Tajemství hory

Pro Emily byla tahle noc doslova noční můrou. Utíkala za doprovodu silné bouře před neznámým, jenž ji pronásledovalo. Za poryvu větru se stromy ohýbali, téměř jako by tančili. Velice silný liják doprovázelo neustálé hřmění a ohromné množství blesků, které osvětlovali černou oblohu.
Tahle bouře byla totiž nebývale silná.
Vyděšená Emily nepřestával za běhu řvát zděšením i brečet zoufalstvím.
Byla ji navíc neuvěřitelná zima. Měla na sobě jen bílé tričko s krátkým rukávem, potřístěné od krve, krátkou sukni a letní tenisky.
Ruce i nohy měla ošlehané od větví keřů a husté vegetace, když jim probíhala.
Neustále klopýtala, díky tmě téměř neviděla před sebe. Pokaždé vykřikla a ohlédla se, když uslyšela praskání větví. Celá se třásla nejen zimou, ale i strachem.
V pravé ruce pomalu drtila svůj mobil, kterým si chtěla zavolat o pomoc.
Měla smůlu, nejbližší civilizace byla skoro pět kilometrů a chytit signál na zdejším místě bylo hodně naivní, Emily to věděla.
Když si dopřávala pár vteřin na vydechnutí, psala textovou zprávu.
Začala propadat zoufalství, když kapacita baterie na mobilu klesla na tři procenta.
Musela přidat v rychlosti, pokud chtěla tuto noc přežít.
Když dopsala další slovo v textovce, všimla si za doprovodu hřmění a osvětlením blesku siluetu schovávající se, shrbené postavy hned naproti ní.
Vyděšeně vykřikla a zase se dala na zoufalý útěk.
Vzala to nejbližším křovím, kdy ji větve ošlehali tvář až do masa.
Šlápla přitom do velké vrstvy bahna tak nešikovně, že tam nechala pravou teniskou.
Nevěnovala tomu pozornost, prostě běžela dál. Nevnímala ani bolest, když bosým chodidlem šlapala na kamínky, větve či trny rostlin.
Adrenalin a boj o život byla silnější, než působená bolest.
Za svitu blesků se občas podívala za sebe, jestli je její pronásledovatel těsně za ní.
Opět se na chvilku Emily zastavila, levou ruku si při dlouhém výdechu položila na hruď.
Snažila se načerpat další síly. Nevěděla jak už dlouho běžela, dva či tři kilometry?
Využila chvilky klidu, aby dopsala textovku a odeslala. I když nebyl signál na zavolání, tak zpráva by měla dle Emily doputovat hned, jakmile se přiblíží k frekvenční pásmu pro mobilní vlny.


Textovku Emily dopsala, snažila se utřít stékající vodu z očí. Když si všimla krve na své levé ruce
a tričku, zachvěla se strachem i hrůzou. Nebyla to ale její krev.
Nýbrž byla jejího přítele, kterého tam nechala napospas osudu.
Ruce Emily se rozklepali na takové obrátky, že nebyla schopná je donutit ke spolupráci.
Ukazováček po tlačítku ¨odeslat zprávu¨ díky vodě na displeji několikrát sjel, než se zadařilo.
To už baterka klesla na jediné procento.
Ten moment Emily zpozorovala rychlý pohyb po její levé straně.
Za svitu blesku uviděla jen černý stín, který ji zmizel z očí okamžitě s odezněním blesku.
Opět se chtěla rozběhnout.
Jenže při prvním rychlejším kroku Emily upadla.
Vykřikla, když padala obličejem směrem k zemi, přímo do bahnité louže, která vznikla mezi stromy.
Emily na zemi těžce vydechovala, docházeli ji síly. Ale nutkání bojovat o život bylo silnější.
Posbírala poslední síly a snažila se odplazit aspoň z louže.
Zakřičela bolestí, když ucítila bolest na svém pravém kotníku.
Cítila, jako by ji něco drželo a nechtělo pustit. Každým cuknutím nohy byla bolest větší a větší, nemohla se pohnout z místa.
S velkým bušením svého srdce se otočila na záda, pomalu připravena čelit tomu nejhoršímu.
Emily začínala přijímat ve své hlavě blížící se konec.
Přesto sebou trhla hrůzou a zděšením, když se nad ní tyčila podivná postava, téměř splývající
s okolím.
Emily v této černočerné tmě viděla jen dva slabě svítící zelené kroužky místo očí.
Když se postava nakláněla k ní, zavřela oči. Potom ucítila jeho horký dech na svém obličeji.
Jediné co si Emily už přála byla co nejrychlejší a nejméně bolestivá smrt….





Abigail si cucáním prstu snažila zmírnit bolest, když se jím nechtěně dotkla rozehřáté pánve.
Než stačila spustit vlnu nadávek, uslyšela ve vedlejším pokoji hlas ranního televizního reportéra, který zrovna informoval o silných bouřkách ve státě Michigan.
Nikdy tam v životě nebyla, ani ji tam nic netáhne.
Jenom její mladší sestra odjela se svým přítelem na víkend do pronajaté chaty.
Když uslyšela, že nejsou informace o zraněných či mrtvých, nevěnovala tomu nadále pozornost.
Z pánve pomocí vařečky sundala lívance na talíře, když vtom do místnosti přišel její manžel Jacob.

,,Co se stalo, žes je nepřipálila?“ nadhodil pobaveně.

,,Ha, ha ha! Pokud budeš takhle pokračovat, tak skončí připlesklé na tvé hlavičce!“

,,Ty mě tak zrušuješ, když se začínáš takhle zlobit!“ řekl Jacob, rukama uchopil ramena Abigail
a políbil ji na krk.

Poté společně usedli ke stolu.
Během snídaně se domluvili, že Abigail Jacob odveze do nemocnice, kde pracuje jako fyzioterapeutka.
Opět jako celý měsíc byla Abigail nevrlá, protože díky Jacobovi mívá zpoždění.
Nesčetněkrát mu to vytýkala. Nakonec to skončí vždy s vtipnou poznámkou, že si jej pošle pro smrt a bude díky tomu nesmrtelná.
Jacob se ji omluvil a slíbil, že tentokrát nachystá večeři jako omluvu.
Před nemocnicí se polibkem v autě rozloučili.
Jacob Abigail chvilku sledoval, když vystoupila. Přitom sahala po vibrujícím mobilu v kabelce.
Stačila ujít pět kroků, když se zarazila na místě.
Jacobovi připomínala jako sochu.
Pokrčil obočí, oddechl si a vylezl z auta zjistit, co se stalo.
Sám se zarazil, když uviděl její bílou tvář.
Ústy dokořán hleděla jen na displej mobilu, nevnímajíc své okolí.

,,Co se stalo miláčku?!“ zeptal se Jacob, když se postavil vedle Abigail.
Ta jen otočila displejem k Jacobovi, aby si přečetl zprávu:


PROSÍM POMOZ MI! CHCE MĚ ZABÍT!