Daien - 1.kapitola

Anotace: 1.kapitola příběhu. Zatím se nic moc dít nebude, ale komentujte a pište názory, ráda to uvítám :-).

Zdálo by se, že město Iraregio v tuto roční dobu nebude ničím jiným než malým a nudným městečkem. Byl konec září a podzim tak z města činil poněkud klidné a harmonické místo pro každého, kdo si představuje, že svůj život stráví ve stereotypu čtením novin a popíjením kávy v kavárně U Dashe. Jenže, co všechno se může skrývat pod zdánlivou slupkou harmonie, míru a poklidu ve městě, které by nejspíš už ničím nepřekvapilo?
Stále ještě poněkud letní teplý vánek přinášel do města světlo jako by snad nebyl podzim a po něm neměla nikdy nastat zima. Světlo? To záhadné zahalující světlo, jako by tohle městečko bylo tím nejšťastnějším městečkem vůbec. Kolik jen lidí z těch, co každý den kolem osmé večerní posedávali U Dashe a popíjeli pivinko někdy přemýšlelo nad tím, co se děje v lesích za městem? Kolik dětí, hrajících si na hřišti pocítilo za tohoto jasného a klidného večera tu přibližující se tmu? Cítil někdo ten chlad, strach a to, co se k městu blížilo...?
Západ slunce se nemylosrdně blížil a ručičky hodin se blížili k půl jedenácté. Venku byla tma, ale město nespalo. Městem se stále ozývaly hlasy... Lidé U Dashe popíjeli a poslouchali vyhrávající blues, co hrála místní městská kapela. Veselili se, bavili se. A neměli potuchy, co se děje venku. Městem zněla hudba. Z jedné strany blues, z diskoték se valilo disco a nedaleko od lesa vyřvával hlas Marilyna Mansona.

"Daien?"
Ten hlas zněl přidušeně a vzdáleně, ale mohl za to jen fakt, že jsem seděla v autě. A patřil Rayovi, který mě za dnešek za sebou už asi krabičku cigaret, takže dost možná ani méně „přidušeně“ mluvit nemohl. Vlastně jsem ani netoužila po tom s ním mluvit. Jenže on se mnou nejspíš jo, protože k odchodu se nějak neměl, místo toho otevřel dveře auta a sedl si vedle mě na sedadlo pro spolujezdce.
"Rayi? Co tu chceš?" zeptala jsem se otráveně.
Jo, byla jsem protivná, ale zároveň to byl jediný způsob, jak se ho zbavit.
"Jen mě zajímá, kam se ztrácí ty fajn lidi..."
Povzdychla jsem si. Byl to nenapravitelný blbec, co se věčně snažil někoho uchvátit svými narážkami, které považoval za komplimenty.
Naštvaně jsem se na něho podívala.
"Jo...Tak já myslím, že tady asi nebudou...Ty fajn lidi můžeš najít opilý tam venku...Třeba Anastazii ne...?"
Ray obrátil oči v sloup a nakonec se na mě podíval tím neodolatelným roztomilým a upřímným pohledem a řekl: "Vždyť víš, že mezi tvojí ségrou a mnou nic není..."
Na jednu stranu měl pravdu. S Anastazií nechodí ...Ale na tom diskantským mejdanu Anastaziiny kamarádky Sofie se spolu líbali a já vím, co jsem viděla. Ostatně...Ray ví, že jsem je viděla. Problém byl v tom, že jsem to nedokázala překousnout. Víte ...On byl pro mě vždycky tak nějak něco víc, než jenom kamarád a brácha mojí kamarádky. Nikdy jsem si nevymazala z paměti to naše vyměňování významných pohledů ve škole a psaní si psaníček o matiku.
„Víš, já ani nevím, co si mám myslet,“ pokrčila jsem rameny
„Ty se bavíš s každým, máš spoustu kamarádů, to já ne. Občas ani nevím, s kým vlastně jsi.“
Na Rayově tváři se objevil nepatrný úsměv.
„Každá holka by se mnou chtěla být jenom ty ne...“
Egoista.
„To je taky jediný důvod, proč za mnou ještě lezeš,“ odpověděla jsem otráveně.
Rayův udivený výraz, který měl v jednu chvíli se změnil na „já to vzdávám“ a čekala jsem, kdy mi řekne něco, za co se mi později bude omlouvat.
„Daien... Já se nepřišel hádat, chtěl jsem ti říct, co k tobě cítím... A ty se chováš takhle,“ řekl mi klidně, jako bych mu snad celou tu dobu ubližovala já.
„Ty nedokážeš cítit...,“ zašeptala jsem a v břiše pocítila ten pocit návalu vzteku, jaký jsem mívala posledních pár měsíců od doby, co se ten idiot chová jako ještě větší idiot, než vlastně je.
Ray si povzdechl, podíval se z okýnka a nakonec, když se otočil zpátky na mě, chytnul mě za ruku.
„Dai... Pojď ven. Evidentně nemáš zájem se se mnou bavit o tom, jak moc toho všeho lituju a jak moc mi na tobě záleží. Tak aspoň pojď ven se bavit.“
Za posledních pár let jsem si u Raye všimla dvou věcí.
První věcí bylo to, že když se opil, poznalo se to vždycky tak, že si zapálil cigaretu a to i přesto, že to byl obyčejně nekuřák.
Tou další věcí bylo, že když mu docházely argumenty pokaždé, když jsem neměla náladu na jeho výlevy, tak mě chytl za ruku a řekl mi zkráceně - „Dai“.
A tyhle obě věci jsem na něm absolutně nesnášela a odpuzovaly mě víc než třeba vzpomínka na to, když se moje sestra Anastázie poprvé opila a ráno jsme jí našli, jak leží pod schody a válí se ve vlastních zvratkách (i když je pravda, že tenhle zážitek s Anastázií mi v ten čas činil jistou vnitřní škodolibou radost).
Ano, společnost lidí kolem mě byla vážně divná a poněkud nechutná, ale Ray mě odpuzoval poslední dobou víc, než bylo zdrávo. Paradoxně všechny ostatní holky ho žraly.
Vlastně ani nevím, co na něm bylo. Jeden čas se mi líbil a tak nějak zvláštním způsobem mě přitahoval ten jeho zvláštní kukuč a snědší pleť. A nebo to spíš byly vlasy, protože měl krásný tmavý rozcuchaný vlasy a moc dobře to věděl, protože si je prohrábnul kdykoliv mě chtěl dohánět k šílenství.
Ale teď tohle všechno šlo pryč, protože moje chuť mu jednu vrazit nebo ho uškrtit byla každým okamžikem silnější a já se pomalu začínala bát, že exploduju jako sopka.
„Pusť mě!“ uslyšela jsem vlastní hlas a vyškubla se z jeho sevření. Vylezla jsem z auta, zabouchla jsem za sebou dveře a nechala tam Raye sedět samotného.
Když jsem se rozhlédla kolem, všimla jsem si, že skoro všichni tam byli celkem v náladě. Jen já ne. Od večírku u Sofie jsem měla odpor k jakémukoli slavení a alkoholu. Na hodinkách jsem viděla jedenáct hodin a usoudila jsem, že je právě nejlepší čas na to najít Anastázii a odtáhnout jí domu v jakémkoliv stavu dřív, než by se to mohlo zhoršit a do rána by se neobjevila.
„Dai? Kam jdeš? Chci s tebou ještě mluvit,“ slyšela jsem za sebou Rayův hlas, ale nevnímala jsem ho. Zrychlila jsem se a vydala se hledat kolem svojí hloupou sestru. Naštěstí jsem měla celkem přesnou představu o tom, kde právě teď mohla být a s kým.
Možná každému bude připadat trhlý, že o svojí ségře smýšlím jako o hloupé blonďaté makovici vycpané slámou, ale ono je to celkem trefný.
Nejhorší na tom všem ovšem je fakt, že naši jí v té hlouposti ještě podporují.
Když mi bylo patnáct a Anastázii dvanáct chodívaly jsme se občas jen tak ze srandy dívat na zvířátka do obchodu s domácími zvířaty. V té době se mi tam líbil jeden malý zakrslý králíček. A já se do té jeho chundelaté šedivé srsti a očiček tak zbláznila, že jsem našim navrhla, že bychom si mohli pořídit domácího mazlíčka. Řekla jsem, že se o toho králíčka budu starat sama, že s ním nebudou žádné problémy a pokud se něco stane, převezmu na sebe veškerou odpovědnost. Anastázie mě ale shodila, že se o něj nebudu umět postarat a že sama moc dobře ví, jak takový králík smrdí, protože ho má jedna z jejích kamarádek.
Naši byli proti, ale když o rok později chtěla Anastázie psa, tak jí pořídili malého Jack Russela, který stál mimochodem dost peněz.
Vzhledem k Anastáziině péči a citu pro zvířátka to ale dopadlo dvoudenním zájmem, po kterém následovala absolutní ignorace a neochota se o něj starat a venčit ho. Takže od té doby, je náš malý Slimmy můj nejoblíbenější rodinný příslušník a starám se o něj já. Naši samozřejmě proti Anastázii neřeknou nic.
A teď jsem tu malou hlupoňu musela najít a přivézt jí domu v takovém stavu, aby mě naši neseřvali, že je to moje chyba a neumí jí ohlídat.
„An!“ zakřičela jsem do tmy a vydala jsem se směrem k táboráku přede mnou. Bylo mi hned jasné, že Anastázie bude někde v té hromadě lidí u ohně a „tancovat“ nebo dělat podobně zvláštní pohyby, které nazývá tancem, když už má v krvi nějaké to množství alkoholu.
Měla jsem pravdu, protože jsem jí zahlédla hned potom, co jsem se trošku přiblížila. Hned jsem si všimla, že v jedné ruce drží flašku čehosi, co má pochybnou značku napsanou ruskou azbukou a druhou rukou objímala svojí nejlepší kamarádku Sofii, se kterou pózovali před foťákem kluka, kterého jsem ani neznala.
„An! Jdem domu!“ houkla jsem na ní a chytla jí za ruku, i když mě ta holka skoro vůbec nevnímala.
„Říkala jsem ti, ať mi říkáš Stejzý! Všichni mi říkají Stejzý. I ten kluk, co drží Sofiin foťák a dělá nám fotku mi říká Stejzý!“ Křičela mi do ucha a pitomě se chichotala. Mně na tom přišlo vtipný akorát to, že ani ona sama toho kluka neznala, ale právě mi ho předhodila jako důkaz toho, že jediná já v jejím okolí nejsem normální bytost a kluk, který drží Sofiin foťák má pro ní víc pochopení než její vlastní sestra.
„Nebudu ti říkat Stejzý, přijde mi to uhozený, promiň An,“ řekla jsem jí. Stále jsem si ještě zachovávala celkem normální tón a snažila jsem se nevybuchnout , nenechat jí tam někde ležet a vrátit se domu bez ní. Ne, že bych to nechtěla ze srdce udělat, ale víte, co... Naši by to asi nezkousli a pak by mě zítřejší ráno obvinili z toho, kde Anastázie strávila noc. A myslím, že moje sestra má geniální předpoklady, aby jí strávila bouřlivě a dost možná doma u někoho ze starších spolužáků z mojí třídy.
Anastázie se mi ale snažila vytrhnout a hihňala se jak trubka na Sofii, která jen s chichotáním udělala jakýsi zvuk připomínající „Vúúú“.
„Vúúú,“ zopakovala po ní Anastázie a mě v tu chvíli došlo, že to nemá být „Vúúú“, ale „Búúú“ jen v jejich podání to znělo trhle jinak.
„Moje sestra je ale kráva, co lidi!“ doplnila Anastázie, ale to už jsem jí táhla pryč. Pryč do té tmy a daleko od světla ohně.