ID

ID

Anotace: Prolog. Věnováno Leničce Čájkové, Danovi Janů a uživatelům Mír v duši a Eru Alonnar

Představte si ponurý kalný soumrak v lese zastřeném mlžnou clonou. Mezi stromy se prodírají na koních dva vojáci. Jeden z nich má na hlavě kalpak a v ruce třímá ruskou zástavu, druhému schází na levé ruce prsteník. Ve své brašně nese důležitý list. Jinak jsou si tuze podobní, oba mají na sobě zelené uniformy, oba nesou brašny, u pasů mají šavle a na zádech pušky s bajonety. Jedou mlčky, pomaloučku a v řadě za sebou.

„Jak daleko ještě dnes pojedeme, Jakube Petroviči?“ táže se voják s kalpakem na hlavě zad svého společníka, zpomalí a odhrne větvičky, které mu brání projet.

„Ještě kousek,“ opáčí stroze druhý muž. „Nebojte, Ivane Nikitiči, i já jsem cestou unaven, a můj kůň jistě také. Najdeme příhodnou mýtinu a utáboříme se zde, dál již dnes nedojedeme.“

„To zní příjemně,“ usměje se krátce jeho společník. Pak se hryzne do rtu a po chvíli zaprosí: „Prosím, opravdu nemůžeme jet v noci a spát ve dne? Spánek nám nepřinese nic dobrého, když nás sežere nějaká noční příšera…“

„Ovšem,“ přitaká sarkasticky voják. „A vy chcete potom u audience u krále mít hlavu na prsou? Co by si o nás pomysleli? Budou se domnívat, že celá armáda Pjotra Alexejeviče jsou věční spáči!“

„A tohle bohužel není o nás, ale právě o Pjotru Alexejeviči, který nás vyslal, my budeme vždycky JEN jeho poslové…“ vzdychá Ivan Nikitič. „Nezáleží mu na nás… Až nás něco rozerve na kusy, pošle sem prostě jiné muže…“

„Nemluvte tak o Jeho Blahorodí!“ okřikne ho jeho společník. „Ivánku, Ivánku, kdyby vás teď slyšel… Nejste první, a víme, jak ti před vámi skončili, že.“

„No jo…“ vzdychne on. Nesnáší lesy. Přitiskne se k hřívě svého koníka, aby se neuhodil do čela o tlustou sukovitou větev, která ční do cesty. „A neříkejte mi Ivánku, zní to hrozně, když mi k tomu i vykáte!“

„Já jsem voják, vy taky, můžeme si klidně tykat,“ opáčí lhostejně Jakub Petrovič.

„O téhle nabídce budu přemýšlet, až budu spát někde na dece u ohně,“ pronese s lehkým úsměvem on. „Jsem unaven, a přeci bych radši pokračoval do svítání, než tábořil tady v lese v noci…“

„Už zase?“ pozdvihne obočí voják. „O tom jsme se bavili před chvílí, dokonce jsme to rozebírali už na lodi! Předtím, než nám ji bouře zničila,“ vzdychá. „Z celé posádky jsme zbyli jen my dva…“

„Aspoň se nenamočil ten důležitý dopis!“ zasměje se Ivan Nikitič. „Vy jste teda optimista, jen co je pravda!“

„To říká ten pravý!“ podotýká voják. „Aspoň nejsem tak pověrčivý jako vy, vy jedna… noční příšero!“

„Jen se posmívejte,“ zahučí on. „Já bych neřekl pověrčivý, spíš… opatrný…“

„Přehnaně!“ rýpá do něj dál jeho druh. „Za pár dní dorazíme do Ykkhó, vyřídíme tam, co je nutné, a vrátíme se. Král nám určitě půjčí loď na zpáteční cestu!“

„Neznáte Richarda VI., nevíte, jaký je,“ upozorní on.

„A vy ho znáte?“ zasměje se voják. „Raději bodněte koně do slabin, ať najdeme včas místo k utáboření.“

Na mýtině rozdělají oheň, ale snaží se najít větve s co nejméně listím, aby příliš nedýmil. Pojí něco ze zásob, které zachránili z lodi, pomodlí se a Ivan Nikitič, že si vezme první hlídku.

„Á, dostals kuráž?“ utahuje si z něj z legrace jeho druh, ale pak ho poplácá po rameni, přeje mu dobrou noc a jde si lehnout.

Voják hlídkuje následující čtyři hodiny, ale když cítí, že se mu zavírají oči, vzbudí svého společníka. Běhen jeho hlídky se nic nedělo, kolem panovaly pouze běžné zvuky lesa. Popřeje mu hodně štěstí a usíná, jakmile ulehne. Nemá tušení, co ho čeká, až se probudí.

Jakub Petrovič si zapálí dýmku. Ohýnek už skomírá, ale on nepřikládá další dříví. Noc je teplá. První dvě hodiny je klid. Nebo se to tak aspoň vojákovi zdá. Ve skutečnosti tomu tak totiž není, jemu za zády se vplíží do křoví, neslyšně, jako když se plazí had. Bere klacík a lehce dloubne do spícího Rusa. Nevnímá. Vypůjčí si jeho ruce a přiváže je k sedlu svého koně. Má už svůj plán. Pozoroval je hodnou dobu, ví, že jich není víc, a ví také, jak se s nimi vypořádat.

Teď se vrhá na druhého vojáka. Muž několikrát vykřikne, ale útok je rychlý. Dvěma hbitými zkušenými pohyby mu je proříznuto hrdlo i břicho. Nejprve padá na kolena, pak celým tělem na zem. Nestíhá ani vykřiknout, jen cosi zachroptí, ale protože kolem sebe prská krev, vychází z jeho hrdla jakési hrozivé zabublání.

Útočník nasedá na koně. Zvuky vycházející z umírajícího těla vytrhnou ze spánku Ivana Nikitiče. Vyskočí na nohy, ale dřív, než stíhá vůbec zareagovat na to, že má spoutané ruce, se dává kůň do pohybu a jeho strhne s sebou. Nastává boj, voják se snaží vyprostit se z pout, volá rusky o pomoc, ale k ničemu to nevede. Ztrácí brašnu i kalpak, zle si rozedře nohy. Pak se o cosi zadrhne. Noha mu uvízne pod kořenem stromu. Jako by ho natahovali na skřipec. Zaječí bolestí a ostře zmlkne. Do vzduchu vystříkne proud světlé krve.

Autor Rebejah, 27.11.2018
Přečteno 312x
Tipy 3
Poslední tipující: breberkar
ikonkaKomentáře (5)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

DĚKUJI ZA VĚNOVÁNÍ,SESTŘIČKO..MÁM TĚ MOC RÁDA :)

27.11.2018 21:59:38 | TVOŘILKA LENKA ČAJKOVÁ

AA ://///// JA MYSLELA ZE TO PREZIJE :/// JA TO ASI BLBĚ POCHOPILA ://

27.11.2018 21:56:11 | TVOŘILKA LENKA ČAJKOVÁ

to je dobře,že Nikitič přežil :)...ŘÍKALA JSEM SI ALE PAK,AŽ JSI MI TO VYSVĚTLILA,S TOU KRVÍ, TAK JSEM SI UVĚDOMILA,ŽE NEPŘEŽIL,CHUDÁK :/

27.11.2018 21:49:55 | TVOŘILKA LENKA ČAJKOVÁ

na dívku jsi velmi krvelačná :)

27.11.2018 17:53:12 | Danny Jé

DANY VÍTE, ŽE MÁTE PRAVDU? :))) :DDDD ŽE MNE TO NENAPADLO SI TOHO POVŠIMNOUTI PONĚKUD DŘÍV :DD

27.11.2018 21:53:16 | TVOŘILKA LENKA ČAJKOVÁ

© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter