Stíny dnů

Stíny dnů

Už se vám stalo, že jste spatřili úplně cizího člověka a měli jste pocit, že ho znáte? Nebo se bezcílně procházíte po knihovně, sáhnete po neznámé knize a víte, že vás zaujme? Jste v cizím městě a hledáte určité místo a dojdete k němu, aniž by vám někdo poradil směr?
Skoro každý má určitý druh intuice. Nikdo jí sice nikdy neviděl, ale je to natolik slavná dáma, že se o ní točí i filmy. Mám na mysli tu neodůvodněnou, která nemá žádný základ v logice nebo zkušenostech, ale bývá naprosto neomylná. Někdo jí ignoruje, někdo se jí podvědomě řídí celý život a dokáže si ho tak usnadnit. Ta moje většinu času klimbá, ale když se probere, stojí to za to. Věci, které mě mají posunout dál, nebo místa, která potřebuji nalézt, mi přicházejí sami do cesty a to pak opravdu dokáže usnadnit život. Bohužel ne ten můj. Je sice hezké, že duše těch co tu zůstali, mohou tak působit na mé podvědomí, že snadno nacházím to, co tu zanechali, ale já bych spíš ocenila tip do sportky.
Nicméně kdosi prohlásil: Vždycky nedostaneme to, co chceme, ale když se snažíme, máme to, co potřebujeme. Na to co bych chtěla, jsem přestala myslet v devatenácti a začala jsem se soustředit na to, co potřebuji. A to je klid.
Ráno když jsem vstala, už začalo opět svítit slunce. Paprsky spěšně vysoušely ulice jako by ten noční déšť byl jen omyl, který se teď slunce snažilo zamaskovat. Preventivně jsem si pustila oblíbené skladby od Bacha.
Zatím co se bytem nesly první tóny, na notebooku jsem si spustila stránku o počasí. Dnes mělo být jasno, patnáct až osmnáct stupňů a jen k večeru ojedinělé přeháňky. Pak jsem se začala hledat všechno, co jsme měli uložené o té skříni. Kdy jsme ji přijali, od koho a hlavně odkud mohla pocházet. Záznamy odkazovaly na vetešnictví v Desboro. To jméno mi nic neříkalo. Když jsem najela na oficiální stránku tohohle městečka, došlo mi, že nebudu sama.
Necelých dva tisíce obyvatel, bývalá hornická osada, žádné památky, které by lákaly turisty. Jediné co mohlo osmdesát kilometrů vzdálené Desboro nabídnout byla prohlídka starých dolů, jedno obchodní centrum a řešení mého problému, který už určitě zase vyl ve skladu.
Vyhledala jsem si spoje. Autobus mi odjížděl za půl hodiny. Byla jsem ráda, že mi tenhle výlet vyšel na sobotu. Jedním z prvních pravidel, které jsem si dala, když jsem si pokoušela před pár lety uspořádat život, bylo, že do práce pokud možno, budu chodit jako normální člověk. Měla jsem tedy dva dny na to, abych se kluka ze skříně zbavila a nemusela ho poslouchat celý příští týden.
V rychlosti jsem se nasnídala a napsala vzkaz Pandoře. Nevím, co moje úžasná spolubydlící v noci dělala, každopádně ještě teď vyspávala jako andělíček. Na lístku jsem ji prosila, že až se vrátí z těch nebeských výšek, zpátky na zem, ať počká na můj telefonát. Z Desboro mi nic nejelo zpátky a já potřebovala vyzvednout. Na konci jsem ještě připojila tajuplnou poznámku, která se týkala jejího oblečení po celém obýváku a velkoobjemové popelnice v naší ulici. Pak jsem vyrazila.
V poloprázdných ulicích se rozléhalo štěbetání ptáků. Hřadovali na drátech elektrického vedení a střechách domů. Třepetání křídel a jejich šveholení mě doprovázelo jako chaotický orchestr celou cestu až na nádraží. Tam to vypadalo, že většina obyvatel našeho města dělala to, co se většinou v sobotu dělá. Grilovala, vyrazila nakupovat nebo ještě spala a poslední co je zajímalo, bylo nějaké cestování. Prázdná nástupiště jako by si stýskala, po těch davech, které po nich proudily ve všední dny.
Za pár minut dorazil autobus a řidič mi prodal lístek s výrazem: Takže tam nakonec budu muset jet. Na poslední chvíli se ještě přihnala čtveřice puberťáků. I oni byli obdařeni tím významný pohledem, ale jim se zamlouvalo, že mají z autobusu téměř soukromé taxi. Utábořili se úplně vzadu a my se rozjeli. Leželi před námi téměř dvě hodiny cesty. Tenhle spoj byl courák, který to bral přes horní-dolní. Jenže se zdálo, že i v okolí lidé dělají to, co se v sobotu obvykle dělává. Ti čtyři vzadu komentovali každou prázdnou zastávku, u které jsme zastavili. Asi po hodině si začali balit věci a na příštím nádraží vystoupili. Řidič se otočil a zíral na mě, jako kdyby mě chtěl uhranout, ať už taky konečně vypadnu. Napadlo mě, kolikrát tuhle trasu projel celou, nebo aspoň její část, pokud ani u nás nikdo nenastoupil.
Jeho výraz mě ujistil, že odpověď, pokud by se vyjádřila číslem, by měla hodně oblé tvary. Nasadila jsem si sluchátka od přehrávače, zírala jsem z okna a nevěnovala mu už ani jeden pohled. Vteřiny plynuly a já napůl očekávala nějaký pokus na záchranu té krásné, kulaté statistiky. Nakonec jsme se rozjeli, i když s velkým trhnutím, jakoby si kola navztekaně poskočila.
Z okna jsem pozorovala další ptáky, jak se usazují na dráty podél silnice. Uvědomila jsem si, že končí léto a pomalu se blíží podzim. Proto ty srazy opeřených turistů v ulicích městečka. Zvláštní, ale čas, byl jedna z věcí, kterou jsem ztratila už dávno. Teď už pro mě dny nemají skoro žádný význam, ani měsíce, v podstatě ani roky. Můj čas ubíhá jinak. Já si neodpočítávám hodiny do konce pracovní doby, nebo minuty, než na mě přijede vlak. Tohle jde kolem mě. Od té doby co stala ta věc s tátou, se moje dny, hodiny a minuty smrskly jen do dvou časů. Moje spolubydlící a asi jediná opravdová kamarádka Pandora, jim říká Doba dešťů a Doba na nic.
Takže mě dost často zaskočí věci z té reality, kde čas ubíhá standardním způsobem. Je sice pravda, že díky mé závislosti na počasí vím, jak se mám obléct, protože je venku například mínus dvacet stupňů. Ale proč jsou stránky o počasí vyzdobené zvonečky a červenými nápisy, mi většinou dojde až venku na ulici, když na mě povědomí chlapík zavolá HO-HO-HO.
Vypadalo to, že řidič má jediné poslání, dojet co nejrychleji do cíle a ještě rychleji zmizet. To jediné, totiž vysvětlovalo, proč jsme do Desboro dorazili o půl hodiny dřív. Sotva jsem vystoupila, doslova se odpíchl. Za pár vteřin se dokázal brilantně otočit na malém odpočívadle vedle zastávky a pak předvedl se svým autobusem působivé zrychlení. Vyplašené dveře se mu zavřely až za zatáčkou, kde mi zmizel z očí.
Od zastávky se táhla malá silnička lemovaná kaštany až do městečka, které leželo pode mnou. Kromě pár kopců, ve kterých zřejmě bývaly doly, se kolem rozprostíraly samé lesy. Jako člověk žijící od narození ve městě jsem si vychutnávala ten pohled. Stromy u silnice se už začínaly barvit a ztrácet své listí. Vzduch byl plný vůně, toho, které se povalovalo po zemi a tu a tam drželo ve svých žilných záhybech pár kapek vody. Ukazatel mi oznámil, že do Desboro jsou to dva kilometry.
Nebyla jsem si jistá, jestli mají zastávku tak daleko, nebo si řidič zkrátil cestu aspoň takhle. Nakonec jsem tu procházku ale přivítala. Užívala jsem si přírody, šumění větru ve stromech a celkem nesmělého sluníčka. Ve chvíli kdy jsem dumala nad tím, jak vážně vezme moje notoricky bordelářská spolubydlící poznámku o popelnici, mi další zrezlá tabulka sdělila, že do cíle, je to už jen půl kilometru.
Jednou mi Pandora řekla, že každý z nás je plný určitých směrovek. Ty první nepsané nám ukazují naši rodiče, pak naši vrstevníci a nakonec naše zkušenosti, sebevědomí a odvaha. Máme v sobě zakódované předpisy jak se řídit životem. Naši rodiče přispěli k tomu, kudy se budeme ubírat ve vztazích, naši vrstevníci dokážou ovlivnit směr našich plánů a přání. Nakonec ale nejvíce ukazatelů anebo stopek, si dáváme mi sami.
„Ty sice vidíš duše lidí, ale kdybys do nich mohla nahlížet, zjistila bys, kolik z nás, má v sobě dvě cesty. Jedna, která je ze začátku pečlivě upravená a bez jakékoliv překážky. Cestu, kterou si postavíš, když ještě dokážeš snít a doufat bez předsudků. Jenže pak se na ní objeví první stopky, které ti vystaví život, a ty začneš odbíhat. A pak další ukazatele, které ti tam někdo postaví. A je jedno kdo to je, nebo jak mu říkáš. Ať je to tvoje okolí, tvůj šéf, osud, nebo Bůh. Nakonec se může stát, že šlapeš po cestě, kterou vůbec neznáš a spoléháš se jen na to, kdy ti zase někdo ukáže směr. A teprve až když se po létech ohlédneš, zjistíš, že někde na obzoru je malá, zarostlá cestička. Ta je taky sice bez ukazatelů, jenže to už víš, že tady ti směr přikazují, kdežto tam si ho můžeš určit sama.“
Je těžké, držet se své cesty, lidé se snadno ztratí. Pořád je ale lepší, snažit se vrátit zpátky, než jít po té, kterou nám určil někdo jiný. Většina lidí, která za mnou přichází, se snaží právě aspoň po smrti dokončit něco, co začali, když ještě stáli na té první. Paradox je, že oni sami bývají ty největší odbočky pro mě. Dnes mi směr jízdy přikázal kluk ze skříně, takže jsem šlapala do městečka, do kterého bych se nejspíš v životě nikdy jinak ani nepodívala.
Když jsem dorazila na malé náměstíčko, zjistila jsem dvě věci. Zaprvé, Desboro byla opravdu díra, kde lišky dávají dobrou noc a za druhé, pan řidič asi vážně spěchal. Hned vedle pošty byla zástavka autobusu. Obojí zelo prázdnotou. Využila jsem aspoň mapu města, kterou tam měli pověšenou. Najít ulici, kterou jsem potřebovala, nebyl taky žádný problém. Tentokrát to bylo lehčí, než jsem předpokládala.
Procházela jsem ospalé ulice městečka. Nebýt dětí, které jsem občas slyšela pokřikovat z hřiště u parku a starých babiček, které se vyhřívaly na lavičkách jako kočky, by si člověk myslel, že je ve městě duchů. Špatné přirovnání. To jsem si uvědomila ve chvíli, kdy jsem došla k místnímu vetešnictví.
Zavřeno, no samozřejmě. Hledala jsem nějaký zvonek, nebo telefon, na který bych mohla zavolat a přemýšlela o tom, že by to byl pro mě vážně asi šok, kdybych jednou přišla a dveře byly dokořán. Ještě by tam mohla stát, zvláštně oděná osoba, která by mi řekla: „Vítej, už tu na tebe čekám.“ Méně je někdy více.
Než jsem si stihla uvědomit, že jsem zase zabředla do své další oblíbené duševní aktivity, do přísloví, pohnula se záclonka na dveřích. Objevila se za ní tvář ženy. Asi čtyřicetiletá brunetka s prošedivělými vlasy, měla na celé levé tváři protáhlou spáleninu. Dveře lehce vrzly a otevřely se.
„Přejete si?“ Ozvalo se odněkud z krámku. Brala jsem to jako pozvání. Uvnitř bylo klasické maloměstské vetešnictví. Každé volné místo zastavěné nábytkem a ten zas plný dalších drobností. Lampičky, svícny, kartáče, zrcadla, nádobí. A nikde žádná cenovka. Tohle táta nesnášel. Neměl rád smlouvání.
U malého pultíku, stála majitelka hlasu, která jako by splývala se vším uvnitř. Za pultem stála velká kartotéka a nad ní vyselo nádherné zrcadlo z doby Ludvíka XIV.
„Dobrý den. Jmenuji se Zoe Styxová. Vlastním starožitnictví v…“ Uvědomila jsem si že, ta žena mě vůbec neposlouchá. Dívala se sice na mě, ale pohledem, který vídávám u ryb. Zas jedno brilantní přirovnání. V duchu jsem si nad sebou odfrkla.
„Nedávno jsme si od vás koupili skříň pocházející z osmnáctého století. A já bych…“
„Zdravím Vás. Copak byste potřebovala.“
No, nejsem sice v oboru psychologie vzdělaná, ale člověka, který není úplně duševně v pořádku, poznám. Denně jednoho vídám v zrcadle.
„Nedávno jsme si od vás koupili…“
„ Ano,… to byl celkem pěkný kousek, vzpomínám si na to. To víte, zas tolik věcí z té doby tu nemáme. Velká, těžká skříň. Měli jsme celkem potíže s přepravou.“
Došla jsem k vážnému podezření, že majitelka krámku žije svůj život třicet vteřin pozadu oproti okolnímu světu.
„Víte, pokud by vás to neobtěžovalo, ráda bych o ní něco věděla. Zajímá mě hlavně její původ. Zjistila jsem, že předtím nebyla v žádné sbírce.“ Zalétla jsem pohledem ke stojanu na suvenýry, který stál vedle pultíku. Matně se na něm leskly desítky malých soviček stojících na hroudě zlata. Zřejmě znak města.
„Jenom kdybyste si vzpomněla, kde jste k ní přišla, je to…“
„Ano to máte pravdu, narazila jsem na ní úplnou náhodou, jak se říká.“
Výborně, dorazil k ní další kousek. Připadala jsem si jako člověk, který telefonuje do rádia a stojí u něj.
„Radní se rozhodli zbourat staré domy, ve kterých bydleli první obyvatelé města a udělat tam parkoviště.“
Místní památkáři zřejmě chytali lelky s lidmi z cestovního ruchu, když něco takového dopustili, ale budiž.
„Takže město domy vyklidilo a rozprodalo všechno, co mělo ještě nějakou cenu. A já tam náhodou narazila na tuhle skříň.“
„Byl tam ještě nějaký nábytek, nebo nějaké osobní věci. Něco co by odkazovalo na původní majitele?“ Tohle nebylo dobré. Jestli dům srovnali se zemí, nemám další místo kam se podívat. Vzhledem k tomu jak byl ten kluk oblečený, jsem si byla jistá, že pocházel tak z druhé poloviny osmnáctého století. Jak mi oznamovaly další předměty na stojanu, v té době bylo město založeno. Takže byl odsud. Jenže, to ještě nevysvětlovalo, co chtěl.
„Pokud si dobře vzpomínám, bylo tam ještě pár věcí, ale většinou už úplně zničených. Víte, nějaké oblečení, papíry a pár hraček, co byly v té skříni. Pár kousků jsem si ještě vzala, jestli by nešli zrestaurovat. Ale znáte to, pořád není čas, ještě mi tu někde leží.“ No tohle jsem opravdu neznala. U nás mělo všechno svůj řád a věci se vyřizovaly rychle, hlavně pokud se jednalo o opravy, nikdy se nestalo, že by se nám poškozené předměty válely několik měsíců ve skladu. Pochybuji, že tady opravdu věděli jak nakládat se starožitnostmi.
„Mohla bych je vidět?“ Ta zvláštní žena jen tak chvíli stála a já si nebyla jistá, jestli čeká, až k ní ta otázka doletí, nebo jestli přemýšlí, kde ty věci jsou. Pak se otočila k hromádce krabic, které ležely u zdi na zemi. Chvilku studovala jejich štítky a pak jednu malou z té hromádky vybrala. Nechtěla jsem ani přemýšlet, nad tím, co všechno v těch krabicích je, protože tohle, tu, zřejmě byla verze skladu.
Podala mi jí na pult, aniž by se na mě obrátila zpátky. Její pohled zůstal stát v zrcadle nad kartotékou. Najednou mi došlo, že ta žena není pozadu o pár vteřin, ale možná o celé roky.
Viděla jsem v zrcadle její odraz. Byl to ale odraz, který pocházel z doby, než přišla k té jizvě. Ze zrcadla na mě hleděla žena, s tmavými vlasy, jiskrnýma očima a perfektním obličejem. Byla jsem si jistá, že se tam tak v duchu vidí taky. Ať se té ženě stalo cokoliv, ona to zřejmě v sobě zamkla a žila ve světě vzpomínek odrážejících se ze zrcadel.
Raději jsem se podívala do té krabice. Pár košil, půlka nějakého dokumentu, několik vybledlých stužek, malý dřevěný koník. Obsah té krabice z hlediska možného prodeje jsem se neodvážila komentovat ani v duchu. Ovšem jak se ukázalo, z mého hlediska byl cenný velmi. Pod další košilí byl malý vojáček. Obyčejná cínová hračka. Vybledlá a všechny její hrany byly ohlazené. Nebyl ani moc dobře udělaný, ale když jsem se ho dotkla, věděla jsem, že pro toho kluka měl cenu. A velkou. Když bez něj nechtěl odejít. Příjemně hřál, jakoby ho teprve před chvilkou někdo pustil z dlaně.
Na okraji mého vnímání, se setmělo. Uprostřed té tmy byl malý proužek světla. Evidentně jím něco kmitalo. Slyšela jsem rozzlobený mužský hlas. Nerozuměla jsem mu, všechno se ztrácelo v dětském vzlykání. Najednou muž přestal nadávat i pohyb ve světle ustal. Promluvil znova, ale už mírnějším tónem, jakoby někomu odpovídal. Ještě jedno mihnutí ve světle a zvuk, vzdalujících se kroků. Pak ustalo i vzlykaní. To nebylo dobré. Dítě co přestane plakat hned po odchodu dospělého, znamená jediné. Něco provádělo a teď dostalo příležitost pokračovat.
Ještě lehce rozechvělá dětská ruka se náhle objevila ve světle a zatlačila na tmu. Proužek světla se rázem rozšířil do stran. Uslyšela jsem, jak lehce zavrzaly panty od dveří. Opatrné kroky k oknu. Venku stáli dva muži, jeden držel koně, povídali si.
Rychle zpátky. Teď jsem uviděla známou skříň. Dveře dokořán nabízely pohled na různé kabáty, košile a šaty, napěchované vedle sebe. Ruce tu skříň zavřely. Kousek vedle stála židle. Na zemi malá krvavá skvrna. Znovu rychlý pohled k oknu a pak už ručky tu židli dychtivě uchopily a táhly ke skříni. A šup, teď nahoru a už se po něčem natahují.
Cítila jsem, umíněný vzdor, touhu a dychtivost. Moje vlastní emoce byl jen úlek, když se židle podivně zakymácela a ruce se rychle chytily skříně. Ta se nahnula taky a to hodně.
Nevím, kdo tu stavěl podlahu, ale o vodováze, nebo něčem podobné zřejmě neslyšel. Možná byla i ta židle rozbitá, nevím, na přemýšlení nebyl čas. Před očima se mi na vrchní desce skříně, asi tak uprostřed, zableskl malý cínový vojáček. V tu chvíli se židle znovu zhoupla, pohled se velmi vážně vychýlil směrem k podlaze a krvavé skvrně. No už vím, jak přišel k tomu rozbitému nosu.
„Vidím, že vás něco zaujalo.“ Skoro jsem lekla, když na mě promluvila. Už zase ke mně stála čelem, jako by se nic nestalo. Nechtěla jsem, tu být už ani o minutu déle než bylo nutné.
„Ano máte pravdu. Tenhle vojáček, kolik za něj chcete?“ Doufala jsem, že neřekne něco ve smyslu, že není na prodej, dokud to neurčí ona sama. Nebo naopak že je, a neřekne si cenu, za kterou bych pořídila kompletní sadu G. I. Joe.
„Počkejte, hned se na to podívám.“ Otočila se zpět ke kartotéce a střelka jejího duševního kompasu zase k cedulce: bez signálu. Nechápu, proč si to zrcadlo nedala pryč. Jenže lidé nedělají věci, které by měli dělat. Znám to sama. Takže jediné co šlo pryč, jsem byla já. Mé zrádné svědomí mi poručilo nechat na pultíku menší částku, a co nejrychleji jsem odpochodovala od té pokroucené verze Doriana Greye.
Hodil jsem vojáčka do tašky. Rázovala jsem ulicí bez určitého cíle, jen co nejdál od toho obchodu, co mi zas jednou připomněl, jaká vězení, dokážeme postavit sami sobě. Byl čas zavolat Pandoře.
„Ano?“
„Ahoj to jsem já.“
„Kdo já?“
„No já, Zoe.“
„Aha. Ahoj co potřebuješ?“
„ Četla si ten vzkaz? Můžeš pro mě prosím přijet?“
„No, to nevím, mám hodně práce. Musím uklízet a tak. To víš, mám děsnou bytnou.“ Ozvalo se lehce pobaveně.
„Páni, to je mi tě vážně líto. Tak přijedeš pro mě?“ Odrážím její pokus vyprovokovat už stokrát vedenou diskuzi na téma: Proč se musí oblečení uklízet.
„Kam?”
„Do Desboro.“
„Desboro?“
Snažila jsem se jí co nejpodrobněji popsat cestu. Orientace mi nikdy moc nešla.
„Doufám, že to najdeš.“
„Určo, hodím si to do navigace, tak trošku tuším kde to je.“
„Tak proč se mě tak vyptáváš, když to víš, kde jsem?“
„Proto, jestli to víš ty.“
„Samozřejmě, že vím kde sem.“
„No to u tebe není nikdy moc jistý.“
Pandora mi vždycky servírovala život, tak jak ho viděla. To, že mě vždycky dokázala nějakou takovouhle poznámkou naštvat, byl jeden z důvodů, proč jsem se ještě nezbláznila.
„Ty zas nemáš kredit?“
„Proč myslíš?“
„Že nevíš, kdo ti volá?“
„Mně stejně voláš jenom ty, tak sem si tě neukládala.“
„Tak proč se ptáš, kdo ti volá?“
„Za hodinu jsem tam.“
„Dobře tak zatím.“ Povzdechla jsem rezignovaně, zjevně mi to nehodlala vysvětlit.
„Až přijedu, tak ti brnknu, kde se sejdem.“
„Jak mi chceš zavolat, když na mě nemáš uložený číslo?“
„Bože, ty si dítě, tak zatím.“
Položila jsem telefon a udělala obličej tipu: Nesnáším, když mi tohle děláš, ale budu se tvářit, že je mi to jedno.
Čekala jsem na lavičce v parku. Hlína na cestách byla rozrytá od dětí, které si tu odpoledne hrály. Kousek za mnou byla nakreslená, napůl zašlapaná šipka.
Jedna z věcí, která se v sobotu obvykle dělá, je třeba i procházka po parku. Pandora nepřijede dřív jak za hodinu a tak jsem sledovala zdeformované šipky v parku a užívala jsem si zdání normálnosti. Přemýšlela jsem nad tím jak vylepšit naše internetové stránky, co bude k večeři a jestli bude stačit, když klukovi hodím vojáčka do skříně, zavřu a on se šťastným výrazem zmizí.
No jasně, že ne. To by bylo moc jednoduché a lidé tu nezůstávají kvůli jednoduchým věcem. Zůstávají kvůli velkým věcem, dlouhodobým záležitostem, kvůli pár větám, i kvůli malichernostem, ale nikdy to není jednoduché.
Mezitím jsem já a vojáček pod vedením těch tří linek prošli celý park. Minuli jsme děti na hřišti, děvče co házelo psovy létající talíř a skončili jsme kdesi na kraji města. Já se v úvahách rozhodovala mezi domácí čínou a kuřecí palačinkou z pohostinství Na rohu a lehce vnímala fakt, že se blížíme k poměrně novému, nezáživnému parkovišti.
Náhoda, tajemná intuice, kdo ví. Fakt je, že někdy mi přišla až absurdní ta jednoduchost. Myšlenka, že dopátrat se toho, co dotyčné duše tíží, není zas až tak složité, mě obvykle profackovávala ve chvílích, kdy jsem chtěla samou bezradností tlouct hlavou do zdi.
Sedla jsem si obrubník parkoviště a čekala. Z parku ke mně doléhal křik dětí, které hrály fotbal. To, že jsem tu správně, by došlo i koňovi. Jednoho jsem v tu chvíli uslyšela zaržát. Ohlédla jsem se a zase uviděla ty dva muže, jeden z nich držel koně za uzdu a druhý mu čistil kopyto, pode mnou se opět kymácela židle a vojáček byl už na dosah prstů.
Už jen kousek. Hrana skříně tlačila na klíční kosti a prsty se snažily na krátkou chvíli povyrůst. Ještě kousek. Jen kousek povyskočit, stoupnout si na opěradlo židle a zapřít se o tu hranu.
Když ta skříň padala, už jsem to neviděla očima toho kluka. Spadla přímo přede mě na to parkoviště. Já jen koukala na toho vojáčka, jak se kutálí někam pryč a slyšela jsem vyděšený výkřik toho muže. Pak už jsem nic vidět a slyšet, nechtěla.
Bylo mi těžko. Smutno. Dva zničené životy pro hračku, kterou miloval, tak, že i když ho stála život, nechtěl se jí vzdát. Ten otec si to určitě vyčítal do konce života. Dívala jsem se na to pusté, šedé parkoviště a přemýšlela, jak moc bolesti může způsobit, něco tak malého.
Opět klišé, které tak nesnáším. To proto, že se setkávám s tím, jak to vypadá, když se stanou. Vídám, jak často se ty nejkrutější pravdy opakují. Jak se z historie stává předpověď. Vítr mi donesl z parku vítězný pokřik. Zřejmě dal někdo branku. V dětském světě mají věci často jinou prioritu.
Pak mi to došlo.
„Zajímalo by mě, jak nejlíp se dá zničit cínový vojáček. Předpokládám, že kdybych ho jenom vyhodila, to by ti nestačilo.”
Chlapec co v tu chvíli seděl vedle mě jen smutně, ale rozhodně zavrtěl hlavou. Zazvonil mobil v tašce. Pandora byla tu.
„Já, jsem si jistá, že tvůj otec věděl, že je pro tebe důležitější, než nějaká hračka.” Nedočkala jsem se žádné reakce, jen dál zíral do míst, kde byl dřív ten dům. Ale přeci jen něco se změnilo.
Už neplakal.


Šipkovaná. Jste na první zastávce, a když konečně najdete obálku se zprávou, je prázdná. A nikde další značky, nikdo neporadí kudy jít dál. Stojíte na místě a lámete si hlavu. Normálně byste šli domů. Ale pokud jste se ztratili a tahle hra vám má napovědět směr, je to zlé, někdo by řekl, že je to podraz.
Jenže těch je život plný a Bůh si zatím reklamační oddělení nepořídil.

Takže co dělat, zůstat stát?
Autor Kejbi, 10.07.2012
Přečteno 571x
Tipy 2
Poslední tipující: Zdeněk Farkaš
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Zajímavé téma. Kdy se dočkáme pokračování?

15.10.2012 19:59:25 | Zdeněk Farkaš

© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter