Mrtví kráčí po zemi (2. kapitola)

Mrtví kráčí po zemi (2. kapitola)

Anotace: Tohle je druhá kapitola románu "Mrtví kráčí po zemi".

Někdy si člověk prostě musí zvednout náladu. Míváš taky pocit, že se ti život podělal? Myslím, že každej si tím sem tam projde. Ve světě, kde ti smrt doslova slintá na ramena a chce se do tebe zakousnout, je tenhle pocit přirozenej jak močení vestoje. Čas od času je ale silnější než obvykle. Hlavně když člověk ví, že smrti uniknul jenom o vlásek.
Na obzoru se začalo blejskat. Jasně, řeknete si, nic divnýho. Jenže když už jsou blesky zelený, je něco špatně. A to i na týhle verzi Země.
V obdobích, kdy na člověka všechno padá, každej potřebujem odreagování. Já mám jednu oblíbenou zábavu. Stačí mi málo. Vyvýšený místo, třeba dvacetiposchoďová budova, k tomu ostřelovačka, návnada a trpělivost. Jo a náboje! Cvakat naprázdno není taková psina. Nábojů do ostřelovačky mám dost. Možná jsem říkal, že si je šetřím. Nechávám si je přesně pro tyhle příležitosti. Ale mám zásadu! Nevystřílet víc jak deset. Deset je mezní číslo. Pak zábava končí. Někdy se musím hodně ovládat. Jestli jsem se ale v tomhle světě něco naučil, tak mít pevnou vůli. Bez tý se tady neobejdeš. Když nemá člověk pevnou vůli, přijde o všechno. Opravdu – o všechno. Chce to pravidla, principy, který se nesmí porušit. Stačí jednou polevit a končíš. Žádný další životy nejsou. Já si to ověřil zrovna ráno. Naboural jsem si spánkovej režim. Kdybych měl větší smůlu, právě teď někomu vycucávám mozek rovnou ze skořápky. Musím bejt opatrnější. Neustále! To je všechno. Dodržovat vlastní pravidla. Jedno z nich je neusnout na volným prostranství. Chodci jsou všude a najdou si tě. Tak to prostě je.
Teď je mám v šachu. Návnada zabírá. Měl jsem vážně kliku. Živý zvíře se moc nevidí. Koza nevypadala z nejchytřejších. Dobře, spala, když jsem na ní narazil, ale i tak. Chytnul jsem ji snadno a dovlekl až sem. Původně jsem zamejšlel, že ji použiju pro vlastní potřeby, ale konzerv mám dost. Rozptýlení dostalo přednost.
Bekot se rozlejhá městem jak vřískot houkaček.
„Jen pojďte, šmejdi! Pojďte na hostinu!“
Můj hlas se šíří jak burácení boží. Až mě zamrazí. Lehnu si a vyčkávám. Trpělivost ale nedostává dvakrát zabrat. Koza přiláká první zombie skoro okamžitě. Jejich klátivá chůze je nezaměnitelná. Jak sraz geriatriků, co to sice myslí vážně, ale těla se stavěj na odpor.
První dobrovolník není žádnej krasavec. Ne, že by se mělo pořádat něco jako Zombie muž roku nebo Miss rozklad, ale stejně, na některý je lepší pohled než na jiný. Tenhle má hlavu zvrácenou v úhlu, kterej neumím geometricky vyjádřit. Ruku nechal nejspíš v zastavárně a jedna jeho noha je zaručeně kratší. Dalekohled na pušce mi dává za pravdu. Chodidlo prodal, aby měla rodina na nový hadry.
„Můžu ti říct, že tě hodně rychle zbavím trápení.“
Jak je asi daleko? Odhaduju to tak na sto padesát metrů. Žádná výzva. Dlouho jsem nezažil, že by foukal byť jenom slabej vítr. Jako střelba na sedící kachnu.
Zmáčknu spoušť.
Ta moje holka je vážně tichounká jak pšouk na královským bálu. Její zuby se zakousnou rovnou do kebule. Na okamžik se zombie narovná. Ale většina lebeční náplně odejde na vejlet. Úžasný, jak se projektil dostává do těla. Ne, že bych to postřehl, ale ty následky! Tělo se odlepí od pevnýho podkladu, proletí a pozadu zase dopadne na zem. Jak kdyby někdo zatáhl za neviditelnej provaz. Bez zvuků. Hotovej němej film. Divadýlko mě baví. Je vzrušující. Jsem režisér vlastního malýho představení.
Návnada se činí. Bekot rezonuje zděšením. Ani se jí nedivím. Na jejím místě bych se modlil ke všem svatejm. Ze všech ulic se najednou vyhrne tolik chodců, že už chybí jenom transparenty a bojovný hesla. Hádám tak osmdesát devadesát rachitickejch příšer. Boston ještě nikdo pořádně nečistil. Ale přišel Kovboj. Škoda, že už mi zbejvá jenom devět nábojů do limitu. No, lepší než nic.
„Vítejte drazí a vážení! Šou právě začíná!“
Zacílím.
Terč padá. Výtečný výkon! Jak malomocnej kaskadér.
Mušku mám přesnou. Klidně vám to řeknu na rovinu. Jsem pyšnej na to, jak jsem ve střelbě dobrej. Před takovejma šesti lety byste to do mě neřekli. Asi bych to do sebe neřekl ani já. Ale časy se změnily. Svět se pohnul. A lidi se změnili ještě víc. Homo sapiens si naordinovali hodně drsnou kúru.
Třetí mozek plní drážky dláždění. Jsem vážně dobrej! Davy to potleskem neocení. Nevděčný publikum!
Zrovna nedávno jsem se zamejšlel nad tím, jestli jde o kanibalismus. Určitě ne ve chvíli, kdy rvou na kusy zvířata – buď ti země lehká, Francine –, ale když se pustí do člověka, je to kanibalismus? Tohle je skoro filosofická otázka.
Čtvrtá flaška padá ze stěny a šest jich ještě zbejvá!
Jsou zombie jinej druh než my? Vědců jsem se zeptat nemohl. Je to o tom, jestli přijmem, že je změnila nějaká nákaza a jsou nemocný, anebo se na ně budem dívat jako na úplně novej druh. První varianta je snesitelnější. Jinak je celá evoluce jeden obrovskej podvod.
„Fíha! To byl zásah!“
Že jsou tyhle projektily průrazný, to vím. Ale že až takhle... Sejmul jsem dva najednou! Za mámou zombie šlo i dítě zombie v šatičkách. Vyložená noční můra. Malá princezna se ti zakusuje do krku a rve ti tepnu, aby se pokropila čerstvou krví. Krev z tebe chlístá a ona se krmí jako největší francouzskej gurmán.
Šestka nebyla jeho šťastný číslo.
Nějak se nám to tu houfuje. Dost keců. Urychlím to. Už se mi ulevilo. Nic člověka nepovzbudí tolik jako střelba nemrtvejch jupíků.
Sedm.
Osm.
Devět.
A tomu se říká rychlopalba. Všichni tři dopadaj na zem v jeden moment. Aspoň představovat si to snad můžu, ne?
„Poslední výstřel je pro tebe, moje milá kozičko. Tímto bych ti chtěl poděkovat za výtečnou spolupráci! Svojí část si odvedla dokonale!“
Vystřelím. Lano se přetrhne. Pud sebezáchovy ji vede pryč od nemrtvých. Třeba bude mít štěstí a uteče. Asi by bylo humánnější, kdybych kozu na místě oddělal. Ale třeba se...
„Co to sakra je?!“
Uvědomím si, že řadama nemrtvejch, který se rozrostly na víc jak stovku pěšáků, se šíří zmatek. Přes zaměřovač zjišťuju...
„No to si snad děláš legraci, nebo co?!“
Mezi hordama nemrtvejch bastardů kličkuje asi patnáctiletej fakan.
Ave, Caesar, morituri te salutant!
Do háje! Musím mu pomoct!
Ano, muž, kterej se vydal tímhle světem sám, se rozhodne, že zachrání zadek smrkáčovi, co se rozhodl umřít. Zatím mu poskakování mezi lidožroutama vychází, je obratnej, ale jak dlouho si myslí, že mu to asi vydrží? Děcka! Nemaj rozum. Ani v týhle hnusný době neví, kam nestrkat ty svoje blbý palice!
„Zlato, dneska to bude víc než desítka. Trochu tě zahřejeme!“
Moje láska tiše šeptá. Šeptá mi o smrti a lepších časech.
Zombie odpadaj jak holky na maturitním večírku. Sem tam i nohy rozhodí.
Asi při šestým zašeptání si ten usmrkanec uvědomí, že se něco děje. Zastaví se. Větší pitomost by udělat nemohl. Těká mým směrem.
„Chceš zamávat, nebo co? Padej odsaď, ty blbečku!“
Mám chuť mu střelit pod nohy – nebo do ruky –, aby se rozhejbal. Pak mě ale konečně zahlídne. Vidím ho dalekohledem. Jak kdyby stál hned přede mnou. Proč se sakra tváří tak naštvaně? Já bych se nenakrknul, kdyby mi právě někdo zachránil kejhák. Nemrtvý jsou pořád blíž a on místo útěku zvedá ruku, aby mi poděkoval.
„Jasně, nemáš... Prostředník?! Co na mě ukazuješ prostředník, ty potrate?! Já se tady štvu s tím, abych... Sakra! Ti ten prostředník ustřelím i s koulema!“ Hulákám tak, že to musí slyšet i můj učitel herectví. Pche, prej slabej hlásek!
Rozmejšlím se, jestli toho patnáctiletýho zmetka nesmazat. Nakonec před egem vítězí touha zachovat lidský plemeno. Parchant mezitím mizí kdesi v ulicích města.
„Co to sakra mělo bejt?“ Asi první zmetek, co není vděčnej za to, že mu někdo pomoh v nouzi.
Tady už mi pšenka nepokvete. Během pár hodin sem dorazí pěkně drsná bouře, o to se klidně vsadím. Menší procházka městem mi neuškodí. Nezajímaj mě památky, potřebuju útočiště. Zelená bouře... To vůbec nevěstí nic dobrýho. Přečkat ji venku mi zní jako sebevražda. Jaký účinky na mě takovej zelenej deštík může mít? Pochybuju, že budou pršet žáby.
Sbalím si saky paky a slejzám dolů po požárním schodišti. Barák je plnej kanceláří a ty zrovna nedesignovali jako atomovej kryt. Něco líp situovanýho a hlavně míň otevřenýho se hodí víc. Byt, teplá postel. Tohle by se mi zamlouvalo. Trocha klidu vzácnějšího než zlato.
Seskočím z požárního schodiště, až mi třásně zavlajou a klobouk málem spadne. Patnáctiletej puberťák už čeká, aby mi jednu vrazil. Stihnu se uhnout a sám mu natáhnu takovou, že se zvedne do vzduchu.
Leží na zemi a drží si bradu. Možná začne brečet.
„O co ti sakra jde, smrade? Se chceš mermomocí nechat zabít? Do háje! Člověk ti zachrání život a ty mi ještě dojdeš dát přes držku? Neštvi mě a radši vysvětluj, nebo tě sejmu, jak ležíš! Výčitky svědomí bych kvůli tomu neměl, tomu věř.“
„To byla hra,“ šeptne tiše a dál si drží bradu. Chudáček, asi jsem mu roztrhnul ret. Ještě mu roztrhnu úsměv, šmejdovi!
„Hele, já vím, že mi máma říkala, že jestli budu po dědovi, tak budu hluchej už v padesáti. Ale mě ještě padesát není. Takže... Cože? Jaká hra, sakra?! Co to meleš?!“
„Hra. Hrajeme hru!“
„Jakou hru?!“
„Každej mezi nima musí běhat. Kvůli odvaze... A je to taky sranda.“
Zírám na malýho poděsa jak z jara. Nedělá si ze mě srandu, na to je moc vyděšenej. Radši bych, kdyby si srandu dělal.
„Zábava? Jaká sakra zábava? To chceš chcípnout, nebo co? Uvědomuješ si, že tyhle zrůdy si tě klidně daj k obědu a je jim fuk, jestli se chceš pobavit, nebo ne? Jednou zakopneš, a co pak? Budeš prosit maminku, aby ti pomohla? Co se to s tímhle světem stalo? To už ti vůbec nezáleží na životě?“
Stojím tu jak kazatel jediný pravdy a dívám se na umorousanýho pitomečka, kterýmu chybí jenom málo do toho, aby svojí maminku vážně volal. Vlasy slepený a umaštěný, očividně se o něj nikdo nějakej čas nestará. Když tohle všechno začalo... Mohlo mu bejt tak osm devět let. Ať mi nikdo netvrdí, že takovej parchant neví, jakou cenu má lidskej život. Takhle s ním hazardovat. Napálil bych mu kulku rovnou do hlavy, jak mě namíchnul!
„Hej, ty velkej blbečku!“
Mám takovej nejasnej pocit, že laskavý pojmenování patří mně. Otočím se. A je to tady! Delegace z Disneylandu. Jen místo cukrátek a balónků tihle hoši a děvčata třímaj brokovnice, pistole, basebalky a řetězy. Dětskej gang New Yorku. Vlastně Bostonu. Patnáct spratků. Všechno děcka pod dvacet. Tomu nejstaršímu může bejt osmnáct. Právě on mě tituloval vybranou přezdívkou. Lídr party. Klidně si postává s rukama založenejma na prsou. Zbraně přenechal ostatním. Znak autority Novýho světa. Udělat ze sebe co nejsnadnější cíl. Vaky a všechno moje vybavení leží na zemi. Ruce mám volný. Lituju dvou věcí – že neumím střílet obouruč a že si hraju na kovboje, co se mu do bouchačky vejde jenom šest nábojů.
„Co to máš na sobě za hadry, kašpare?“ Dlouhý nečesaný světlý vlasy, černá kožená bunda, napasovaný gatě zpěváka z Village People, boty o hodně větší než chodidlo. Od něj tyhle urážky vážně štípaj.
„Co jste zač, děcka?“
„Jsme páni tohohle města.“
To je tutovka. Jsem na natáčení přiblblý teenagerský komedie a tenhle koženej balík, co ze všeho nejvíc připomíná nebožku tetičku Ariel, je hlavní postava. Pochybuju, že ty fakani uměj s bouchačkama zacházet, ale pokoušet štěstí se mi nechce. Hlavně je zbytečně nevyprovokovat. Nejpotupnější smrt v roce 2021 je z rukou živýho člověka. O to vážně nestojím.
„Jasně. Nějaký jméno, něco?“
Nesourodá skupina, kterou přece jen něco spojuje. Strach. A možná ještě víc. Skoro bych si tipnul, že to jsou chovanci děcáku, který od katastrofy žijou pohromadě. Nikoho jinýho nemaj. Je to na nich vidět. Stojej při sobě.
„Kdo seš ty?“ Já nárok na otázky nemám. Mým úkolem je odpovídat.
„Turista.“
„Jo, jasně. Tak proč se nám pleteš do hry?!“
„Co furt máte s tou hrou? To jako myslíte vážně? Tady běháte mezi chodcema? Jste padlý na hlavu, nebo co?!“
„Uvědomuješ si, s kým mluvíš?! Jsme v přesile! Tak se na nás moc nevytahuj! Jo, hrajeme hru. Je to o odvaze a o schopnostech. Zdokonalujeme se tím. A taky se nenudíme.“
„A taky se... No já se snad zblázním!“
„Tenhle život je nuda! Potřebujem nějaký vzrušení. A tys nám to zkazil. Kev kvůli tobě neprošel zkouškou a bude ji muset opakovat!“
Já ho zastřelím. Na místě ho zabiju a je mi jedno, jestli to taky schytám. Kev už se odplazil a postavil se k bratrům a sestrám.
„Takhle žijete? Zkoušíte, kdo je větší borec? A co když některýho chytnou? Co pak?“
„O tomhle to je. Jestli to někdo nezvládne, není dost dobrej na to, aby mezi nás patřil.“
Ono nestačí, že hrozba číhá za každým rohem. Tihle smradi si ji sami vytvářej. Jsem tak staromódní, anebo jsou to vážně všechno idioti? Ne, maj jenom strach. Jejich oči je prozrazujou. Neví, co mají jinýho dělat, tak následujou svýho vůdce, Chytroně z Debilova.
Vzdávám to. „Fajn, co kdybysme tenhle sněm rozpustili? Nemám zrovna celej den na to, abych se vybavoval s holobrádkama, pro který má život cenu vystříkaný spermie.“
„To nebude tak snadný.“
„Jako co nebude tak snadný?“ Ten fakan si dělá hodně nebezpečnýho nepřítele.
„Pošpinils snahu jednoho z nás. Budeš to muset odčinit.“
„Já ti asi ustřelím palici, ty malej hajzle!“
„To sis nevšiml, že my držíme zbraně?“
„A to sis nevšim, že nás během chvíle obklíčí? Jak se odsaď asi dostaneš?“
Probudí se z transu. Úzká ulička se dvěma východama není nejlepším místem pro zanícenou konverzaci.
„Teď jsem na tebe docela zvědavej, frajere. Pořád si myslíš, že tohle je hra?“
„Do boje!“ zařve mladej Alexandr Velikej. Špatně vojsko vycvičil. Strach se snesl rychle jako zimní noc. Sami se zahnali do úzkých. Doslova. Docela mě zajímá, jak tu mohli tak dlouho přežít.
Nemrtvý se přibližujou a jsou stejně nenasytný jako moje potřeba někoho zabít. Čas jednat.
Děcka se k sobě tisknou. Ani jedno nevystřelí.
„No tak dělejte něco!“ řve vůdce. Rada nad zlato.
„Po jednom šplhejte na požární schodiště! A nestrkejte se! Pomáhejte si! Jeden fakan ať jde ke mně! Jestli chcete přežít, tak mě poslouchejte!“ Dávám jasně najevo, že od teď to přebírám.
Autorita dospělýho má ještě váhu. Děcka se vrátily do dob, kdy měly rodiče. I tentokrát musí poslechnout. Víc než kdy jindy.
Přicupitá ke mně jedna holka. Umouněná a v roztrhaným tričku a stejně upravenejch kalhotech. „Budeš mi dobíjet kolty, jasný? Jakmile jeden vystřílím, znova ho naplníš. Jasný? Jasný?!“
„A-ano, pane.“ Hodná holka. Ještě by mohla zasalutovat.
„V mezičase můžeš taky vystřelit, jestli s tím umíš,“ ukážu na její brokovnici.
„To teda umím, pane!“ ohradí se uraženě.
„Paráda, lepší parťačku jsem si nemohl přát! Ať mi sem některej z těch cucáků hodí pálku. Bude se hodit.“ Moje poslední slova odumřou v salvě, kterou moje pomocnice, snad šestnáctiletá, vyslala uličkou. Před chvílí v těch místech stála se zbytkem party. Její soukmenovci se zrovna v pěti snaží vydrápat na úzkej žebřík.
„Řekl jsem po jednom, vy idioti! Takhle tu všichni zdechnete! A ty, děvče,“ obrátím se na dívku, která se překvapeně zvedá ze země, „mi příště klidně řekni, že jsi s tím ještě nestřílela. Radši mi dojdi pro tu pálku. Budeš nabíjet.“
Moc kecám! Moc kecám! Míň keců, víc výstřelů!
Nemrtvý se snášej k zemi jak listí z podzimního stromu. Celá scéna v sobě skrývá něco poetickýho. Tucet dětí, co se snaží vydrápat po jednom žebříku, jedna malá holka, co mi mění náboje, baseballová pálka, kterou svírám v druhý ruce, poměrně úzká ulička a hrnoucí se nemrtvý, co chtěj naše vnitřnosti. A do toho zamračený nebe, v dáli zelená bouře. Poetický, že by i Charles Baudelaire vystřízlivěl.
Výstřely tiší chrčení nemrtvejch takovým hlukem, až se děcka krčí. Pochybuju, že vůbec věděli, jak výstřel zní. Hrajou si na hrdiny, ale vůbec si neuvědomujou, v jakým srabu se celejch pitomejch šest let nacházej. Jak tu, sakra, tak dlouhou dobu přežili?
Holce to docela jde. Mění náboje rychle, i když ji stejně křikem popoháním. Začíná jít do tuhýho. Je jich moc. Nemám dost kulek. Ani dost času. Ohlídnu se po dětech. Žebřík najednou vyjede nahoru. Jak se tam všichni dostali tak rychle? Kulky se zarejvaj do měkkejch lebek mejch pohyblivejch terčů a já řvu na ty malý skrčky: „Spusťte ten žebřík dolů!“ Ale sám nečekám, že to udělaj. Nejsem moc překvapenej. Rozhodně ne tolik jako moje malá... ne, nabíječka asi není nejvhodnější slovo. Úplně zapomíná na svůj úkol. Nedivím se jí. Všichni ji zradili. Koukají na ni ze svýho bydla, ani nemuknou. Jen Kevin má koule na to, aby nám vracel pohled. Ostatní se odvracej. Toho týpka, co jim šéfuje, bych na místě rozsekal. Ale k jeho obrovskýmu štěstí – a mojí velký škodě – není na podobný srandy čas. Zůstává jediná naděje. Zmizet odsaď, dokud ještě máme nějakou reálnou naději, že naše zadky zůstanou na správnejch místech. A stejně tak zbytek těla.
Rychlej sken mi prozradí, že severní konec uličky je míň ucpanej. Ale ty potvory se houfujou dál. Cejtí maso. Šklebí se na nás ve vítězoslavnejch grimasách. Co na tom, že jim hnijící vnitřnosti cákaj všude kolem? Co na tom, že se jejich obnažený kosti brousí o asfalt? Co na tom, že jim vidíte skrz hrudník? Tyhle kreatury se jdou nažrat a nějaký dekorum je jim totálně ukradený.
Všude kolem je spousta prasátek, co si žijou svoje malý prasečí životy. Ne, neřeknu vám, proč mi v hlavě vyskočilo dvojverší od Beatles. Prasátka neprasátka, úprk začíná. Hodím batoh na ramena a na holku zařvu, ať vezme jezdecký vaky. Potřebuju volný ruce.
V pravý kolt, v levý pálka. Cesta za svobodou začíná.
Šestiraňák je skvělá zbraň. Ale někdy není čas nabíjet. Pálka zasviští vzduchem. Po prvním máchnutí končí opracovaný dřevo nechutně zanesený. Zadělá se ještě víc. Nevím čím to, ale jejich lebky jsou měkčí, než by měly bejt. Některý explodujou jak zralý granátový jabko. Ohlídnu se. I když se mi to často nestává, překvapením vyjeknu. Jeden pěkně rychlej šmejd je hned za mnou. Klidně by mi mohl čornout šrajtofli ze zadní kapsy. Loktem mu dám najevo, že o jeho společnost nestojím. Zpomalí ho to. Neplýtvám na něj kulkou. Tu dostane borec přede mnou. Asi nějakej basketbalista. Měří nejmíň dva metry. Když dopadne, země se zatřese.
„Tohle zvládnem,“ říkám si. A snad by to i byla pravda, kdyby do ulice nevystoupil celej zájezd ze Zombistánu. To je z toho, že si nějakej idiot chce zastřílet na živej terč a použije kozu jako návnadu.
Jsou jich mraky. Nemáme šanci. Úzká ulička. Nejmíň deset za náma. Před sebou nic moc lepšího. Malá chlapecká kapela se rozrůstá na kostelní sbor. Spoušť mačkám na prázdno. Baseballová pálka sviští vzduchem. Prostor na rozmach se zmenšuje. Cesta uzavřená.
Udeří hrom.
Podívám se dolů. Moje malá kamarádka. Skoro jsem zapomněl, že má taky mozek. A brokovnici. Rozprášila dva zombivce v popředí.
Naděje, ta mrcha jedna nenechavá, si to zase chce rozdat.
„Došly mi náboje!“ zakvičí holka.
„Tohle je opakovačka! Zapumpuj!“
To má z těch pitomejch filmů. To já v jejich věku jsem... Do těhle debat se radši nebudem pouštět.
„Miř jim na hlavy!“
Najde v sobě sílu. Po dalším výstřelu se ani nemusí sbírat ze země.
Prostor se pročistil a já můžu manévrovat. Pálkou kolem sebe mlátím jak Babe Ruth v nejlepších letech. Jeden homerun za druhým. Stěny kolem chytaj novej nátěr, za kterej by se nemusel stydět žádnej lepší sprejer. Abstrakce jak od Pollocka.
Najednou jsme venku. Skoro. Před náma jedinej. Belhá se hodně, hodně pomalu.
„Tenhle je můj,“ varuju holku, která vyhodila prázdnou nábojnici a chystá se pokračovat v krasojízdě.
Dávám si na čas. Jeho chrčení se stupňuje. Půlkou obličeje se usmívá. Jako kdyby věděl, že je vítěz. Zastavím se tři kroky od něj. Připravím se. Vím, že tenhle nebude s falší. Bude přímej. Pěkně pomalej, nadejchanej jak čerstvá trvalá sedmdesátiletý stařeny na lovu zajíčků. Pokrčím kolena. Ještě dva kroky. Napřáhnu. Opravdu pořádně, jako bych si chtěl vytočit pánev. Dívám se na míč. On se dívá na mě. Jsme tu jenom my dva. Ještě jeden krok. Jen pojď, míčku. Pojď. Takovej odpadl ještě na stadionu Dodgers – vlastně Red Sox – neviděli. A taky nikdy neuviděj. Přesto slyším, jak ochozy ztichly. Tohle je moment slávy. Moment, po kterým se lidi zapisujou do historie.
A je to tady. Rozpřáhnu se a udeřím. Přímej zásah. Míč se oddělil od podstavce a letí, letí, ochozy explodujou nadšením, a pálkař... se nechal unýst. Pálka se zlomila a hlava rozhodně neuletěla. Prostě jenom... zmizela. Alespoň ve svý původní podobě. V nový podobě se objevila... všude. Nejásám. I když jsme z uličky vyvázli, hordy jedlíků maj pořád zájem účastnit se soutěže, kdo dojí jako první. Nemíním udělat někomu radost a dopřát mu hlavní cenu. Chytnu holku za rameno a nasměruju ji k nedaleký bytovce. Rychlý rozhodnutí. Bytovka mi padla do oka jako první. Domu nechybí vchodový dveře. Pro úkryt jak stvořený. A jestli bude něco vevnitř? Budu vědět, jak s tím naložit.
Holka se na mě podívá. Chci na ní zařvat, ať běží, ale něco v těch jejích očích... Tak nevinný! Tak... dětský. Mám co dělat, abych se nerozbrečel. Ona má slzy na krajíčku. Bezmezně důvěřovala. A pak ji opustili. Zradili. Znám ten pocit moc dobře. Za slzama snad najdem i vztek. Pořádnej vztek! Ten fakan, co vytáhnul žebřík, hodně draze zaplatí.
„Kamarádi mě tam nechali,“ konstatuje plačtivě. Co jí na to mám říct?
„Já vím, děvče. Lidi jsou svině. Mrzí mě, že jsi na to musela přijít zrovna takhle, ale jestli se tady budem producírovat, budem mít dost vážný problémy s tím, abysme drželi pohromadě. Víš, co myslím?“ řeknu a ukážu na mamlase, co i bez rukou a nohou zvládá pohyb naším směrem.
Uvědomí si, že není čas na smutnění. Běžíme do relativního bezpečí. Dívka se otáčí. Asi čeká, že se parta objeví hned za ní, že se jí všichni omluví. Dětská naivita. Nebo jenom naděje? Vykopali jsme válečnou sekeru. Jestli nějakýho malýho parchanta uvidím, jak se plouží kolem, nemrtvý budou jeho nejmenší problém. Už jenom pro oči tý smutný holky. Pro patnáctiletý tele, který mi zachránilo život.
Autor martinstefko, 07.10.2013
Přečteno 426x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter