Tajemství hory 5. část

Abigail seděla s jistou nervozitou na rohu postele v jejich pronajatém pokoji.
Ruce měla spojené do sebe a pohyby palců dělala kruhy, což ji pomáhalo se uvolnit. Sledovala očkem svého muže, jak obvolával veškeré své kontakty, kteří by mu mohli pomoci.
Pomoci najít soukromého detektiva, který by žil někde poblíž a byl by ochotný jim pomoci.
Dle Jacobova myšlení totiž potřebují člověka, který má zkušenosti v takových situací. Určitě jim pomůže s odhalením něčeho skrytého, čeho si ani jeden nevšiml. Zdejší zkušenosti s obyvateli Woodsbury byli převážně negativní.
Když se pokusili s někým navázat kontakt, byli okamžitě odbyti. Našlo se sice pár osob, jenž byli k nim vstřícní, ale zase nic nevěděli o Emily či Brianovi.

„Zadařilo se Abi!“ prohlásil hrdě Jacob, když zavěsil hovor „Pan Grant, který spolupracuje se mnou a mým advokátem mi slíbil, že mi domluví schůzku s některým agentem.“

Abigail se usmála „Kdy ti zavolá zpátky“?

„Bude mi posílat smsku s GPS souřadnicemi a časem, kdy ke schůzce dojde. Měl bych dostat zprávu během několik málo minut.“

Tahle informace udělala Abigail neskutečnou radost, konečně trocha štěstí se na dvojici usmálo. Netrvalo to skutečně dlouho, když Jacobovi zapípal mobil. S jistou dávkou nadšení se chopil svého mobilu a zajel do položek zpráv.

„Zítra v poledne, přesně ve dvanáct hodin, v jedné restauraci v Detroitu. Poznávací znamení: Dvě červené růže.“

Tahle radostná novinka přiměla dvojici se obejmout. Poté se shodli, že půjdou na procházku a pak na večeři do restaurace.

Jacob opět nabádal Abigail, aby chování zdejších lidí úplně ignorovala a nedívala se na ně.
Jenže si nemohla pomoci, občas ty pohledy byli tak nepříjemné a zlé, že nešlo je dostat
z hlavy. Jacob tentokrát v restauraci přežil všechny flirtovací metody zdejší číšnice Amy bez rozpaků. Což Abigail různé pomrkávání, narážky a úsměvy hodně bavilo. Teprve teď se cítila celkem v klidu a uvolněně. Po večeři se vydali ještě jednou na procházku, poté zapluli do svého pokoje.

„Jacobe?“ začala Abigail, když se chystali ke spánku.

„Copak se děje Abi?“

„Chtěla bych ti ještě jednou poděkovat, že jsi nakonec jel se mnou. Nevím jak bych si počínala, kdybych tady byla sama.“ řekla smutně Abigail.

Jacob se nad vyřčenými slovy pousmál „Nemusíš mi děkovat! Kdyby byla situace opačná, tak bys udělala pro mne to samé. Vím to, protože ty jsi má...“

„A ty jsi můj.“ dokončila Abigail s vášní v hlase. Jacob ji silně obejmul „Znáš přece ta slova, která se říká na všech svatbách ne? Zazněla i během naší.“

Abigail nemusela dlouho pátrat v paměti, naprosto věděla, které Jacob myslí.

„V dobrém i zlém?“ odpověděla bez váhání. Jacob se trochu odtáhl od Abigail, podívali si vzájemně do očí.

„Ano miláčku! V dobrém i zlém, budu s tebou až do konce našich společných dnů. Budu tě chránit, budu tě podporovat a budu vždycky i nablízku v nejtěžších chvílích! A tohle jsou právě ty zlé chvíle, které nás zkouší.“

Nad jeho slovy Abigail uronila slzu štěstí a vášnivě ho políbila. Jacob svoji ženu přitiskl a začali se zuřivě líbat. Pomalu se přitom začali přibližovat ke kraji postele, do které ve společné náruči začali pomalu ulehat.



Následující ráno bylo těžké po tak vášnivé noci vylézt z postele. Natož ještě vyrazit na takovou štreku. Po hodinovém přemlouvání vytáhnout svá těla z pod peřiny se podařilo celkem rychle obléct, už měli totiž oproti původnímu plánu celkem zpoždění.
Museli ještě před odjezdem navštívit majitelku motelu, a domluvit si prodloužení pronájmu.
Ze začátku to nesla celkem nelibě, ale když ji Jacob zamával bankovkami navíc, tak vyměkla. Cestou se opět zastavili na rychlou snídani do jediného motorestu, který byl mezi Woodsbury a Detroitem.
V Detroitu se jim podařilo zaparkovat hned u restaurace. Ještě po chvilce pátraní narazili na pouličního prodejce květin, od kterého koupili ony domluvené růže.
Nakonec zasedli k rezervovanému stolu v 11:30.
Byli nesmírně rádi, že jim i přes zpoždění podařilo dojet včas.
Využili proto ještě tu chvíli o samotě k prodiskutování, co vlastně řeknou detektivovi.
Nakonec se rozhodli, že prostě řeknou vše potřebné, aby jej přesvědčili ke spolupráci.


Něco po dvanácté hodině vešli do již zaplněné restaurace další dvě osoby.
Abigail i Jacob jim zprvu nevěnovali žádnou pozornost. Očekávali totiž jen jednu osobu.
Růže, které měli položené Abigail s Jacobem na stole byl pro nově příchozí jasný signál.

„Pan Jacob Swann a Abigail Swannová?“ zeptal se muž, který si stoupl se svou partnerkou naproti nim.

„Ano?“ odpověděl trochu zaskočeně Jacob.

„Jmenuji se Matthew Jackson“ představil se muž, kterému muselo být kolem čtyřiceti let. Měl vcelku vypracovanou postavu, černé vlasy střižené na ježka „A moje parťačka Vanessa Danielsová.“ představil o dvě hlavy nižší brunetku atletické postavy s notně vážnou tváří.

„Jistý pan Grant nás kontaktoval ohledně ztráty vašeho rodinného člena.“ dodal Jackson.

Abigail s Jasonem byli poněkud zaskočeni, nečekali hned dva detektivy.

„Ehm… ano, ano!“ vykoktal se Jacob, vstal ze židle. Abigail také vstala ze židle, vzájemně se pozdravili a usedli ke stolu. Objednali si všichni kávu a něco na jídlo.

„Vypadáte poněkud zaraženě.“ začal Jackson, když servírka zmizela z dosahu.

„Popravdě“ začal Jacob „Tak ano, jsme zaskočeni. Nepočítali jsme, že přijdete ve dvou.“
Jackson se začal usmívat „Jsme jedno velké překvapení“ dodal.

„Ještě než vám řekneme, co zatím víme, tak bych se chtěl zeptat na pár osobních věcí.“ navrhl Jacob.

„Jistě, můžete!“ souhlasil Jackson.

„Jaké máte zkušenosti? Nechci se vás dotknout, ale nepůsobíte mi…. jak to říct?“ snažil se najít Jacob vhodná slova.

„Jako detektivové?“ odpověděla Vanessa Danielsová. Jacob jen souhlasně přikývl hlavou.

„A to jste čekali snad Sherlocka Holmese?!“ procedila skrz zuby Danielsová. Jackson gestem ruky naznačil, aby jeho společnice uklidnila své emoce. Chvilku beze slova se díval na rozpačitého Jacoba.

„Pokud chcete vědět něco o nás, tak stačí se normálně zeptat. Nemusíte nás prakticky urážet
a odsuzovat hned na samém začátku.“ řekl nakonec ledově klidným hlasem Jackson.

Jacob sklopil hlavu „Máte pravdu! Moc se vám oběma omlouvám.“

„Děkuji“ přijal omluvu Jackson „Jinak svým způsobem máte pravdu. Jsme v tomto oboru zelenáči, ale nabízíme zkušenosti poněkud jiné.“

„A to jsou?“

„Oba jsme bývalí mariňáci. Několik turnusů jsem sloužil v Afghánistánu, zatímco Vanessa putovala po evropských základnách NATO dle potřeb tamního velitelství. Před dvěma roky jsme se poznali v Iráku, kde jsme společně hlídali základnu.“

„Proč jste v armádě skončili?“ zeptala se do konverzace doposud nezapojená Abigail.

Jackson s Danielsovou natáhli před Abigail a Jacksona své levé ruce. Na prsteníčku každý z nich měl zlatý snubní prsten „Chceme strávit náš život společně, což při službě vlasti poněkud nejde.“ naznačil Jackson.

„Tak jsme se společně domluvili na změně.“ přidala se Danielsová.

„Netoužili jsme po nějaké stereotypní práci. Pátrali jsme nějakou dobu po možnostech, kde bychom se uchytili.“ pokračoval Jackson „A přišla nám tahle práce celkem ideální.“

„Stačí vám to pro začátek?“ zeptala se nelibě Danielsová.

Abigail měla z dvojice naproti dobrý pocit. Jacob ještě ale váhal.
Jackson jeho váhání letmým pohledem poznal „Soudím, že pro vás nejsme dostatečně vhodní?“

„Já přemýšlím!“ odvětil Jacob, aniž by se poradil s Abigail.

Jackson svoji pozornost přesměroval na Abigail „Můžete si nás klidně vyzkoušet tady a hned.“ navrhl, když se díval Abigail do očí.
Poté Abigail položila svoji ruku na Jacobovu, aby upoutala jeho pozornost. Ten z pohledu své ženy vyčetl a pochopil její tužbu.

„Ano, dáme vám možnost.“ souhlasil nakonec Jacob.

Jacob na střídačku s Abigail popisovali podrobně veškeré informace, jaké měli.
Od osudné sms zprávy, po uvítání ve Woodsbury, konflikt v márnici a chování tamních lidí. Přesně chronologicky, jak se ve skutečnosti odehrávalo. Nic nepřeskakovali, nic nevynechávali…. tedy až na poslední noc, kterou z osobních důvodů samozřejmě museli vynechat.
Během jejich vyprávění si občas Jackson se svoji snoubenkou podívali vzájemně do očí. Působilo to, jako by mezi sebou telepaticky komunikovali.
Abigail z nich cítila hodně silné partnerské pouto, měla z této dvojice hodně dobrý pocit.

„Zmínili jste se o fotce“ začal Jackson, když ukončil Jacob své vyprávění „Můžeme se podívat?“ navrhl.

Jacob sklopil poraženecky hlavu „Nemáme ji.“ řekl poněkud poraženecky.

„Ale máme!“ nesouhlasila Abigail, začala okamžitě přehrabovat svoji kabelku. Jacob nahodil dosti překvapený pohled.

„Hodila jsem si ji hned do kabelky, když jsme odcházeli z kanceláře toho šerifa. Naštěstí ji vůbec nehledal.“ vysvětlila Abigail, čímž vykouzlila Jacobovi úsměv na tváři.
Z kabelky vytáhla do čtverečku složenou fotku, kterou bez protahování podala Jacksonovi.
Fotku rozložil do stavu, v jakém by měla být. Společně s Danielsovou se podívali na její obsah.
Abigail i Jacob byli poněkud nesví, když viděli Jacksonův pohled.
Pořád očima přeskakoval z fotky na ně, neustále pořád dokola. Danielsová zase několikrát zamrkala, poté nahodila pohled, který by se dal definovat ve stylu: Děláte si z nás prdel?

„Tohle má být vtip, nebo někde je skrytá kamera?“ řekl nakonec nelibě Jackson.
Abigail ani Jacob nepochopili, co má namysli. Byli poněkud zaskočeni tím, co zrovna zaslechli.

„Prosím?!“ řekla nechápavě Abigail. Jackson s přísným pohledem podal Abigail zpátky fotku.
Z fotky hned odvrátila zrak, mrtvé tělo má ještě hodně v živé paměti a nemíní si jej připomínat.

Jacob vytrhl Abigail fotku a podíval se. Myslel si, že jeho žena se spletla a vytáhla něco jiného, ale zmýlil se. Byla to ta neporušená fotka, na němž je zvěčněn pitevní stůl se zohaveným ženským tělem.

„Teď nechápeme co myslíte.“ pravil Jacob. Doufal že dostane konečně odpověď.

„Podívejte se pořádně na tu fotku a zamyslete se.“ navrhl Jackson.

Jacob si upřeně několikrát fotku prohlédl, nic mu ovšem nepřišlo divného.

„Nevím! Nechám se podat.“ řekl nakonec poraženecky Jacob.

Na obličeji Jacksona se objevil poněkud škodolibý úsměv „Poněkud ty vaše vysoké školy vám zatemnili racionální myšlení! A nebo jste skutečně tak slepí.“

„A nebo neskutečně blbí.“ dodala škodolibě Danielsová.

„To je od vás skutečně milé“ začal nelibě Jacob „Ale mohli byste se konečně vymáčknout, čeho jsme si nevšimli?“

Danielsová vyprskla smíchy, což Jacob nesl poněkud nelibě, zatímco Abigail byla dosti v rozpacích.

„Dejte laskavě tu fotku před sebe.“ navrhl Jackson.

Jacob pokrčil rameny a udělal, oč jej žádal.

„Vidíte hlavu?“ zeptal se Jacoba.

„Ne.“ odvětil suše Jacob.

„A co ruce?“

„Samozřejmě taky je nevidím! Co to má sakra znamenat?!“ nevydržel to už Jacob.

Jackson se naklonil blíž ke zmatené dvojici „Tak dle čeho policie usoudila, že tohle je Emily?“ pronesl důrazně a hodně pomalu.

Jak Jacob, tak Abigail nedokázali odpovědět. Věřili, že Emily je stále někde venku. Vlastně je ani nenapadlo se zeptat bratrů Healyů, dle čeho vydedukovali, že je to právě Emily.


Matthew Jackson se rozvalil na své židli „Popravdě nemáte sebemenší stopu, indicii a ani jistotu, jestli je Emily mrtvá či živá. Jediné co máte, je vaše vlastní přesvědčení, že mrtvola ležící v márnici není sestra tady paní Swannové. Máte tady jen tělo, které bylo připraveno o možnost identifikace.“

Jak Abigail, tak Jacob museli dát Jacksonovi za pravdu. Ve skutečnosti nic nemají, jen osobní zášť vůči šerifu Hardymu.

„Prosím! Je to pro mě hodně důležité! Pomůžete nám?“ poprosila Abigail.

Jackson s Danielsovou si vzájemně pohlédli do tváře stylem: Tak půjdeme do toho? Danielsová zlehka souhlasně přikývla.

„Pokud se dohodneme na ceně, tak vám určitě pomůžeme.“ souhlasil nakonec Jackson.

Abigail se hodně ulevilo, oddychla si „Děkuji vám! Ani nevíte, jak jsem vám oběma neskonale vděčná.“

„Jakou cenu byste si představoval?“ nadhodil Jacob.

„Tři tisíce dolarů, pro každého z nás.“ odvětila okamžitě Danielsová.

Jacob vyprskl z úst trochu kávy, kterou zrovna vypil.

„Cože?! Šest tisíc?!“ vyhrkl ze sebe nevěřícně.

„Z něčeho musíme platit nájem.“ dodal sarkasticky Jackson.

„Jdeme Abi! Nenecháme se takhle oškubávat!“ zavrčel Jackson a vstal.

„Myslíte si, že seženete někoho levněji?“ zeptal se Jackson Jacoba.

„Šest tisíc je dosti přijatelná částka. Za takovou cenu seženete lehce nadprůměrného agenta, který se vám vysměje do tváře.“ pronesl klidně Jackson, což donutilo Jacoba zastavit při oblékání kabátu, zatímco Abigail nevěřícně zírala na jednání svého manžela.

„Nejen vysměje, ale rovnou pošle do prdele.“ pokračovala Danielsová za svého snoubence „Nemáte zhola nic, čeho by se mohl chytit.“

„A vy snad máte?“ odsekl Jacob.

„Nemáme, ale zase máme něco, co by se vám mohlo hodit.“ odvětil Jackson a dal si ruce za hlavu.

„Tak schválně!“ procedil Jacob koutkem úst.

„Máte tady mrtvou, u které je jasně patrné, že někdo nechce aby se odhalila její skutečná totožnost.
V případu, jako je ten váš, kde hraje prim něčí smrt či možný únos je velká pravděpodobnost střelby. Umíte střílet? Myslíte si, že obyčejný detektiv by se nechal kvůli vám zabít? Při prvním náznaku nebezpečí stáhne ocas a uteče. My nabízíme nejen pomoc během pátrání, ale i naše bojové zkušenosti. Přece vám to přijde vhod v tak nepřátelském prostředí, nemyslíte?“ řekl přesvědčivě Jackson.

Jenže Jacoba to nepřesvědčilo. Stále měl pocit, že jejich cena je hodně přetažená za hranici přijatelnosti. Chtěl někoho zkušeného, který už dokázal vyřešit nějakou podobnou žádost, která jeho a Abigail tak trízní.
Abigail byla zase opačného názoru, hodně ji zaujali připomínky Jacksona.
Dokázali by najít skutečně někoho lepšího?
Mít u sebe poblíž lidi, kteří umí zacházet se zbraněmi a mají bojové zkušenosti?
Dvojice začínajících agentů na Abigail udělali neuvěřitelně pozitivní dojem.
Jacob, jenž pohleděl na Abigail pochopil, že tady bude mít rozhodující slovo právě jeho žena.
Nakonec Jacob dlouze vydechl „Dobrá tedy!“