Temně krásný svět - vol. 3

Temně krásný svět - vol. 3

Anotace: Již třetí část příběhu, kde máloco dává smysl. Teď naši hrdinku čeká seznámení s postavami,jež snad přišly odněkud ze středověku.

3. 4. 2017
20:29

Zastavili jsme se před vchodem do podzemí skrytým ve vnitřním dvoře jednoho z domů. Ohlédla se s obavami na nejpřátelštějšího ze svých nových známých. Usmál se na ni, povzbudivě, ale neřekl ani slovo. Otočila se znovu zpátky. Před ní za otevřenýma dveřma bylo schodiště klesající strmě dolů, osvětlené jen slabě plápolajícími svíčkami ob dva schody. Rozhodně nevzbuzovalo velkou důvěru.
„Mám jít první?“ Postavil se vedle ní mladík se slaměnými vlasy. Byla to první věc, kterou za celou dobu řekl.
Přikývla a on šel. Pomalu se ztrácel v husté tmě. Lapavě se nadechneme spolu s ní a jdeme dolů. Sotva vidíme, kam šlapeme. Přidržujeme se tenkého chladného kovového zábradlí. Máme pocit, že jdeme dlouho, snad až do samého centra země. Ale v té chvíli,kdy začínámemít opravdu obavy, schodiště končí. Naše oči si užp přivykly na tmu a můžeme vidět rozšiřující se kamennou chodbu, kde na jedné straně je ledabyle naházená hromada zbraní nejrůznějších tvarů a velikostí, od malých zákeřných dýk přes elegantní šavle a klasické meče po obří oboustranné sekery. Chodbu uzavírá težký závěs, který už mladík, jež šel před námi, odhrnuje.
Vstupujeme do světla středověké krčmy, nebo to alespoň vypadá jako středověké krčma z našich představ a některých filmů. Podél místnosti na obou stranách jsou rozestavěné stoly a po obou stranách těch stolů dlouhé lavice. Na konci místnosti vidíme něco ve stylu barového stolu, za něž chodí obsluhující slečny v korzetech a barokních košilích, aby nalily hostům po pivu nebo medovině. Mimo historicky oblečených hostů u stolů tu vnímáme i barda s kytarou stojícího veprostřed schromažďujícího na sebe většinu pozornosti.
Mladík s kladivem se vítal se svou drobnou přítelkyní u jednoho ze stolů, dívka v modrých šatech si přisedla ke stolu na druhém konci místnosti, kde ji hned všichni radostně vítají. Naši slečnu, konsternovanou z toho náhlého výjevu, vzal dvorný rytíř za ruku a provedl ji celou místností, kývl na jednu z barmanek, jak procházel těžkým závěsem na druhém konci krčmy.
Ocitáme se spolu s nimi dvěmi v jakémsi zázemí. Je tu jeden stůl, chatrná stolička o kus dál a mimo to spousta zásob různého pitiva. Stály tu velké sudy i malé lahve, ale i šteláře s jídlem.
„Budeš si muset sundat kalhoty.“ Prohlásil mezitím, co se prohrabával obsahem jedné z polic.
„Coožže??“ Zrudla jak rak a vypadal, že se znovu začne klepat.
Otočil se k ní v ruce s papírovou krabicí: „A jak jinak si myslíš, že ti ošetřím ta kolena?“ Zadíval se jí přímo do očí s úsměvem, který se jí už tolik nelíbil. Ale přece jen v tom byla logika.
Třesoucíma se rukama si nejdříve sundala drobné kožené boty, pak rozepla punt a pomalu s bolestným šklebem na tváři si stáhla kalhoty.
„Teď si sedni.“ Poklepal rukou na stůl. Když to udělala, přinesl si pet lahev, první moderní věc, kterou viděla v jeho rukou. Jemně jí omýval kolena, držíc pod nimi kus látky, aby nenaděl až moc velké louže vody. Svírala okraj stolu až jí zbělely klouby a to ještě ani nevytáhl z krabice ten peroxid. Přidušeně vzlykla, když jí polil pravé koleno. „Pomůže to.“ Ujistil ji.
„Jo, jistě.“ Přikývla. „Pořád mám pocit, že se mi tohle musí jen zdát.“
„Proč myslíš?“ Zeptal se jí zatímco jí stíral zbytky stále pěnícího peroxidu papírovým kapesníčkem.
„Jak by to bylo jinak možné, abych tu byla, aby tu bylo tohle místo. Dnešek je tak šílený, že si myslím, že se prostě jen za chvíly vzbudím a bude dnešní ráno. Jedině pak by všechno dávalo smysl.“
„Hm.“ Pokrčil rameny a polil levé koleno. „Mě všechno dává dokonalý smysl. Třeba to všechno tobě teprve začne smysl dávat. Musíš jen chvilku počkat.“
„Počkat na co?“ Zašklebila se a poposunula si brýle na nose. „Ještě se tu objeví modrá dračice jménem Ketty a bude to naprosto dokonalé.“
„Tak Ketty, jo?“ Usmál se pomalu rozpustile a sušil jí druhé koleno.
Ve vedleší místnosti začal bard hrát novou písničku. „Když jsem se z pole vracela...“ Zpívala celá hospoda a ani ona ani my jsme se nemohli ubránit dronému úsměvu.
Obvázal jí už kolena a teď se staral oméně poničené dlaně. „Jak se jmenuješ?“ Přerušila ho v jeho soustředění poté, co se k položení otázky dvě minuty odhodlávala.
„Přátelé mi říkají Gasko. A co ty? Máš nějakou přezdívku?“
„Přezdívku?“ Podivila se. Vybavila si ta nepěkná jména, která jí dávali spolužáci už odnepaměti, ne k těm by se raději nepřiznávala, úplně nejraději by je zapomenula úplně.
„Ano, přezdívku. Kdyby sis mohla vybrat své jméno, něco, jak ti budou všichni říkat, vybrala by sis své vlastní jméno? Kdybys mohla být kýmkoliv, jmenovat se jakkoliv, být někým novým jiným, byla bys stále sama sebou, nebo by ses rozhodla jinak? Kdybys mohla začít odznova, proč by ses obracela dominulosti? No nic... Prostě mi řekni, jak ti mám říkat.“ Usmál se na ni uvolněně. „Hotovo. Počkej tu chvíli, prosím.“ Následně odešel zpět do krčmy, kdy si bard dával přestávku, a tak byl slyšet jen šum hovoru.

3. 4. 2017
20:47

Gasko se vrátil a v ruce nesl kus nějaké neidentifikovatelné látky,kterou následně strčil do rukou dívce se slovy: „Na, jedna moje kamarádka tu měla navíc sukni, obleč si ji.“ V nehlídané chvíli vrhl kradmý pohled na její proužkované bílo-modré kalhotky.
Sukně byla červená, tedy bývala červená, teď byla dotrhaná s temnými skvrnami. Jí dosahovala těsně pod koleny, takže jemně zakrývala obvazy. Bylo to nezvyklé, nenosila sukně, nikdy. Otočila se na Gaska: „Říkej mi Mel.“ Natáhla k němu pravačku.
„Těší mě, Mel.“ Potřásl si sní rukou a pak jí ji dvorně a drobně i políbil. Začervenala se. „Můžu?“ Natáhl ruku k jejím vlasům. Zmateně přikývla, rozpustil jí zbytek drdolu, zacuchané vlasy jí dopadly na ramena a dosahovaly jí zvolna po ramena. „Pojď.“

3. 4. 2017
20:50

Jakmile Mel vešla do místnosti, zamával na ni mladík, kterého si můžeme pamatovat ještě z venku. Přišla k němu.
„Já jsem se ti vlastně ani nepředstavil, jsem Hubert.“ Podal jí ruku. Stiskla mu ji a on ji pak objal, čímž ji nejen překvapil, ale i dokonale vyvedl z rovnováhy.
„Já jsem A... Ehm... Mel.“
„Jakže to bylo?“ Křikl na ni Hubert přes všudypřítomný hluk.
„Mel.“
„Tohle je Anička.“ Ukázal na svoji malou přítelkyni, a když říkám malou, tak myslím opravdu malou. Když ji tak vidíme, je skoro o dvě hlavy menší naž vytáhlý Hubert a o jednu zhruba od Mel.
„Říkají mi Anička skřítek.“ Usmála se na Mel a přišla ji taky obejmout. V té chvíli jsme si my i Mel všimli, že Anička má skutečně špičeté uši vyčuhující jí zpoza změti tmavě hnědých vlasů. Měla přívětivě přátelské oči nadměrné velikosti a barvy mléčné čokolády a vzbuzovala v nás od první chvíle sympatie. „A jemu taky říkají Slaměný Hubert.“ Pohlédla na svého milého a natáhla se nahoru, aby ho pohladila po vlasech.
„Posadíš se k nám?“ Zeptal se mě Slaměný Hubert. Mel přikývla. Stejně, když se tak rozhlížíme, tak náš kamarádský průvodce Gasko, někam zmizel. Přisedla si tedy vedle Huberta.
U stolu vnímáme dalších pět lidí, všechny oblečené v historických kostýmech. Tři z nich muži, dvě ženy, všichni poměrně mladí. A ačkoliv všichni zaznamenali jinak oblečeného nového okupanta stolu, ale ani jeden z nich jí nevěnoval větší pozornost. Ti dva nejdál od Mel, když jsme se zaposlouchali do jejich rozhovoru, se právě bavili o výhodách kalení oceli, ten napravo zhruba pětaadvacetiletý silně urostlý z vlasy barvy uhlí spletenými do tlustého copu doprovázal své teorie a argumenty rozmáchlými gesty rukou, čímž až pomalu ohrožoval slečnu sedící vedle sebe. Přirozeně krásná hnědovláska si ho ale nevšímala a právě se spolu se svou blond kamarátkou něčemu hřmotně smála. Poslední pro nás neznámý účastník stolu si Mel všiml více než ostatní, i když teď se zdál důležitější korbel piva. Tenhle měl vlasy na ježka a narozdíl od ostatních u stolu mu mohlo být už přes třicet, dokonce i přes třicet.
Ostatně, zatímco jsme se rozhlíželi, přinesli Mel roh s medovinou, který vlastně ani nechtěla. Už po zběžném pohledu bychom věděli, kdo ho objednal a ani nám ani Mel se nazdálo nutné odporovat, či pronášet otřepané zdvořilostní fráze typu „To nemohu přijmout.“ Lokla si plným douškem.
To, že Mel nebyla zvyklá pít se dalo poznat rychle, zatímco ze začátku se omezila na úsečné sotva slyšitelné odpovědi doprovázené velkými porcemi nervozity. Po třech deci medoviny se zřetelně rozpovídala. Odložila šedé sáčko na lavici. V úplém černém tričku, jež měla pod ním vlastně vypadal o dost líp, o dost mladší. Slaměný hoch s dívkou, skřítkem, se zdáli jako vhodné publikum pro vyprávění dnešních trampot. Jediné chvíle, kdy ji přerušovali, byly ty, kdy ji vybízeli, aby se napila. Adrenalin odezněl a jí se začaly klížit víčka, cítila únavu tak jasně jako by na ní spadla vahou vší té hlíny nad sebou. Věděla, že ještě chvíli tady v teple a klidu a nejspíš i usne, i kdyby s hlavou položenou na stole.

3. 4. 2017
21:07

Najednou si začínáme všímat něčeho zvláštního. Přestože Mel ani nikdo jiný v místnosti nic nezachytil, ani si ničeho nevšiml, nám už je jasné, že je něco špatně. Moc špatně, tak moc, že máme chuť odejít teď hned, prostě zmizet, přestat být tady a teď. Možná by stačilo si to usilovně přát a byli bychom někde jinde, na svěžím palouku uprostřed lesa.
Může se nám zdát, že teplota poklesla o desítky stupňů, ale vlastně bylo stále stejně. Mohla se tvořit námraza na rozích s medovinou, ale nikdo si ničeho nevšímal. A mohl vítr fučet pomalu světelnou rychlostí a oni stále seděli na svých místech. Copak se zbláznil svět, nebo jen my?
Naše oči se upínají k látkovému závěsu. Hledíme na něj plni očekání. Víme, že něco přijde. Prvně se nám zdá, že závěs profukuje větřík, hýbe se jemně, sotva se pohne, ale teď už nám to víc připomíná vlny na moři. Postupně začalo skrze látku něco prosakovat, něco tmavého. Zdá se nám to jako voda, vypadá to jako voda, když na ni látku položíte. Už pár sekund na to nám muselo být jasné, že to voda není. Nemuseli jsme přijít ani o krok blíž, abychom viděli, že je to černo černé.
Přebíhá nám mráz po zádech. Dlouho nám trvá, než vůbec dokážeme odtrhnout pohled. V té chvíli už je nám jasné, že musíme něco udělat. Obrátíme se k Mel, ale ta se nezdá, že by cokoliv zaregistrovala. Křičíme na ni, ať utíká. Nic. Řveme, hulákáme. Jak v pomalém filmu ji vidíme otáčet hlavu naším směrem. Pomalu, až příliš pomalu. V kulatém obličeji se jí zračilo překvapení. Zatímco vyskočila na nohy z lavice, převrhla Hubertovo pivo, tak že se vylilo nejen na něj, ale i na skřítka. Nic z toho jí ovšem nedělalo starosti.
Zírala na východ z místnosti, ostatně my zíráme taky. Závěs už ani není vidět. Nikdy jsme nic podobného neviděli. Kdybychom uvšem někdy přišli do styku se syrovou ropou, možná by nám jo to připomínalo. Podél celé jedné stěny místnosti se táhla černá lesklá kapalina bublající jako při varu. Odddělovaly se od ní černé bubliny, které pluly kus po prostoru, jako by nic nevážily, než zmizely jako pára nad hrncem.
Než jsme vůbec cokoliv stihli my, nebo Mel udělat, začalo to bublat ve středu víc. Mel od toho nedokázala odtrhnou oči. Tam, před ní, ze cosi formovalo. Skoro ani nedýchala. V hrudi jí šíleně bilo. Tolik chtěla utéct. Ani se nepohla. Černá hmota se přelévala. Blížila se k ní. Už vidíme tvary. Ruka. Vypadá to jako ruka. Rozeznáváme jednotlivé prsty. Svalnaté předloktí z temné hmoty se po ní natahuje. Blíží se. Od lesklého povrchu se odráží světla pohasínajících svící. Ještě kousek a může se Mel dotknout. Musí utéct. Aspoň o krok ustoupit. Nepohla se.
Ruka se po ní natáhla. Z černé hladiny nyní vystoupila už vpodstatě celá paže. Milimetr po milimetru překonávala ta věc poslední volný prostor mezi konečky prstů a Melinou hrudí. Ne! Nesmí! To je špatně! Utěč! Prsteníček ruky se jí dotkl.
Mel sebou trhla dozadu. Anička skřítek jí strhla. Ruka se zklamaně sevřela v pěst. Mel držíc Skřítka za ruku klopýtala pryč. Všechno v místnosti vybuchovalo. Třísky poletovaly vzduchem. Svíčky zhasínaly jedna po druhé. Vosk končil na zemi. Bubliny černé kapaliny byly všude.
Nesmíme se už ohlížet. Nejdůležitější je utéct. Musíme utéct. Dobíháme do zadní místnosti, Skřítek se již snaží odsunout bednu velkou jako ona sama. Mel jí pomáhá, ale ani se bedna odmítá hnout. Už se hla. Odsunula se na stranu pod silou Hubertových paží. Netušíme, kdy se tu on objevil, ale jsme za to vážně vděční.
Před námi se otvírá velká jáma, temná jako ona kapalina, ale alespoň se nikde nic neleskne.
„Budu vás chytat.“ Hopsl do jámy Hubert s naprostou uvolněností.
„Šup, běž první.“ Poručila Mel velitelsky Skřítek. Přes strach, Mel skáče a ztrácí v naprosté tmě.
Autor So Zo Rjoku, 09.04.2017
Přečteno 401x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter