Hra III/III

Anotace: Delší povídka, kterou jsem radši rozdělila, ale jinak vše ve jménu vědy! Snad někoho zaujme, ale ne natolik, aby se o to pokoušel. ;)

Když otevřela oči, nic se nezměnilo. Doufala, že to byl jen zlý sen. Teď začala doufat, že je to jen hodně, hodně špatný vtip. Chvíli se převalovala a zkoušela se něčím zabavit, ale opět usnula.

Přišlo jí zvláštní, jak rychle přestala vnímat čas. Tak tohle je ta hra, o které mluvil, napadlo ji.

Immanuel si průběžně dělal poznámky a dával jí pravidelně jíst a pít, nechtěl jí zabít. Ne potom, co už vyzkoušel. Asi před dvěma lety mu Karl s velkou slávu přivezl mladou a energickou dívku, bylo jí sotva dvacet. Měla tu smůlu, že v té době holdoval značně extrémnějším pokusům, než v současnosti.

Zkoušel, co vydrží tělo a jak se to projeví na chování. Nejrůznějšími způsoby ji držel vzhůru, po dvou dnech se začala projevovat spánková deprivace, jak si poznamenal. O den později přestávala být schopná vykonávat zcela základní povely a v noci se zhroutila. Nechal ji spát a nabrat dostatek sil. Dal jí nějaké peníze, které si tak tvrdě odpracovala a nechal ji jít. Neměl strach, že by se o něj někdo začal zajímat. Komu by to říkala a hlavně – kdo by jí věřil?

Potom ho napadlo, co kdyby omezil nebo úplně vynechal přísun tekutin. Začal se tou myšlenkou zabývat vážněji a čekal, než jeho dva řidiči přijedou s novým subjektem.

Neměl štěstí, možná to přehnal, ale po necelých pěti dnech zemřela. Zažívala nepředstavitelná muka, prosila, slibovala a vůbec dělala všechno možné i nemožné. Immanuela málokdy něco obměkčilo.

S Rose to je jiné, spánku bude mít víc, než dost, přísun potravy taky. Bude stačit jen sledovat, co s ní udělá delší pobyt o samotě, bez jakéhokoliv rozptýlení. Očekával, že to bude trvat dlouho, než se začne projevovat také něco jiného, než vztek následovaný zoufalstvím. Dal oběma mužům jasný povel, že mu nemají nikoho vozit, dokud sám neřekne jinak.

Dag nic netušil, o nic se nestaral, jen jezdil tam a zpět, občas někoho převezl a měl za to vyšší plat. Jen ať si šéf taky užije, říkal si. Vždyť to bylo normální. On sám to dělal víc, než dost. Ale ne vždy za to musel platit, měl štěstí, že co nepobral na rozumu, to kompenzoval jeho vzhled hodného kluka. Nemusel se moc snažit a holky na něj letěly, alespoň tolik, aby nebyl nucen utrácet své poctivě vydělané peníze.

Snažil se vycházet se všemi, ale s Karlem se mu to tolik nedařilo. Měli spolu jakýsi přátelský vztah, ale když nemuseli, nebyli spolu. On měl rodinu, Dag ne, pořád všechno rozebíral, Dag ne.

A byl to právě Karl, komu přišlo divné, že jejich šéf, pan Noorm, ani v soukromí si mu nedovolili říct jinak, najednou nestojí o žádnou holku na noc. Jistě, někdy taky musel pracovat, taky odpočívat a ještě do toho jeho soukromý život, o kterém nic nevěděli, ale byl to téměř již druhý týden. Pouze jim dal dokumentaci, prohodil pár slov a vyslal.

Po deseti dnech ustaly veškeré pokusy, kdy se Rose snažila bouchat do zdí a tím na sebe upozornit. Zjistila, že to nemá žádnou odezvu. Křičet se chvíli také snažila, ale s tím přestala ještě rychleji. Dvakrát se přistihla, když si potichu broukala oblíbenou písničku. Převážnou většinu času ležela schoulená na zemi a spala nebo se dívala na tmavou stěnu.

Stále dostávala pravidelně jíst a pít, ale to bylo vše. Nevěděla o světě a svět nevěděl o ní. Nikomu nebude chybět.

Z vnější strany se také nedělo nic zajímavého. Immanuel si poctivě dělal poznámky, staral se o zakázky a připravoval jídlo. Nemohl se rozhodnout, zda jej podávat náhodně nebo v přesně daný čas. Nakonec jí ho začal podávat ve zhruba stejný čas, ale nevnímala to.

Její věznitel si velmi pohrával s myšlenkou, zda je možná způsobit psychopatologickou poruchu. Nechtěl se toho vzdát, cítil, že se blíží ke kýženému výsledku. Kdyby se tak dobře neovládal, okamžitě by otevřel dveře a začal se zkoumáním, ale stále dokola si opakoval, že musí vydržet, ještě chvíli musí vydržet.

Nudil se. Po měsíci a půl se začal nudit. Není nic horšího. Znamenalo to jediné – potřeboval rozptýlit. Jakoukoliv hračku, aby si zkrátil chvíli a na chvíli uspokojil svou potřebu. Nebylo nic snazšího. Zvedl telefon a oznámil oběma mužům, že potřebuje nějakou pěknou čubičku, v takovém stavu si přestával brát servítky se vším.

 Druhý den se objevil Karl i s vytouženou kurtizánou.

„Už jsem se bál, že ste se zamiloval, šéfe.“

Immanuel se zprvu na Karla nechápavě podíval, než pochopil, o čem mluví.

„Měl jsem hodně práce.“

„Napadlo mě to,“ při těch slovech Karl kývl na rozloučení a odešel z haly ven.

„Jsem Alice,“ přišla k němu blíž, „jak mám říkat tobě?“

„Stačí pane,“ přešel ke stolu, kde si nechal kávu a posadil se. Alice šla za ním, ale zastavila se o několik kroků dřív, aby udržela odstup. Myslela si, že se nejdřív napije nebo posilní a nechtěla spěchat, dostala předem zaplaceno za celou noc.

Immanuel se na ni se zalíbením díval. Černé vlasy, které jí sahaly k lopatkám, měla volně rozpuštěné. Přes přiléhavé tričko měla džínovou bundu a krátké černé plátěné kraťasy. Mírně zvedl ruku, „otoč se pomalu,“ zdviženým ukazováčkem ve vzduchu nakreslil kruh.

Alice se pomalu otáčela. Zřejmě to nedělala poprvé, přesně věděla, jaké pohyby má dělat, aby upoutala mužskou pozornost. Když dokončila kolečko, seděl Immanuel s lehce nakloněnou hlavou a úsměvem. Rukou jí naznačil, aby šla blíž.

Poslechla.

V levé ruce držel hrnek s kávou a pravou jí přejel po bocích.

„Klekni si,“ sundal jí džínovou bundu a složil k nohám, aby nebyla na holé zemi.

Alice měla na tváři stále stejný úsměv, s jakým přišla. „Ano, pane.“

Immanuel se tvářil spokojeně. Po dlouhé době někdo, kdo ví, jak podobné věci chodí a jak reagovat. Sundal jí tričko i ten jemný kousek prádla, který měla pod ním. Automaticky spojila ruce za zády a nechala se obdivovat.

Po dvaceti, možná třiceti minutách, čas v tuhle chvíli nevnímal, ji vzal jemně za bradu a lehce přitáhl blíž. Věnoval jí letmý polibek a opět pustil, aby se mohl pohodlně opřít.

Spustila ruce podél těla, Immanuel lehce přikývl na souhlas. Zatímco mu klečela u nohou a rozepínala kalhoty, upil kávu, kterou si musel dolít.

„Potřebuju přemýšlet. Nikam nespěchej.“

Alice jen přikývla a začala odvádět práci, za kterou jí zaplatili.

Během noci si Immanuel mezi uspokojováním a krátkým podřimováním, odbíhal zapsat myšlenky nebo poznámky k další práci. Ráno Alici vtiskl do ruky několik dalších bankovek a načrtl plánek, aby věděla, jak se dostat na silnici a chytit si taxi.

S jídlem a čerstvou vodou šel za Rose, která byla již nějakou dobu stále zticha. Věci odložil na zem, stál u stěny a snažil se poslouchat, co se uvnitř děje. Neslyšel nic jiného, než ticho. Dlouho sám se sebou bojoval. Jedna jeho část trvala na tom, že experiment se musí za každou cenu dokončit, druhá, o něco lidštější část, chtěla zoufale otevřít dveře a zjistit, co se stalo.

Po hodině neustálého přecházení a zvažování možnosti se rozhodl, že dveře otevře. Bude to sice ztracený čas, ale pokus může opakovat zas a znova.

Strčil klíč do zámku a otočil. Ozvalo se cvaknutí, to bylo znamení, že se dveře otevřely.

Na zemi ležela Rose schoulená do klubíčka. Zápachu ani ničeho podobného si nevšímal, vstoupil a klekl si vedle ní. Párkrát jí přelej po vlasech, nechtěl ji prudce vytrhnout ze spaní, ale nereagovala. Zkusil s ní trochu zacloumat, ale stále nic. Prsty jí přiložil ke krční tepně, a zatímco čekal, jestli neucítí jen malinký náznak života, rozhlédl se.

Světlo z haly osvětlilo celou místnost, jde-li to tak nazvat. Na zemi leželo nedotčené jídlo s vodou. Přetočil Rose na záda a až tehdy si uvědomil, že je několik dní po smrti.

Na pár okamžiků sklopil oči, potom vstal. To byla celá pieta, jíž byl schopný. Do zápisníku si poznamenal, že ač se to zdálo sebevíc nemožné, stačí velmi krátký čas, aby zapůsobil na mysl subjektu. Telefonem si objednal od konkurenční firmy odvoz jednoho balíku, zatímco si na konec stránky s veškerými poznatky zapsal, že zemřela.