Circus diaolique Sešit druhý: Rudá císařovna

Circus diaolique Sešit druhý: Rudá císařovna

Anotace: Každá dobrá lež má pravdivý základ. Historici prominou, ale půjčil jsem si trochu střepů pravdy. Jako pavouk jsem zapletl skutečné osudy do své pavučiny fantazie.

 

 

Kapitola první: Sabat
 
 

 

Odpoledne bylo deštivé. Mlha z droboučkých kapek se rozprostřela nad městem. Jedlička  nespal celou noc. Byl jako na trní. Nutno poznamenat, že Michal Jedlička, alias Keltus, byl podivín a samotář. Někdo by řekl, že blázen. Žil sám v malé garsoniéře na Žižkově. Uzavřený člověk, který se zajímal více o počítače, než o lidi. Měl jediné dva kamarády a velmi málo známých.  Michal Jedlička byl jiný, než většina lidí. Nejen pro svůj svérázný způsob života, nekompromisní odpor k módě a hygieně, ale hlavně pro to, kým skutečně byl pod tou maskou obyčejného člověka.

 

Kapky deště se řítily k zemi. Bubnovaly na plech staré babety. Ta pod Jedličkou supěla směrem na Ďáblice. Podhuštěná kola ho vezla k odpovědím. Keltus dobře věděl, že potřebuje pomoc a ne jen tak ledajakou pomoc. Vydal se za paní Věrou.

Mezi rodinnými domky je jeden malý, oprýskaný, neudržovaný dům. Jeho hrdou majitelkou je paní Věra. Na první pohled milá a přátelská starší dáma. Kdo zná tuto korpulentní dámu, ví, že to je jen škraboška pro svět. Paní Věra je čarodějka a ne jen tak obyčejná. Je to jedna ze tří nejmocnějších evropských ježibab. Je to předsedkyně spolku Dálie. Sdružení věštkyň a vykladaček karet. Kamufláž pro sabat a hampejz. Je to osoba, která je sama na hraně dobra a zla. Paní Věra je někdo, za kým by Jedlička nikdy nejel, když by nemusel.  Zoufalé časy, ale vyžadují často zoufalé činy.
 
 
 

Dalie

Spolek ezoterických učení

Po - Pá 9-18

So  -    13-17
  
Ne - Zavřeno

 
 
Babeta se zastavila u rozvrzané branky rodinného domu. Jedlička připoutal svého ocelového osla k pouliční lampě. Rázně otevřel branku, svižným krokem prošel neudržovanou zahradou, které vévodily šedé dlaždice, ale zazvonit se neodvážil. Jeho prst se zastavil. Jak tam stál a přemýšlel, dveře se samy otevřely.
"No pojď dál. Keltusi světče," pozdravila ho uštěpačně vědma. 
"Nezlobte se, že vás ruším, paní Věro."
"Nerušíš, Kožíšku. Jen vejdi," pozvala Jedličku laskavým hlasem korpulentní žena.
 
 
Michal vešel do rodinného domku. Vše tam bylo prosáklé divným zápachem. Citlivému nosu, jako je ten Jedličkův, to nikdy nedělalo moc dobře. 
"Tak se u nás posaď, chlapče," poručila mu rázně paní domu. Otevřela okno a sedla si naproti němu. Keltus se nadechl, ale žena ho zastavila zdviženým prstem. Pár sekund jako by poslouchala ticho pokoje, pak požádala Jedličku, aby jí ukázal ty věci, co přinesl.
Michal už byl zvyklý, že při rozhovorech s ní nebylo třeba slov. Nadechl se, aby jí to řekl, ale nestihl to.
"Když takhle je to lehčí, hochu. Teď mi ukaž ty fotky."
Jedlička sáhl do kabely a vyndal z ní počítač. 
 
 
Při pohledu na monitor vědma zbledla jako papír. 
 
 
"Co je? Co se děje? Paní Věro, vy je znáte. Tak víte kdo to je?" dožadoval se Jedlička pozornosti, ale čarodějka ho ignorovala. Michal se pokusil zvednout z křesla, ale neviditelná síla ho zatlačila zpátky.
"Teď ne Michale," zarazila ho vyděšená Věra. Zavřela dveře do kuchyně, vytáhla z nočního stolku mobil a roztřeseným prstem naťukala zprávu všem sestrám. 

Oči a dráp jsou tady
 
"To bych čekal, že budete svolávat sestry jinak, než mobilem." 

Paní Věra si Ketuse přeměřila tím svým hrůzostrašným pohledem. Zavětřila jako pes.
"Pořád jsi ještě panic. To se bude hodit."
"Ne já nejsem. To ne. No to ne, paní Věro. Ne hele, fakt všecko, ale tohle ne... Já ne," brblal vyděšený Jedlička.
 
"Ty, které jsi našel, nejsou obyčejní upíři ze Strašnic. To, nebo spíš ten, koho hledají, je..." Monolog přerušil zvuk kuchyňských dveří. Ty se žačly otvírat. Z původně prázdné kuchyně do obývacího pokoje přišla vždy jedna sestra. Pokaždé z jinak vypadající místnosti. Obývací pokoj vystřídala ložnice, pak spíž. Než se Jedlička nadál, seděl v místnosti plné žen.
 
"Sestry! Samuel a Rafael jsou v Praze. To nemůže být náhoda. Všechny dobře víte, koho hledají. Musíme ho najít první. Nesmíme ho zase ztratit, jako v Bukurešti."
 
"Koho ztratit?" zahulákal do proslovu zoufalý Jedlička. "Koho ztratit? O kom se bavíte?"
 
"Ztratit jeho!" řekly svorně sestry
"Jistě sis všiml, že jsme tu samé ženy a žádný muž," pokračovala klidným hlasem Věra.
 
"Všiml, ale..." vyhrkl zmatený Jedlička.
 
"To, co ti teď řeknu, nevyprávíme na potkání. Necháš si to pro sebe, rozumíš?" Paní Věra se začala tvářit jako by Jedličkovi svěřovala do rukou národní poklad. Michal byl trochu nesvůj. Napadlo ho, že být teď s kamarády v hospodě, bylo by mu líp. Nadechl se, aby slíbil, že nic nevyzradí. Věra mu ale nedala prostor. Něž stihl vydávit slib zúženým hrdlem, pokračovala v monologu.
 
 
 
Kapitola druhá:  Starý známý
 
 
Samuel vyzvedl Rafaela ve smluvených pět hodin. Lobby hotelu Rocco Forte je malé útulné místo. Sedl si do jednoho z mohutných křesel. Rozhlížel se kolem. Vzpomínal. Měl před očima dobu, kdy žili všichni v Praze. Kočáry, hostiny, mladou šenkýřku, kterou připravil o život. Vybavily se mu její hluboké tmavé oči i to, jak se z nich vytratil lesk a svit, když ji připravil o život. Sám nevěděl, proč si zrovna ji pamatuje. Její oči, vryté do jeho paměti, byly jako ozvěny svědomí. Čas od času, si některou ze svých obětí zapamatoval.  Seděl klidně, nohu přes nohu, díval se na kovové dveře výtahu a přemýšlel, vzpomínal. Svíral ho zvláštní, tísnivý pocit. Dveře výtahu se rozjely. Rafael ho minul bez pozdravu. Zamířil přímo k přistavenému vozu. 
 
 
Vůz se rozjel. Rafael mlčky řídil, až na kraj města. Tam zastavil a vystoupili. Opuštěná ruina malého zámečku, jako vystřižená z laciného hororu. Mlžný opar valící se po poli. Prázdné okenní rámy. Vyvrácené vstupní dveře. Těžký vlhký vzduch se lepil na sklo vozu. Vystoupili do rozbořeného domu a šli přímo do míst, kde bývala jídelna. Jejich kroky vyplašily pár spících holubů. 
 
 
"Jsi si jistý, že to je tady?" Rafael prořízl všudy přítomné ticho.
 
 
"Nevím. Už nějakou chvíli jsem tu nebyl."
 
Rafael není zrovna šprýmař. Samuelův vtip tak nepadl na úrodnou půdu.. Zaťal ruce vzteky v pěst a zopakoval skoro klidným tónem svou otázku.
 
"Jsi si jistý, že je to tady?" 
 
 
Samuel dál neříkal nic. Šel ke zdi, vytrhl z ní kámen, za kterým se skrývala malá kovová krabička. Zazděná tu čekala na svého majitele. Samuelovy drápy jí vytrhli z rukou původního majitele. Toho tam s ní kdysi zazdil, aby mu jí strážil, než si pro ni přijde.
 
 
"Ahoj, kamaráde. Dlouho jsme se neviděli," cynicky pozdravil mrtvolu Samuel
 
 
Rafael další ze Samuelových vtipů ignoroval. Vydal se zpět k zaparkovanému vozu. Rafael měl ve zvyku Samuela často ignorovat. Odjakživa na Samuela žárlil. Na jeho postavení a důležitost ve Viktorových očích. Žárlil na Samuelovu schopnost vidět, co jiní nevidí. Ambiciózní zabiják by rád záři Viktorovy přízně jen pro sebe. Fakt, že se o ni musí s někým dělit, byla příčina jeho nenávisti ke všem ve Viktorově okolí.
Hrubě otevřel dveře a nasedl do vozu. Samuel zase cítil ten divný pocit za krkem. Zastavil se, aby přišel na to, co ho tak znervózňuje. Mezi tím Rafael nastartoval a netrpělivě čekal uvnitř vozu. Pobídl Samuela, aby si nasedl. Ten se dal poslušně do pohybu. Zabouchl dveře a dál se věnoval zkoumání toho zvláštního pocitu.
 
 
"Co je?" všiml si Rafael změny v Samuelově chování. Samuel se na něj nepřítomně podíval. Bylo jasné, že má jedno ze svých tušení. 
 
 
"Někdo nás sleduje," řekl vyčerpaným hlasem Samuel. "Nevím kdo, ale někdo nás sleduje."
 
 
Rafale se rozhlédl kolem. Mezitím padla noc. Zkoumal svým pohledem dravce okolní budovy i horizont polí. "Nic nevidím. Nikdo tu není."
 
 
"Ne očima! Jinak. Zavez mě do krypty. Rychle. Je mi zle." Samuel se opřel o sloupek dveří. Hlava mu padla na chladný kov. Takové schopnosti nejsou zadarmo. Měl pocit, že mu pukne hruď. Bylo mu zle a to bývá nesmrtelným jen málo. Po pár kilometrech úplně odpadl. Kovová krabička mu vypadla z rukou na podlahu. Rafael přidal plyn. Městem projel jako kulka. Zaparkoval až u malého kostelíku. Zhasl světla, jednou zatroubil a vytáhl Samuela ven z vozu. Gotické, hrubě kované dveře se otevřely. 
 
 
"Je to vážné? ... Pojďte. Rychle!" Ze dveří kostela vyšel postarší kněz. Nasedl do vozu a odjel s ním. Jiný, o poznání mladší, jim pomohl dovnitř. Provedl je sakristií do sklepa. Točité schody, staré a ošlapané, vedly pod kostel. Tam byly ukryty katakomby. Chodby vedly do krypt mnoha šlechtických rodů. Na jednom z náhrobků, na rozdíl od ostatních, bohatě zdobeném, bylo zlatým písmem napsáno ...

Barbara Celjská 

1390-1451
 
 
 
Kapitola třetí: Dveře
 
Petra seděla v práci. Přemýšlela jak si půjčit starý rukopis. Byl dobře střežený. Doktor Sojka ho měl ve speciálním šuplíku zamčený na dva západy. Klíč nosil vždy u sebe, nikomu ho nepůjčoval, nikomu nevěřil. Byl knihou doslova fascinován. I dohad jejího stáří byl čistě orientační. Způsob vazby stránek, písmo i některé malby a technika kompozice i výběr barev by ukazoval na jedenácté století, ale některé použité materiály byly mladší, jiné zas mnohem starší. Ta kniha byla rébus. Jazyk, kterým byla napsaná, připomínal ranou formu aramejštiny. Několik stránek bylo popsáno jen čísly. Hlavolam, který se snažily rozluštit mnohé hlavy. Kniha byla ze sbírek Rudolfa II. Tajemný rukopis plný záhad. 
 
"Petro, ještě zůstanete?" zeptal se zvědavě Václav. Dotěrný asistent, který se snažil Petru několikrát vylákat na rande. 
 
"Jestli to nevadí, ráda bych to dodělala," odsekla Petra, očima přikovaná ke své práci.
 
"Tak hezký večer," rozloučil se mnohokrát odmítnutý Václav. Zavrhl svůj plán na další marný pokus a zabouchl za sebou dveře. Petra ještě chvíli předstírala práci, když by se Václav náhodou vrátil s nějakým hloupým nápadem na rande. Celou dobu přemýšlela, jak odemknout zamčený šuplík. Po chvíli na internetu zjistila, jak šuplík otevřít i jinak než klíčem. Samotné otvírání jí zabralo víc jak půl hodiny. Zámek konečně povolil. Měla pocit, jako by odemkla víc než jen šuplík. Měla pocit, jako by vypáčila dveře od úžasného dobrodružství. Popadla knihu, strčila ji do kabely a rychle odešla z práce. Když dorazila domů, knihu vyndala, aby se na ni mohla podívat. Chtěla klid, ale zvědavý Bořek se usadil v jejím pokoji.
 
Společně knihu otevřeli. Prohlíželi si stránku za stránkou. Hlavně Petra byla zvědavá. Doktor si ji hlídal. To ještě víc budilo její zvědavost. Pomalu otáčela stránky. Přemýšlela, kdo asi tuhle knihu před ní, držel v rukou. Jako by nebyla z tohoto světa. Jazyk, kterým byla psaná, jí připadal známý, i když mu zbla nerozuměla. Bořek do stránek spíš jen civěl. Protože byl pátek, měl Bořek připravenou duševní trhavinu, aby se pořádně sjel. Na tento pátek si pořídil houby. Zaručený zážitek za tři sta padesát korun. Směs hub v medu. Podezřelý pouliční lektvar, zakoupený ve stavu totálního opojení v nějakém z klubů u Palmovky. Měl v plánu zpříjemnit si pobyt v Jedličkově garsonce, kde měli zůstat oba přes víkend. Jejich otčím souhlasil, že mohou odjet na víkend ke kamarádovi na chatu. Ten kamarád je Jedlička, ta chata je ve skutečnosti Jedličkův žižkovský byt po babičce. 
 
 
"Měli by jsme vyrazit, než se fotr vrátí z háku. Halo! Strážní věž volá klub čtenářů. Posloucháš mě?" Víc než touha pátrat s Jedličkou po těch dvou, ho zajímal obsah sklenice. Nemohl se dočkat, až si zapálí u Michala a slíže poslední kapku jedovatého medu. 
 
"Ještě nevolal. Neboj, on se ozve, a pak si sníš to svoje svinstvo, zhulíš se. Klídek jo. Nebýt toho šmejdu, tak by ses k němu tak nehnal."
 
"Jo, ale prasopes slíbil, že si uklidí. No, jestli tam bude furt ten bordel, tak na to seru a jedu fakt na chatu." 
 
"Že to říkáš zrovna ty! Neprudit tě táta, tak máš v pokoji jak v tanku."
 
Sourozeneckou hádku přerušilo zvonění telefonu. 
 
Volá Kel tusad 2
 
"To je dost, že voláš, Keltusi! Za chvíli je táta doma. Musíme vyrazit."
 
"Tu knížku máš?"
 
"Mám, ale nevím k čemu ti bude. Koukla jsem do ní."
 
"Super!" oddychl si Jedlička.
 
"Kámo, musím ji vrátit v pondělí ráno. Brzo ráno, rozumíš. Musím ten zatracenej zámek ještě zamknout." 
 
"Dobře. Máte sbaleno?"
 
"Máme." 
 
"To, co se teď stane, bude hustý. Nelekněte se, jasný?"
 
"To si piš! Nejhustší. Sehnal jsem pecku. Dáme si!" hulákal Bořin přes pokoj do telefonu.
 
"Čeho se máme leknout? No tak Bořku! Mlč. Vůbec ho neslyším."
 
"Morgano, teď vysyp před dveře sůl."
 
"Keltusi, co je to za blbost? Sypat tu nic nebudu... Prosím!" Někdo mu vzal telefon z ruky. Žena, podle hlasu zralá padesátnice. 
 
"Ahoj beruško. Ty jsi Petra, viď?" pozdravila do telefonu medovým hlasem Věra. "Není čas vysvětlovat. Máš v pokoji svíčku?" zeptala se rázně.
 
"Mám," odvětila nechápavá Petra.
 
"Zapal ji, prosím, před dveřmi a kolem ní vysyp sůl," nařídila Věra. Na to se Petra zvedla z postele a vše udělala, jak jí Věra řekla. Zavřela dveře, před ně postavila zapálenou svíčku na talířku a kolem ní  vysypala sůl. Pak na dveře třikrát zaklepala. Z prázdného bytu za zavřenými dveřmi se začaly ozývat neznámé ženské hlasy a Jedličkův. Dvojčata nechápavě otevřely dveře na chodbu. Za nimi byl jaký si obývací pokoj plný žen. Uprostřed Jedlička v ušáku.
 
"Pojďte rychle sem! Všechno s sebou! Hlavně tu knihu, Morgano. Vem hlavně tu knihu!" Hulákal Jedlička z fotelu. 
 
Dvojčata nechápaly, jak je to možné, že za dveřmi není jejich chodba, ale cizí pokoj. Možná že to je přimělo bez řečí uposlechnout Keltusovy výzvy a překročit práh do neznámého obýváku. Jak prošly, jedna z žen dveře zavřela a zase otevřela. Teď za nimi byla velká, stará kuchyň, do které si šla pro cukřenku. Dvojčata nechápaly, co se děje, kde to jsou a kdo jsou ty ženy kolem.
 
"Hustý, co?" přesekl trapné ticho Jedlička rázně. "Tohle je Paní Věra," představil zavalitou dámu v květovaných šatech. 
 
"Nedáte si koláč, nebo kafíčko?" 
 
 
Kapitola čtvrtá: Rudá císařovna
 
 
Barbara Celjská, byla dcerou hraběte Heřmana a Anny ze Schaunbergu. Zikmund ovdověl roku 1395 a k novému sňatku se nijak neměl. Svatba s Barborou byla dílem uherských magnátů, kteří jej roku 1401 zajali. Zazlívali mu obsazování zemských úřadů cizinci a nemravný život. Heřman Celjský mu pomohl ze zajetí zásnubami s Barborou. Byla to na svou dobu neobyčejně vzdělaná a silná žena. Stala se Zikmundovi oporou v těžkých časech. Dvanáctého prosince čtrnáct set osm založili manželé Dračí Řád. Jeho členové v zakládací listině přislíbili, že budou věrní a poslušní nejen Zikmundovi, ale i Barboře a případnému potomstvu. O rok později se jí narodila dcera Alžběta. Její jediný potomek. Barbora měla neobyčejný život na ženu své doby. Tahala za politické nitky Evropy až do roku 1437. Po dobytí hradu Sion, kde byl Zikmund zraněn a svým zraněním podlehl osmého prosince ve Znojmě. Barbora byla vězněna do doby, než se všeho vzdala. Na konci svého života se uchýlila na Mělnicko. 
 
Pramen jejího mládí byl pryč. Stále byla dost bohatá žena. Prožila úžasný život, který najednou skončil. Netížilo jí, že nemá už své nekonečné bohatství. Stýskalo se jí nejvíc po životě. Chyběl jí císařský dvůr, politika, intriky, pikle a mládí. Po své návštěvě pan Hynek Ptáček z Pirkštejna o ní řekl, že je jako orel, co mu vzali vzduch a teď nemůže létat. Barbora se uchýlila do své laboratoře, kde studovala arabské svazky. 
 
Její slabost pro tyto nauky a vědy byla tajemstvím. Svůj zápal přenesla i na manžela. Bylo to jeden srpnový večer roku 1405. Na cestě ze Stoličného Bělehradu potkala arabského učence. Cesta se tam táhne podél dlouhého jezera. Byl to starý učenec, kterého až do Maďarska dovlekly Otomanské armády. Zabloudil, utekl, kdo ví. Barbora ho tam tehdy pozvala na svůj vůz. Ten muž se stal jejím dvorním alchymistou. Tehdy jí vyprávěl o vědách a pavědách dalekého východu. To povídání jí nadchlo na tolik, že o pár let později založila Dračí řád. Ten ji chrání až do dnes. V jedné z knih se tehdy dočetla o elixíru nesmrtelnosti. Když její mládí a moc odvál čas, vzpomněla si na tu knihu. Strávila mnoho let jejím studiem. Dělala pokusy na zvířatech i lidech. Její panství tajně navštěvovaly špičky v oboru té doby. 
 
Žena, jíž stařena pojala úmysl znovu se vdát, zapudila z mysli dceru, která vyrostla v naději na královský trůn a provdala se za rakouského vévodu Albrechta, a neuvažovala o ničem jiném než o radostech nového manželství.  Říká o ní Eneáš Silvius,
 
Myslela jen na to, jak znovu žít. Utratila celé jmění, učinila mnoho pokusů, ale nikam to nevedlo. Mor tehdy zachvátil celou zem. Kosil nemilosrdně lid. Bral si celé rodiny. Zanechával za sebou prázdné vesnice a domy. Mor se tehdy často dával za vinu upírům. Nutno poznamenat, že za většinu morových nákaz skutečně mohou blechy, bakterie a špína, ale za tenhle mor upír mohl. Její biřici ho náhodou chytili a přivedli před Barboru.
Dělala na něm mnoho podivných pokusů. Při jednom z nich se sama infikovala jeho krví a stala se z ní upírka. Tehdy se jí otevřel úplně nový svět.
 
Byla zvyklá vládnout. Na upíra měla neobyčejné schopnosti. Měla moc i peníze. Nějakou chvíli předstírala život, ale pak za pomoci věrných z řádu draka zmizela. Stejně tak zmizel i její hrob z Katedrály. Její jméno, kdysi tak slavné,  je dnes zapadlé v učebnicích, zastíněné jménem jejího manžela. Způsob jejího stvoření jí činil jedinečnou, tak i původ a statky. Barbora se stala nezávislou na Viktorovi. Jejich spor trval tři sta let. Nikdo neví proč se vzdala. Ponechala si jen pár věrných z Dračího řádu a sluhu Tobiáše. Zbytek jejího covenu, jednu srpnovou noc roku 1757, Viktorův anděl smrti nemilosrdně pozabíjel. Před mlčenlivým tribunálem přísahala věrnost Viktorovi. Pak zmizela. Domovem se jí staly Čechy, Praha, malý kostelík na Starém Městě. 
 
 
Poznámka redakce...* Varování! * Jste-li jemnocitná žena, srab či jiná forma člověka změkčilého, útlocitného a duševně nezpůsobilého - ve čtení dál nepokračujte. Následující scény by mohli vážně poškodit Vaše duševní zdraví. Děkuji... S pozdravem autor Cicus Diabolique


Kapitola pátá Tobiáš
 
 


"Zajíc slyším!" Zvedl inspektor Zajíc telefon s nacvičeným pozdravem. Inspektor Zajíc je specialista. Je to člověk, který dostává ty nejzapeklitější případy. Je to zkušený veterán mezi kriminalisty z oddělení vražd. Někdy jede o případy, se kterými si jiní kolegové neví rady, jindy jde i o případy, které se nikomu řešit nechce. 
 
Roman Vaňata je v celku nezajímavý člověk. Jeho příběh vyprávět netřeba. Nezdrží se na scéně dlouho. Je to člověk ze dna společnosti. Alkoholik, narkoman, ani automaty mu nejsou cizí. Je to neužitečný člověk, který pro svět v životě nic dobrého neudělal. Není to ale člověk neškodný. Roman Vaňata je od dnešního odpoledne vrah. Dnes odpoledne, po radikální neshodě se svou družkou ji zbil. Tvrdým alkoholem zastřený rozum se proměnil v argumenty pěstí. Jak už to bývá, byla to nesmyslná hádka o zbytek z cigarety.
 
Ostrou lihovinou posilněná žena mu vyčítala bídu a nouzi. Nadávky na obou stranách i promile v krvi udělaly své. Družka udeřila Romana první. Lahev prudce narazila na jeho hlavu. Dunivý zvuk. Napřáhla se k druhé ráně, ale Roman ji srazil pěstí k zemi. V takovém stavu člověk často bolest necítí. Rozlobená žena ve svých slovních i fyzických útocích nepřestávala. Když došly klasické argumenty, žena začala Romanovi vyčítat léty a pitím alkoholu ochablé mužství. Roman se rozzuřil. V návalu vzteku jí chtěl dokázat, že je pořád ještě muž. Vzdorovitá žena, posilněná alkoholem, také vztekem, se mu zdatně vzpírala. Vaňata subtilní ženu zalehl. Pro jistotu jí připíchl dlouhým nožem k podlaze, äby se tolik nemskala.
 
Když vykonal své a trochu vystřízlivěl popadl ho děsný strach. Jediné na co myslel, bylo, co s ním bude, až ho chytí.
Družku nasekal na sedm kusů. Naložil do auta a vyrazil se těla zbavit. Namířil si to za Prahu. Znal tam starý, zapomenutý zámeček. Starý a rozbořený dům uprostřed polí. Samota, kde ho nikdo rušit nebude. 
 
Mlhovky zhasl ještě na poli. Od lesa jel bez světel. Padala už tma. Svět světa zhas. Pod rouškou noci zaparkoval auto, vyndal z něj černý těžký pytel. V mlžném šerosvitu večera vstoupil do rozbořeného domu. Adrenalin udělal svoje. Cítil se být příliš střízlivý, tak si přihnul laciného rumu z placatky. Hlt aromatické lihoviny, za ním další. Roman Vaňata byl od přírody  líný člověk. Kopat hrob či jámu s vojenskou lopatkou je práce. Alkohol se mu opět znatelně vpil do žil. Donesl černý pytel na odpadky až do rozlehlé místnosti. Opileckým zrakem zabrousil na díru ve zdi. Byla na rozměrný pytel malá, tak vytrhl dalších pár kamenů. Šlo to lehce, zdivo bylo zvětralé, kameny uvolněné. Když vyndal třetí, vyvalila se ze zdi mrtvola. Spolu s padajícími kameny padla obličejem přímo na igelitový pytel plný kusů masa a krve. Kameny vak poškodily. Krev se rozstříkla. 
 
"Do prdele!" zaklel do ticha Vaňata. Vidina zednické práce mu přišla přívětivější, než kopat díru. Litoval, že jí nenasekal na menší kousky a nehodil toulavým psů. Měl by teď méně práce. Vzteklý si sedl do dřepu. Nohy zpráchnivělého kostlivce vytrhl ze zdi. Myslel si, že jde o nějaké kořeny, zazděný nesmysl. Opilý už byl tak, že se stěží držel na nohou. Ledabylým pohybem vysušeného kostlivce mrskl za záda. Kameny začal skládat jeden na druhý. Nedbale je vyrovnával na sebe. Na černý pytel, mrtvolu ze zdi zapomněl. Sprostě nadával své oběti, nadával na svět, na všechny, na všechno. Přes hluk nadávek nebylo slyšet, jak mrtvola ožívá. Křečovitě natahuje ruku. Přitahuje se blíž k pytli. Nabírá sílu. S každou kapkou v něm bylo víc a víc života. Něž stihl Roman vyskládat třetí řadu kamenů, stál za ním už pevně na nohou. Zkostnatělé pařáty ho chytily kolem krku. Moment překvapení fungoval naprosto perfektně. Opilec, který si myslel, že je úplně sám, dostal šok. Ztuhl na kámen. Ostré zuby hladového predátora se mu zabořily do krku. Proud krve oběti ho začal sytit. Krev té mrtvé ženy v něm probudila jen ty základní pudy, ale teď se mu začala vracet i paměť. Život se dral zpět do zpráchnivělého masa. Roman, zbavený poslední kapky krve, se sesul k zemi. Konečně se Tobiáš rozhlédl kolem sebe. Místo které znal bylo pryč. Všechno bylo pryč. Svět se za tu dobu, co spal, změnil. Vzpomínky toho muže a ženy v igelitovém pytli se mu teď míchaly s jeho vlastními. Nezískal z nich žádný pocit času. Barbara. Jeho paní byl jediný pevný bod v pomatené mysli. Duševní kotva. Jediné, na co dokázal jasně zacílit mysl. Vydal se směrem ku Praze. Ke světlům, lidem a své paní.
Autor Kortan D´Mordraghull, 22.03.2016
Přečteno 470x
Tipy 6
Poslední tipující: enigman, hanele m., Móny, Frr
ikonkaKomentáře (2)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

protože jsem měla mimořádně volné odpoledne, dala jsem ty první dvě části na jeden zátach, ta druhá byla krapet napínavější - jen tak dál :o)

22.03.2016 23:01:47 | hanele m.

na rozdíl od kvanta zaměnitelných příběhů z oboru Fantasy mně Tvůj připadá záživný
a šťavnatý-je protkán pěknými poutavými glosami, nepostrádajícmi odstíny ironizujícího nadhledu - pěkné živé dialogy. Celá povídka je malebně pitoreskní a mile bizarní-moc se mi líbí /a vypovídá o Tvém talentu-schopnosti psáti delší text
tzv. "lehkým perem/...ST* :-D**

22.03.2016 09:16:07 | Frr

© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter