Alice - Kapitola 3

Anotace: "Jmenuji se Alice. Stydím se za svoji minulost, snažím se přežít přítomnost a obávám se o svoji budoucnost. Nejsem totiž normální. A ačkoliv se velmi snažím zapadnout, mé svědomí a on mi to nedovoluje."

Je pět hodin a už je tma. Je to hrozné. Svým způsobem si říkám, že to bylo v blázinci lepší, protože „tam“ zapadalo slunce až okolo sedmé. Tady slunce zhasne dřív, než stihne vyjít. Je to na nic. Člověk si říká, že nemá cenu vstát z postele.
Je to už pátý den a já jsem se stále neodvážila otevřít dveře našeho paneláku a opět okusit tu zkaženou chuť velkoměsta. Nechce se mi utíkat do vnějšího světa, když se cítím relativně v bezpečí v tom svém, uzavřeném. Každopádně tátovi, nejen po tom incidentu s roztříštěnou lampou, došla trpělivost a sám mě „přihlásil“ do nedaleké střední školy do posledního ročníku. Dokonce mi zařídil i pokoj na blízké ubytovně pro studenty, kteří dojíždějí. Ne, že bych to měla nějak daleko, asi se mu prostě nechtělo bydlet v jednou bytě se sockou, kterou nedokázal řádně vychovat. Říkám si, že bych si tyto věci měla zařizovat sama, už jsem přece dospělá. Na druhou stranu jsem ráda, že mi to táta zařídil. Netuším, jak zažádat o přijetí do posledního ročníku střední školy. Nikdy jsem to nezkoušela. Překvapivě.
-----
Podívám se na svůj audiobudík blízko postele, který svými červenými oslepujícími čárami oznamuje půl jedenácté. Zdálky slyším řev z televizní obrazovky a uklidňující pochrupování symbolizující, že táta opět usnul u televize. Vzhledem k tomu, že já se takového luxusu asi nikdy nedočkám, oblíkám si svoji věrnou černou mikinu, která se mi od mého pobytu v blázinci nějakým zázračným způsobem hrozně velká, a opouštím svůj malý pokoj. Svůj panelák. Svůj vnitřní svět.
Venku je rušno. Mám pocit, jako kdyby se zde všechno změnilo. Prochází kolem mě kluk, který hrdě poslouchá nahlas Justina Biebera a na hlavě má...culík? Snažím se vzpomenout, jestli jsem si něco přece jenom nevzala.
Napadlo mě, že bych mohla navštívit mámu. Chtěla bych vidět její reakci. Zajímá mě, co by mi řekla, kdyby mě uviděla „venku“. Chtěla bych jí navštívit. Ale bojí m se tam vejít. Nedokážu tam jít. Můžu si akorát sednout na schody u obchodu naproti jejího paneláku a čekat. Čekat? Až vyjde o půl jedenácté ze dveří? Jsem naivní. A k tomu ještě srab. Ale bojím se tam jít.
Zapálím si cigaretu, kterou jsem našla v mém pokoji. Není to jako heroin, ale..no..pořád lepší, než nic. Hm, ne, fakt to není jako heroin. Přehodím si přes hlavu kapuci, protože mi začíná být zima a navíc nechci, aby mě někdo sledoval s cigaretou v hubě. Už tak vypadám hůře jako morfionici z Hunger Games, takže bude lepší, když budu aspoň trochu schovaná.
„Alice?“ ozve se vedle mě překvapený ženský hlas.
Vybudí mě to z mého rozjímání. Jak někdo může vědět, že jsem to já. Kdo mě sakra poznal.
Zneklidněně pootočím hlavu k hlasu.
Je to máma. Moje máma. Je to ona.
Vypadá skoro pořád stejně. Kromě delších vlasů a červenější pleti, vypadá stejně. Jako by jí nic nepoznamenalo. Vzpomenu si na tátu a na to, jak ho události kolem mne změnili. Jak zestárnul. Ale ona ne. Je pořád stejná. Na její tváři se nevyryla žádná bolest. Žádný strach. Nic.
Odvrátím od ní zrak a potáhnu z cigarety. Chci, aby odešla. Chtěla jsem jí navštívit. Ted už nechci. Ne potom, co jí vidím takhle. Ne po tom, co ji vidím, takhle „v pořádku“.
„Ty jsi utekla?“ slyším její vyděšený hlas.
Odfrknu si. „Samozřejmě. Proč by sis taky mohla myslet, že by mě pustili dobrovolně, že?“
„Tebe pustili?“ ptá se a ignoruje moji poslední větu. „Tak brzy?“
Je mi z ní špatně. Nesnáším ji.
„Možná, že kdybys mě aspoň jednou navštívila, tak by ses tak nedivila,“ řeknu a snažím se zůstat klidná, ale v mém nitru to vře. Ale chci být klidná. Chci jí ukázat, že už mě nemůže rozhodit.
Matka kolem mě projde a zastaví se na na mé druhé straně. „Ale vidím, že se nic nezměnilo co?“
„Zase jsi v tom? Jak dlouho ti trvalo zůstat střízlivá, co?“ osočuje se na mně. „Jak dlouho jsem tě živila, a starala se o tebe. A co z tebe nakonec vyrostlo.“
Vůbec mě nechápe. Myslí jenom na sebe. Nevím, co mám na to říct. Ani nevím, co jsem vlastně čekala. Omluvu? Zpytování svědomí? No, tak to u mámy opravdu nehrozí.
„Když jsem tedy tak strašná, proč si v tom nechala tátu samotnou? Proč si ho nechala samotného se svou dcerou? Proč se on dál musel trápit, když ty sis v pohodě odešla? A nechala ho samotným se mnou? S tvou dcerou?“ vytasím ze sebe to největší eso.
Mámina reakce se ale vůbec nevztahuje k tomu, co bylo nutné.
„Mou dcerou?“ zasměje se hystericky.
„Já nemám žádnou dceru!“ říká jasně a dívá se mi do očí.
„Měla jsem, ale ta mně zklamala. Tolik jsem se s ní nadřela, aby měla dokonalou budoucnost, ale ona to zahodila. Zničila mě. Už jsem se na to nemohla dál dívat.“ říká ze sebe jasně s hysterickými náznaky řevu mě pomalu dochází, že s touto osobou se asi nikdy nedohodnu a že nikdy nepochopí, jak hrozně mě a tátovi ublížila.
Pod mým klasickým návalem vzteku a bolesti o tom, co o mě řekla, který ze sebe nedokážu nijak rozumně ventilovat, vstanu, plivnu ji do tváře a odkráčím. Z dálky slyším už jenom pouhé „Až už mi nelez na oči ty jedna fetko hloupá!"