Mrtví kráčí po zemi (4. kapitola)

Mrtví kráčí po zemi (4. kapitola)

Anotace: Příběh moderního Kovboje a jeho mladé společnice v postapokalyptickém světě pokračuje čtvrtým dílem.

Svinská bolest! Nikdy nepřestane.
Cejtím proudění horkýho vzduchu a ptám se sám sebe, jestli to je z výhní pekelnejch. Ale jak se tak často stává, člověk není v pekle, prostě jenom žije. Někdy nejjednodušší varianta neplatí. A tak zas otvírám oči. Radši jsem je měl nechat zavřený. Opravdu žiju a že to není žádná výhra.
Em!
Uf. Mám jí celou dobu pod sebou. Nebo aspoň mý ruce objímaj něco měkkýho a teplýho. Pochybuju, že to je tučňák císařskej. Jenže místo, abych promluvil lidským hlasem, z tlamy se mi vysype prach. Kde se tam sakra vzal? Prskám kolem sebe, snažím se, ať to nepadá na holku – mrtvolu?
Konečně můžu promluvit. Více méně. „Žiješ?“
„Když ze mě slezeš, můžem si o tom promluvit.“
Ta má náturu. Z vyplašenýho ratlíka je najednou sebejistej dobrman. Třeba se z ošklivýho káčátka stane ještě labuť. Ale já budu rád, když se z ležícího proměním zase v chodícího. Podle všech výpočtů však mluvím o velmi náročný přeměně.
„Já nemůžu,“ vyplivnu chuchvalec, kterej až příliš připomíná zbytky myši zvrácený po soví večeři.
„Co nemůžeš?“
„Se pohnout asi! Co jinýho? Něco mi leží na nohou. Sakra!“ Chci se otočit, ale něco mám i na zádech, nic těžkýho. Jsme oba zamotaný do deky, která nás svírá jak kazajka. Pořád nejsem schopnej dát si dohromady, která vlastně bije.
„Tak se zkus aspoň nějak přetočit nebo něco, potřebuju, abys mě uvolnil.“
Snažím se. Oba se potřebujem uvolnit. Jak dlouho tam vlastně ležíme? Byl jsem celou dobu při vědomí? Nevím, nejsem si jistej ani tím, že jsem při vědomí zrovna teď. Něco se zle podělalo a já mám takový divný tušení, že se to týká mých nohou. Cosi mi na ně spadlo, fajn, to beru, ale podle toho, jak mě to skříplo, to bude něco sakra težkýho. A jestli to teda je něco těžkýho, co to asi s mejma nohama udělalo?
„Už je po bouři?“ zeptá se Em.
„Já ani nevím, jak se jmenuju.“
„Já si naposled pamatuju ty děsný rány.“
„Jo, já taky.“
„A pak se to začalo všechno hroutit. Nějak...“
„I tak se to dá říct. Ale i o tomhle si pokecáme později, jo?“
„Ale pozitivní je, že žijeme, ne?“
„Chm, tohle je někdy ta nejhorší zpráva, jakou můžeš dostat.“
Em se konečně uvolní a zkouší vylízt. Její prsa se mi vlní po obličeji a já si říkám, že za chvíli nebudu potřebovat ruce, abych se opíral. Jenže jak se ukáže, celej spodek mám ochromenej a nic nefunguje, jak by mělo.
„A do háje!“
„Co? Co je?“ snažím se otočit alespoň na bok, ale nejde to. Jsem skříplej vážně festovně.
„Nenapadlo tě, proč je tady tolik světla?“
„Tohle je nějaká soutěž, nebo co? Ne, nechci bejt milionářem, a ty mi radši řekni, o co jde, protože já se prostě neotočím,“ ulevím si a povolím ruce. Zařvu bolestí.
„Zrovna jsem ti chtěla říct, ať tohle neděláš.“
„Ty malá krávo, jestli se odsaď dostanu, tak tě za ty kecy zabiju. Co je? Co se stalo, a proč mám pocit, že na mě leží celej barák?!“
Pak mi to dojde. Má recht. Je tu světla jak při narození Ježíše. A to s tím barákem, no mám pocit, že nejsem tak daleko od pravdy.
„Ulítla nám střecha nad hlavou.“
„Chceš tím říct, že ta bouřka prostě odnesla několikapatrovou budovu?“
„No vlastně můžeš bejt docela rád. Takhle na tebe popadaly jenom zbytky.“
„To sice možná jo, ale zbytky těžký jak těhotná velryba. Zvedneš, to ze mě?“
„Teď nevím, jestli si děláš srandu. To víš, že nezvednu. Leží na tobě trosky stropu.“
„Do háje!“ Tohle vypadá hodně bledě. Bylo mi jasný, že tu máme pořádnej průšvih, ale že to bude až takový, to jsem opravdu nečekal. Skoro se můžu smíchy potrhat. Ne že bych už takhle nebyl potrhanej dost.
„A vysunout se nemůžeš, jo?“
„Můžu, ale myslel jsem, že tohle bude skvělý místo na lenošení!“
„No jo, promiň. Dojdu se na to podívat z blízka.“
„Co si myslíš, že vymyslíš? Stroj času, co nás odnese do lepších dob, kde si budem hovět na pláži a budem se bavit o tom, jakej život jsme vedli?“
„Ne, ale mohla bych se podívat, jak seš na tom zle a podle toho se zařídit.“
„Co tím myslíš, se podle toho zařídit?!“
„Možná ti budeme muset odříznout nohu,“ řekne s takovým klidem, až mám chuť po ní něco hodit. Jenže trosky kolem jsou takový velikosti, že se můžu jedině plácat jak lachtan. Akorát mi chybí míč, s kterým bych žongloval.
„Tohle nevypadá dobře.“
„Nepovídej. Když uslyším, jak si brousíš kudlu, tak se radši zabiju. Jestli nohy ještě pořád držej, tak tam taky pěkně zůstanou a je mi jedno v jakým stavu.“
„No, řekla bych, že tam jsou, ale je tu dost krve. A taky špíny. Možná to bude zlomený. A jestli je to otevřená zlomenina, tak budeš potřebovat tetanovku, jinak stejně umřeš.“
„Skvělý doktorko, a tohle všechno jsi vzala kde?“
„Rodiče... Oni byli doktoři.“
Chci se zeptat, jestli nejsou náhodou někde kolem, ale podaří se mi poznámku zadržet. Nikomu by nepomohla.
„A nepohneš s tím teda?“
„Jestli nemáš nějakej kouzelnej nápoj, tak asi těžko.“
A pak že už Asterixe nikdo nečte! „Fajn, a jak se toho teda zbavíme?“
„To se ptáš mě?“
„Nikoho lepšího zrovna po ruce nemám. Zkus s tím pohnout.“
„Ale...“
„Jenom to prostě zkus.“
Chvíli se ozývaj fakt divný zvuky. Asi se vážně snaží.
„Tak už toho radši nech nebo se ještě pokadíš.“
„Nějakej jinej nápad, chytráku?“
Musím ocenit, že mě tu nenechala a že chce pomoct. Klidně mohla utýct a vybodnout se na mě. Začínám mít pocit, že jí možná budu vděčit za svůj život. Taky se dost bojím toho, že vím, jak si to bude chtít vybrat. Abych se začal připravovat na to, že se mnou bude chtít jít. Jestli jo, budu jí muset zabít, jinak se jí asi těžko zbavím.
„Máš kladivo?“
„Jo, zrovna tady v kapse.“
„Nebo něco jinýho těžkýho. Bylo by fajn, kdyby se ti nějak podařilo ten panel rozlámat na kusy, s kterýma pohneš.“
„No, můžu pro nějaký kladivo dojít. Určitě tu bude železářství.“
„Na to zapomeň. Jestli tady budu ležet moc dlouho, myslím, že ten panel nebude největší problém. Jen tak pro jistotu, žádnej zom... bubák k nám neslejzá?“
„Ne, zatím ještě ne.“
„Fajn, tak máme čas. Zkus se podívat kolem a najít něco, čím to rozlámeš.“
„Je tady spousta trosek, můžu na to házet ty větší kusy, co unesu.“
„Zkus to.“
„A uvědomuješ si, že pod tím máš nohu?“
„Až moc dobře.“
„Seš si jistej, že...“
„Prostě to udělej! Nějak to zvládnu.“ Správnej kovboj přece vydrží všechno.
Po pár vteřinách štrachání, funění a chrčení zjišťuju, že mám spodní polovinu těla přece jen pořádně citlivou.
No, tak jestli po nás ještě nikdo nešel, teď už půjde. „Pokračuj!“
„To nemyslíš vážně? Vždyť ti tu nohu nejspíš drtím!“
„Změnilo se něco prvním hodem?“
„No vypadá to, že ten panel je naprasklej, pár kousků se na kraji oddrolilo.“
„To mi stačí. Pokračuj.“
Vzpomínám si na spoustu animovanejch filmů, co jsem kdy viděl. Jak v nich některá z postaviček skončila pod parním válcem, bucharem nebo něčím podobným. Když se dostala ven, byla z ní parádní 2D placka. Už vím, jak se ty postavičky vyráběly. Takhle parádně nadrcenou nohu snad ještě nikdo nikdy neměl. Ze začátku ještě počítám dopady, snad abych dosáh nějakýho čísla, kdy bude jistější blížící se konec, ale u třicátýho úderu se vzdávám. Em už nejenom funí a brečí. Kdyby mě samotnýmu slzy netekly i z konečků prstů, vynadal bych jí. Ale jsem rád, že žiju. Mrzí mě jediná věc. Ne a ne omdlít. To má člověk z toho, že si na postapokalyptickým Západě vybral roli drsoně. Teď se mi to všechno vrací i s úrokama. Snažím se nekřičet. Neúspěšně. Podobnou bolest necítila ani moje matka, když jsem jí rval na kusy při porodu. Vzhledem k tomu, že není možnost, jak by se se mnou mohla hádat, budeme to brát jako danou věc. Po nějaký době křičím nepřetržitě. Nevidím na to, co se mi s nohou děje, ale vím, že až na to mrknu, konečně se mi povede omdlít. Pořád ale doufám, že nohu nebudu muset po zbytek krátkýho života nosit v batohu. Co za krámy bych vyházel, aby se mi tam vešla? Třeba jí prostě jen pověsím za nějakej provázek a bude se za mnou bimbat jako nějaký kyvadlo.
Křičím jako chlap, co si skřípnul vercajk do výtahu. A nestydím se za to. Při řevu ani není možný se soustředit na něco jinýho. Nejlepší na tom je, že bolest se přesouvá dál. Ale ne postupně, rovnou skokově. Udeří mě do ksichtu jako rozjetá parní lokomotiva. Přes zavřený víčka ani nevidím, co to je. Nejspíš se mi konečně nějakej parchant nemrtvej zakousnul do čumáku.
Svinskej zombieland!
„Můžeš se trochu uklidnit?“
Skvělý, už na mě řvou i nemrtvoly. Novej druh? Jasně, jen do mě.
„Uklidni se sakra!“
Zombie hlas zní jak Em. Pokusím se otevřít oči. Nic. Na slzy se nalepil prach. Jako bonus jsem získal úžasnou pleťovou masku, která vyhladí vrásky a udělá mě mladším. Sice beznohým, ale junákem.
Další úder do obličeje mě zbaví nánosu, alespoň trochu, a já se můžu rozhlídnout. Dokonce se mi povede zavřít pusu a přestat řvát. Docela úleva. Jak kdyby někdo vypnul televizi. Nebo ztišil jankovitýho fakana.
„Žiješ?“
Em. To je Em. Marie Louisa Conchita Martinezová nebo jak se jmenuje. I když v sobě na prvním pohled nic mexickýho ani španělskýho nemá, její vytrvalost a zarputilost jsou možná dědictvím právě z těhle krajů.
„Asi jo,“ odvětím.
„Super, seš volnej.“ Zní tak unaveně. Dýchá zrychleně, jako kdyby jí každej dech unikal a ona se ho snažila dohonit. Zatím se jí daří sprint zvládat. Srdce musí mít kadenci samopalu a ráznost bucharu. Jako bych ho slyšel. Ale možná to jsou jenom nemrtví, co se k nám konečně dostali.
„Volnej?“
„Jo, ale bejt tebou, tak se moc nehejbu.“
„Asi to ani nechci vědět, ale proč?“
„Kdybych řekla, že máš nohu na padrť, budu ještě milá.“
„Sakra!“ praštím pěstí do prachu, kterej se kolem mě rozvíří jak aureola smrti. Pravá noha se zdá i pohyblivá, ale levá utrpěla těžko vyčíslitelný škody.
„Co mám s nohama?“ Ne, špatná otázka. „A kde jsou sakra zombie? Už po nás měli dávno jít.“
„Nikde je nevidím. Vylezla jsem ven, abych se rozhlídla. Je tu dost dobrej výhled. Do všech stran.“
„Jak to? Nechceš mi snad říct, že ta bouře všechno odnesla?“ Zkusím se otočit, ale nesnesitelná bolest mi dá jasně najevo, že jsem míval lepší nápady. Odevzdaně padnu na zem.
„Nehejbej se, něco s tím uděláme. Bouře je pryč,“ pokračuje Em. Nejhorší si úmyslně nechává na konec. „A ta tvoje noha, no, není to dobrý.“
„Řekněte mi to rovnou, doktorko, budu moct ještě někdy tancovat?“
„Není to otevřená zlomenina, ale máš lýtko v takovým úhlu, že to vypadá jako další koleno. Budou zlomený asi obě kosti. Asi určitě.“
„Sakra!“ Ještě jednou. „A co stehno?“
„Modřiny a tak, nevypadá, že by to bylo zlomený.“
„Fajn, seš schopná udělat mi dlahu?“
„Snad jo.“
„Tak se do toho pusť.“
Svět se začíná rozmazávat. Odcházíme z místa katastrofy. Nejdu, to vím, ale jak se pohybuju, to nechápu. A ještě šílenější věc? Nemrtví nikde. Prostě nikde. Em odvádí dobrou práci a v patnácti letech – jestli jí vážně patnáct je, ještě jsem se nezeptal – ukazuje, že se od rodičů-doktorů něco naučila. Sice když mi nohu rovná, vytrpím si svý, ale co se dá dělat, že jo? Člověk nemá nějaký tlačítko, že by dal „rewind“ a ono by se vše vrátilo zpátky, my si našli lepší místo, kde se schovat, a já bych neměl zlomenou lejtkovou i holenní kost.
Dál se můžu akorát dohadovat, co se vlastně děje. Jestli mě Em nese, tak to je hotovej Goliáš, protože já jí určitě nepomáhám. Když se po delší době probudím a jsem schopnej vnímat, jsme schovaný. Bouře přece jenom neodnesla celý město, jenom dost podstatnou část. Boston už není tím, čím býval. Jenže ono nic není jak dřív.
Svět se pohnul, co Stevie?
Ukrytý v baráku, kterej mohl dřív sloužit jako sídlo menší firmy, ale podle toho, co tu zůstalo... těžko říct. Dostali jsme se do části, která hodně trpěla rabováním. Já osobně se nepovažuju za rabující hyenu, já si prostě jenom beru, co potřebuju. I kdyby, tak co? Stejně tu není žádnej fízl, kterej by mi k tomu něco řekl..
Svět se hnul, Stephene, a já se nenechám zvyklat nějakou zlomenou nohou. Dojdu k tobě, když už jsem tak daleko.
Em se o mě stará jak správná sestřička. Dává mi obklady, když mám horečku. Nosí mi jídlo. Je o dost lepší než nemocniční šlichta, jakou si pamatuju. Začínám bejt v háji, protože jsem na ní závislej jak na heroinu. Nebude tak snadný ji odkopnout. Ne proto, že by nechtěla odejít, ale proto, že mně se začíná líbit život v páru. Já vím, trpím horečkama, noha bolí, morfium odmítám a navíc nedokážu ani pořádně oddělit den od noci, ale stejně si na tu holku hodně zvykám. Když se konečně umyje, je to úplně jinej člověk. Navíc se sama vydává na výpravy a vrací se z nich vcelku. I když teda mám pocit, že blábolí něco o tom, že město je prázdný. Pitomost. Ani na chvíli tomu neuvěřím. Nevyvracím jí to. Stejně nevím, jestli sním nebo bdím.
Noha potřebuje pořádnou rekonvalescenci. To si vyžádá určitý opatření, kterejma se začnu zabejvat až v příčetným stavu.
„Jsi vzhůru?“ zeptá se Em. Sedí u mě. Dívá se na mě. Kolem tma. Nejspíš noc.
„Co je za den?“ Položím otázku dvakrát, protože poprvé mám tak sucho v krku, že jen zakrákám jak nadrženej havran. Em mi dá napít, jemně mě při tom chytne rukou za bradu a otře pár kapek, který stečou vedle.
„Tohle je třetí noc od zelený bouře,“ odpoví.
„Sakra, a já myslel, že už budou Vánoce. Doufal jsem, že mi Santa přiveze hromadu nábojů. Anebo novou nohu.“
„Celou dobu jsi blouznil. Myslela jsem, že umřeš. Snažila jsem se ti rány vyčistit, ale... nestačilo to. Měl jsi spoustu škrábanců, víš? A já ti je musela všechny zase rozedřít a znova vyčistit. Ale pak jsem hned šla hledat nějaký injekce, aby se infekce nešířila. Našla jsem v nemocnici spoustu věcí a byly tam i tetanovky. Asi to začlo zabírat.“
„Ty jsi blázen! Mohli tě zabít!“
„Město je prázdný,“ konstatuje Em suše.
„Jako jak prázdný?“
„Jako tak, že tu kromě nás nikdo není.“
„To se mi nezdálo? Měl jsem pocit, že už jsi něco takovýho zmínila. Něříkej mi, že ta bouře všechny odnesla?“
„To ne, oni odešli.“
„Cože?“ Zase se musím propadat do nevědomí.
„Jo, odešli. Viděla jsem je odcházet v zástupech. Některý dokonce do moře, jiný všema ostatníma směrama.“
„Kam by sakra šli? Pochybuju, že maj nějaký výroční srazy. Navíc výročí je až za tři měsíce.“
„Nevím, ale docela se mi ulevilo.“
„Fakt nikdo, jo?“
„Nikdo,“ ujistí mě. „Jenom my dva.“
„Hm...“ Na chvíli si podumám, ale dlouho nemůžu odkládat, co musí přijít. Slovo, který jsem neřekl strašně dlouho. Aspoň ne v kontextu, v jakým bylo zamejšlený.
„Děkuju,“ řeknu Em a dívám se jí přímo do očí, aby viděla, že to myslím vážně a že to není jenom nějaký trapný pochlebování. Myslím to vážně. Bez ní bych tu už nestál... neležel. „Děkuju, žes mi zachránila život. Políbil bych tě, kdyby to...“
Nenechá mě domluvit. Políbí mě sama. Žádnej jazyk, žádná výměna tělních tekutin, prostě stará dobrá pusa. Lidi, ta chuť! Na moment mám pocit, že už je noha zas dobrá, že je všechno o šest let zpátky. Ale vážně jenom na hodně krátkej moment. Polibek netrvá dlouho, ale budu si ho pamatovat roky. Em, když se ode mě odtáhne, se červená. Asi bych se taky červenal, kdyby mi to nepřišlo naprosto přirozený. Natáhnu ruku a chytnu v ní dívčinu dlaň. Ona mě pevně stiskne a místo, aby vedle mě dál seděla, položí se ke mně a hlavu si opře o mý rameno. Hezky voní. Dokonce to přebýjí i smrad, kterej vychází ze mě. Zápach potu, odér nemoci. Parfém určitě nepoužila. Prostě se jen umyla a voní... žensky, přirozeně. Božsky.
S vůní si uvědomím jednu věc. Můžu si nalhávat, co chci, můžu chtít bejt sebevětší samotář, ale v tomhle gigantickým Wonderlandu bych to sám prostě nezvládl. Jasně, možná kdybych Em vůbec nepotkal, nic z toho by se nestalo. Na to kašlu. Nechci bejt sám. Chci, aby tu se mnou zůstala. Chci zase někdy cejtit tuhle vůni. Chci bejt její hrdina, ten, kdo se o ni postará. Alespoň po tom, co se ona přestane starat o mě. Získal jsem společnici. Parťačku. A to to jsem v Bostonu čtyři dny. Vážně debilní město.
Autor martinstefko, 11.12.2013
Přečteno 338x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter