Dům na kopci - Část druhá

Anotace: Druhá část mé povídky, inspirované Lovecraftovými příběhy.

Sbírka: Dům na kopci

II.

   „Bylo to krátce po smrti mého milovaného strýce, jenž zemřel při nakládání jedné obchodní lodi, když se na něj nešťastnou náhodou zřítil celý náklad železného materiálu a než stačila přijít pomoc, starý muž na následky krvácení podlehl. Tehdy po jeho pohřbu, kterého se zúčastnilo jen pár lidí, především těch několik jeho blízkých přátel z práce, které jsem neměl obvzlášť v oblibě kvůli jejich hulvátství a myšlení, jsem se dozvěděl, že bratr mého otce vlastnil starý dům, postavený v novogotickém stylu, kdesi v oblasti kopců nedaleko Arkhamu. Překvapilo mě, že jsem se o něm dozvěděl teprve v té smutné době, i když o mě strýc pečoval po více jak deset let. A jak jsem o tom přemýšlel, začaly některé věci z minulosti dávat smysl. Jako například každoroční dvoudenní starcovi výlety, kdy se vypařil a já nikdy neměl ponětí kam. Předpokládal jsem, že šel vždycky zkontrolovat svůj dům, což se mi poté od mých služebných potvrdilo, a následně se vrátil zpět do Kingsportu. Avšak vysvětlení, proč jsem se o jeho nemovitosti dozvěděl až po jeho smrti, jsem nikdy nedostal, i když teď, když o tom uvažuji, to celé nejspíš mělo spojitost s tím domem, až si chvílemi začínám myslet, že můj strýc vůbec nebyl dobrý člověk a o té ohavnosti, která skrývala pod jeho domem, věděl a dokonce i mám zlé tušení, že by dokonce mohl být i osobou, kvůli které se všechny ty příšernosti staly.

   Jelikož jsem neměl práci a v poslední době jsem na tom nebyl s penězi moc dobře, a koneckonců mě v Kingsportu nic nedrželo a v mém srdci hořela touha cestovat do pro mne neznámých míst, jsem ten náš malý domek na okraji města prodal a byl rozhodnut se nastěhovat do strýcova tajného domu, nadšen z toho že místo, které jsem už nějakou dobu tolik nenáviděl, konečně opustím a začnu tak další etapu svého života.

   Jak jsem se dozvěděl, v domě žili dva černošští služební. Pan Thorne a paní Bedieová. Bylo mi řečeno, že s mým strýcem měli obvzlášť dobré vztahy, ale byl jsem ohledně tohoto tvrzení dosti skeptický, ale nakonec, díky jejich přístupu a chování, se ony řeči jen potvrdily a já zjistil, že to byli opravdu dobří lidé, kteří si nezasloužili takový osud, jaký jim dům nakonec udělil.

   Jak už jsem říkal, poprvé jsem ten dům spatřil a vstoupil do něj pětadvacátého dubna roku 1920. Pamatuji si, jak jsem to ráno stanul na nádraží v Arkhamu, všude kolem byla cítit ta podivná atmosféra a já byl pln vzrušení z toho, že jsem po tolika letech opustil svůj domov a dostavil se na místo, které jej mělo nahradit. Pan Thorne na mne čekal před nádražní budovou, a po krátkém seznámení a naložení mých zavazadel do auta, jsem usedl na jeho zadní sedadlo, a pak jsme vyrazili vstříc kopcům nedaleko Arkhamu, kde se dům nacházel.

   Hned, jak jsme vyjeli z města, nás obklopila hustá bílá mlha, která nás pohltila, jako by nás chtěla strávit, ale postupně řídla, až jsme z ní nakonec vyjeli a zastavili pod kopcem, na kterém se tyčilo mé sídlo.

   Při prvním pohlédnutí na něj mnou projel takový divný pocit, který následně přehlušilo neskrývané nadšení. Ale nemohu tvrdit, že mne první dojem té majestátné budovy, osamělé na tom vršku nevelkého kopce, trochu neznepokojil. Vystoupil jsem a pořádně se nadechl toho čerstvého vzduchu, oproštěného od špíny měst a zápachu ryb z Kingsportu.

   Pan Thorne začal vykládat má zavazadla a já se pomalu vydal úzkou cestou, vedoucí až ke dveřím, vzhůru. Jak jsem postupoval, pozoroval jsem ten dům, jeho tmavé zdi a černou střechu a uvnitř mě se usadil malý červík nejistoty, jako bych vycítil, že se sídlem nebude něco v pořádku. Ještě než jsem stačil vystoupat po dřevěných schodech verandy, dveře se otevřely a v nich stanula paní Bedieová, která mě vřele přivítala a navrhla, že mi ukáže vnitřek domu. Přijal jsem její nabídku a vstoupil za ní dovnitř.

   Nejdříve mne překvapilo, jak přepychově byl dům vybaven. Skleněné lustry, tmavý nábytek se složitými ornamenty, vyrytými do jeho dřeva, rudé koberce a spousta váz, dóz a sklenic, které vypadaly, jako by pocházely z nějakých prastarých dob, mne naprosto očarovaly. Ale co nejvíce upoutalo mou pozornost, byly obrazy, visící na stěnách. Byly plné bizarních výjevů, které mne zprvu zhnusily, ale jak jsem je zkoumal víc a víc, objevoval jsem v nich jejich krásu a preciznost, s jakou byly namalovány.

   Tím se pro mne odhalila další část strýcova života, o které jsem neměl ani zdání, protože o jeho citu pro umění jsem do té doby nic nevěděl, jelikož jsme v našem domově v Kingsportu žili velice skromně.

   Celý ten den byl plný různých překvapení a odhalení a já nabil dojmu, že od té doby půjde vše mnohem, mnohem lépe než jak tomu bylo doposud. Ale věřte mi, paní Watkinsová, kdybych jen tušil, jaké věci se již brzy měly stát, utekl bych z toho domu, jak nejrychleji bych mohl, a už nikdy se nevrátil zpět.“