Tajemství hory 2. část

Jacoba dosti zasáhl ranní telefonát pro Abigail, týkající se její pohřešované sestry.
Popravdě Jacob nikdy neměl Emily zrovna v oblibě. Vždy mu připadala při každém společném setkání jako rozmazlený spratek, s nosem proklatě hodně nahoru. Jenže byla to sestra Abigail, kterou Jacob miloval víc než cokoli na světě. Raději se pokoušel s Emily po celou dobu nějak vycházet a tolerovat. Trvalo hodně let, než si zvykl na výstřelky její mladší sestry. Teď ji ovšem ve svém nitru nenáviděl, jelikož situace kolem jejího zmizení ubližovalo jeho milované ženě.
Během rozhovoru zaslechl jen pár slov, které Abigail vedla s některým ze strážníků Woodsbury v podobě nálezu a identifikaci těla.
Abigail po ukončení hovoru se opřela o kuchyňskou linku a začala brečet do svých dlaní.
Jacob svoji milovanou něžně objal a začal utěšovat. Abigail ho silně objala, pod tíhou stresu a silných emocí Jacoba pomalu začala mačkat, co ji jen síly dovolili.

,,Co ti všechno vlastně řekli?“ zeptal se Jacob. Abigail se snažila přestat vzlykat, utřela si slzy, které ji stékali po tváři a pohlédla do Jacobových starostlivých očí.

,,Říkala, že včera v noci našli v lesích mrtvolu. Nedokážou prý s jistotou ji identifikovat a požádali mě, jestli bych nepřijela do Woodsbury.“ odpověděla Abigail, přitom se stále chvěla.

,,Jak nedokážou identifikovat?“ zopakoval Jacob ,,Copak jsi jim neposlala mailem fotky?“

,,Poslala jsem! Policistka se kterou jsem mluvila přes telefon nebyla zrovna nejkonkrétnější. Nechtěla mi ani odpovědět, co se s Emily skutečně stalo.“

Jacob si povzdechl. Bylo mu jako asistentovi právníka jasné, proč policie Abigail trochu mlží.
Usuzuje, že tělo je natolik zohavené a špatném stavu, že tamní šerif usoudil o spolupráci nejbližší osoby možné oběti. Chápal, že taková věc se těžko popisuje přes telefon, obzvlášť detaily.

,,To bude dobrý zlato.“ snažil se ji uklidnit, přitom Abigail začal hladit po vlasech.

,,Bude dobrý?!“ vyhrkla ze sebe rozzlobeným hlasem a odstrčila od sebe Jacoba.

,,Bude dobrý?!?!“ zopakovala ještě jednou s hodně podrážděným tónem i výrazem ve tváři. Její tvář se začala vzteky červenat. Jacob zprvu nechápal, co to do Abigail tak vjelo.
Pak si uvědomil, že zvolil hodně špatná slova.

,,Takhle jsem to nemyslel!“ snažil se Jacob napravit tuhle chybu.

,,Ona je mrtvá!“ vykřikla téměř hystericky Abigail po Jacobovi a chytila se za hlavu.

,,Hej! Hej!“ začal Jacob a přistoupil natěsno k Abigail, položil ji ruku na rameno a klidným hlasem dodal ,,Uklidni se miláčku! Je velká pravděpodobnost, že našli někoho jiného. Nevědí, jestli to je Emily. Může to být nakonec úplně někdo jiný! Proto tě žádají, abychom tam přijeli a pomohli jim
s identifikací.“

,,Přijeli?“ zopakovala Abigail, když se trochu uklidnila.

,,Samozřejmě lásko! Jen vzdušnou čárou to bude určitě přes tisíc mil, přece nepojedeš sama! Navíc samotnou jet na takové místo tě určitě nenechám!“

Abigail se k Jacobovi přitiskla a silně jej objala. Byla nehorázně šťastná za takovou podporu. Vlastně Abigail podporoval naprosto ve vším.

,,Děkuji“ řekla tichým hlasem Jacobovi do ucha a políbila ho na tvář.






Ještě toho dopoledne Jacob s Abigail pátrali na internetu po nejlepším řešení, jak se dostat z Atlanty ve státě Georgii, kde bydleli na sever do Michiganu. Jako nejlepší, nejednoduší a nejrychlejší řešení padlo na letadlo do Detroitu a poté pronajatým autem dojet na místo.
O čtyři hodiny později už seděli v letadle mířící do Dedroitu.
V tomhle upadajícím průmyslovém městě je přivítalo sychravé počasí s mírným deštěm.
Pro Abigail bylo tohle město dosti odpudivé na první pohled. Přece jen tohle město mělo jedno
z největších počtu lidí v nezaměstnanosti. Prázdné a uzavřené haly, továrny a celé chátrající bytové komplexy byli toho důkazem.
Po dvou hodinovém hledání půjčovny se dvojici podařilo sehnat auto z devadesátých let minulého století. Jednalo se o Lincolna Continental béžové barvy v dobrém stavu.
Ještě než vyrazili na více jak tří set kilometrovou jízdu do Woodsbury , navštívili ještě obchod s oblečením, kde nakoupil ideální outdoorový oděv do málo hostinných podmínek, jenž je na severu čekali. Hodně je totiž překvapilo zdejší chladné počasí. Rozhodně nepočítali v půlce roku s něčím takovým. A dle místních to bude prý na severu ještě horší.

Cesta k jejich cíli probíhala zatím bez komplikací. Téměř skoro celou cestu jeli po západním břehu nádherného jezera Huron, jenž dělilo USA od Kanady. Během jízdy proběhla jen jedna zastávka u motorestu, kde si dopřáli teplé jídlo. O více jak tři hodiny později dvojice míjela autem velkou značku: Woodsbury 3 míle.
Bylo kolem šesté večer, když začal nastupovat soumrak.
To už autem vyjeli poslední kopec, ze kterého viděli jejich cílové městečko v rozlehlém, převážně zalesněném údolí pod sebou.
Bylo natažené hlavně podél hlavní cesty, která mířila dále na sever. Na první dojem působila jako každá druhé městečko ve státech, prostě ničím výjimečné.
Ve zdejším motelu, jenž se nacházel prakticky uprostřed městečka je přivítala poněkud nepříjemná žena ve středních letech. Podle Abigail byla ta ženská horší jak osina v zadku.
Její chování se rázem změnilo, když uviděla jejich jména v knize rezervací.
S omluvou jim dala klíče od pokoje, přitom jim popisovala, který to je pokoj v prvním patře.

Hodně unavená Abigail sedla s chmury na postel, hledíc mlčky na podlahu.
Mezitím Jacob přitáhl kufry s oblečením, poté se posadil vedle ní.
Po chvilce ji rukou objal kolem ramen.

,,Skočím ještě na policejní stanici, zeptám se v kolik hodin máme zítra přijít.“ informoval Abigail.
Ta jen souhlasně přikývla. Její unavená mysl se už soustředila na zítřejší den.
Den, na který se rozhodně netěšila. Netušila jak se zachová, když možná zítra uvidí mrtvolu Emily.
V nemocnici jich samozřejmě vídala hodně jiných, ale tohle bylo přece jen osobní.
Vzpomněla si na jejich společné mládí, kdy spolu vytvářeli nerozlučnou dvojici. Těch šíleností a průšvihů ve škole i doma. Na chvilku se Abigail usmála, při vzpomínkách na společné chvíle s Emily. Potom ještě, než upadla únavou do postele zapřemýšlela, co potom řekne svým rodičům, kteří doposud o ničem neví….



Následujícího dne v osm ráno probudil Jacob Abigail do slunečného dne.
Oproti včerejšímu počasí to bylo jako z pohádky.

,,Máme být u šerifa něco po deváté hodině.“ oznámil Jacob, když společně sestupovali po schodišti dolů. Opustili motel a zamířili ke zdejší restauraci.
Místní obyvatelstvo téměř pokaždé pozastavili veškerou svoji činnost a dvojici si prohlíželi.
Abigail viděla nesčetněkrát, když si na něj ukazovali a vedli mezi sebou téměř horké debaty.
Bylo to pro Abigail celkem nepříjemné, připadala si jako by spáchala nějaký zločin.
Jacob si toho všiml.
,,Zůstaň klidná a nevšímej si toho. Jsme na venkově, tohle je tady téměř normální chování.“ snažil se uklidnit Abigail. Moc to ovšem nepomohlo.
Během vstupu do jediného restauračního podniku ve městě tp nebylo o moc lepší.
Při spatření cizí dvojice ve dveřích nahodili obyvatelé pomalu nepřátelské pohledy.
Abigail by pomalu přísahala, že kdyby mohli ty pohledy křičet, tak by to bylo ve stylu: Nejste tady vítáni! Vypadněte! Pokud odtud nevypadnete, tak budete mít broky ve své prdeli!
Naštěstí po chvilce od nich odvrátili pozornost a věnovali se svému jídlu.
Netrvalo dlouho, když k nim přistoupila mladá číšnice ve žlutém tričku.

,,Ahoj! Jmenuji se Amy a jsem vám plně k službám! Co byste si přáli?“ zeptala se, neustále v ústech přitom převalovala žvýkačku. Bylo to až téměř nesnesitelný zvuk.

,,Ehm… nemáte nějaký zeleninový salát?“ zareagovala jako první Abigail ,,A nějakou neperlivou vodu?“ dodala ještě.

Číšnice při prosbě Abigail protáčela panenky. Abigail měla téměř dojem, že ji svoji prosbou spíš obtěžuje.

,,No… něco s tím provedeme!“ odpověděla náhle Amy a mrkla na Abigail, poté svoji pozornost obrátila na Jacoba ,,Co ty chlapáku?!“

Jacob byl tímhle poněkud zaskočen ,,Ehm.. asi steak! Středně propečený a hranolky.“ odpověděl hned na první věc, co jej napadla.


,,Jasně! Za chvilku to bude!“ usmála se na Jacoba a flirtovně povytáhla obočí a mrkla okem. Jacob byl z této situace celkem v rozpacích. Na Abigail se podíval poněkud vytřeštěnýma očima a slabým úsměvem. Abigail všechno pobírala ledovým klidem, celkem ji pobavilo Jacobova vidět v rozpacích.

,,Říkal jsi venkov že?“ řekla potichu s pobaveným tónem v hlase.

Jacob se jen usmál ,,Jo. Něco takového jsem řekl.“



Po jídle, jenž by člověk ohodnotil jako průměr, zamířila dvojice na policejní stanici.
První strážci zákona, kteří stáli u vchodových dveří přísně sledovali přicházející dvojici.
Vůbec nereagovali ani na Jacobův pozdrav ,,Dobrý den.“
První místnost hned za dveřmi byla prázdná čekárna. Naproti vchodu byla recepce, za nimiž seděla
mladá zrzavá policistka, která si zrovna četla nějaké své zápisky.
Abigail s Jacobem se na sebe podívali, poté zamířili blíž k policistce.

,,Ehm, promiňte!“ začala Abigail, když stála hned naproti strážníkovi ,,Můžeme prosím mluvit se šerifem Masonem Hardym? Měla bych s ním mít domluvenou schůzku, jsem Abigail Swannová.“

Policistka odvrátila od zápisníku zrak, podívala se přímo na Abigail a poté si posunula své brýle blíž k očím. Pak vystartovala ze židle na nohy, když si uvědomila koho má před sebou. Okamžitě natáhla svoji pravou ruku na potřesení ,,Ach, omlouvám se za nezdvořilost! Jmenuji se Jane Sattlerová, mluvili jsme spolu včera ráno. Nečekali jsme vás tak brzy. Přijela jste sem neskutečně rychle!“

Abigail si policistkou potřásla rukou ,,Ano, ano. Vyrazili jsme ještě včera dopoledne. Tohle je můj manžel Jacob.“ představila svého muže.

,,Vítejte ve Woodsbury!“ pronesla s nuceným úsměvem Sattlerová a potřásla si na pozdrav i Jacobem.

,,Děkujeme! Je to tady celkem malebné místo.“ chválil svým způsobem z povinnosti Jacob.

,,Jsme rádi, že se vám u nás líbí! Můžete jít prosím za mnou?“ pobídla policistka, obešla přitom recepční stůl a otevřela dveře na pravé straně čekárny. Abigail váhavě přikývla a Jacobem v patách následovali strážníka Sattlerovou. Procházeli kanceláří, kde na svých místech sedělo dalších pět policistů. Poněkud nelibě sledovali procházející trojici.

,,Kolik má vlastně Woodsbury obyvatel?“ vyzvídal Jacob.

,,Přesně pět set patnáct.“ odpověděla Sattlerová.

,,Je vás tady celkem dost strážníků, na tak malé městečko.“

,,Nás tady celkem jedenáct, včetně mne. Ale jinak máte pravdu, je nás tady dost. Jenže půlku svých kolegů zanedlouho více jak půl roku neuvidím. Začnou totiž letní festivaly nejen u nás, ale i okolních městech. Díky našemu vyššímu počtu totiž jezdíme vypomáhat i okolním stanicím. Nejen jako výpomocná hlídka, ale i k řešení dopravních nehod, krádeží a mnohým dalším nepříjemnostem.“ vysvětlila Sattlerová.

Poté se zastavili před kanceláří šerifa. Sattlerová zaklepala a vstoupila sama do kanceláře.
Během pár vteřin ji opustila, nechala dveře za sebou otevřené ,,Můžete jít.“ potvrdila manželské dvojici. Abigail strážníci poděkovala a vešla jako první.
První co Abigail přivítalo bych pach potu. Potom teprve pohled na starého, hodně přes sto kilo vážícího muže s prořídlými šedivými vlasy, jenž měl na stole zapnutý malý ventilátor, který směřoval proudící vzduch přím na něj.
Když spatřil mladý manželský pár, nuceně se usmál. Během snahy zdvihnout svůj zadek židle nepříjemně vrzala. Zlehka se naklonil kupředu a potřásl si na pozdrav napřed s Jacobem, poté
s Abigail.

,,Zdravím vás! Jsem zdejší vedoucí šerif Mason Hardy. Prosím, posaďte se!“ pobídl dvojici a vrátil své pozadí na trpící židli.

,,Bohužel raději bych vás přivítal ve Woodsbury za lepších podmínek, než za jakých jste byli nuceni přijet.“ pronesl šerif, poté se napil ze sklenice vody .
,,Ještě než půjdeme za našim patologem bych se chtěl zeptat na pár věcí.“ pokračoval a podíval se na Abigail. Ta působila každou minutou méně a méně duchem přítomna. Začínalo ji být dosti mizerně, hlavou ji létali jen černé myšlenky, i Jacob si jejího přicházejícího stavu všiml.
,,Samozřejmě, ptejte se na cokoli.“ odpověděl pohotově Jacob.

,,Děkuji. Můžete mi prosím říct, čím se vaše sestra živila? Co tady vlastně pohledávala?“

,,Emily vlastně střídala hodně zaměstnání. Jestli někde vydržela půl roku, tak to byl úspěch.“ odpověděl Jacob, začal se drbat na krku ,,Poslední její zaměstnání, o kterém vím bylo tak před rokem zpátky. Byla jako krupiér v kasinu v Las Vegas.“

,,A potom?“

,,To netuším. Většinou si telefonovala se svoji sestrou.“ odpověděl Jacob a hodil pohled na Abigail, která procitla zpátky do reality.
,,Telefonovali jsme si tak jednou týdně. Nikdy se mi nezmínila, že by měla nějakou další práci.“ pokračovala Abigail za Jacoba ,,Ona měla vždycky takovou dobrodružnou povahu. Ráda zkoušela nové věci a moc milovala cestování po státech.“ ještě doplnila.

Šerif Hardy souhlasně přikyvoval ,,A ten její přítel? Kde se poznali a co byl zač?“ zeptal se.

,,Brian? Poznali se právě v Las Vegas. Povahovou byl jako moje sestra Emily. Také miloval dobrodružství a cestování. Hodně často mi říkala, že mají společně do budoucna velké plány.
Neuvěřitelně se k sobě hodili.“ odpověděla Abigail.

,,Zapomněla jsi dodat, že byl ulítlý na různé konspirační teorie.“ přidal se Jacob. Abigail zpražila svého manžela nemilým pohledem. Věděla, že Emily i Briana neměl moc v lásce. Byli povahově úplně jiní, než Jacob. A tenhle rozdíl ho neskutečně vytáčel.

,,A Brian? Našli jste ho?“ zeptala se náhle Abigail šerifa.

Šerif nesouhlasně zavrtěl hlavou ,,Bohužel. Prozatím jsme nenašli jakoukoli stopu po něm. Vlastně jsme nenašli ani jedinou věc, kterou někdo z nich vlastnil. Vypadá to, jako by se vše vypařilo z povrchu země.“ odpověděl.

,,Můžete mi říct paní Swannová, jak moc dobře jste toho Briana znala? Jaký byl povahově?“

Abigail přikrčila rameny, chvíli přemýšlela nad odpovědí.

,,Byl vždycky milý, přátelský a usměvavý. Nikdy jsem neviděla, že by jednal nějak agresivně. Ani Emily si nikdy nestěžovala.“

,,Někteří lidé dokážou svůj skutečný charakter dokonale skrývat před svým okolí. A vaše sestra jako pravděpodobná oběť mohla v jeho přítomnosti trpět stockholmským syndromem.“ vysvětloval šerif důvod své otázky.

,,Kam tímhle míříte?“ nechápala ho Abigail. V tom ji chytil Jacob za ruce, pohlédli si vzájemně do očí.

,,Šerif Hardy chce naznačit, že nejpravděpodobněji pracuje s verzí, že ji Brian ubližoval. Přitom Emily mohla jako zamilovaná vidět vše úplně jinak. Brala to jako samozřejmost, než do doby, kdy přešlo až….“ zarazil se Jacob, když odpovídal za šerifa. Šerif Hardy jen souhlasně přikývl.

Trošku rozhozená Abigail se dívala střídavě na šerifa a svého muže ,,Tomu nevěřím!“ pronesla.

,,Brian by tohle nikdy neudělal! Emily si nikdy za celou dobu ve svém životě nezačala s nějakým parchantem!“

,,Jen klid miláčku!“ zarazil ji Jacob ,,Nikdo neříká, že to byl on. Jen se pracuje s takovou možnou alternativou.“

,,Pochopte paní Swannová“ přidal se na Jacobovu stranu šerif ,,Že Brian je prozatím hlavním podezřelým. Nikdo mu zatím pouta nenasazuje a ani neodsuzuje.“

Abigal se trochu uklidnila, utřela si slzu z pod levého oka ,,Kdy se můžu jít podívat na Emily?“ zeptala se.

Šerif chvilku váhal s odpovědí. Nakonec zalovil do šuplíku svého stolu, odkud vytáhl velkou žlutou obálku. Vytáhl z ní jednu z mnoha fotografií ,,Než půjdeme, měla byste se připravit na nejhorší.“ pronesl vážně šerif. Chvilku ani váhal, jestli má předat fotku na ukázku toho, co na ně bude čekat v márnici. Nakonec ji prvně podal Jacobovi, který při pohledu na její obsah zbledl a ztuhl.
Abigail jeho reakci plně vnímala. Byla celkově z rozhovoru se šerifem celá napjatá a hodně podrážděná. Hodně ji rozčílilo, kdy svým způsobem nazvali její mladší sestřičku naivním, zamilovaným bláznem.
Když se natahovala po fotografii, Jacob raději cuknul rukou dál od Abigail. Bylo na něm vidět, že Abigail nechce fotku ukázat. Nakonec při třetím pokusu Abigail to Jacob vzdal, nechal si fotku vytrhnout z ruky a obrátil raději svůj zrak ke zdi.

,,Je mi to líto.“ pronesl šerif, když koukla Abigail na fotku.
S ústy dokořán hleděla dobrých pět vteřin na výjev z fotografie, než ji upustila na zem. Vystřelila rychlostí dravé kočky za židle a přešla s pláčem k oknu. Jacob sklopil zrak k zemi, hledající nějaká utěšující slova, jenž bohužel nedokázal najít. Šerif Hardy jen tiše seděl, hledíc na Abigail a čekal, co bude následovat. Mladá žena se mezitím snažila srovnat s tím co viděla.
Chtěla to skutečně vidět i v reálu? Zvládne to po psychické stránce? Stále tady žila nepatrná naděje, že to nemusí být Emily. Tahle myšlenka vehnala Abigail jistou naději.
Nakonec se otočila čelem k šerifovi a jasně rozhodnutým tónem pronesla ,,Můžeme se jít podívat do márnice?“