Vražda. Sebevražda. Selhání. Část 16.

Anotace: Kavárny

Chvíli ta dvě místa sleduji, než si vytáhnu blok a začnu zapisovat nejdůležitější části jeho výpovědi, a co mě napadalo během výpovědi, postřehy a myšlenky, které se mi honí hlavou. Tady se na to nedá soustředit, uvědomím si a rozhlížím se okolo, abych našel nějakou restauraci, či spíše opět kavárnu. Chci tím říct, jsem sice v pěkném parčíku s alejí, ale je příliš úzký, a příliš sevřený silnicemi, které ovládají stovky aut. Musím se přesunout, a asi po čtvrt hodině bloudění centrem nacházím menší, zapadlejší, ale o to klidnější, ovšem stále vcelku čistou a přítulnou kavárnu. Vypadá to, že se tam slézají, někteří studenti ze zdejší univerzity, aspoň podle jejich učebnic a notebooků, které mají.

Usadím se do jedné kóje v odzvučené kavárně a mám výhled na ulice velkoměstem, se vším jejich životem, starostmi, hektickými přesuny z jednoho bodu do druhého, třetí, a pak do dvacátého, s překotným životem lidí. Někdy si říkám, že s tou prací inspektora seknu a přihlásím se na kurzy filozofie, je to lépe placené a více respektované, i když mnohem méně důležité. Na takových makajících blbcích jako jsem já, stojí bezpečnost říše, ne na užvaněných akademicích.

„Teda takhle jsem naposledy vypadala na sestřiných dvacátinách,“ uslyším vedle sebe a skoro se leknu. Stojí tam mladá servírka, drobná blondýnka s úsměvem na tváři. „Dáte si něco?“

„Jistě, rád. Kávu a…“

„Medovník.“

„Medovník?“

„Zdejší specialita. Nebo mohu doporučit slaninové toasty, či zmrzlinový pohár, ale na ten není venku příliš dobré počasí.“

„Medovník. Ten jsem hodně dlouho neměl. Už skoro nevím, jak chutná,“ vzpomínám.

„A jak budete chtít kávu?“

„Cukr a mléko.“

„Jistě, hned to bude,“ a na místě se otočí a začne odcházet pryč. Přestávám se jí věnovat, a raději se věnuji zlobě, kterou v sobě cítím. Zlobě z té zmatenosti, z těch tisíců otázek, které mě zaplavují jako voda, když se protrhne přehrada. Zloba z té marnosti, z toho, že se možná honím za přeludem. Možná ten psycholog měl pravdu. Možná taky jdou, jen za nějakým bludem psychotické ženy. Možná je to všechno jen souhra nepravděpodobných okolností. Může se to stát, pokud jiné varianty jsou ještě nepravděpodobnější. Na druhou stranu, zemřeli i ti dva asistenti z operace. Skutečně to může být náhoda? Záznamy o kulce jsou neúplné. Něco se tu děje, a já…

„Výborný nápad!“ přeruší můj tok myšlenek mužský hlas. Ozve se přesně v momentě, kdy mi servírka donese kávu a medovník. „To je naprosto skvělý nápad. Medovník je lahodný!“ pochvaluje u baru sedící muž v saku a pestrobarevné, až křiklavě barevné kravatě. Ač to zpočátku není patrné, z toho, jak sedí, když vstane je vcelku vysoký, se strništěm na tváři a podobným úsměvem, jaký má ta servírka. „Helo, napiš to na mě. Tady pán potřebuje rozhodně povzbudit, že?“

„Omlouvám se. Nechci být nezdvořilý…“

„Jistě, chápu. Vtírám se. Jen chci s někým oslavit úspěch, který mám, chci se s někým podělit o radosti života.“

Velice nepříjemný člověk. „Takových dneska není moc,“ odseknu a nakonec se tomu poddám a nechám ho si přisednout.

„Jsem Spiridon Alexiopulos,“ představuje se mi ten muž a podává ruku.

„Georgios Pandemios,“ zalžu, protože se skutečně nechci, jen tak někomu nazdařbůh představovat.

„Copak tu děláte, pan… a sakra, zapomněl jsem si tam věci,“ a rychle odběhne pro svůj čaj a talíře s medovníkem a toasty. Zdá se, že nabídku zdejší servírky vzal velice doslova a objednal si skoro všechny lahůdky, které mají. Tváří se dál usměvavě a dává se do jídla. Já se taky pokouším o úsměv, a ten se přeci jen objeví, když začnu jíst medovník. „Tak co tu děláte, pane Pandemie?“

„Přestěhoval jsem se nedávno na okraj Nové Caesarie,“ což je svým způsobem pravda. „A Vy?“

„Já? Já od včerejška jásám a raduji se.“

„Od včerejška? Proč od včerejška?“

„No přece, kvůli císařovu projevu. Tedy, hlavně, kvůli tomu, když vystoupil kancléř Notaras.“

„Co říkal?“

„Hovořil o provinciích Nového světa a zmiňoval se i o Nové Caesarii. Představil plán renovace, rozšíření a rekonstrukce Nové Caesarie, hlavně jejich chudých jižních předměstí.“

„Jak?“

„Celý Jižní přístav a přilehlé oblasti se zbourají, veškerá zástavba, která tam je, půjde k zemi. Místo nákladních mol budou kupecká, zábavní a barová mola. Místo starých fabrik budou obchoďáky, místo starých domů velký park, bude tam postavena i nová technická univerzita a kliniky pro chudé a nízkopříjmové. A já a moje firma, my získáváme exkluzivní práva na pojištění těch mol. Nikoliv před demolicí a přestavbou, ale až po demolici a přestavbě.“

„Jak se Vám to povedlo?“

„Díky našim moudře zvoleným zástupcům lidu.“

„Platil jste jejich kampaň a oni jsou Vám vděční.“

„Dá se říct. Nejsou volby skvělé. Ještě tak začít volit císaře, to by bylo něco!“ zvolá se smíchem, ale přestane se konečně smát, když vidí, že já tou jeho hláškou nejsem ani trochu pobaven. Přestávám se mu věnovat a raději zase jím medovník a usrkávám kávy. Tenhle typ rozradostněných lidí mi vždycky zkazí náladu.

„Tohle by Vám na Starém světě neprošlo,“ odseknu.

„Jak to myslíte?“

„Nejvyšší soud, kdysi…“

„Ale prosím Vás, koho zajímá, nějaký nejvyšší soud. Co Vy?“

„Co já?“

„Co Váš příběh?“

„Jaký příběh? Tohle je poněkud zvláštní debata.“

„Chci si povídat. No tak, nebuďte studený čumák.“

„Hmm. Jak jsem říkal, přestěhoval jsem se sem a jsem tu teď jako nádeník. Vím, že lidé většinou odcházejí ze západu na východ, ale já jsem jeden z mála, co šel z východu na západ za štěstím. Jestli to byl dobrý nápad, to se teprve uvidí. Zatím tu přežívám, ale snad by se mělo brzy začít dařit,“ lžu a jen doufám, že si nevšiml deníku, který mám u sebe, a který by moc nenahrával mé nádenické identitě. Nevypadá to. Spíše vypadá vcelku sebestředně nadšeně, i když se snaží to nadšení přenést taky na mě. „Takže jste pojišťovák?“

„Nejen. Budu expandovat do realit, když se to s tím Jižním přístavem povede. Dá-li Bohocísař. Možná… jo, to by šlo… co kdybych Vám sehnal práci? Trvalejší zaměstnání jako stavební dělník. Budete mít hodně práce a zakázek při té přestavbě.“

„Konexe?“

„Proč ne? Když jich můžu využít já, můžu je poskytnout i Vám.“

„Člověku, kterého jste poznal před pár minutami?“

„Důvěřovat Vám nemusím. Jako dělník můžete maximálně ukrást nářadí a cement, a ani to ne, tak to taková katastrofa nebude.“

„Popřemýšlím o tom. Možná že…“ odmlčím se. Něco mě napadlo. Hlavou mi projela myšlenka, která se dlouhou schovávala, a vůbec mi dosud nevytanula na mysl.

Kavárna. Jsem v kavárně. Ta schůzka byla v kavárně na náměstí Tigris, uvědomím si. Úplně ignoruji pokračující žvanění toho chlapíka, rychle dojím a dopiji kávu, což ho trochu poleká, podle toho, jak se cukne, a vstávám. Ani se nerozloučím, a jen v rychlosti zaplatím servírce, možná dokonce víc, než jsem měl, div jí při tom nesrazím na zem a střemhlav mizím z kavárny, sotva na sebe hodím bundu. Nebudu čekat na Jasmínu, ta má svých věcí dost k zařizování. Půjdu do té kavárny sám.

Venku rychle vyhledávám spojení, které vede k náměstí. Není to úplně nejblíže, ale není to taková hrůza. Asi šest zastávek tramvají, která mi málem ujede před nosem, ale na poslední chvíli stihnu naskočit a usadit se. Vůbec mě ta možnost předtím nenapadla. Vůbec. Jako kdybych nepřemýšlel. Díky Bohocísaři, že jsem nekonfrontoval Schaffera s tím deníkem. Kdovíjak by to dopadlo.

Nakonec vystupuji na kruhovém náměstí, které předtím navštívila i Riona. Jen já tam vystupuji nejspíše v mnohem lepším rozpoložení mysli, než ona. Ani si nechci představovat, co cítila, jak na tom asi musela být, jaké pocity jí ovládaly. Tedy, pokud i tohle všechno nebyl blud. Prostě mohla navštívit kavárnu sama a všechno si to představit. Uvidím.

Na náměstí se naštěstí nemusím proplétat příliš velkou spletí lidí. I když bývá zalidněné, nyní všichni upírají zrak k obrazovkám, protože touhle dobou probíhají zprávy o sportovních událostech. Fakt netuším, jak se k tomu může upínat tolik lidí, k těmhle šampionátům a soutěžím, ale víc se tím nezabývám. Jsem jen rád, že mám volnou cestu. Běžím přes náměstí, okolo vysokého sloupu se sochou generála Tigrana a přebíhám silnici, kde se zastavil ruch aut. Přitom si stahuji do telefonu fotografie Riony a Adrianopula, div nenarazím do dveří kavárny.

Zavírám za sebou dveře a rychle dojdu k barovému pultu. Nevím, proč se tak ženu. Možná to prostě potřebuji zjistit, ne, protože bych musel, ale protože chci. Chci znát pravdu, a vědět, co se děje. Jestli se neženu za přeludem, ale jestli to dává smysl. A tak vyhlídnu nejbližší servírku, která tam stojí u pultu, a skoro k ní přiskočím.

„Pardon, omlouvám se, ale potřeboval bych něco…“ spustím, ale servírka mi nevěnuje zpočátku žádnou pozornost. Pak se na mě podívá. V jejích očích je šok a řinou se z nich velké slzy. „Jste v pořádku?“ zeptám se a dívka ukáže na televizi.

Až nyní si všimnu, že všechno osazenstvo kavárny je shromážděné u televizoru. Pomalým krokem se vydám blíž, abych se podíval na obrazovku. Probíhají tam zprávy a jsou tam vidět záběry z nějakého vrtulníku. Přelétá nad městem. Nad hořícími a zbořenými troskami města. Jsou to Athény. Byly to Athény. Pireus. Rozlehlý přístav Pireus. Ale už není. Je tam obrovský kráter, který nyní zaplavuje mořská voda, domy a věžáky, sklady a továrny, přístavní mola, to všechno dokonale srovnané se zemí a pod těmi záběry jen jediný nápis. JADERNÝ ÚTOK V ATHÉNÁCH!