Tajemství hory 4. část

Abigail s Jacobem ještě několik minut rozdýchávali chování šerifa Hardyho. Nechápali takový náhlý postoj. Když s ním mluvili na stanici, přišel jim jako rozumný a zkušený muž zákona.
A náhle, jakoby lusknutím prstu se změnil v úplně někoho jiného.
I samotní bratři Healyové jim dávali za pravdu.
Po vzpamatování ze šoku manželé poděkovali a rozloučili se s Robertem i Benem.
Prozatím to byli jediní, trochu normální lidé, se kterými zde mluvili.
I když byli svým způsobem švihlí.
Zjistili si od Roberta ještě jméno zdejšího starosty, Jonathan Cooper, kterého hodlali okamžitě navštívit.
Cestou k radnici samozřejmě strhávali veškerou pozornost místní komunity.
Jacob to nijak nevnímal, ale Abigail ano.
Měla pořád pocit, že jsou v hodně nepřátelském prostředí.
Jacob ji pořád říkal, že tohle je na takových prdelích světa úplně normální.
Jenže Abigail byla opačného názoru. Pokaždé, když viděla ty obličeje většině místních lidí…. byli plné nesnášenlivosti a téměř hmatatelné zloby. Začala pomalu věřit i tomu, že jim budou schopni ublížit hned při první příležitosti, která by jim to umožnila. Naskakovala ji husí kůže, když si začala uvědomovat takové riziko. A nebo ne? Nezačínala spíš být paranoidní?

Manželé byli už na protější straně ulice od radnice.
Pro jejich štěstí byl místní starosta zrovna před budovou, kde hořečnatě diskutoval s jednou rodinkou. Abigail i Jacobem se rozhodli počkat na protější straně, nechtěli je vyrušovat a přemýšleli nad některými otázky, kterými chtěli Coopera zasypat.

Cooper měl hodně vyhublou postavu. Asi metr devadesát vysoký muž, něco přes padesát let s šedivými prořídlými vlasy. Měl na sobě odpudivý světle hnědý oblek, pod sakem prosvítala bílá košile. Abigail s Jacobem už slyšeli od Bena Healyho, jak Woodsbury za posledních osm let hodně vyzdvihl. Nejen svoji pečlivostí, údržbou či různými zábavy i programy, ale hlavně finančně.
Jacobovi tohle přišlo hodně podivné, přece tady nebyl žádný průmysl či zemědělství. Tak jak může tohle místo tak vzkvétat? Bylo to místo přece pomalu na konci světa.

Cooper si čekající dvojice všiml, občas je pohledem zkontroloval. Chvilku mu trvalo, než mu došlo, že slušně čekají, než si dohovoří se zdejšími.

„Omluvte mne, asi tady na mne někdo čeká. Uvidíme se později!“ ukončil rozhovor s rodinkou.
S mužem a ženou si potřásl rukou, jejich děti pohladil po hlavách.
Potom s typicky nacvičeným falešným úsměvem zamířil k Jacobovi a Abigail.

„Dobré ráno vám přeji!“ řekl hodně přátelským tónem „Vy musíte být Abigail.“ potřásl si na pozdrav rukou Abigail, poté se podíval na Jacoba ,,A vy Jacob.“ potřásl si i Jacobem.

„Je mi to hluboce líto, co se stalo před chvílí v márnici.“

„Vy už to víte?“ podivil se Jacob.

„Ano, řekl mi to šerifův zástupce, pan Aldridge“ odpověděl Cooper se smutnějším tónem v hlase „Muselo to být hodně nepříjemná chvíle pro vaši milovanou ženu.“

Nepříjemná je hodně slabý slovo, řekl si Jacob v duchu.

„Vaše sestra vypadala jako slušný člověk, určitě si nezasloužila takový odporný osud.“

„Počkat, vy jste ji znal?“ vyhrkla ze sebe Abigail s takovou vervou a energií, že to Jacoba překvapilo.

„Ehm, samozřejmě! Vlastním totiž jednu chatu, tamhle hluboko v lese pod horou.“ odpověděl starosta a dvojici ukázal směrem na kopce pokryté lesem. Za vršky zalesněných kopců se tyčila mohutná hora, která začala pomalu mizet v mlze.

„Přes sezonu ji nechávám pronajímat turistům, kteří si sem přijíždí odpočinout od civilizace.“

Abigail s Jacobem se na sebe podívali s ústy dokořán. Konečně se něco dozvídají!

„Byl s Emily tady ještě někdo?“ neváhala Abigail s další otázkou.

„Pokud si dobře vzpomínám, tak ano. Takový urostlý mladík, měl špinavý blond vlasy.“

„Brian!“ řekla hlasitě Abigail.

„Ano. Myslím, že takhle se jmenoval.“ souhlasil Cooper „Osobně jsem s ním nepřišel moc do kontaktu. Popravdě viděl jsem ho jen chvíli. Dlouho totiž tady ve Woodsbury nezůstali.“ doplnil starosta a odkašlal si.

„A kdy jste je viděl naposledy?“ zeptal se Jacob.

„Když jsem jim předal klíče od chaty. To bylo naposled, kdy jsem je viděl. Bude to dobrých dvanáct dní zpět.“ informoval Cooper dvojici.

Abigail s Jacobem na sebe nechápavě podívali.

„Nezmínila se, že jsou tady tak dlouho.“ informovala Abigail Jacoba.

Jacob souhlasně přikývl hlavou „Asi se nezmiňovala, co mají tady v plánu?“

„Bohužel netuším. Vlastně mě to ani nezajímalo. Považoval jsem je za obyčejné turisty, kteří si chtěli užít trochu zdejší přírody.“ odmlčel se na chvíli Cooper, pak pokračoval „Je mi neskonale líto, co se stalo.“

„Pan Aldridge vám to neřekl?“ zaskočil starosty Jacob.

„Co mi měl říct?“

„Mrtvé tělo, které leží v márnici není naše Emily, ale někdo úplně jiný?“

Starosta Cooper teď působil dosti zaskočeně „O tomhle se vůbec nezmínil!“

Jacob se otočil k Abigail „Zajímavé! O incidentu s šerifem Hardym se zmíní, ale o tomhle mnohem důležitějším faktu už ne.“

Abigail ten moment spadl kámen ze srdce. Hodně ji to vnitřně dojalo i zahřálo, jak přesvědčivě její muž podal starostovi oznámení o tom, že tělo tam v márnici není Emily. Neuvěřitelně ji zaplnila pozitivní energie, kterou tak nutně potřebovala. A co ještě víc, Jacob ji bezmezně věřil. Cítila, že má ve svém životním partnerovi skutečnou oporu.

„Jste si tím skutečně jisti?“ zeptal se pro jistotu starosta.

„Ano jsme. Proto došlo ke konfliktu se šerifem Hardym. Snažil se nám namluvit, že je to tělo Emily.“

Starosta Cooper naslouchal slovům Jacoba hodně pozorně. Vypadalo to, že ho to neskutečně zajímá.

„Nebojte se“ řekl hodně odhodlaně Cooper „S šerifem Hardym si promluvím o celé této situaci.“

Abigail měla co dělat, aby udržela své stupňující emoce na uzdě. Nejraději by tomu chlapíkovi dala pusu.

„Můžu pro vás ještě něco udělat?“

„Mno.“ přemýšlel Jacob „Říkal jste, že mířili do chaty. Můžete nám půjčit klíče? Asi bychom si chtěli tam zajet a trošku porozhlédnout.“

„Proč?“ odvětil náhle Cooper „Policie to tam už prohledala, nic tam nenašli. Žádné stopy, nic nebylo poškozené. Jakoby tam nikdy nebyli.“

„Ano, tohle jsme už slyšeli.“ souhlasil Jacob „Ale prosím i přesto o ty klíče. Chceme se tam přesto aspoň podívat. Zaplatíme vám.“

Cooper nesouhlasně zavrtěl hlavou „Za tohle peníze rozhodně chtít nebudu. Klíče vám klidně zapůjčím, ale máme tu malý problém.“

„Jaký?“

„Jedny klíče měla, nebo má vaše sestra. Druhé má správce chaty, který je momentálně na rybách někde na severu. Měl by se vrátit tak za dva nebo tři dny.“

„Jiná možnost asi není, že?“ zeptala se Abigail s notnou dávkou naděje, že jim Cooper vyhoví.

„Promiňte, ale budete si muset počkat. Sice by šli vyrazit dveře, ale ničit si svůj majetek nehodlám.
Jsem přesvědčený, že nenajdete kromě prázdné chaty nic, co by vás navedlo na nějakou stopu, kterou evidentně hledáte. Zároveň vám hodně přeji, abyste byli úspěšní a nalezli ji.“ řekl Cooper hodně přesvědčivě. Poté pohlédl na hodinky.

„Omlouvám se, ale budu vás muset opustit! Musím ještě jet do sousedního města, kde máme menší poradu! Jestli budete něco potřebovat, zastavte se zítra za mnou do kanceláře.
A jak jsem řekl, klíče budu mít pro vás nejdříve za tři dny.“ informoval je Cooper a zamířil
k odchodu.

„A co pan Hardy?“ zavolal za odcházejícím starostou Jacob.

„Nebojte se, určitě si s ním ještě promluvím!“



Jacob ucítil v hloubi duše určitou satisfakci ohledně šerifa. S úsměvem se otočil k Abigail, která mu skočila do náruče s pocitem naděje na dobrý konec. Jacoba to naplnilo novou energií. Chvíli prostě stáli a objímali se bez jediného slova. Poté se chytili za ruce a pomalým krokem zamířili do malého parku, který se nacházel hned za radnicí. Když se zastavili před jednou lavičkou, společně se podívali směrem ke zmíněné hoře, která pomalu mizela v husté mlze.

„Ach Emily! Co jste tam šli dělat?“ položila si otázku Abigail.

„Co jsi to říkala?“ zeptal se Jacob. Abigail byla trochu zaskočena, že řekla svoji myšlenku nahlas.

„Říkala jsem si jenom, co tam šli dělat. Nedokážu pochopit, co tady měli v úmyslu. Okolní příroda tady sice vypadá nádherně, ale…“ odmlčela se.

„Ale?“

„Není tady nic zajímavého, co by Emily mohlo zaujmout. Přece ji znám, tohle není její styl.“

„Možná přijeli na tohle místo kvůli Brianovi?“ nadhodil Jacob.

Abigail nesouhlasně zavrtěla hlavou „Můžeš si myslet o mé sestře cokoli, ale rozhodně není typ, kterou se dá jednoduše manipulovat.“

Poté si sedla na lavičku.
Jacob si přisedl vedle ní a položil svoji ruku na její nohu „Máš pravdu, rozhodně ji znáš líp.“
poté se odmlčel a poprvé si začal vychutnávat pohled na zdejší přírodu. Hlavou mu probleskla myšlenka, kdo vlastně tedy leží v márnici, když ne Emily? Má to s ní nějakou spojitost , nebo to je čirá náhoda, že se našlo?

„Co budeme dělat dál Jacobe?“ zeptala se Abigail, čímž vytrhla Jacoba z jeho myšlenek.

„Jak to myslíš?“

„No, co když starosta Cooper má pravdu a pojedeme na chatu zbytečně? Co potom? Mě nic dalšího nenapadá.“ řekla smutně Abigail, zahleděla se do země „Nevím proč, ale přijde mi, že nám stále něco uniká a přitom to máme před očima.“

„Máš takový pocit?“

„Ano. Popravdě se bojím toho, že sami nezjistíme, co se skutečně stalo s Emily a kde ji máme hledat.“

Jacob se nad jejími slovy hodně zamyslel.

„Vnuklas mi Abi nápad!“

„Nepovídej! A prozradíš mi ho?“

Jacob vstal, držel přitom Abigail za ruku „Tady ne! Skočíme do motelu, kde ti řeknu, co mne napadlo!“