Nephilium ( 1. )

Nephilium ( 1. )

Anotace: „Bude válka. Bude se umírat, bude téct krev a bude to znamenat konec,“ nadechla jsem se. „Všeho, všech a zároveň ničeho a nikoho, protože konec jedné éry znamená úsvit druhé.“

„Jsi studená děvka,“ konstatoval tiše, aniž by mi přestal hledět s téměř hadí nehybností do očí. V tu chvíli jsem věděla, že JI spatřil. Ano, bezpochyby musel. Příšeru schovávající se obvykle v bezpečí za zrcadly. Nestvůru dost bezcitnou na to, aby se Ledová královna ve své zemi začala samou závistí vzteky svíjet na zemi, protože v téhle váhové kategorii byla příšera jasným vítězem.
Nemělo cenu lhát a podvádět, popírat sama sebe a svou pravou podstatu, která již byla dokonale neměnná.
Pohled jsem mu oplácela se stejně nepříjemnou upřeností. „Lichotka?“ zeptala jsem se tiše a odolala nutkání se pousmát. Příšera v mých očích, co jindy se schovávala v mém nitru, se zasmála. Souhlasila se mnou.
Naprosto a bezvýhradně.
Nepatrně zavrtěl hlavou, avšak stále na mě hleděl.
Nevěřil mi. Ani trochu.
Rozumný postoj.
„Konstatování. Pouze konstatování,“ řekl po chvíli přemýšlivého mlčení. Aureola ticha a toho zvláštního pnutí rázem vzala za své. „Tobě to snad lichotí?“ na čele se mu objevilo několik mělkých vrásek, jak se zamračil.
Nezvládla jsem to a ušklíbla se. Možná přišel čas sundat masku. Stejně už ví, že žádná Rebecca, hodná holka z farmy, nejsem. Nikdy jsem jí nebyla a nikdy jí ani nebudu. Již není cesty zpět, jak to tak bývá v amerických filmech, kde se ze zlého nakonec stane zachránce světa a lidské populace kvůli happyendu a lepší kritice.
Nikdy ani nebylo cesty zpět. Pořád jen zběsile vpřed a vpřed.
Příšera jedinou dobře mířenou ranou rozbila poslední zrcadla a nyní na něj hleděla v celé své nádherné děsivosti. Cítila jsem, jak se škodolibě pochechtává a s napětím netrpělivě čeká na jeho reakci. A to čekání ji vzrušovalo.
Vlastně nás obě.
Naštěstí jsme nečekaly dlouho.
Rychle ukročil dozadu. Jediný pohled do mých očí a do žil se mu vlila dávka adrenalinu. Tepová frekvence se navýšila, tělesná teplota stoupla v návalu horka a zřítelnice se nepatrně roztáhly.
„Kdo jsi?“ zeptal se naléhavě.
„A není to jedno? K ničemu ti to stejně nebude,“ pokrčila jsem rameny. Příšera otráveně zazívala a začala se stahovat zpět do své prostorné vyhřáté nory – temného tunelu, kde bude zase číhat na další vhodnou oběť. Na někoho zajímavějšího. Na někoho, kdo se jí hned nezalekne a prokáže se jako rovnocenný soupeř. „A víš ty proč? Protože za pár minut zemřeš,“ dopověděla jsem mile a vzápětí se pousmála.
Trhl sebou. „Ty to myslíš vážně,“ vydechl.
Nemohla jsem nesouhlasit.
„Jsi blázen,“ vyhrkl a bezděky zavrtěl hlavou.
Ten muž měl talent říkat holou pravdu.
„Bude válka,“ dodal rozechvělým hlasem, v němž náhle mimo jiné zaznívala i panika. Snažil se mě od mého úmyslu odradit a moc mu to nešlo. Jak roztomilé. Připomínal mi štěně. Hloupé, naivní. K sežrání.
Ovšem zase jsem jen přikývla. „Pravil jsi správně,“ podrbala jsem příšeru za uchem a políbila ji do hřívy na dobrou noc. Blížil se konec představení. „Bude válka. Bude se umírat, bude téct krev a bude to znamenat konec,“ nadechla jsem se. „Všeho, všech a zároveň ničeho a nikoho, protože konec jedné éry znamená úsvit druhé.“
A z temného tunelu, kam příšera zalezla spát, se ozvalo tiché zachechtání.

* * *

Předtím jsem to takhle ovšem vážně nechtěla.
Kdysi, opravdu kdysi dávno, jsem si přísahala, že nebudu stejná jako Baltazar. Studená. Neosobní. Bez emocí a výčitek svědomí. Prostě stroj.
A poměrně dlouhou dobu se mi to i kupodivu dařilo. Balancovala jsem na tenké hranici dělící profesionála od sociopata a svou příšeru držela uvázanou na krátkém řetězu v hluboké temné díře své dobře opevněné mysli.
Baltazar se mi vždy kvůli tomu smál a dobíral si mě. A sázel se. Sázel se s ostatními, za jak dlouho má příšera nade mnou převezme kontrolu a splyneme tak v jedno. Jedno tělo, dvě stejně pokřivené mysli, žijící spolu v dokonalé symbióze.
Smutné. O to smutnější, že když jsem stála nad zohavenou mrtvolou Světlonoše, toho milého mladíka s talentem říkat pravdu, a necítila absolutně nic, snad jen lehké rozhořčení nad malou skvrnkou od krve na límečku nové blůzy, musela jsem Baltazarovi přiznat plnou výhru.

* * *

Hm. Na kolik se asi musí prát věci od krve? S pračkou jsem to nikdy neuměla…

* * *

Zálibně jsem si prohlížela svůj výtvor, produkt jedinečného umění. Jen oči příšery dokázaly ve změti rudých čar, vepsaných do snědé kůže muže, vidět umělecké dílo nesoucí jasné poselství.
Až ho najdou, začnou se konečně bát. Pochopí, že tohle již dávno překročilo meze obyčejné šarvátky a změnilo se v regulérní válku.
Buď my, nebo oni.
Tma nebo světlo, slovy laika. Vítěz bere vše a poražený táhne do pekel.
Konec hrátek, přichází zlatý hřeb programu, na který jsme všichni tak dlouho s napětím čekali.
S veselým pohvizdováním melodie Adam´s family jsem do rytmu s nadšením řemeslníka-amatéra přitloukala mrtvolu k masivnímu tmavě hnědému kříži, a to za zápěstí a kotníky. K téhle vzácné příležitosti jsem si dokonce koupila nové kvalitní kladivo a krásné velké hřeby z kalené oceli, jejichž hlavičky se v té záplavě rudé skvěle vyjímaly a leskly.
Ta podobnost s Ježíšem, jejich spasitelem, patronem a ochráncem, se nedala přehlédnout. Dokonce mu byl i ve tváři trochu podobný, což se jen hodilo.
Už chyběla jen trnová koruna.
V duchu jsem si představovala ty výrazy, až ráno vyjdou před brány a spatří můj dáreček. Takový suvenýr na památku… Na mou maličkost. Škoda, že u toho nebudu moci být. Věčná škoda.
Nakonec jsem vzala ještě jeden hřebík a k hrudi, přesně na místo, kde bývá srdce, připevnila vzkaz, tedy spíše podpis, aby si byli naprosto jisti, kdo to udělal. Na pochyby není čas a taky nemám ráda, když za mou práci sklízí ovoce a ovace někdo jiný.
Ten muž měl naprostou pravdu.
Bude válka.
Už aby to bylo.
Autor Saia, 30.04.2012
Přečteno 401x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter