Circus diabolique Sešit osmý: Lupus dei

Kortan D´Mordraghull Romány » Horrorové, krvavé, strašidelné, tajemné, záhadné

Anotace: Těžko říct, na první pohled, co v člověku se skrývá. Jestli je to člověk, nebo zvíře, co zpoza očí, se na tebe dívá. ...Do budoucna, budou ostřejší pasáže označovány * ...hezké čtení, sorry za zpoždění všem milým lidem,co čtou mé řádky.Děkuji,vděčný autor

Kapitola první: Salvador

Někde jsem četl, že pomsta je dílem vášně a odveta je dílem spravedlnosti. Touha po spravedlnosti na světě, přivedla Arnošta Zajíce na dráhu policisty. Podobná touha po spravedlnosti a řádu přivedla mladšího z bratrů k církvi. Naivní, mladý kněz, se plný ideálů, vydal pomáhat trpícím. Vatikán ho vyslal, jako již mnoho jemu podobných, do Guatemaly. Přidělena mu byla misie na březích jezera de Güija, kde je hranice Guatemly a El Salvadoru. Nestabilní politická situace i nájezdy místních povstalců a pašeráků, byly přesně místem, kde se cítil otec Dominik potřebný.

Většinou povstalce přilákaly zásoby jídla. Vojáci, či militantní povstalci se snažili vynutit si poslušnost prostých lidí. Většina incidentů, byla spíš o ranách a útlaku, než o zabíjení. Bylo to 16. června 1983, když došlo k napadení jedné z vesnic, kde zrovna Dominik rozséval lásku a víru. Tentokrát to ale bylo krvavé. Vůdcem jedné z ozbrojených skupin povstalců, se stal upír. Většina populace bezejmenné vesnice, byla pobita. Dominik přežil jen proto, že se dobře schoval. Škvírou mezi prkny sledoval krmení vůdce povstalců. Když řádění ustalo a přišel nový den, vydal se o všem zpravit místní diecézi. Biskup ho měl za blázna, ale jeho sekretář, byl jezuita, který o všem spravil Vatikán. Vzal si Dominika stranou a pozorně ho vyposlechl. Odpovědí církve, byl Federico.

Spolu s Dominikem, se vydali na místo krvavého řádění. Nebojácný kněz, posílený všemocnou vírou, odmítal zůstat v bezpečí. Společně vystopovali skupinu upírů v jiné vesnici. Dorazili včas. Tu noc zachránili mnoho životů a většinu z upírů zabili. Tři poslední stopovali hluboko do hor, kde je dopadli v malých rozvalinách nějakého prastarého, zapomenutého města. Dominik, byl zraněn i Federico nevyšel bez škrábnutí. Cesta k civilizaci jim trvala skoro deset dní. Z naivního kněze, se stal lovec stínu i Federicův žák a přítel.

Bylo na co vzpomínat, i o čem si povídat. Arnošt nevěřil svým uším. Bratrova třešňovka, nebyla dost silná na to potlačit racionální mozek policisty. Seděl s otevřenýma očima, poslouchal a nemohl uvěřit tomu, co slyší.

"To snad nemyslíte vážně! Vždyť je to nesmysl," zlobil se Arnošt.

Dominik vstal, otevřel starou truhlu, ze které vytáhl křižácký meč a staré album fotek. "Vidíš Arnošte, to jsem já a Federico. Za ty roky nezestárnul ani o den. Známe se, už dobrých dva a třicet let. Dáš si ještě panáka?"

"To mi sem dej rovnou celou flašku," odpověděl inspektor a nevěřícně si prohlížel jejich společné fotky.

Jak nad tím Arnošt přemýšlel, napadlo ho, že mnoho z jeho případů mohl taky nějaký ten upír spáchat, ne jen ten poslední. Napadlo ho, že se často bratrovi svěřoval se složitými případy. "Ty, hele brácha..." víc se ptát ani nemusel

"Neboj, o ty co nebyli lidi, jsem se postaral" řekl provinile Dominik a podíval se na křižácký meč.

Kapitola druhá: Tatiana *

Masivní dveře hotelového pokoje, byly opatřené šesti kovovými tyčemi, které zapadly a proměnily luxusní apartmá ve zvukotěsné vězení. Mladá žena, se zoufale snažila bušit na dveře, volat o pomoc, ale nikdo neslyšel. Hluk z vedlejší místnosti ustal. Světla zhasla a pokoj,osvětloval jen malý mramorový krb. Bílé šoupací dveře se otevřely a do místnosti vstoupil nahý muž.

Hysterické Táni, která prožila celý život jako princezna s pocitem, že vládne světu, si nevšímal. Došel pomalým krokem k černé kabele, kterou Táňa přinesla. Otevřel jí a ozval se dětský pláč. Tatianě se hrůzou podlomily kolena, její jekot ustal. Upír, chytil kojence a zvedl ho do výšky. Konečně mu pořádně viděla do tváře.

Když se na něm začal krmit, zestárla strachy snad o dvacet let. Odtrhl mu hlavičku a zahodil odkrvené tělíčko, jako prázdnou plechovku koly. Táňa zavřeštěla hrůzou. Netvor si jí dál nevšímal a pokračoval ve svém krutém díle. Podobný osud čekal i druhé dítě v tašce. Tentokrát mohla Táňa zřetelně slyšet, jak praskly žebra, když vampír mačkal hrudník tělíčka a snažil se vyklepat poslední kapky krve. Hlavička kojence se pomalu přikutálela k Táně, která se schoulila v rohu místnosti. Odhozené tělíčko trefilo krčící se ženu přímo do hlavy.

Upír, se na ní podíval rudýma, hladovýma očima.

Zoufalá, vystrašená žena se snažila uniknout. S rukama roztaženýma podél stěny, nalepená na omítku se snažila dostat co nejdál. Noha se jí svezla po mrtvolce, padla na zem. Zoufale se odstrkovala rukama i nohama a couvala. Zastavila jí až nesmlouvavá zeď pokoje. Upír k ní došel, snažila se bránit, kopala, ale chytil ji za nohu a bezohledně táhl do vedlejší místnosti. Snažila se zachytit o futra a vyprostit se z pevného sevření. Surově jí nakopl do žeber, až ztratila dech.

Prázdná ložnice připomínala spíš hrobku, než luxusní hotel. Uprostřed zašlé a chladné místnosti, byl jen velký žulový sarkofág. Dotáhl Táňu, až k němu. Chytil ji za vlasy, zvedl ze země.a narazil ji na chladný kámen. Levou rukou ji chytil pod krkem a pravou začal osahávat, její dobře střežené poklady. Sobecká, krutá a nafoukaná Táňa si své ženské půvaby dobře střežila. Cítila jak se vzrušil. Pevně ji stiskl za ňadro, pronikl do těla a zahryzl se jí hluboko do masa. Když se dost napil, přestal sát. Zatlačil na její záda, aby se předklonila, až se praštila o opačnou stěnu sarkofágu. Tupá rána do hlavy, ji na chvíli milosrdně zbavila vědomí. Nesnesitelná bolest, byla jako kbelík studené vody. Táňa se probrala s rukama za zády. Jednou rukou ji držel ruce a druhou za vlasy. Její prosby o milost, ho jen víc dráždily.*

Upír si konečně ulevil. Hodil ji na zem, kde se chystal soulož opakovat, ale Táňa vycítila šanci a pokusila se bránit.Upír, její ruce uhnul a zabodl Táně drápy, skrz spodní čelist, až do lebky. Přitáhl si ji blíž. Krutýma očima dravce se jí díval přímo do očí a utrhl mladé, polomrtvé dívce hlavu.

Kapitola třetí: Externí specialista

Ráno se všichni sešli u snídaně. Dominik v kuchyni řádil už od osmi. Arnoštova slabá bolest hlavy, byla jasnou připomínkou včerejšího, bujarého, večírku. Chopil se svého hrnku kávy a snažil se utřídit si vzpomínky ze včerejšího večera.

"To mi chcete říct, že můj vrah je upír?"

"Dokonce známe i jeho jméno," řekl Dominik, který se akorát vracel z kuchyně s čerstvě rozpečeným pečivem a čerstvou kávou.

"Jeho jméno?" Arnošt nevycházel z údivu.

"Ano, jmenuje se Tobiáš," Federico, pak začal vzpomínat na misi v Čelákovicích. Vyprávěl mu, i o mystické substanci Alquid sub sole, Tobiášovi i dávných a mocných. "Ten váš případ, s tím jasně souvisí. Hledal jsem všude, ale ve zdi, to mě nenapadlo."

Sebastian, je nejen provozovatel dost bizarního baru, ale i dodavatel pro mnoho nemrtvých. Jeho oběti jsou opuštění lidé, bez rodin, které nikdo nebude hledat nebo postrádat. Vybral si Uljanu, ale místo ní, šla na setkání Táňa. Ta je z bohaté ruské rodiny, která ji dozajista hledat bude. Její tatínek je bohatý, ruský podnikatel arménského původu.

Táňa, se po pár dnech, s mnoha jinými. našla. Likvidací těl, po krvavých hodech upírů, byli pověřeni bratři Šťastní. Externí specialisté na likvidaci nežádoucího odpadu. Petr těla přebíral a Pavel se staral o to, aby mizeli v krmivu pro psy. Jejich prosperující byznys, by asi prosperoval dál, nebýt toho, že byly lajdáci. Často se opíjeli a nikdo pak nehlídal tlak v hrncích, ani teplotu. V jedné z jejich konzerv manželka zástupce policejního presidenta našla dva ženské prsty. Otrlá žena chvíli stála, pak pozvracela celou kuchyni, včetně psa a okamžitě o nepříjemném nálezu informovala svého manžela.

Je až bizarní, čemu se lidé smějí. MIlda Čáp, se tomu smál, jako blázen, když to volal Zajícovi. "Vyzvednu vás za chvíli, už jsem na cestě," oznamoval svůj příjezd do telefonu.. "Dobrá, dám se do gala." Někde mezi kalhotami a košilí zvonil telefon opět. Volal velící. "Ty Arnošte, mám tu kvůli tomu od rána bouřku ze shora. Bude vám pomáhat při vyšetřování externí specialista. Je to nějakej Ital. Mezinárodní spolupráce. Bacha, je to šlechtic. Ne, že ho pošlete do prdele!" brblal zmatený velitel. "Neboj Josef, nepošleme." odvětil Zajíc. "Milda už pro tebe jede. Hlavně žádný průsery a žádnou publicitu. Je to jasný! Tak zdar, hoši!"

Dveře fary zapadly. Šly přes zastřižený trávník směrem k silnici. Inspektor Zajíc přemýšlel, jak dlouhé má Vatikán prsty. Stačil jeden Federicův telefonát a už je oficielně součástí vyšetřovacího týmu. Milda, zastavil a dvojice si nastoupila.

"Zdravím inspektore, kdo to je?" vyzvídal hned z kraje Čáp.

"To je náš kolega z Itálie. Bude s námi pracovat na případu. Pepa, ti nevolal?" Čáp jen souhlasně přitakal hlavou. "Tak vidíš."

"No nečekal jsem, že tu bude tak rychle. Umí česky?"

"Umí a teď nás zasvěť," usekl zvědavé otázky Zajíc.

Milda se dál neptal a začal referovat. "Tak šéfe, o tom prstu jsem vám říkal, že jo? No hromobití, šéf tam poslal zásahovku, ta našla mrazáky plný mrtvol. Dělali z nich žrádlo pro psy. Kotle plný kusů mrtvol. Všechny těla bez hlavy a potrhaný, jako to naše. Coroner, je už skoro nemá kam dávat. No masakr."

Kapitola čtvrtá: Modrý plamen

Ráno se horská chata zaplnila očima čerstvě probuzených spáčů. Petra s Dálií, vstaly jako první. Kluci, si jen sedli na postel a svorně začali motat.

"No pánové, to snad nemyslíte vážně. Co takhle rozcvička, hygiena?" kárala pány Dalie.

"Ne, to oni ne. Jsou to starý zevláci, když by mohli, jenom by seděli, cpali se a hulili. Já, si dám rozcvičku ráda. Co si jít pak trochu zaběhat?" vmísila se do toho Petra. Jedlička, by se normálně bránil a kvůli Petře běžel třeba maraton, ale teď neměl sílu ani se zvednout z pelesti.

Holky vyšli ven a první co Petru zajímalo, byl záchod. Dalie, na tom byla podobně a tak se vydaly k budce nedaleko chaty. Polorozpadlá, suchá toaleta, byla to nejlepší, co se nabízelo. Se slovy " no to je hroznej hajzl. Do toho fakt nejdu," si Petra rychle ulevila. Dalie udělal to samé, s ovšem mnohem větším odporem a remcáním. Hlavně rychle pryč z toho záchodu hrůzy.

Cestou se z nich staly kamarádky. Pomalu se vraceli k chatě a povídali si o jejich nových schopnostech. Celou zpáteční cestu se Petra ošívala, krčila nos a divně odfrkovala. "Co je?" Zeptala se instinktivně Dálie. "Ty, já od rána cejtím takovej divnej, jako mokrá."

Myšlenku nebylo třeba dokončit některým z typických výrazů pro dámské přirození. Dalie, vytřeštila oči. "No jo, sakra, no jo. Hele, hádám, že tvůj brácha toho moc nenalítal a ten druhej taky ne. Ještě nemáte kontrolu. Teď, když se vám zbystřily smysly, zešílej, jak budou cítit furt ty naše" Dalie se odmlčela. Přemýšlela, jaký termín použít, ale Petra to rázně rozsekla, "Myslíš frndy."

"Přesně. hádám, že do pár dní zešílí, když nebudou mít kontrolu. Ty, se s tím jako holka srovnáš dobře. Možná ti budou chvíli i smrdět, ale oni zblbou, to mi věř," řekla rozvážně Dalie

"Co navrhuješ?" zeptala se pragmaticky Petra.

Čarodějka v růžové teplákovce si dala ruku v bok a zamyslela se. "Měsíc je dneska nejsilnější. Jeden nápad bych měla. Musíme taky jednat rychle, ten hajzl tady dlouho nepřežiju."

Holky vešly do chaty, která čpěla šedým kouřem. "Tak lenochodi, máme pro vás na večer tréning. Musíte to dostat pod kontrolu. Uděláme si výlet. Oblíknout, za chvíli bude odchod." zavelely rázně holky. Bořin s Jedličkou se snažili vzbouřit, ale Dálie vytáhla trumf z rukávu. "Pánové, jestli chcete něco k jídlu, tak se koukejte zvedat, za chvíli vyrážíme." Oba dobře věděli, že to bude mít háček. Po pár hodinách chůze došli na místo. Vykotlaný pařez na skalním výběžku.

"Tady v okolí asi těžko bude dobře zásobená sámoška," rýpl si Bořin.

"Ne, to není. Musíte získat kontrolu. Najíme se pak, teď musíte každý ulovit nějaké zvířátko. Bacha, zvířátku se nesmí nic stát! Je to jasný! Přinesete mi to sem živé."

"No, to nevím," smáli se Jedlička s Bořinem.

"Nebude živé zvířátko, nebude bašta!" usekla chlapecké žerty Dálie.

Trojice ztichla. Dálie, zapálila plamen ve vykotlaném pařezu. Otočila se k zapadajícímu slunci a pronesla pár starých zaklínadel. Klekla si, chvíli něco míchala, pak se zvedla a vrátila k pařezu. Trojice dostala po kuličce podivné, zelené hmoty. Zbytek vhodila do ohniště. Začala vydávat hluboký tón. Její hlas směřoval přímo na špičku plamene. Ostatní se k ní přidali. Jejich hlasy se setkali přesně veprostřed. Harmonický souzvuk změnil barvu ohně, z oranžové, na tmavě modrou. Jednu ruku natáhla k nebi a druhou k zemi. Divocí dál hučeli, ale ona začala zaklínat.

Začali se měnit, jak se jim modrý plamen odrážel v očích. Kosti, šlachy, svaly, maso, všechno to pracovalo. Netrvalo dlouho a smečka se hnala lesem. Cestu jim zkřížilo vyplašené stádo. Jelen i většina laní s kolouchy měli náskok, ale jedna stará srna jim nestačila. Dravci se připravili k útoku, ale skupina vlků zaútočila na vyplašené zvíře ze zálohy.

Divocí, nechali vlky, aby udělali své. Velká, šedá vlčice se postavila, mezi kořist a Jedličku s dvojčaty. Vycenila zuby a chvíli na ně vrčela. Trojice ji jen pozorovala. Petra udělal krok k ní, dřepla si a podívala se jí přímo do očí. I Jedlička s Bořinem se našli v očích divokých vlků. Po pár hrozbách, se vůdčí vlčice uklidnila a s ní i zbytek smečky. Zavětřila, zatočila se dokola, s hlavou vytrčenou k nebi a vrátila se k večeři. Vlci srnu roztrhaly, nažraly se a většinu z kořisti si odtáhly do doupěte.

Po řádění vlků, zbylo na srně ještě hodně masa. Trojici se při pohledu do vlčích očí začala rozjasňovat mysl. Nejdřív se vrhli na zbytek kořisti, ale jak rvali a hltali srnu, uvědomili si pozvolna sami sebe. Z toho co zůstalo, vytrhli každý velký kus a každý si ze srny nechal jednu kůstku. Stopovali pak smečku, až k doupěti. Každý z nich hodil svůj kus před vchod. Vlčice vyšla ven, zabručela, chňapla kus, pak další a další. Když zatáhla do doupěte poslední kus, opět vyšla ven. Tentokrát se dvěma vlky. Pomalu, nedůvěřivě přišla k Petře. Očichala ji a olízla na čele. To samé udělali i dva vlci s Bořinem a Jedličkou, než všichni tři zmizeli v jícnu doupěte.

Chvíli tam ještě stáli a dívali se na měsíc, než se vrátili zpátky na skalnatý útes k čarodějnici.

Kapitola pátá: Spasitel

Jandera se vrátil od pódia s novými úlovky. Večer příjemně utíkal, společnost u ohniště se dobře bavila. Jandera zářil, vyprávěl zábavné histroky a na dívku, co se představila jako Bára si už skoro nikdo nevzpomněl. Statný muž všechny Janderovy historky znal, či je s ním sám prožil. Nevěnoval jeho vyprávění pozornost. Pozoroval křepčící dav, lidi kolem a poslouchal hudbu z pódia.

Jeho pozornost si získala až čtveřice, která se prodírala skrz. Na první pohled, by se oku nezkušeného pozorovatele zdáli, jako normální, leč podivně oblečení lidé. Oko statného muže v nich rozpoznalo hrozbu. Nebyl si jistý, než ucítil slabý závan vůně fialek. Čtveřice se chovala podivně. Prodrala se davem, až k ohništi. Tam se zastavili. Stopař vpředu a za ním tři lovci. Statný muž mohl teď jasně cítit fialkovou vůni. Oheň se odrážel v jejich očích, které se zdálo, jako by zářili. Nebylo pochyb, jsou to morousové a někoho hledají. Stopař nasál pach okolí a vydal se směrem, kam před tím i dívka jménem Bára. Čtveřice přešla travnaté prostranství a zmizela v tunelech pod parukářkou. Mohutný muž mohl nejasně vidět, jak se stopař zkřivil před tím, než všichni vkročili do tunelů. Statný muž zavrčel, až se vedle sedící dívka lekla. Jandera ho pokáral salvou připomínek, které statný muž neregistroval.

Barbara našla Tobiáše snadno. Stačilo jít po zjevných stopách řádění běsného upíra. Našla ho v jedné z výrobních hal, jak se choulí k betonové zdi.

"Má paní," objal jí Tobiáš šťastně. "Vím, že jsem měl něco přinést, ale už si nevzpomenu co. Zradili mě!"

"Já vím Tobiášku, já vím starý příteli. Všechno bude už dobré, neboj se, už bude dobře," utišovala ho Barbara, když se ozvaly zvuky z tunelu kterým přišla. První do místnosti vešel slídič a za ním tři lovci. Morousové se hned rozlezli po místnosti. Dva se vyšplhali po stěnách na strop a drzí dva slídili po místnosti. Netrvalo dlouho a obklíčili je. Barbara i Tobiáš se přichystali k boji. Lovci se pomalu blížili ke kořisti a připravovali se k smrtícímu útoku. Skupina upírů na sebe syčela, když se ozval chraplavý zvuk z tunelu.

Malé, oranžové světélko se rozsvítilo, pohaslo a z temného tunelu se ozval chraplavý kašel, plivanec a opět kašel. Na zem dopadlo něco mokrého, těžkého a slizkého. Světýlko s opět zasvítilo a pohaslo. Bylo slyšet těžké kroky i sípavý nádech. Hluboký hlas nadával nějakým nesrozumitelným jazykem. Ozvalo se zavrčení a morousové se stáhli do obranného postavení. Stopař musel nasát něco zvláštního, protože rozevřel do široka oči a rukama zastavil své bratry v útoku na neznámé nebezpečí. Barbara s Tobiášem se přitiskli ke zdi a čekali, jak se situace vyvine. Císařovna dobře věděla, že s oslabeným Tobiášem, proti morousům nemá velkou šanci.

Statný muž se opřel o vstupní dveře. Vytáhl z kapsy zapalovač, zapálil si, potáhl, odkašlal. Na první pohled vypadal pomalý, nemocný, slabý. Morousům ukrytým ve stínech se zdál, jako snadná kořist. Žhavý uhlík se rozsvítil, mohutný muž naposledy zakašlal a dochrchlal si. Morousové se připravili k útoku. Muž očima přejel po místnosti a zacouval zpátky do tunelu. Lovci se za ním vrhli, jako kočka za myší. Ozval se strašný řev, tupé rány i zvuk trhajícího se masa. Z tunelu do haly přilétly dvě ruce a z temnoty se nemotorně, pomalu vykutálela hlava jednoho z lovců. Následoval příšerný zvířecí řev, zavití, zavrčení, jako by v tunelu vydával zvuk kříženec vlka s medvědem. Hrozivý zvuk stopaře vyděsil a vyděsil i Barbaru s Tobiášem.

Mohutný muž vyšel opět z tunelu. Z kapsy vytáhl krabičku cigaret, zapalovač, zapálil si a vyrazil směrem k Báře s Tobiášem. Stopař využil chvíle a skočil na něj. Chlap očima neuhnu z dvojice přitisknuté na stěnu, pravou rukou jen instinktivně chytil morouse pod krkem a praštil s ním o podlahu, až mu prskla lebka. Tupý zvuk se rozlehl po výrobní hale. Levou rukou si uklízel do kapsy kuřácký set. Pustil upíra, chytil pravačkou cigaretu, potáhl si z ní a došel, až k dvojici krčící se v rohu.

Autor Kortan D´Mordraghull, 08.05.2016

Přečteno 598x

Tipy 2

Poslední tipující: hanele m.