Oběť

Anotace: Kapitola čtvrtá: Jsi moc zvědavý Henry

,,Zatraceně! Je tady celkem zima!" pronesl pan Smith, když Henry Miller zavřel za sebou hlavní přístupové dveře do haly, která ve světle z luceren naháněla pocity děsu než bezpečí.
Claudine se dopotácela k nejbližšímu křeslu, držící se za hlavu. Její barva pleti hrála téměř čistě bílou barvou, po tváři ji stékali kapky potu.

,,Co se to děje s tebou drahoušku?" Zeptala se ji Nathalie, která si okamžitě všimla jejího stavu.
,,Jsem v pořádku, jen se mi udělalo trochu nevolno." odvětila Claudine a zavřela oči.

Mezitím Joel s Richardem zapalovali svíčky na stojanech umístěné vedle schodiště. Gilbert přešel ke stolu a z pod vázy vytáhl dopis. Poté uslyšel pro něj známý zvuk natahujícího se kohoutku křesadlové muškety, který přicházel z vrchu schodiště.
,,Kdo ksakru jste!" ozvalo se z vrchu. Všichni pohlédli směrem nahoru, kde u zábradlí rozpoznali siluety dvou mužů s mušketami připravené k výstřelu. Gilbert mírně zdvihl ruce nahoru ,,Uklidněte se pánové! Měli jsme sem namířeno."

,,To jsi ty Gilberte?" ozval se hlas za zády strážci domu a objevila se silueta dalšího muže.
,,André? Sakra chlape! Strašně jsi nás vyděsil!" procedil Gilbert a s úlevou na srdci dal ruce dolů.
Ze tmy se vynořil postarší, vysoký štíhlý muž ve šviháckém oblečení majordoma. Rukama za zády pomalu sestupoval po schodišti k návštěvníkům a přísně si všechny prohlížel. Jeho pohled byl nesnesitelný a na Henryho působil téměř arogantně, když se jejich pohledy střetly musel odvrátit zrak. Poté majordomus zaměřil svoji pozornost na hraběnku Nathalie. Poté na jeho tváři bylo cítit pochopení pro celou situaci.

,,Ach! Hraběnka Nathalie Walkerová! Omlouvám se za svoji nezdvořilost!" řekl André a uklonil se ,,Přijměte moji omluvu a upřímnou soustrast k Vaší ztrátě. Pan Pierse Walker byl dobrý a spravedlivý muž, který nám bude všem chybět."

,,Jak jste ji mohl zatraceně poznat, když ji vidíte poprvé v životě?" položil otázku Bronckhorst, který měl ruce položené na křesadlových pistolí za opaskem, stále se dívajíc na muže nad jejich hlavami. Gilbert pochopil jeho nervozitu a obrátil se k majordomu ,,Můžou tví muži sklonit zbraně? Jak vidíš, nejsme žádní zloději."

André pokynul hlavou ke strážcům, kteří sklonili zbraně ,,Poznal jsem hraběnku díky obrázku, který měl její zesnulý manžel na svém stole v pracovně." odpověděl Bronckhorstovi, který sice dal ruce pryč z pistolí, stále však byl pozorný a prohlížel si vše, kam padl jeho pohled.
Gilbert se postavil před Andrého, mávající s dopisem u jeho očí a očekával vysvětlení.
André se na něj chvíli díval, než mu to docvaklo.

,,Je mi líto pane Gilberte, ale čekali jsme Vás a lady Walkerovou poněkud dříve. Veškeré služebnictvo odešlo hned po smrti lorda Walkera. Zbyli jsem tady jen já a pánové Julien
a Thomas." pokývnul směrem k dvojici na schodišti, kteří scházeli po schodišti pomalu k ostatním.
,,Popravdě ráno jsme chtěli také odejít. Proto ten dopis. Palivového dříví je tady nedostatek a chtěli jsme ho ušetřit pro Vás..."

,,Nedostatek dřeva?! Vždyť jsme uprostřed lesa!" pronesl znovu Bronckhorst, který si zasloužil zlovolný pohled jak majordoma, tak i lorda Browna. Bronckhorst se nadechl a chtěl něco říci, nakonec si to ale rozmyslel a jen povzdechl. Poté se opřel o zeď, prohrábnul si svoji kozí bradku a mlčky očima kontroloval dění kolem sebe.

,, Lordu Walkerovi patří i okolní lesy, ale jeho přání bylo, aby jeho lesy zůstali v takovém stavu v jakém jsou. Tedy nedotčené. Proto se dováželo palivové dříví až z Portlandu. Chtěl jsem Vám to také říci, ale když mi někdo musí stále skákat do řeči...."
odvětil André a podrážděným pohledem se podíval na Bronckhorsta, který se jen ušklíbnul.

André pokračoval:
,,V dopise jsou instrukce, které pokoje jsou obyvatelné i v tomto počasí s tím minimem, co tady je. Bohužel dřevo se nedovezlo a při jeho spotřebě vydrží tak na tři dny....."
,,Co se stalo mému manželovi?" přerušila ho Nathalie jejíž otázka probudila i Claudine z jejího stavu a začala více vnímat své okolí.
,,Musím bohužel konstatovat, že nevíme. Lorda Walkera jsme našli mrtvého ležet na zemi ve své pracovně. Dle doktora šlo o přirozenou smrt. Jeho tělo jsme uložili i s rakví do místní hrobky, která leží kousek odsud. Ráno tam můžeme zajít." odvětil André ,,Je mi to hrozně líto lady. Všichni jsme ho tady měli rádi." dodal s poklonou André.
Mezitím si Henry Miller všiml, že Claudine zmizela.

Claudine i přes fakta, které už dávno znala ohledně smrti svého milovaného otce ji přesto znovu zasáhla, když je slyšela z úst majordoma. Musela prostě odejít od všech ostatních, chtěla se utopit nerušeně do vlastních myšlenek.
Kráčela šedavou chodbou v přízemí, za sebou slyšela debatu, ale nerozuměla už slovům. Byla ráda, že se ji udělalo lépe. Připomínalo ji její stav jako první dny na lodi cestou z Anglie do Portlandu. Chvíle na zvracení a bolesti hlavy se střídalo s normálním stavem.
Jenže to bylo na lodi a nechápe, proč ji to stále trápí. Začalo to znovu až cestou sem, kdy to začalo gradovat při vstupu do budovy. Nevolnost, motání hlavy a pak ten hlas. Hlas, kterému nerozuměla a přesto z něj cítila vztek, lítost a zklamání.
Vešla do pootevřených dveří, kde byla menší knihovna. Aby trochu začala myslet na něco jiného, začala si očima prohlížet uspořádané svazky dle abecedy.
Občas se usmála, když zjistila že jsou zde knihy, které měla s otcem ve stejné oblibě.
Stále nechápala, proč je otec nechal převézt z Bristolu až sem.

,,Neměla byste se tady potulovat sama lady." uslyšela hlas za svými zády.
Otočila se a rozpoznala Henryho, který byl opřený o futra dveří a lucernou v levé ruce.

Na Henryho působila Claudine poněkud zaskočená, civěla na něj s ústy dokořán a stále měla bílou pleť, z pod kapuce lehce vyčuhovali její blond vlasy.
,,Chtěla jsem být chvíli sama." řekla nakonec a odvrátila od něj zrak a pokračovala si v prohlížení knihovny. Henry neváhal a pokračoval za ní, svitem lucerny ji přisvítil.
,,Vypadáte teď v lepší náladě." dodal Henry a spatřil na její tváři lehký úsměv.
,,Ano. Téměř u každé knihy mám dobré vzpomínky. S otcem jsme trávili hodně času společným čtením. Poté jsme si spolem z jejich obsahu měnili názory, připomínky a často jsme se u toho nasmáli.
Potom tu má i takové..." poklepala prstem po hřbetu jedné z knih ,,Které by některým lidem naháněli hrůzu a noční můry."

,,Ehm. A jaké to jsou?" zeptal se Henry.

,,Otec měl v oblibě čtení i o dávných civilizací, které tu byli dávno před tou naší. O jejich rituálech, prokletích i legend. Kdyby je někdo četl o dvě, tři století dříve, tak by ho pomalu upálili na hranici za obcovaní s temnými silami či čarodějnictví." odvětila s mírným náznakem úsměvu.
Henry nevěděl, jestli to myslí vážně a nebo si z něj dělá legraci, přesto se usmál.

,,Byli jste si hodně blízcí že?"

,,Byl to můj otec a jako takového jsem ho měla ráda. Někdy jsem měla dojem, že matka záviděla, jak blízcí jsme si byli. Trávili jsme spolu hodně času a hodně mu vděčím za jeho rady, připomínky a starostlivost." odpověděla a chtěla ještě něco dodat, místo toho se zarazila a dívala se za Henryho záda.
Henry se též otočil a uviděl Joela s panem Brownem stát za jeho zády. Poskočilo mu srdce
a očekával jen to nejhorší. Místo toho Brown odvrátil od něj zrak, natáhl směrem ke Claudine ruku ,,Pojď prosím se mnou k Nathalii. Má o tebe strach a neměla by ses potulovat sama."

,,Vždyť nejsem sama." dodala Claudine. Poté povzdychla, když zjistila, že Brown její připomínku nebere v potaz. Poté vyrazila vstříc k Brownovi a odcházeli zpět k ostatním.
Mezitím stačil Brown hodit téměř vražedný pohled na Henryho, který jen pokrčil rameny.
Poté, co zmizely z Henryho dohledu se před něj postavil Joel. Oproti Henrymu to byl obr.
Henry suše polknul a očekával to nejhorší.

,,Měl by ses od ni chlapče držet dál. Ta není pro takové, jako jsi ty! Ber to jako přátelskou radu. Pana Browna nepodceňuj a měj se před ním na pozoru." řekl Joel tichým hlasem a kráčel z knihovny pryč.

Henry netušil, jestli to má brát jako varování a nebo vyhrožování.
Chvíli nad slovy Joela přemýšlel, když se ocitl v knihovně sám. Poté pokrčil rameny
s tím, že si musí dát příště větší pozor. Při odchodu z místnosti se zarazil a zaujala ho jedna kniha.
Na první pohled nevypadala hůř nebo líp jako ostatní. Jen na rozdíl od ostatních byla povytažená a na první pohled lehce zašpiněná hlínou. Přemýšlel, proč je v takovém stavu a chvíli váhal, jestli si ji má prohlédnout. Byla to asi jeho zvědavost, která ho nakonec přesvědčila. Henry knihu vytáhl a zamířil zpět k ostatním, cestou si listoval.
Na první pohled mu nepřišla ničím zvláštní. Navíc ji ani nerozuměl. Byl to nějaký indiánský jazyk. Na dalších stránkách byli dopsány různé poznatky a poté i obrazce, které Henrymu nedávali žádný smysl. Poté se zastavil a začal na některých rozpoznávat obrysy divných bytostí, které byli dokresleny tuhou.
Byl téměř u ostatních, když se začal potit. Poté si začal uvědomovat, že nemůže přestat otáčením listů a odvrátit zrak z knihy. Přišlo mu, že začíná slyšet hlas přímo ve své hlavě.
Při otáčení listů obrazy i text skončil, následovali jen prázdné listy. Přesto Henryho něco nutilo dále pokračovat.
Po desáté prázdné stránce viděl první větu a zarazil se. Byla adresována přímo Henrymu:

Je neslušné strkat svůj nos do věcí, kterým nerozumíš Henry!

Hlava Henrymu říkala dost, přesto jeho ruka otočila na další stránku:

Myslíš, že se dožiješ následujících dní?

Bylo napsáno na další stránce. Henry bojoval sám ze sebou, přesto ruka neposlouchala a otočila na další stránku:

Vím co jsi skutečně zač! Své tajemství přede mnou neskryješ!

Henry cítil, jak mu hoří tělo a klepali se mu ruce natolik, až mu kniha vypadla z ruky.

,,Co se děje pane Millere? Jste nějaký bledý a zpocený." rozpoznal Henry hlas hraběnky a poté cítil, že má teprve své tělo pod kontrolou. Pohlédl na hraběnku a poté na ostatní, kteří se na něj dívali. Šíleně se mu rozbušilo srdce a udělal několik kroků zpět než upadl na zem.
Všichni se na něho dívali! A měli rudé oči!
Hraběnka, Gilbert, Jackson, Joel, Smith..... všichni je měli rudé.
Rudě planoucí oči, které probodávali Henryho pohledem.
Ústa měli pootevřené a odhalovali své špičaté zuby.
Henry se odstrkoval na zemi nohama dál od nich, pomalu k Henrymu přistupovala hraběnka.
Její pohled byl pro Henryho nesnesitelný.
Chytila Henryho za levé rameno, jejich pohledy se střetly. Jasně rudé oči bez známek jakýchkoliv emocí Henryho vnitřně mučila.
,,Henry Millere! Brzy zemřeš!" řekla hraběnka a zmáčkla Henrymu rameno takovou silou, že zařval bolestí.
,,Chcípneš ty mladý zmrde! Za to, co jsi provedl tomu ubohému děvčeti si nic jiného nezasloužíš!" řekla hraběnka a z úst ji začal vycházet černý oblak směřující
k Henrymu.
Tohle Henry nevydržel. Volnou rukou se po hraběnce ohnal vší silou a pěstí ji zasáhl obličej. Hraběnka s výkřikem Henryho pustila a upadla na zem.
Henry se vyškrábal na nohy a chtěl se dát na útěk. Jenže před ním stála postava Hermana Brockhorsta, který dal Henrymu pěstí do žaludku, poté následovala rána do kolene a poslední, co Henry viděl byla pažba muškety, mířící přímo do jeho obličeje.