Circus diabolique Sešit třetí: Sluhové mocných

Circus diabolique Sešit třetí: Sluhové mocných

Anotace: Jsem sluha,však věčně živ.Jak malý zdá se mi můj pán,kterému Smrťák čas počítá.Pána další pán vystřídá a stejně směšný mi přijde,jako ten předešlý.Tak už to na světě bývá,že smrtelnost je pro smích věčnosti a smrtelník je k smíchu těm,kterým čas neubývá.

 

Kapitola první: Stopy

 

Inspektor Zajíc se vydal vstříc novému případu. Nasadil si brýle, čapku, kabát a vyrazil. Namířil si to kousek za město. Opuštěné stavení, kde zub času ohlodal co se dalo, se stalo cílem výpravy mladých fotografů. Ivan Rejl - vůdce skupiny, je sem zavedl, aby si frekventanti cvičili oko na ranním světle. Po dnech dešťů konečně vysvitlo slunko. První sluneční paprsky nesměle prozářily ranní mlhu. Hladové objektivy fotografů dělaly jeden záběr za druhým. Jeden z frekventantů si všiml černého igelitového pytle. Spolu s polorozpadlou zdí tvořil zajímavou kompozici. Snažil se najít nejlepší úhel, když se mu do záběru dostala uťatá drobná paže. Trčela ven ze změti masa, které bylo kdysi ženou. U pytle leželo tělo muž ve středních letech. Jeho hlava byla o kousek dál v nedalekém křoví.

 

Když na místo dorazil inspektor Zajíc, byla již většina ze skupiny, Ivana Rejla nevyjímaje, v rukou policejního psychologa. Rozměklá půda by mu normálně poskytla mnoho cenných stop. Skupina studentů však zničila vše. Inspektor Zajíc si převzal místo činu. Počkal, až všichni udělají svou práci a místo činu se vylidní. Vždy si ho rád prošel, nikým nerušen. I přes značné poškození terénu bylo zřejmé, že se muž patrně snažil pytel zazdít, když přišel útok. Ten byl veden zezadu. Obrovskou zuřivostí i silou mu někdo rozerval krční tepnu. První dojem budil zdání útoku nějakého zvířete, hodně velkého psa, nebo horské pumy. Na odtržení hlavy oběti by ovšem bylo potřeba větší zvíře. Tak silný predátor by byl patrně těžký. Zvíře by také nechalo v měkké půdě alespoň nějaké stopy. Žádné stopy velkého zvířete sice nenašel, za to jeho zvědavost vzbudily stopy lidské. Při svém pátrání narazil na stopy bosých nohou. Mířily z místa činu pryč.

 

Šněrovaly si to po poli směrem k městu. Zprvu měli těžký krok, ale po pár set metrech se srovnaly v relativně zdravou chůzi. Podle stop bylo jasné, že jde o někoho zmrzačeného, ale byly čím dál víc od sebe a hlubší. Vypadalo to, jako by se ten, kdo je udělal, po pár set metrech uzdravil z nějakého vážného zranění. Stopy dovedly inspektora až na kraj Prahy. Tam se ztratily na pevném asfaltovém povrchu.

 

Neodbytné zvonění telefonu přerušilo inspektorovi tok myšlenek. Z  mobilu se ozval hlas nadstrážmistra Čápa.

 

"Zajíc, slyším."

 

"Dobrý den inspektore. Prosil mě doktor Vlna, jestli mu můžete zavolat. Snažil se vám prý dovolat, ale asi jste neměl signál. Má pro vás prý něco zajímavého k tomu případu z dnešního rána."

 

"Díky. Nějak jsem tu zakufroval. Můžete pro mě poslat auto?"

 

 

Kapitola druhá: Sluha dvou pánů

 

 

Psal se rok 1217, když do Hrádku nad Nisou přišel z Balkánu umouněný tulák. Jeden z místních chalupníků s ním prohrál v kartách svůj domek. Nebýt toho putoval by dál. V Hrádku se mu zalíbilo i lidé zde byli přátelští k cizincům.  Chvíli na to si našel nevěstu a ta mu dala syna. Pojmenovali ho Tobiáš. Vyrostl ve statného muže. Žil v Hrádku nad Nisou spokojený život. Oženil se až v pokročilém věku. Vzal si sousedovu mladší dceru .

 

Stárnoucí muž na svou nevěstu tuze žárlil. Byla krásná, mládí v rozpuku a mládenci po ní často pokukovali. Balkánský temperament a žárlivost Tobiáše mučili k šílenství. Mladá žena s pokušením zápasila, ale na konec mu podlehla. Lépe řečeno, jednomu z místních junáků. Tobiáš je přistihl. Ženu společně s milencem zabil. Plný výčitek svědomí, utekl z domova. Toulal se teplou letní nocí celé hodiny. Ztratil se v lese. Narážel do stromů, klopýtal. Zvuk kol jedoucího vozu ho vymanil z labyrintu přírody. Tobiáš šel za řehtavým zvukem, jako můra za světlem. Černý kočár mu zkřížil stezku v Kryštofově údolí. Kolo mu tam zapadlo do díry a nechtělo se hnout. Vůz nemohl jet dál. Koně se zastavily, vozka jen civěl před sebe. Byl to divný vůz, černý, panský. Tobiáš zvědavě kočár obešel, když se z nitra se ozval strašidelný hlas.

 

"Pomož mi. Odměním se ti. Musím jet dál, než vyjde slunce. Pomůžeš-li, královsky se ti odměním." Tobiáš už byl zralý padesátník. Sále silný a statný muž, ale mládí bylo pryč. Peníze by se mu hodily. S vidinou zlaté odměny i s vypětím všech sil se zapřel a vůz nadzvedl. Kolo se vyprostilo z kamenné pasti a kočár byl zase schopen jízdy.

 

"Pojď blíž siláku." Ozvalo se z vnitřku kabiny. Tobiáš udělal jen nesmělý krok vpřed.


"Pojď blíž. Ještě blíž!" Rozkázal hlas. Tobiáš udělal další nesmělý krok k cizinci v černém voze. Natáhl ruku, pro očekávaný groš. Vampírův spár ho vtáhl do kabiny. Ta se začal kymáceta ze strany na stranu. Vrzání dřeva, bylo skoro tak hlasité jako Tobiášův křik. Kryštofovo údolí je rozlehlé a pusté místo. Nikdo neslyšel jeho výkřiky, ani zuřivé vrzání vozu. Hluk vyplašil jen pár spících ptáků z hnízd. Les utichl, lomoz i křik ustal. Mohutná Tobiášova mrtvola se sesula z vozu na zem. Neobyčejná Tobiášova síla upíra ve voze upoutala na tolik, že vystoupil z kočáru ven. Pohlédl umírajícímu Tobiášovi do očí a rozřízl si zápěstí. Černá, hustá krev se po kapkách dala do pohybu. Stékala pomalu po bílé kůži. Nosferatu otočil ruku, aby mohly kapky snáz padat na ústa jeho oběti. Umírající sedlák se neměl sílu bránit. Krůpěje černé krve začaly konat svoje dílo. Nový život začal vytlačovat ten starý. Tobiáš se začal svíjet a kroutit. Chvíli se držel za břicho, pak zas za hruď. Trpěl, ale žádná metamorfóza není bez bolesti. 

 

"Řekni mi své jméno!" Zavelel pansky upír, který zatím jen mlčky pozoroval smrtelnou agonii. 

 

"Tobiáš!" Procedil mezi zuby sedlák.

 

"Jestli to přežiješ Tobiáši z Hrádku, najdu si tě." Po těch slovech nastoupil Viktor do vozu a ten se rozjel.  "Síly v rukou máš dost. Uvidíme jak máš silnou duši." Dodal Viktor, ale to už Tobiáš neslyšel. Ležel daleko za vozem na špinavé zemi.  

 

Tobiáš z Hrádku přežil a také zešílel. Schoval se před sluncem. Jeho šílenství a hlad byly morem, který zachvátil spoustu vesnic. Tobiáš řádil mnoho let. Zoufalý vesničané se začínaly bouřit.  Řád draka tehdy zakročil. Tobiáše vlákal do pasti. Pro prostý lid pohřbili do země jemu podobného muže, tak jak se nemrtví dříve pohřbívaly. Do mělkého hrobu, hlava i nohy byly zatíženy velkými balvany. Působivé představení pro chudinu. Stříbrné groše mu dali do levé ruky. Vesničané jásali. 

 

Pravý Tobiáš skončil v rukou věkem sešlé Barbary Cejlské. Svržená císařovna ho nechala převézt na Mělnické sídlo. Zkoumala ho, testovala, dělala pokusy. Změnila ho a on zase jí. Při jednom z pokusů se sama změnila na upíra. Těžko říct zranila-li se, či si jeho krev vpravila do žil sama. Touha po věčnosti, mládí a kráse jí úplně zatemnila mozek. 

 

Tobiáš se stal jejím strážcem, společníkem i komorníkem na mnoho let. 

 




Kapitola třetí: Kniha

 

 

Obývacím pokojem zmítal neklid. Dvojčata si položily věci do rohu pokoje a sedli na pohovku s vyvalenýma očima. Ničemu kolem nerozuměli. Petře začalo docházet, že se připletli do něčeho velkého. Ráda nosila černou kabelu ze surové kůže, hrubě šitou s velkou stříbrnou sponou na zapínání. Vzpomněla si na knihu v ní. Kabelu si dala pro jistotu na kolena. Paní Věra ztuhla. Otočila se směrem k Petře a zrak upřela na černé zavazadlo. 

 

"To je vskutku zajímavá kniha Zlatíčko. Mám tady její sestru. nechceš se na ní podívat?"

 

V Petře ztuhla krev. Fyzické projevy jejího překvapení se dají jen těžko popsat. Na malý moment Petra v obličeji připomínala někoho s těžkým mentálním poškozením. Vzmohla se jen na zkontrolování obsahu kabely hmatem a několik nesrozumitelných citoslovcí. Mezi tím, než se Petře vrátil zdravý rozum i kontrola nad mimickými svaly v obličeji, stoupla si Věra ke zdi a něco zašeptala. Omítka se rozestoupila jako vodní hladina, cihly se začaly hýbat, za nimi bylo něco jako trezor. Věra natáhla ruku, v ní držela skoro totožný svazek. Cihly se zase seskládaly, omítka se vrátila na původní místo, zeď byla zase zdí. Položila knihu před Petru. Ta vzala hladově knihu do ruky a začala v ní listovat. Byl to podobný rukopis jako měla v kabele, ale zcela jiný. "Polož je vedle sebe." Jak Věra řekla, Petra učinila. 

 

"Teď pohleďte na zázrak zašlé slávy!" Řekly sestry tichým hlasem. Zvedli se, utvořily kruh a začaly vydávat stejný tón. Souznění těch hlasů rozvibrovalo knihy. Rukopisy se k sobě přiblížily. Kdy se dotkly jeden druhého, srostly v jeden. Čarodějky zmlkly. Věra se podívala na Petru. "Otevři jí teď maličká."  Petra se lekla, že nebude moct knihu vrátit. Sestry se zvedly a pomalu se začaly rozcházet do svých mnohdy vzdálených domovů. Věra došla ke knihovně. Vzala do ruky jednu z detektivek co měla no polici. Knihu pohladila, ta se změnila na kopii té co přinesla Petra. "Jen klid Beruško." Uklidnila ji medovým hlasem. Otevřela šuplík starého psacího stolu. Vše z něj vyndala. Dala do šuplíku knihu a zamkla jej. Když zásuvku znovu odemkla, kniha byla pryč. Vrátila balík papírů zpět do šuplíku a sedla si k vykulené trojici. 

 

Inspektor Zajíc mezi tím čekal na vůz. Nadstrážmistra Čápa nečekal. Dveře vozu se otevřely a štětinatá tvář vykoukla z kabiny. 

 

"Tak jsem tady. Jak jste se sem dostal? Ten mord byl jinde. Ne?" 


"Zdravím Mildo, to jsem rád, že jsi přijel Ty. Nechceš se kousek projít?"

 

Milan Čáp byl Zajícův asistent. Ani jeden nebyl u šéfa populární. Často pracovali spolu. Milan zaparkoval vůz, vystoupil a klopýtavým krokem šel v brázdě za inspektorem. 


"Já nevím že se s tím Pepou neusmíříte. Odslouženo máte, že by jste mohl být velitel Vy."  Šťoural Čáp a plahočil se polem.


"Teď kašli na Pepu a radši mi řekni, co si o tom myslíš."  Inspektor Zajíc ukázal na stopy bosých nohou. 

 

"Nevím, asi nějakej otužilec. Teď bych si na boso ven nevyrazil."

 

"Přesně!" Stopy je dovedly k místu, kde se našly mrtvoly. "Tak co si o tom myslíš teď?"

 

"Je to rébus šéfe. Vážně divný. Nevím."

 

Mezi tím se zprávou připomněl patolog Vlna. Vyrazili zpátky k vozu. Milda stopy natočil a vyfotil na telefon. Došly k autu celý zablácení. Nastoupily a vydali se do márnice. 

 

"To je vážně hustý. Myslíte si to co já?" Zeptal se Čáp zamyšleného Zajíce. 

 

"To je to Mildo. Já nevím co si o tom mám myslet. Uvidíme, co řekne pitva."

 

 

 

Kapitola čtvrtá:  Audience

 

 

Rafael položil Samuela na kamenný stůl v prázdné místnosti. Samuel byl jedinečný. Viděl očima to co žádný z upírů. Jen on mohl najít svatou krev. Samuel jí málo, ale to co on, neloví žádný z upírů. Samuel býval čaroděj. Jeden z mála, které kdy nosil svět. Náhoda tomu chtěla, že se změnil na vampíra. Dá se říct, že je Samuel hříčkou přírody. Je spíš nempir než vampír, nebo dhampir Jí málo, ale to co jí jsou jiní upíři. Má s Barbarou něco společného, i on vznikl při svých pokusech. Viktor musel před mlčenlivý tribunál, aby mohl Samuel zůstat na živu. Ten mu za to přísahal věrnost. Mnoho starověkých upírů, včetně Rafaela, nesouhlasilo se Samuelovou existencí, ale coven drží jeho stravu v tajnosti. Viktor ho potřebuje. Rafael věděl, že mu nesmí zemřít. 

 

"Jak dlouho to ještě bude trvat? Koho tady musím zabít, aby jste jí vzbudily!" Ozvalo se po pár minutách čekání.

 

 Ze dveří vyšly v dvojstupu starší Barbařina domu. Vyrovnali se podél kruhové stěny. Ve špatně osvětlené místnosti. Vypadaly jako bizarní sochy. Za nimi vešla ona. Císařovna vešla do místnosti, jako vstupuje největší šelma do arény. Majestát vznešené krve se odrážel v každém jejím pohybu. Prošla mlčky kolem Rafaela, posadila se na trůn z kostí a zlata, který vévodil sálu a upřela svůj zrak pohrdavě na vetřelce.

 

"Proč rušíš můj klid. Mluv!" Řekl Barbara a její hlas se rozlehl po celé místnosti jako zvon. 

 

"Zachraň ho!" Odpověděl jí stejným tónem Rafael. Vampíři kolem zasyčeli. Samotná Barbara neztratila klid. Je potřeba zmínit, že mnoho mocných vampírů má Barbaru za mutanta, omyl, nečistou. Pohrdají Barbarou a nikdy se nesklonily před jejím majestátem. Jedním z nich je i Rafael. Pohnula prsty a jeho holení kosti praskly jako klacek. Rafael klesl na kolena. Podíval se jí drze i nenávistně zpříma do očí. Nebyl nadarmo Viktorova jednička. Rozletěl se po místnosti. Každého z kolem stojících upírů bodl mezi prvním a druhým žebrem přímo do srdce.. Používal na to pugio. Dar co kdysi dostal od Viktora. Barbařini starší se na sebe ještě stihly nechápavě podívat, než padli k zemi. Ostrá římská čepel jim prošla srdcem, řezem čistým jako slovo boží. Tak nosí Rafael smrt. Oběť si ani nestihne všimnout, že už je po smrti. 

 

Těžko říct, kdo by vyhrál. Vzájemnou přehlídku síly přerušil Samuel. Z posledních sil nempir otočil hlavu. Zašeptal "Barbaro... Pomož mi!" Jako se smete moucha ze stolu, odhodila Rafaela na protilehlou zeď. Vstala z trůnu a sešla k obětnímu kameni před trůnem. Rafael se rozdrtil o zeď, svezl se po ní na mrtvoly co sám vyrobil. 

 

Kapitola pátá: Milenci noci

 

 

Historie ví, že byla císařovna s někým Zikmundovi nevěrná. Co už se neví je, s kým byla Barbara nevěrná. Kdo byl ten, kdo uloupil císařovně její srdce. Musel to být jistě neobyčejný muž. Co historie ví je, že císař nechal svou ženu zamknout, než umřel. Samuel tehdy Viktorovi nepatřil. Svobodný se toulal z místa na místo. Alchymista, čaroděj, hvězdář, upír co loví upíry. Samuel byl muž co se toulal moře času světem a žen jako je ona moc nepotkal. Vlastně žádnou takovou ještě nepotkal.  Barbara byla jedinečná. Učarovala mu na tolik, že porušil první pravidlo čarodějů, kterým pořád ještě z části byl, nezamilovat se do člověka. Bohatství, povinnost, statky i titul rozhodly o osudu jejich vztahu. Její výlety, zálety, noci probdělé se Samuelem skončily. Když byl Zikmund zraněn, bál se, že by ho chtěla odstranit, aby mohla být se svou láskou. Než poznala Samuela, byla Barbara do Zikmunda nesmírně zamilovaná. Samuel ale dalece přesáhl duševní rozměr člověka. Byl to jediný muž, před kterým se cítila malá. Vše čím byla pro svět, bylo v očích nesmrtelného jen písek a prach. Mluvil s ní často jako s dítětem. Zralá žena, císařovna si s ním přišla jako holčička. Šťastná holčička. 

 

Ozvěny vzpomínek se přihlásily. Barbara natáhla ruku. Černé oči rozevřela do široka. Ležící vampíři se začaly zvedat. Znovu se stavěli na svá místa. Když se vyrovnali, hučely jako vosí úl. Samuel se odlepil od kamene. Vznesl se v levitaci asi metr nad kamennou obřadní desku. Barbara napsala magický znak na kámen. Samuel klesl. Na čelo, ruce a hruď mu udělala drápem svou marku. Přejela nad ním rukou, pak jako by něco neviditelného chytila do ruky a v ní rozdrtila. Po té nasadila svůj povýšený obličej.  Beze slova vyšla z místnosti, za ní ve dvojstupu i její pitoreskní dvořané. 

 

Rafael si rovnal zlámané kosti. Samuel se začal zvedat. Sedl si na desku kamenného stolu. "Měl by jsi asi jít. Mám hlad." Procedil mezi zuby nempir. "U toho být vážně nemusím." Odsekl rozlámaný společník. Když vycházel ze dveří viděl, jak chodbou vedou čtyři čerstvě pokousané upíry. Na tyčích s obojky je vedly jako nebezpečná zvířata. Bránili se. Jeden z nich se chytil odcházejícího Rafaela za kabát. Zoufalý pohled, vytřeštěné oči do kterých nechápavá mysl vryla otazníky. Nemilosrdní kati je strčily, dveře zapadly a šelma tak mohla v klidu utišit svůj hlad.. Ozval se lomoz, křik. Zoufalé volání o pomoc. Nářek, pak ticho. Rafael na svého druha nečekal. Vadil mu nářek jeho druhu. Vyrazil zpět do svého hotelu. Kurýr už čekal i s kabelou v pokoji.


 Svlečená ukrajinka si udělala pohodlí v ložnici. Čekala celou noc. Spánek jí přemohl již dávno před Rafaelovým příchodem. Cítila se jako královna. Konečně byla obklopena luxusem, jak si vždy přála. Probudil jí dětský pláč. Vstala z prostorné, měkké dvojpostele. Ještě mžouravýma očima koukala na svět. Rozespalá, si mnula oči, když vešla do obývacího pokoje. Zrak se jí vracel k normálu. Zaostřila. Zvukotěsný pokoj zabránil jejímu křiku proniknout za zdi pokoje. Ze stínu vystoupil reliéf zrůdy odhazující kojence a mířícího směrem k ní. Asi, by v tu chvíli zemřela strachy, když by Rafael neukončil promptně její trápení. Ostré tesáky nočního vraha pronikly jejím hrdlem. Život byl ten tam. Vytratil se z ní s poslední kapkou krve.


Autor Kortan D´Mordraghull, 27.03.2016
Přečteno 422x
Tipy 6
Poslední tipující: hanele m., Móny, Frr
ikonkaKomentáře (2)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

odvolávám, co jsem odvolal a slibuji, co jsem slíbil :o)

27.03.2016 20:39:29 | hanele m.

Tvůj malebný příběh se slibně košatí. Těším se na další vyprávění. /jen bych možná maličko lehce v jemné korektúrce opravil chyby ve shodě podmětu s přísudkem..nejsa přitom rozhodně žádným gramatickým estétem.../
*HEZKÉ POČTENÍ...ST* :-DDD*

27.03.2016 17:33:31 | Frr

© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter