazil. Cesta se vlekla, byla tmavá noc, mlha. Skrze zataženou oblohu začal svítit slabě měsíc. Tu kočí náhle zastavil.
„Vystupte si, pane,“ pravil z kozlíku. Doktor se podíval z okna kočáru.
„Však jsme v pustině, proč bych měl vystoupit?“ Záhadný muž se s rychlostí, která nemohla patřit člověku, se přesunul ke dveřím dostavníku a rozrazil je. V jeho tváři nyní hrál hrozný škleb. S rukama napřaženýma vyrazil, na svou kořist, jako nějaká divoká kočka. Doktor se nahrnul do kouta. Bylo však již pozdě. Kočí se svými ostrými zuby blížil k doktorovu krku…
Mlha začala pomalu padat a za kopcem se objevily první známky svítání. Kdesi v dáli zakokrhal kohout.