Mrtví kráčí po zemi (3. kapitola)

Anotace: Do třetice všeho dobrého. Předkládám vám třetí kapitolu románu "Mrtví kráčí po zemi".

Leží jak andílek. Špinavej andílek. Na sobě oblečení, který si s pračkou nepotykalo. Vlastně se s ní asi nikdy nepotkalo. Nějaký lepší hadry si najít mohla. Slušný oblečení určitě ještě zbylo. Za šest let se všechno nemohlo rozpadnout na prach. Umělý vlákna jsou přece nezničitelnej odpad! Třeba je to móda nosit na sobě hadry, který vypadaj jak večerní róba bezdomovce. Tričko má roztrhaný, že skoro vidím prsa. Ani podprsenku nemá. Ve třiceti si už nebude moct vzít krátký tričko. Gravitace je mrcha, kterou nezlomí nic.
Sleduju, jak spí. Neuvědomuje si svět kolem sebe. Zdá se jí něco pěknýho? Snad dočasně zapomněla na podělanej život, co vede. Jasně akorát si stěžujem, ale většina z nás, co po týhle Zemi putujem, bysme příšernej život nevyměnili za nic jinýho. Jsme svým způsobem spokojený. Žijem. Na tom záleží. Ostatní? Jen kulisa.
Oplakala zradu. Ve špíně na tváři se jí rýsujou světlý linky. Pěkně dlouho se nemyla. Jak je možný, že ještě žije? Celou dobu následovala ty retardy, co nás nechali málem chcípnout, střílet pořádně neumí, i když krizovka ji dneska naučila, a hygiena nulová. Hygiena se nesmí zanedbávat ani ve světě po katastrofě. Mor a podobný zvěrstva jsme si vychutnali už ve středověku, ale dějiny se holt opakujou v nekonečný smyčce. Až se probere, donutím jí se umejt. A pořádně.
Klidně si spí a ani neví, že jí čumím na odhalený tělo. Fajn, spíš jenom na ty její kozičky. Je taková mladá, pěkná, čerstvá... I samotáře sem tam napadne, že by bylo fajn se zase jednou sblížit. Navíc samotářství a postapokalyptickej svět snižujou dost radikálně pravděpodobnost soulože. Naposled jsem měl holku... fíha, už je to rok a půl. Když se člověk dobře baví, čas utíká jak splašenej. Malá neznámá se mi ale může líbit sebevíc, mám v sobě dostatek soudnosti a pevný vůle, abych na ní nic nezkoušel. Už takhle má dost podělanej život. Nebudu další hajzl, co jí ho zmrví ještě víc.
Hromy běsní, doprovázej každej ostrej klikatej záblesk. Až se holka probudí, budem si spolu muset promluvit. Nechci, aby žila v nějaký mylný naději, že ji s sebou potáhnu. Buď se vrátí k tý svojí skupině, až jich pár zabiju, anebo se dál bude protloukat sama. Rozhodně si ji nechci táhnout na noze jak kouli. Stačí, že mi chcípla kobyla a já se táhnu sám se všema krámama. A ještě k tomu nezralej parchant. To zrovna. A ke všemu holka. Každej měsíc krámy. Nenene, o tohle vážně nemám zájem. Navíc mi docházej Shakespearovy sebraný spisy a o toaleťák se nebudu dělit s nikým dalším. Ale ještě jí využiju. Město zná, určitě ví, kde by se daly splašit náboje. Taky jídlo a pití. Člověk nikdy nemá dost.
Vida, někdo se nám zrovna probouzí! Od doby, co jsme se schovali v tomhle malým bytě, do doby než usnula, brečela. Neřekla nic kloudnýho. Pak prostě odpadla.
„Líbím se vám?“
Musím říct, že někdy mi lidi dokážou vyrazit dech. Ale na moji obranu, vážně jsem na ni čuměl dost žádostivě.
„Děvče, takovou špínu, jako jsem viděl na tobě, jsem neměl mezi půlkama, ani když tohle začalo. Vsadím se, že pod těma nánosama špíny, je docela pěkná holka, ale v tuhle chvíli... Potřebovala bys sprchu, aby se o tobě dalo vůbec uvažovat.“
„To je úmyslně.“
„Co je úmyslně?“
„Ta špína. Když budeme fakt smrdět, tak na nás nepůjdou.“
„A tos vyčetla kde? V bibli? Nebo máš nějakou příručku, kterou jsem nedostal?“
„Brad to říkal.“
„Brad? To je ten hajzl, co se nám smál do obličeje, když vytahoval žebřík?“
Přikývne.
„Jasně. Fungovalo to někdy? Fungoval ten smrad, co z tebe táhne jak z pusy mojí učitelky němčiny?“
Chvíli se nad tím zamyslí, ale když jí ramena poklesnou, pochopím.
„Jasně, že nefungovalo, děvče. Jdou po čichu, ale lidi vylučujou látky, který mi normálně necejtíme. Oni je ucejtí hned. Je jedno, jestli seš pokrytá hovnama, nastříkaná Channelem, anebo čistá jak narozený děcko. Prostě po tobě stejně půjdou.“
Dívá se na mě. Zase se chystá do breku. Načase změnit téma. Alespoň tolik taktu ve mně zůstalo.
„Jak se vlastně jmenuješ, děvče?“
Zakoulí očima jak vyvržená ondatra, ale nakonec odpoví: „Em.“
„Em? Jasný, a jaký je tvoje skutečný jméno?“
Chvíli se zdráhá, jak kdyby tahle zkrácenina byla něčím, co si musí udržet – možná její smysl života –, ale nakonec se podvolí a s povzdechem řekne: „Marie Louisa. Jsem Marie Louisa.“
„Fajn, zůstaneme u Em. Takže, Em, víš, v jaký situaci se teď nacházíme?“
„Dost blbý?“
„Tak to rozhodně, ale bude to ještě horší. Tady jsme našli docela dobrej úkryt.“ Zvednu se a pochoduju sem a tam po malým pokoji. Kolem nás nábytek, postel, ale skoro prostředí nevnímám. Všechno starý, zaprášený, odcizený. Dlouho tu nikdo nepobejval.
„Ale nechcete tu bydlet, ne?“
Jestli to měl bejt pokus o vtip, ocením ho pousmáním. Em si na posteli sedne, nohy jí dopadnou s mlasknutím na podlahu.
„Kde máš sakra boty?“ uvědomím si. „A neříkej mi, že je to nějaký další pošahaný přikázání přiblblýho Brada!“
Provinile sklopí oči.
„Bože, vy děcka vůbec nemáte rozum! Co tím sledujete? Boty jsou základ, Em, to bys sakra měla vědět.“ Zhluboka vyfouknu všechen vzduch z plic. „Tak jo, než se budeme pouštět do něčeho dalšího, mám návrh. Je tu někde blízko nějakej obchod nebo cokoli se zdrojem vody?“
Ani se příliš nerozmýšlí. „Jo, hned kus dál je nákupní centrum. Je tam spousta flašek, ale nevím, jak bude...“
„Nechci jí na pití, musíme tě trochu zkulturnit.“
„Cože?“
„Potřebuješ umejt, Em. Věř mi, bude ti pak líp. A daj se tam sehnat nějaký hadry na sebe? Boty?“
„Jo, to jo.“
„Fajn, konečně se začínáme trochu hejbat z místa. Ale ještě než tě půjdem trochu polidštit, budem muset přečkat jednu bouři.“
„Cože? Jakou bouři?“
Chytnu ji za ruku. Ucukne, ale já nepustím. Nemám v úmyslu udělat, co si myslí, ať už jí v makovici vytanulo cokoli. Jenom jí něco ukážu. A ne, nebudu si při tom rozepínat poklopec. Dovedu Em k oknu. Částečně se mi příčí, že v ložnici bytu chodím v botách. Starýho psa... Nenáviděl jsem to před katastrofou a nemůžu se toho zbavit ani po ní. Ale je fakt, že teď si z toho takovou hlavu nedělám. Pokynu Em, ať se podívá ven.
„Co to je?“
„Zelená bouře. Nevím, co to je, ale rozhodně to nebude mejdan s pitím zadarmo. Něco se chystá a já bych to rád přečkal někde pod střechou. Můžeš počkat se mnou, jestli chceš, anebo můžeš jít, kam tě nohy ponesou. Je mi to jedno. Ale když už mi stálo za to chránit ti zadek, bylo by od tebe fajn, kdybys mi dělala společnost.“
„Jako chcete, abych s váma...“
„Ne, ty náno pitomá! Už jsem ti řekl, že se špínou jako ty nechci nic mít. Prostě jsem jenom myslel, že ani ty nebudeš chtít bejt v bouřce sama. Můžeme si třeba povídat nebo mlčet, mně je to jedno. Tohle je moje nabídka.“
„Zůstanu tady.“
„Oukej, beru na vědomí. Jestli tu chceš teda zůstat, půjdeš se pak umejt?“
Zamračí se, ale souhlasí.
„Skvělý, aspoň v něčem si rozumíme.“
„Jak je daleko... bouřka?“ Dívá se na obzor a zelenavá záře, která s každým bleskem zesiluje, ji nepřináší radost. Ani já z toho nemám dobrej pocit. I ve světě, kde si myslíte, že už jste zažili všechno, se najde něco, co vás překvapí. A zelená bouře je rozhodně něco, co se neděje denně ani ve světě nemrtvejch.
„Asi tak hodinu, odhaduju. S takovou bouří nemám zkušenosti. Tady nikdy nic podobnýho nebylo?“
Dívka zavrtí hlavou. Sleduju její vlasy pod ramena, jak se vlní kolem hlavy, její špinavou šíji, která stejně láká k polibku, její ještě dětskou tvář, která se ale pomalu mění v ženskou, a říkám si, že za dřívějších pořádků by už po mně šla policie a možná i domobrana za prznění dětí. A to jsem na ni ani ruku nevztáhnul.
Pevná vůle, opakuju si, jak nadrženej imbecil. Pevná vůle!
„Co tady vlastně děláte? A jak se jmenujete... Kovboji?“ Usměje se nejistě a ještě zkrásní. Sice celá zašpiněná a ušmudlaná, pod tím vším ale pěkná mladá holka. A já si sedám na židli, abych ji rozdejchal. Hormony jsou svině.
„Kovboj. Tahle přezdívka se mi líbí. Můžeš mi tak klidně říkat. Ale jinak jsem Roy.“
„Těší mě, Royi,“ dojde ke mně a podá mi ruku. A už se bratříčkujem. Starý známý, velký kamarádi. Mám hodně divnej pocit. Už jenom proto, že vřelej lidskej dotek si pamatuju akorát z filmů. Když jsem naposled sahal na člověka, rozhodně se nejednalo o vřelej lidskej dotyk. Moje ruka držela toho chlápka za hlavu, když mu druhá ruka podřezávala krk.
„Co tady dělám? Cestuju. Rozhodl jsem se, že nebudu žít na jednom místě, ale budu cestovat. Jsem samotář.“ Snažím se na slovo samotář dát maximální důraz, aby jasně pochopila, že jí se mnou pšenka nepokvete. Ale ponechá to bez reakce. Možná nakonec nebude mít zájem se mnou zůstávat. Třeba se vrátí k tý fakanský sektě. Kéž by.
„Hm, a kam cestuješ?“ Posadí se zpátky na postel, ale očima furt sklouzává ven. Bouře je blízko. Fascinuje ji. Mě taky. Jestli jsem koutkem duše doufal, že se nám vyhne, teď s jistotou vím, že se po nás povozí jak zlitej fotr po zparchantělým synkovi.
„Do Maine.“
„Co je v Maine?“
„Je tam jeden člověk, co bych ho rád našel.“
„Kdo?“
„Stephen King.
„Kdo... to jako ten spisovatel?“
„Jo, ten.“ Přestává se mi zamlouvat, kam tahle konverzace směřuje.
„A není už mrtvej.“
„Nevím, možná...“
„A proč ho vlastně hledáš?“
„Mám k tomu svý důvody.“
„To je pěkná...“
„Řekni pitomost a ustřelím ti spodní čelist.“ Ruka mi varovně sjede k opasku s pistolí.
Odmlčí se. Vzhledem k tomu, že jsem měl odjakživa nechuť vůči trapnýmu tichu, promluvím: „A o co se tady vlastně snažíš ty a ta tvoje parta z patra?“
I když ještě trochu uražená, rozpovídá se. Až se divím tomu, jak se v dnešní době dokážou lidi sblížit. Tohle už není svět, kde na ulici potkáte stovky kreténů, který jsou vám totálně ukradený. Tady, když potkáte živýho člověka, hned se chcete družit, povídat si a bejt kamarádi. Nikdo nechce bejt sám. Skoro nikdo. Je fakt, že jestli s tou holkou budu ještě dýl, budu se i já družit. Možná bych se pak mohl začít kamarádit i s Kevinem nebo Bradem. Vážně doufám, že ta bouřka rychle přejde. Co nejdřív vypadnout z Bostonu, města mrtvých, a pokračovat dál na sever.
„Žijeme tu spolu. Brad je náš vůdce, protože je nejstarší...“
„A taky proto, že je největší idiot. Pokračuj.“
„Ve skupinkách si chodíme pro jídlo, sem tam bubáka zabijeme.“
Bubáka? Odpustím si komentář.
„No, a takhle to tu chodí každej den. Kluci, a některý holky, si dokazujou, jak jsou silný, tím, že mezi bubákama běhaj. Snažíme se žít, jak to jde.“
„Ale abyste zkusili něco víc, to zrovna ne, co?“
„Co víc?“
„Třeba si udělat komunitu a ne jen partičku, která ani pořádně neví, o co tady kráčí. Kolikráts střílela? Vsadím se, že hodně málo. A přežití? Asi toho moc nevíte. Když jsem vás viděl v tý uličce, bylo mi jasný, že byste to sami prostě nedali. Vy si jenom hrajete na to, že víte, jak to chodí, ale vlastně víte totální kulový.“
„Takhle prostě žijeme!“
„Jasně, a tobě to vyhovuje?“
Chce pokračovat a vylít si ne mně vztek, ale místo toho se zase rozbrečí. Pomalu si začínám připadat jak rodič. Ještě chvíli a budu jí podepisovat žákovskou. Jak říkám, honem rychle vypadnout. Co mám vlastně dělat, když holka bulí? Mám se na ní dívat? Anebo ji obejmout? Do toho se mi chce asi jako do samokastrace. Jenže někdy si člověk prostě neporučí a stejně si ty koule odřízne. Nebo aspoň nařízne.
Zvednu se ze židle a přejdu k Em na postel. Položím jí ruku na stehno... Ne, na koleno, aby si nemyslela, že si chci sáhnout. Trochu se lekne, protože si oči zakrývá rukama, jako kdyby nechtěla vidět nic z tohohle prímovýho místa. Když si uvědomí, že jsem to jenom já, kdo se jí snaží hodně neobratně utěšit – navíc s obličejem zkřiveným, jako bych lovil ztracenej poklad v nádobě plný tuleních bulev – nejen, že nechá mojí ruku na místě, ale doslova na mě skočí a začne mě drtit. Snažím se necítit ty její pevný kůzlátka a do objetí dávám maximální vroucnost, co jsem schopnej. Snad se z toho neosypu. Nechám jí, ať se vybrečí. Mezitím dál vyhlížím z okna a uvědomuju si, že tady něco nehraje. Třeba to, jak se najednou ochladilo. Anebo to, že vzduch začíná vířit. Vítr není něco normálního. Spíš je to něco jako chlapík, kterej říká, že je Napoleon a snaží si podseknout nohy, protože Bonaparte prostě dva metry neměřil. Vítr je tak obvyklej, jako dobrej učitel na vysoký.
„Má tenhle dům sklep?“
„Co-cože?“ Očividně ještě není připravená na to, aby s ní někdo komunikoval. I když se mi zamlouvá, jak se na mě tiskne mladá holka, můj pud sebezáchovy je tak silnej, že by přerazil i vzrostlou sekvoj.
„Jestli má tenhle barák sklep?!“
Odtáhne se ode mě, ale rukama mě dál drží za ramena. „Jak to mám vědět?“
„Ježiš, co tady celej šest let děláte?“
„Jakejch šest....“
Máchnu rukou, že mě to nezajímá. „Musíme zjistit, jestli to tady má sklep. Nebo ještě líp, protiatomovej kryt.“
„Cože? Proč proboha?“
„Protože ten staroch, co nad náma bdí, se právě chystá svrhnout atomovku. Nerad bych na to jen tak čuměl z okna. Věř mi. Říkej tomu třeba instinkt nebo blbá předtucha, ale věř mi. To, co se na nás řítí, nebude zrovna letní deštík, kterej ti trochu zmáčí vlásky. Tohle bude pořádná pecka. Cejtíš, jak se chladilo?“
Přikývne.
„A to tu ještě bouře ani není. Co teprve, když opravdu přijde. Musíme odsaď vypadnout. Podívej se, jestli tu nejsou nějaký boty, vem pro jistotu deky navíc a padáme. Jdeme si najít lepší místo pro smrt.“
Trochu se otřese. Ale mám snad lhát? Apokalypsa se blíží a Jezdci cválaj na svých koních jak šlapky na dobře platících kunčoftech. Stačí mi jeden pohled do dáli a uvědomím si, že tohle bude horší než naše malá půtka v uličce. Do nebe se v dálce asi dvou kilometrů zvedá ve víru nejen prach, ale taky těla nemrtvejch. Bouře přichází dřív, než jsem čekal. A s mnohem větší silou.
Em stojí ve dveřích, v ruce boty a hadry, co by se daly při dobrý vůli považovat za deky.
„Víš, kam boty patřej? V ruce jsou ti k ničemu.“
„Jo, jasně. Co se děje?“ ptá se během zavazování tkaniček.
„Až skončíš, podívej se z okna.“
Její dokořán otevřená pusa mi jako důkaz pochopení naprosto vyhovuje.
„Asi tak,“ shrnu. „Jenom doufám, že tenhle barák má dost pevný základy.“
„Proč?“ nechápe, ale už nestojí na místě. Zvedne deky a zkusí se projít v novejch botech. Možná by si je příště mohla nazout na správný nohy. Pravou na pravou, levou na levou. Hned by to bylo pohodlnější.
„Protože jestli tohle nebude bouře, která boří, tak nejsem Kovboj. Čeká nás něco hodně velkýho a já mám strach, aby to tenhle barák vydržel.“
„A tak nebude lepší...“
„Tohle je nejlepší možnost, jakou máme. Jdeme.“ Hodím batoh na záda, přes jedno rameno jezdeckej vak a do pravačky bouchačku. To, že je tenhle byt prázdnej, ještě neznamená, že je prázdnej celej dům. Až na nás vyskočí nájemník v rozhaleným hrudníkem, bude se dost divit.
Sbíhám schody po třech, i když mám co dělat, aby si se mnou rovnováha nezahrála na schovávanou. Čas na hraní pominul. Vzduch se ochladil všude.
„Co se to děje?“ volá za mnou Em. Nemám odpověď. Nevím, co se děje, stejně jako nevím, jestli Stephen pořád ještě žije. Zelená bouře se řítí a její chřtán se rozevírá dokořán. I když jsem ji ještě nikdy neviděl, rozhodně nestojím o setkání mezi čtyřma očima.
Svět se pohnul, Stephene. Hejbe se znova. A že to má grády!
„Do háje! Ať žije podělaný centrální vytápění!“ zařvu štěstím, když pochopím, že tenhle dům bude mít ještě sklep. Sice to není atomovej kryt, ale bude nám muset stačit. Otevřu dveře dovnitř a rovnou začnu střílet. Dveře honem rychle zabouchnu.
„A sakra!“
„Co se stalo? Je to plný bubáků?“
„Hm...“ pronesu tiše. Není vyhnutí. Sklep představuje nejlepší úkryt. Znovu nahlídnu dovnitř. To, co jsem prve považoval za nemrtvýho, byly montérky pověšený na ramínku. Jakej idiot je tam asi nechal?! Rozhodně měl štěstí, že je zrovna neměl na sobě. V tuhle chvíli by měl dost vážný žaludeční potíže.
„Seš nějakej vystreslej,“ zhodnotí Em moje extempore. Má štěstí, že se zrovna nenacházím v rozmaru, kdy bych jí odřezal pár prstů, aby si zapamatovala, jak se mnou mluvit.
„Em, mlč radši a lehni si támhle do rohu. Já to tu trochu obhlídnu.“
„Ano, pane.“ Nějak jí otrnulo. Tohle už není to vystrašený hůdě, který si málem nadělalo v uličce, když nás obklíčila tlupa neandrtálců. Ale co, třeba jí to bude líp myslet. Jestli ale bude příště bulet, tak proto, že jí dám takovou pěstí, až jí nalomím krční páteř. Máš pocit, že mám něco proti lidem? Vůbec ne, ale v podobnejch situacích mám nebezpečný myšlenky. Hlavně, když musím přiznat, že jsem podělanej až za ušima.
Hodím všechno na zem do rohu a zhodnotím okolí. Kotel prázdnej, dřevo nikde. Fajn, problém s teplem nevyřešen, budou nám stačit deky. Chtělo by to trochu víc světla. Až se zavřou dveře, budem tu po tmě jak dvě malý krysy v krabičce od čaje. Hm, krysy. Asi nemám jinou možnost... Vytáhnu baterku a trochu si posvítím. Tahle baterka je zázrak, hlavně monočlánky v ní. Držej už pěkně dlouho a vůbec nejsou vypotřebovaný. I když je fakt, že s každým rozsvícením čekám, že světlo bude buď slabší, anebo žádný.
„Kdes to vzal?“
„Šetřím si to,“ nerozvádím svůj poklad. Máme štěstí, že jsme do baráku vpadli. Je tu čisto, sice nějaká ta zelená a tmavá ozdoba stěn, ale jinak žádný nemrtvý, žádný krysy. Jsme sami dva.
„Náhodou svíčky nemáš, co?“
„Nemám skoro nic.“
„Jo, všiml jsem si.“
„Co budeme dělat?“
„Bojíš se tmy?“
„Tak trochu.“
„Když se budeš moct bát, můžeš mě chytnout za ruku.“
„Dobře...“
Dojdu zavřít dveře.
Bůh řekl budiž světlo. A ona byla tma. Skoro by se dala krájet. Po paměti, opatrně, jdu zpátky k místu, kde jsem Em viděl naposled.
„Kdyby na tebe někdo šlápnul, tak to budu já.“
„Děkuju za upozornění. Jauu!“
„Promiň.“
„Dělám si srandu.“
„Koukám, že se nudit nebudu.“
Začíná se to vyvíjet směrem, kterej se mi zamlouvá asi tolik jako přikázanej směr jízdy doleva, kde číhá akorát obrovskej sráz. Jestli nás nezabije bouře, Em by mohlo zabít něco jinýho. Samozřejmě úplnou náhodou.
Šlápnu na deku, kterou rozložila. Do jedný se sama zabalila. Sednu si na svou a natáhnu se vedle Em. Cítím ji vedle sebe. Když říkám cítím, myslím nosem.
„Smrdíš, děvče.“
„Taky zrovna nevoníš.“ V tomhle má asi recht. Sám jsem se dlouho nesprchoval a po tom ranním cvičení nevoním jak rozkvetlá zahrádka.
„Fajn, bod pro tebe. Umejem se pak spolu.“
„Doslova?“
„Hele, nechceš zase chvíli brečet? To ses mi zamlouvala víc. Najednou ti narostly křídla, nebo co?“
„To bude asi ten adrenalin.“
„Jo, to je dost možný. Ale zkus ho krotit. Mohlo by se stát, že by ti vybouchnul do ksichtu.“
„Nejsi zrovna moc přátelskej.“
„Neříkal jsem, že jsem samotář?“
„Co myslíš, že teď bude?“
„Na to si počkej, ale myslím, že se nám to nebude moc líbit.“
„Můžu jít k tobě?“
Než něco stačím namítnout, doplní: „Nechci být sama. Mohl bys mě držet v náručí?“
V sobotu se zasnoubíme, v neděli se vezmeme a v pondělí se navzájem zabijeme. Začni se trochu sbližovat a máš na krku nevlastní dceru a k tomu ještě alimenty, protože tenhle fakan si těžko sám něco sežene.
„Fajn,“ souhlasím, protože je pravda, že ji mám radši hned u sebe než někde dál. Chci vědět, co dělá. Vrozená podezíravost mě hodněkrát ujistila, že tohle je schůdnější řešení. Pořád lepší, než tu zničehonic ležet se žabikuchem ve střevech.
Nadzvednu deku a pustím si Em k tělu. Na mojí dece ležíme a tou její se přikrejváme. Začíná bejt nepříjemná zima. Sedne si hned vedle a přitulí se. Hlavu si mi opře o rameno. Pamatuju si, jak tohle dělala Pam. Byla krásná, byla moje, byla mrcha. Je mrtvá. A to je všechno. Rukou si Em přitáhnu blíž k sobě, a i když mi lidská společnost vadí a takhle intimní dotek většinou nestrpím – pokud nejde o sex –, tisknu ji k sobě. Ať si hraju, na co chci, pořád jsem člověk, kterej má strach. Ale nikomu to nahlas neřeknu.
„Přežijeme to?“
„Přežil jsem horší věci. Budem v pořádku.“
„A co bude pak? Odejdeš, že jo?“
„No jo.“
„A nebudeš chtít, abych šla s tebou?“
„Ne.“
„Nebude ti to líto?“
„Ne.“
„Seš zlej. Ale já to beru. Úplně to z tebe vyzařuje, že chceš být sám. Já zase musím být s někým.“
„Já vím.“
„Proto jsem byla s Bradem a ostatníma. Nechtěla jsem zůstat sama. To bych nezvládla. Ale s tebou bych klidně šla. Líbíš se mi.“
„I když jsem na tebe řval?“
„To bylo vyhrocený, to se nepočítá.“
„Dobrej přístup. Proč bys se mnou chtěla jít?“
„Protože se vyznáš. Víš, jak přežít. A tak...“
„A tak. Jo, to vím, ale vím, jak přežít sám. Nemám v nejmenším chuť starat se o nějakýho usmrkance.“
„Já bych ti mohla pomáhat. Něco unesu, jsem docela mrštná a rychle se učím.“ Jak kdyby podávala inzerát.
„Jasně, a zatímco bych ti zachraňoval krk, nějakej cucák by mě zezadu zakousnul. Díky, nechci.“
„Nechci se vrátit k Bradovi.“
„Jo, to věřím. Tak si najdi jinou možnost.“
„Tu už jsem si našla.“
„Nejsem jiná možnost. Nejsem žádná možnost.“
„Jak to? Proč jinak bys tu se mnou teď ležel. Mohl jsi mě nechat venku chcípnout.“
„Jo, to jsem nejspíš měl udělat.“
„Ale neudělal. Myslím, že seš rád, že nejseš sám.“
To je možná pravda, ale rozhodně jí to nemíním jakkoli potvrdit.
„Kdybys chtěl, můžeme klidně šukat.“
„Ještě slovo a vyříznu ti jazyk.“
„Tak, co mě to tlačí na boku, hm?“
„To je moje pistole.“
„Jasně, to zrovna.“
„To je vážně moje pistole. Neodepnul jsem si opasek, když jsem si sedal.“ Svou chybu okamžitě napravím, protože ani mně se nesedělo dvakrát příjemně. Celou dobu jsem si říkal, co mi to svírá solar. Když se posadím zpátky, Em se ke mně znovu přitulí. Chápu ji. I já jsem v prvních dnech po katastrofě potřeboval něčí společnost. Jen mi nebyla dopřána. Později jsem zjistil, že bez lidí je to lepší. A hlavně bezpečnější.
„Ale kdybys chtěl...“
„Nebudeme o tom mluvit. Aspoň dokud se neumeješ...“ Sakra!
„Takže bys chtěl, co?“
Myslím, že nemá cenu nic zapírat. Moje libido dostávalo pěkně dlouho po hubě a už by se rádo zase trochu zberchalo. Skoro házelo ručník do ringu. Teď si vyskakuje a chce to vyhrát na technický KO. „Chtěl, ale jestli o tom ještě chvíli budeš mluvit, srazím ti sebevědomí tak nízko, že ti rupne páteř, až se pro něj budeš sklánět.“
„Už ani m- ÁÁÁÁ!“
Hrom. Jenom hrom. Rána jak kráva, co se chystá spást celou Francii. Na chvíli ochrnu. Jestli Em něco říká, vůbec ji neslyším. K tomu, že jsem dočasně slepej, se přidá i hluchota. Pevně holku přivinu k sobě. Sama se mě drží jak klíště, co se ještě pořádně nenacucalo.
„Jen klid, jen klid,“ konejším jí a hladím po vlasech.
Další obrovský výbuchy. Bouře musí bejt nad náma. Jen začátek. Dostavuje se pocit, že tohle bude vážně to poslední, co v životě uvidím. Nic. Jen holá tma. Ale aspoň neumřu sám. Když začne drnčet zeď, o kterou se opíráme, nabírám jistotu. Když se začne drolit omítka, už si říkám, že bude fajn, bejt pohřbenej a ne vystavenej venku, aby nás zombie mohli ohlodat. Pravda, kdo by čekal, že ve světě po katastrofě zdechnu zavalenej sutinama? No co, osud jsem si vybral sám. Možná kdybysme zůstali v tom pokoji, mohlo bejt všechno jinak. Nedá se svítit. Mně už nic na cestu svítit nebude. Dům se konečně rozpadá. Díky bohu za to. Přivítám to s radostí. Konečně skončí šestiletý strádání, který nikam nevede. Em vřeští. Odejdeme spolu. Kreju ji vlastním tělem, jak to jenom jde. Ať ji to tolik nebolí. Moje bolest... Když konečně přijde, tak nepředstavitelná. Ale bude trvat jen krátce. Jenže tady nastane problém. Bolest se vyrojí, ale návštěva se jí tolik zalíbí, že se rozhodne zůstat. Asi si to zasloužím. Už vřeštím i já sám.