Hra I/III

Anotace: Delší povídka, kterou jsem radši rozdělila, ale jinak vše ve jménu vědy! Snad někoho zaujme, ale ne natolik, aby se o to pokoušel. ;)

Lenost a zbabělost jsou příčiny, proč tolik lidí - ačkoli je příroda dávno uvolnila z cizího vedení – přece zůstávají po celý život nedospělí, a proč se jiní tak snadno stávají jejich vůdci. Je tak pohodlné být nedospělý.

Immanuel Kant

„Dag přijde hned, šéfe“ suše pronesl muž ve středním věku, který se pohupoval na židli s nohama na stole. Upřeně se díval na telefon a snažil se překonat svůj rekord z minulého týdne, když byl s manželkou na rodinném obědě.

„Hm.“

„Klid, šéfe,“ uklidňoval stále zaneprázdněný Karl svého zaměstnavatele.

Ten s rukama v kapsách nervózně přecházel mezi stoly s nakupenými věcmi v nepříliš dobře osvětlené hale. Měl bych nechat opravit světla, říkal si. Na chvíli se zastavil u jednoho z pultů, na kterém se mu hromadily knihy. V několika z nich zalistoval, odložil a dál chodil z jednoho konce haly, kterou předělal na pracovnu, na druhý.

Zarachotily dveře, oba muži na ně upřeli pohled.

Nejprve dovnitř vnikly poslední sluneční paprsky a hned v jejich závěsu dvojice, která by už nemohla být více odlišná. Do třicátníka s bezstarostnou tváří byla zavěšená o půl hlavy menší tmavovláska. Na výšce jí příliš nepřidaly ani podpatky. V sukni do půlky stehen se svůdně kroutila a na tváři vyčarovala svůj naučený koketní výraz. Oba si ještě cosi pošeptali, zasmáli se a dívka se ho pustila.

„Třicet sedm minut, Johanne.“

„No jo, já vim. Ale to víte, byla ňáká objížďka a kolona a…“

„Mlč.“

Johann, kterému nikdo z přátel neřekne jinak, než Dag, okamžitě zmlkl. Nezpůsobilo to jen to slovo, samotný tón, byl dostatečně autoritativní a pohled páru tmavých očí vše víc, než dostatečně doplnil. V nich se skrývalo mnoho, ne nadarmo se říká, že jsou oknem do duše.

„Užijte si víkend. V pondělí vyjíždíte, náklad je ve skladě.“

Karl konečně uklidil telefon a vstal. Společně s Dagem přikývli na znamení souhlasu a zároveň jako rozloučení a odešli. Jako perfektně vycvičení psi.

„Ahojky cizinče,“ ozvala se konečně návštěvnice.

„Immanuel Noorm,“ přistoupil k ní a políbil na ruku.

„Myslela jsem, že mě chtěl ten řidič,“ lehce pohodila hlavou ke dveřím, „ale ty,“ zavrněla a ovinula paže kolem Immanuela. „Ty se mi líbíš mnohem víc, cizinče.“

Vyprostil se z obětí a přešel ke stolu, na kterém bylo nejméně věcí. Přisunul k němu dvě židle, které se zdály být v pořádku a čisté. „Immanuel nebo pane,“ řekl bez emocí, jako kdyby diktoval nákupní seznam.

„Jak tě můžu potěšit, můj pane?“

Immanuel se na ni podíval. Na tváři jí zářil úsměv, zatímco si urovnávala tílko, které odhalovalo víc, než zakrývalo. Tentokrát mu přivezli alespoň pěknou, snad i trochu na úrovni, holku pro všechno. Ne, že by si nemohl vybírat, jen měl spoustu práce, takže výběr i dopravu nechával na svých jediných dvou zaměstnancích. Zatímco rozvážení ten nejrozmanitější náklad, všímají si takových, jako je právě jeho dnešní společnice.

„Posaď se,“ odtáhl jednu židli.

Děvče se v mžiku posadilo. Natáhla ruce směrem ke svému hostiteli, aby mu věnovala alespoň letmý polibek – peníze si uměla vždy odpracovat.

„Jak se jmenuješ?“

„Říkají mi Rose, pane.“ Přehodila jednu nohu přes druhou, tím se jí vyhrnula béžová sukně a odhalila ještě více nahé kůže. „Prozraď mi, co máš rád?“

„Mnoho věcí. Teď bych si rád trochu povídal.“

Rose se na tváři jen na malý okamžik mihl výraz překvapení, než jej skryla úsměvem, ale přesto tam byl. „Dobře. No, Immanuel je docela neobvyklý jméno.“

„Rodiče obdivovali Kanta – znáš ho?“

Mírně povytáhl obočí, ale nečekal, že by slyšel kladnou odpověď. Neslyšel ji ani od jiných lidí.

„Někdo významnej?“

„Ano,“ jízlivě se pousmál, „něco k pití?“

„Bourbon by nebyl k zahození,“ odpověděla s širokým úsměvem a prohrábla si vlasy.

Rázem ji Immanuel vrátil do reality. „Káva nebo voda,“ a sám si nalil další z mnoha šálků kávy. Věděl, že to není nejlepší, ale co měl dělat. Věda nespí – on tedy nemůže taky.

Postavil před Rose sklenici s vodou a konev s kávou nechal stát na stole, aby se případně mohla obsloužit sama. Nemínil ji obskakovat. Ne nyní.

„Není zač.“

„Dě-děkuju,“ zamrkala překvapením.

Na chvíli zavládlo ticho. Nevyspalý Immanuel upíjel teplou kávu, prohlížel si čerstvý objekt a uvažoval nad novým experimentem. Co jsem to měl v plánu, uvažovalo. Hlavou se mu proháněly tisíce myšlenek, ale navenek nedal ani v nejmenším nic znát.

„Takže,“ sebrala Rose odvahu, aby prolomila ticho. Immanuel jen povytáhl obočí a čekal, co se bude dít dál.

„Rád si povídáš?“

Čekal víc. Něco, co by mělo větší hloubku.

Proč, když s někým začne mluvit o Pygmaliónovi, myslí si, že je to nové hudební album experimentální rockové skupiny. Tím se z komedie rázem stává tragédie, ne, možná spíš tragikomedie. To jej přestalo bavit. Uzavřel se do sebe a do svého světa. Rodiče, dokud žili a měli – mysleli si, že mají – na něj alespoň nějaký vliv, se z něj snažili udělat průměrného chlapce. Průměrného, jako třeba sousedův Billy. Billy, který o sobě hrdě prohlašuje, že dohlíží na pořádek, a co dělá? Nočního hlídače v Kmartu. Takhle „průměrný“ být nechtěl.

„Ano, rád poznám člověka. Rád zjistím, čeho je schopný, kam až lze v jeho mysli zajít,“ dál se na ni nezaujatě díval.

Rose seděla a čekala nějaké další vysvětlení, když stále nepřicházelo, zmohla se jen na jedno velké kývnutí hlavou. „Páni, zajímavý.“

Samozřejmě, že je to zajímavé, odpověděl jí v duchu. Kdyby to nebylo zajímavé, tak by to nedělal. Nesnáší nudné věci. Ale je tolik nudných lidí, tolik mělkých lidí, kteří mají v hlavách prázdno nebo jsou líní dát svým myšlenkám hloubku.

Zároveň jej už od mala fascinovalo, co vše je možné dělat s lidskou myslí. K čemu všemu může člověka dohnat. On je vlastně jen lehce popostrčí směrem, který si vybral.

Musel se usmát, když si vzpomněl na jeden ze svých prvních experimentů. Vlastně to nebylo nic velkého, jen jedné ze svých spolužaček namluvil, že když nebude tolik myslet na své pohodlí, Ježíš jí začne milovat. Nesnášel tu církevní školu, ale vždy si tam našel nějakou zábavu. Chvíli si s ní jen pohrával, leccos jí povídal, ale natolik věrohodně, že by si byl sám uvěřil.

Netrvalo dlouho a vypadala ještě hůř, než poustevník – o zápachu nemluvě. Všichni se jí snažili přivést zpět k rozumu, ale ona si nedala říct. Immanuelovi věřila až do té míry, že raději ze školy odešla.

O několik let později ji potkal, jak se prodává – nemyslela na své pohodlí nebo na své potěšení, chtěla potěšit ty ubohé muže. Víc se s ní už nezdržoval. Když o tom zpětně uvažoval, tak to byla vlastně ona, kdo ho přivedl na myšlenku zkoušet podobné věci na těch, kteří si na živobytí vydělávají obdobným způsobem.

„Hraješ si ráda?“ Sáhl po kávě, aby se ještě napil, ale hrnek už byl prázdný. Dolil si zbytek a šel uvařit další, mezitím stále vnímal Rose, ale nechal volnost i svým myšlenkám.

„Jistě. Jednou sem hrála sestřičku, ale ten chlápek mi zničil celý kostým,“ svěsila hlavu.

Immanuel se otočil a vybídl ji k pokračování.

„Ale vlastně kostýmy nejsou potřeba, protože…“

Přestal ji vnímat, sem tam něco odkýval, ale pořádně nevěděl co. Chudák holka byla ráda, že se může vypovídat, tak ji nechal. Vlastně si za to mohl sám.

Jak rád by měl někoho jiného. Někoho, kdo by pro něj byl skutečnou výzvou. Ne holku, kterou mu za pár stovek přivezli. Nejkratší doba byly necelé dva dny, nejdelší týden a půl a to jen proto, že zvolil špatný přístup. Na druhou stranu si nemohl dovolit přivést si někoho jiného.  Musí se smířit s tím, že ti by byli postradatelní.

„Mám jednu zajímavou hru.“

Rose zmlkla a se zaujetím a plná očekávání se na něj dívala. Nabídl jí ruku, aby jí pomohl vstát, jako pravý gentleman a na to nebyla zvyklá. Vždy se s ní zacházelo jako s posledním kusem odpadu. Nikdo ji nechápal, nikdo se o to ani nesnažil. Podporu znala jen z vyprávění, od vlastní rodiny se jí nikdy nedočkala. Chtěla být herečkou, všichni se jí vysmáli, ale neopustilo ji to, ani když její tělo jí vydělávalo na nájem.

A teď, když ji jeden takový moula v kamionu naložil, říkala si, že to bude večer, který se snadno ztratí mezi tisíci ostatními. Netušila, že ji pouze přepravuje někam jinam a za někým jiným. Na chvíli se zamyslela, jestli je platí i za tohle.

Po letech, kdy ji všichni jen použili a odhodili jako starý hadr, ji nějaký cizinec, Immanuel, nabízí ruku, aby jí pomohl vstát. Nabídne jí pití a povídá si.