Kapitola 3. Jak jen mohl...

Kapitola 3. Jak jen mohl...

Anotace: Další díl příběhu Jürgena Skogena

Sbírka: Zaacroo

V Tornheimu se mu všichni vyhýbali. Nikdo s ním nechtěl mluvit. Říkalo se, že se zbláznil. Někdo zase říkal, že rodinu zabil sám, než odjel na trh. Všechno to Jürgen slyšel, když procházel městem. Lidé kolem něj se na něj dívali a šeptali si. Jürgen akorát zíral do země. Snažil se zaslechnout víc z lidských rozhovorů. Jediné co však slyšel, bylo, že to lidé slyšeli od nějakého muže. Vytipoval si jednoho z rolníků, kterého sledoval za hradby města a tam se jej optal od koho, že má ty pomluvy. Ten pouze řekl, že od Alberta zpod mlýna. I šel tedy za oním Albertem. Byl to starší muž, štíhlý, očividně pastevec nebo tak něco. Zeptal se jej, odkud slyšel ty pomluvy o něm. Albert uhnul pohledem a řekl, že nic neví. Jürgen pohlédl na dům za ním.

            „To je tvůj dům?“

            „Ano prosím, ale vážně o těch pomluvách nic nevím.“ Snažil se vyhýbat Jürgenovu pohledu.

            „Máš jistě ženu a děti. Bylo by zlé, kdybys přišel o střechu nad hlavou.“ Jürgen nasadil pohled necitlivého muže, který je chopen jít přes mrtvoly. Tušil, proč se uhýbá pohledem.

            „Nemám ženu.“

           

            Jürgen se rozhlédl, nikde ani noha. Usmál se na pastevce, chytil jej za košili a prorazil s ním dveře do jeho domu. Hodil muže na zem a zavřel dveře za sebou a ihned za ně postavil skříň.

            „Tady budeme mít soukromí, Alberte, stále mi chceš tvrdit, že o vraždě mé Ruth?“ Začal zvyšovat hlas a zostřovat tón.

            „Přísahám nevím o tom moc.“ Zadíval se na muže, jež stál před ním. Nechápal, jak se z usměvavého kováře z ničeho nic stal násilník, který stál teď před ním.

            „Mluv nebo tě zabiju, přísahám bohu!“

            „P-Prosím ne, já to nemohu říct. Zabijí mne, když to prozradím-“ Začal muž plakat.

„-zaplatili mi za to, abych o vás začal šířit tyhle zvěsti, aby se od vás lidé stranili. Viděl jsem je, ale nemohu, nemohu je prozradit.“ Jürgen vytáhl dýku s nápisem Zaacroo a kráčel k němu.

            „Tak tě zabiju já a k tomu hodně pomalu.“ Očividně se muži povolil jazyk jen, co se Jürgen dotkl jeho kolene chladnou ocelí.

            „Starosta! Starosta a několik strážných. Prosím nezabíjej mne.“ Jürgen vytřeštil oči a dýku dal muži pod krk. Muž chránící zákon ve městě dal zabít jeho milované. Nechápal to.

            „Takže ty si necháš zaplatit za to, že lidem kurvíš život? Sám sis vybral svůj osud.“ Řekl kovář a dýkou pod jeho krkem trhl.  Albert se začal dávit krví a s chroptěním padl na zem.

 

Jürgen pak otřel nůž a odešel hledat cestu ven. Utekl oknem nepozorován. V hlavě spousty rozporu plných myšlenek. Šel za starostou, ale stráže jej nepustily dovnitř. Starosta, vousatý, plešatý tlouštík, pouze vylezl na balkon a zakřičel něco o neposlušnosti. Jürgen mu pořádně nerozuměl. Rozum, který z posledních sil sesbíral, aby se zeptal starosty, proč to nechal udělat, jej znovu opustil. Pokusil se dostat za stráže, ale ty jej chytily. Starosta zavolal na Jürgena z balkonu, aby nepokoušel svoje štěstí a šel zase po svém nebo bude zabit i on. Jürgen si pomyslel. „Jen počkej, ty zasranej hajzle, jednoho dne až přijde ten čas, zabiju tě.“

           

Celý jeho život se změnil. Přestal pracovat v kovárně a dal se do učení do lukařské dílny. Přestěhoval se do jiného domu. Začal nový život. Stal se lovcem. Byl uzavřený, a z původně veselého muže se stal samotářský podivín, s nikým nemluvil a nikdy se neusmál. Říkalo se, že se zbláznil. Celé dny trávil v lese u hrobů rodiny. Procházel se po březích řeky, střílel na stromy na druhém břehu a tak to dělal každý den. Dvě zimy přešly a jaro se hlásilo ke slovu. Každý den chodil do lesa hledat a lovit zvěř. Nosil ulovenou zvěř lidem, kteří jej začali mít rádi. Všichni, i ti, jež se jej dříve stranili, začali být přátelští. Starosta Tristan však stále Jürgenovi házel klacky pod nohy. Do jeho domu mnohokrát vešla stráž, aby prohledali dům kvůli ukradeným věcem. Které Jürgen nikdy neviděl. Vždy strávil na pranýři několik hodin. Lidé na něj už ani nepokřikovali, ani nic neházeli. Byl tam tak často, že všem to už bylo podezřelé. Jürgen se vždy beze slova nechal spoutat a jen zíral na Tristana, který přišel vždy se strážemi.

 

Uběhlo dalších několik let. Za tu dobu mu žalem zbělely vlasy, pohubl z věčného stresu, a také mu vztek zvláštně zabarvil oči do zelena. Vyráběl dlouhé dřevěné luky. Prodával je lovcům a i posádce ve městě. Krátce po tom co se naučil vyrábět skládané kostěné luky, si jeho luků všichni začali cenit. Vyráběl ty nejsilnější luky, které si mohl kdokoliv na severu koupit. Sám si také jeden vyrobil. Malý, silný a tichý skládaný luk. Vyráběl speciálně pro lov tvarované ocelové hroty, které, díky tomu ani nebyly slyšet.

 

Uměl lovit tak tiše, že se byl schopen ke kořisti přiblížit téměř na dotek a tak jeho silný luk vždy vykonal stoprocentní práci. V noci sedával na střeše svého domu a sledoval hvězdy. Přemýšlel nad svým osudem. Opakoval si, že se musí pomstít. Vzpomínal na svoji ženu. Na své děti. Na tu hroznou scénu, jež viděl, když se tehdy vrátil domů.


Autor Ujosvec, 19.05.2014
Přečteno 363x
Tipy 2
Poslední tipující: Aiury
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter