Tajemství hory 6. část

Abigail mlčky seděla v autě na sedadle spolujezdce, zatímco Jacob odběhl do banky vyzvednout od detektivů požadované peníze. Ti stáli pro změnu venku u svého červeného auta, přímo před očima Abigail. Občas se dvojice detektivů podívala po Abigail, přitom vedli mezi sebou rozhovor, občas si něco vzájemně i šeptali do ucha.
Mezitím z banky vyběhl Jacob s dvěma hnědými obálky, netvářil se přitom zrovna v nejlepší náladě. Obálky s penězi od něj přijala Danielsová, zatímco Jackson vysvětloval, co teď bude. Abigail si všimla, že Jacksonova slova nenese její manžel zrovna nejlépe.
Nakonec však odevzdaně sklopil hlavu a zamířil do auta za Abigail.
Než stihl vůbec otevřít dveře od auta, dvojice detektivů už mezitím odjela.
Sedl si za volant jako rozzuřený býk, poté několikrát rukou udeřil do volantu, přitom zavadil občas o klakson. Občasné zatroubení přitáhlo pozornost procházejících lidí, kteří se museli klepat na čelo, co to sedí za blázna za volantem. A on si tak připadal.
Právě teď dal dvěma neznámým lidem šest tisíc dolarů a to bez jakýchkoliv záruk s pocitem, že neuvidí jak peníze, tak detektivy.

„Copak se stalo?“ vyzvídala opatrně Abigail.
„Trošku si připadám jako Forrest Gump.“ řekl Jacob a otočil hlavou k Abigail „Jako jednoduchý a naivní prosťáček, který naletí na špek každému koho sotva pozná.“

„Co ti vlastně řekli, kam to odjeli?“

„Odjeli k sobě do bytu pro svoje věci. My mezitím jako důvěřiví blázni máme na ně počkat hned na prvním parkovišti za městem. Podle nich tam za hodinu přijedou a pojedou rovnou s námi zpátky do Woodsbury.“

„Nedůvěřuješ jim?“

Jacob nahodil bolavý úsměv, když zazněla tahle banální otázka. Copak Abigail nechápe jeho dosavadní postoj vůči nim? To je tak nevšímavá?

„Ne, nevěřím jim.“ řekl nakonec Jacob, když nastartoval auto „Známe je snad hodinu! A už jsme stihli jim dát desetinu našich úspor! Proč mám pocit, že jsme právě peníze vyhodili oknem?!“

Abigail raději neodpovídala. Pocítila hodně špatnou náladu svého druha „To zanedlouho zjistíme.“ řekla nakonec tichým hlasem. Nemohla si pomoci, ale dle ní je Jacob hodně nespravedlivý. Nebo je v tom nakonec něco jiného? Nebudou to nakonec vynaložené peníze, co Jacoba tak trápí? Copak jsou pro něj peníze mnohem důležitější než objasnění, co se stalo s Emily?



Hodně se ji ulevilo, když se na domluveném parkovišti objevil červený sedan.
Dokonce se usmála, když spatřila vystupovat z auta Matthewa Jacksona a Vanessu Danielsovou.
Měla na sebe ohromnou radost, že se v nich nemýlila a mohla do nich vložit důvěru, kterou jim pro změnu nedopřával Jacob. Ten otevřel okénko u auta v momentě, kdy dvojice detektivů stála u dveří.

„Tak jsme tady! Jeďte prosím jako první, pojedeme hned za vámi.“ navrhl Jackson.
Jacob souhlasně přikývl hlavou, nastartoval vozidlo a pomalu vyjížděl z parkoviště.
Červený sedan jim byl hned v patách. Cestou zpět do Woodsbury si zastavili již v oblíbeném motorestu. Koupili si nealko pití a nějaké jídlo. Zasedli ke stolu, umístěném v proskleném rohu. To už začínali do tabulí skel dopadat první dešťové kapky.


Když dojeli do městečka, byla bouře již v plné síle. Bohužel pro Jacksona a Danielsovou už nebyla v motelu přítomna majitelka, proto si nemohli zaplatit pokoj. Dohodli se s Abigail a Jacobem, že jednu noc přečkají společně v jednom pokoji. Danielsové stačilo pro pohodový spánek v podobě zmuchlané bundy pod hlavou na gauči, zatímco Jacksonovi postačilo křeslo.
Následující ráno se čtveřice vydala do restauračního zařízení, kde chtěli během snídaně prodiskutovat postup v pátrání. Abigail se celkem těšila na další vystoupení Jacob versus Amy, ale nakonec z toho nic nebylo. Místo ní zde byla pro dnešní den postarší dáma.

„Takže, co bude naší první zastávkou?“ zeptal se Jacob poté, když si všichni objednali.

„Prvně navštívíme toho patologa.“ informoval Jackson ,,Musel strávit nejvíce času
s ohledáváním mrtvoly. Určitě nám něco řekne. Pokud bude mlžit, trochu přitlačíme.“

„A co když to nevyjde?“ zeptala se Abigail.

„Nepředbíhejte paní Swannová….“

„Říkejte mi prosím křestním jménem.“ přerušila Jacksona, který se na ni usmál a souhlasně přikývl.

„Těší mne tvůj přístup Abigail.“ potěšilo Jacksona její jednání ,,Myslím, že pro začátek naši společné cesty bychom mohli odstartovat tím, že si budeme tykat. Co myslíte?“

Danielsová souhlasně přikývla, zatímco Jacob trochu váhal, nakonec také souhlasil.

„Řeknu to takhle Abigail.“ začal Matthew „Je to největší šance na něco kápnout. Vlastně je to momentálně asi jediné, od čeho se můžeme odrazit. Prohlédáme tělo, jestli bude nějaká nesrovnalost a vyzpovídáme pořádně patologa. Třeba se nám zadaří a dostaneme nějakou indicii.“
A také se tak stalo. Po snídani okamžitě zamířili do márnice.




Robert Healy seděl ve své kanceláři, hrál si s Rubíkovou kostkou, přitom sledoval v televizi nějaký černobílý film. Když uviděl pro něj již známou dvojici, vystartoval ze židle tak rychle, až mu vypadla kostka z ruky.

„Co, co, co tady děláte?!“ vyhrkl překvapeně Healy.

„Prosté, dobré ráno by postačilo, nemyslíte?“ navrhl Matthew vyděšenému muži.

„A kdo jste vy?! Co tady pohledáváte?!“ zaprskal patolog, gestikulací svých rukou je vyháněl ze své kanceláře.

„Přišli jsme se znovu podívat na to tělo.“ informoval Jacob.

„Cože jdete?!“

„No podívat se ještě jednou na mrtvolu Emily.“ pronesl Matthew, otočil se na podpatku „Ve kterém chladicím boxu ji máte?“

„No…. V žádném!“

Čtveřice se zarazila na místě, otočili se všichni čelem k nešťastnému patologovi.

„Mohl byste to zopakovat? Asi jsem špatně slyšel!“ přidal na důrazu svých slov Matthew.

„Není v žádném boxu, bylo přemístěno do vedlejšího města.“

„Proč jste to udělal?“

„No… nevím jak to mám říct.“ začal Healy, začal se potit „Přemisťují se tam všechny těla
z celého okolí, které jsou určené ke kremaci.“

„Kremaci?!“ vyhrkl Jacob ze sebe, přitom vytřeštil oči. Healy začal pomalu ustupovat od podrážděné čtveřice, měl přitom ruce před sebou.

„Proč jste jej tam posílal?!“ zeptal se vztekle Jacob.

„Dostal jsem na to povolení“ bránil se Healy.

„Kdo vám dal to povolení?“

„Dostal jsem ho od šerifa Hardyho!“

Jacob s Abigail si vyměnili překvapené pohledy, takový start rozhodně nečekali.
Prakticky okamžitě se otočili a chtěli se vydat na policejní stanici, plní hněvu.

„Počkejte chvilku!“ snažil se je zastavit Matthew. Jak Abigail, tak Jacob se zastavili, otočili se
k Matthewovi „Uklidněte se, ještě jsme tady neskončili.“ pronesl Matthew a společně
s Vanessou se pomalu klidným krokem přibližovali k Healymu.

„Víte, co jste asi způsobil?!“ začal rázným hlasem Matthew. Healy celý vyděšený se přesouval podél zdi, kde ho zastavila plechová skříň se spisy, dál už neměl kam couvat.
Byl zahnán do kouta, kde nechápavě vrtěl hlavou.

„Co jsem způsobil?“

„To jste tak naivní?!“ zavrčela Vanessa, udělala přitom další krok k němu.

„Já vás nechápu!“ zařval Healy.

„Vy jste nechal zlikvidovat tělo, které bylo možným jasným důkazem?! Důkazem o vraždě!“ okřikl ho Matthew. Společně s Vanessou už stáli přímo proti němu. Mezi jejich tvářemi nebylo ani třicet centimetrů volného místa. Jejich tváře byli plné vzteku, které postaršího patologa hodně vyvedlo z míry.

„Jak jste mohl bez povolení od pozůstalých tohle udělat!?“ řekla zvýšeným tónem Vanessa.

„Okamžitě zavolejte do krematoria, ať ho nespalují!“ zavelel Matthew.

„To už nepůjde! Před více jak hodinou už skončilo v peci.“ vykoktal ze sebe Healy.

„Víte, že tohle se dá kvalifikovat jako úmyslné zničení důkazů?!“ tentokrát zaječel Matthew Healymu přímo do tváře.

„Nebo kvalifikovat rovnou jako spoluúčast na vraždě?!“ přitvrdila i Vanessa.

„Za tohle vám může hrozit doživotí!“ přidal na důrazu také i Matthew.

„A nebo rovnou elektrické křeslo!“ přitakala Vanessa.

„Už dost!“ vykřikl hystericky Healy „Nechte toho! Pro lásku boží, dejte mi pokoj! Říkal jsem vám, že mi dal povolení šerif Hardy! Zeptejte se jeho, co ho k tomu vedlo! Mě z toho vynechte!“

Matthew s Vanessou se na sebe podívali, poté obrátili svoji pozornost znovu k patologovi „Ještě jsme s vámi ale neskončili! Tohle bylo teprve první kolo.“ informoval tvrdým tónem Matthew.

„Cože?“ dostal ze sebe nešťastný Healy. Abigail s Jacobem stáli ve dveřích s ústy dokořán, nedokázali pobrat čeho jsou svědky.

„Řekněte nám, jak jste se dopracovali k tomu, že mrtvé tělo patřilo jisté Emily Backsterové?“ zeptal se hodně agresivním tónem Matthew.

„Ale…Vždyť… ale!“ nedokázal přijít patolog na vhodná slova „Vždyť tady sama Swannová říkala, že to není její sestra!“ vykřikl a přitom ukázal směrem na Abigail.

Matthew Jackson byl celkem překvapený z takové odpovědi „Jak to je ve skutečnosti s tím tělem?“

„Že vy jste ho ani neprohlédl?!“ napadlo Vanessu.

„Ale proč?“ položil hlasitě Matthew otázku.

„Protože jste dopředu věděl, že to není tělo Emily Backsterové!“ odpověděla Vanessa dost hlasitě a srozumitelně.

Abigail při těchto slovech poskočilo srdce pomalu až do krku. Trochu ji sice děsilo, jak jsou její nový společníci schopní až zajít. Celkem ji bylo líto starého Healyho, ale teď na lítost nezbýval prostor, chtěla zjistit konečně pravdu. Proto teď byla ještě spokojenější, když Jackson a Danielsová slíbili pomoc. Takového tlaku, jaký na chudáka Healyho zrovna probíhal by nikdy nebyla s Jacobem schopna, neměli na to povahu.

„Na tohle nebudu odpovídat!“ zmohl se na odpor Healy „Máte s něčím problém, obraťte se na šerifa Hardyho, případně na starosty Coopera! Teď laskavě vypadněte, nebo tohle všechno nahlásím!“

Matthew Jackson se ušklíbl, pokývl hlavou na Vanessu a vydali se k odchodu.

„Doufám, že nebudete mít v plánu opustit Woodsbury.“ řekla Vanessa při odchodu „Ještě vás určitě přijdeme navštívit!“

Healy po jejich odchodu se vyvalil v šoku a téměř infarktovém stavu zpátky do křesla.
Otevřel si šuplík, odkud vytáhl láhev whisky.




„No, takovou sadu jsem nečekal.“ pronesl Jacob, když vyšli z budovy márnice.

„Bohužel jsme ztratili možnost něco objevit, ale aspoň něco jsme se dozvěděli.“ oznámil Matthew, když skupina mířila k radnici. Jeho slova donutili zastavit Abigail s Jacobem v chůzi. Měli momentálně plnou hlavu toho, že jim po celou dobu patolog se šerifem lhali.
Nedokázali se ani zamyslet nad tím, o čem Matthew vlastně mluví.

„Promiň, ale můžeš nám to objasnit? My jsme si totiž ničeho nevšimli.“ zeptala se nechápavě Abigail.

„Je to jednoduché. Schválně jsme na něj vyvíjeli nátlak v domnění, že nám vše vyklopí, jak to ve skutečnosti je. Strašení s vězením, či křeslem jej prakticky přesvědčilo, bylo na něm vidět, že nejraději by vykecal všechno co ví.“

„Proč tedy nic neřekl?“ zajímalo Jacoba.

„Ze strachu Jacobe. Ten muž má z něčeho ještě větší strach. Možná, kdybychom ho mučili….“

„Cože?!“ vyhrkla Abigail, přitom vytřeštila oči.

„Říkám kdyby Abigail, teď jedu v teorii totiž.“

„Čeho by se mohl víc bát?“ zamyslela se Abigail.

„No. Podle toho, jak obracel pozornost na šerifa, tak teoreticky z něj. Budeme ho muset prvně navštívit, aby nám to celé pěkně vyjasnil.“ napadlo Jacksona a tak také udělali.

Změnili tedy směr z radnice, rovnou na policejní stanici. Na recepci narazili opět na Jane Sattlerovou.

„Dobrý den! Překvapuje mne, že jste ještě tady.“ řekla policistka, když uviděla Abigail
a Jacoba. „Vidím, že máte sebou i přátele.“ dodala, když se naklonila do strany, aby si mohla prohlédnout stojící dvojici za jejich zády.

„Proč vás to překvapuje?“ nechápala Abigail, vždyť nikomu nic neřekli.

„Šerif Hardy s vámi ještě nemluvil?“ zeptala se Sattlerová.

„Nemluvil, popravdě jdeme za ním, aby nám něco vysvětlil.“ odpověděl za svoji ženu Jacob.

„Pokud jdete za šerifem, tak je zrovna u starosty Coopera.“

Sattlerová pozorně čekala, dokud Abigail a ostatní neodešli z policejní stanice.
Potom chvilku pro jistotu počkala a natáhla se po telefonu:

„Dobrý den, pane starosto! Je tam ještě u vás šerif Hardy? Ano? Můžete mu prosím vzkázat, že Abigail Swannová s manželem zrovna tady byli. Chtěl to vědět, proto volám. Myslím, že určitě přijdou za vámi. Není zač pane, mějte se!“



První, kdo se neohroženě vřítil do kanceláře starosty Coopera byl Matthew a Jacob. Za jejich zády poskakovala jedna z úřednic „Tam neohlášeni nemůžete!“ neustále opakovala, když se je snažila zastavit. Starosta Cooper se šerifem Hardym odvrátili svoji pozornost od hromady papíru, který jim leželi na stole.

„To je v pořádku! Očekávali jsme je.“ řekl ledově klidný Cooper.

„Jak jste mohl vědět, že přijdeme?“ začal podrážděný Jacob.

„Jednoduše.“ řekl opovrženým hlasem šerif „Zavolala mi policistka Sattlerová. Říkala mi, že budete chtít se mnou něco probrat. Nemusím se ani ptát, čeho se to bude týkat.“

„Můžete nám to tedy vysvětlit?“ ptal se znovu Jacob.

„Přiznáváme chybu při identifikaci těla. Nikde ve státě Michigan není totiž jakákoli informace o dalších ztracených lidech, proto jsme ji měli za Emily. Sami jste nám potvrdili, že to nebyla ona. Tak jsem ho nechal poslat na kremaci. Díky tomu jsme znovu otevřeli váš případ jako nevyřešený.“

„A to znamená?“ nechápala Emily.

„To znamená, že bude stále vyhlášeno pátrání po Emily.“ odvětil šerif.

„Zapomněl jste se zmínit, že takový případ bude ležet několik let ve vašem šuplíku, že?“ odhalil Matthew šerifův záměr.

„Oficiálně se Emily bude nadále pohřešovat, ale nikdo ji nebude aktivně hledat.“ doplnil Jacob.

„Víc udělat nemohu!“ zavrčel nevlídně Hardy.

„Máte to dobře vymyšlené!“ prohlásil nevrle Jacob.

„Tak hele ty smrade!“ vykřikl zuřivě Hardy, přitom hodil propiskou o stůl. Rychlím krokem se blížil k Jacobovi, jenže do cesty mu vstoupil Matthew, klidným pohledem hleděl na doutnajícího šerifa.

„Vy podělaní měšťáci si myslíte, že nemáme nic jiného na práci!?“ řval nadále šerif.

„Ale pánové! Prosím, uklidněte se!“ vstoupil do roztržky starosta.

„Copak vy s tím nic neuděláte?“ obrátil se na starosty Jacob „Vy to nevidíte?“

„A co bych měl vidět?“ zeptal se starosta, čímž sebral Jacobovi vítr z plachet. Mezitím šerif zaměřil svoji pozornost na Matthewa Jacksona „A vy jste kdo?“ procedil skrz zuby.

„Jsem další rodinný příslušník, který má strach o svoji sestřenici.“ zalhal Matthew.

Hardy se pousmál „Pěkný pokus! Ale tohle poněkud na mě neplatí.“

Matthew povytáhl obočí „Myslíte?“
Šerif se začal usmívat, přitom odhalil své zuby.

„Jestli jste skončili s očerňováním šerifa...“ pronesl starosta, gestem ruky ukázal ke dveřím „Mohl byste laskavě opustit moji kancelář? Pokud máte jakýkoli problém se šerifem, podejte ho oficiální cestou!“

„Blbý co?“ dodal škodolibě Hardy při jejich odchodu.


Čtveřice nakonec s nepořízenou opustili místnost. Nezjistili nic, ani nemají z čeho dalšího by se mohli odrazit. Abigail přišlo, že jsou na tom podstatně hůř. Začala propadat zoufalství, sice to na ni nebylo na první pohled patrné, ale začínala mít pocit, že se nervově zhroutí.

„Takže co uděláme teď?“ ozvala se jako první Vanessa.

„Přemýšlím.“ reagoval Matthew „Budeme na to muset jít jinak.“

„Co tedy ta oficiální stížnost?“ navrhla Abigail.

Jacob nad tím mávl rukou „To nemá smysl. Okamžitě by to zametli pod koberec.“

„Napadla mě možnost takzvané: Vysoké hry.“ řekl náhle Matthew.

„Co to znamená?“ zeptala se za ostatní Abigail.

„Zamyslete se. Starosta a šerif úzce spolupracují, takže bychom měli zkusit zatlačit tedy na pana Coopera. Když se nám podaří, mohla by se vykřesat jiskřička naděje, že se konečně někam pohneme.“ napadlo Matthewa.

„Ale jak to chceš provést?“ zajímalo Vanessu.

„Čeho se většinou takoví lidé na takových místech většinou bojí?“ začal uvažovat Matthew.

Nad jeho poznámkou se Jacob začal usmívat „Kontroly! Pamatuji si, že na tak malé městečko, jako je tohle teče do něj velká hromada peněz. Když budeme žádat o předložení veškerých údajů o financování, tak můžeme zjistit nějaké úniky, či jiné nesrovnalosti. Když starosta nebude chtít spolupracovat, tak můžeme hrozit hlášením úřadům, který by si na ně posvítili.“

„A proč by nám měl dávat přístup?“ zeptala se Abigail.

„Jacob je přece asistent advokáta a my detektivové, můžeme si požádat starosty o svolení.“ připomněl Matthew. Přišlo jim to jako dobrý nápad. Přece nemají co ztratit, maximálně získat.




„Co tady zase děláte?!“ řekl starosta Cooper, když opět čtveřice vstoupila zpátky do kanceláře.

„Otravnější jak štěnice!“ dodal nevrle Hardy.

Jacob tentokrát přišel až ke stolu „Požaduji okamžitý přístup k údajům, týkajících se ohledně současného i dřívějšího financování tohoto města.“ řekl pevně rozhodnutým hlasem Jacob.
Starosta se šerifem se na něj dívali dosti nepochopeným pohledem.

„O co se sakra snažíte?!“ nechápal ho Cooper.

„Jako právnická osoba můžu žádat o přístup k údajům, to právě teď dělám. Pokud odmítnete, zajedeme si pro povolení do Lansingu. Možná s námi přijede i nějaký ten kontrolor.“ navrhl Jacob
s nepatrným úšklebkem.

„Tohle byste neměli dělat!“ řekl náhle vážným hlasem Hardy. Starosta gestem ruky mu naznačil, aby byl ticho. Poté nahodil americký úsměv.

„Jestli je to vaše přání, nuže dobrá!“ pronesl Cooper klidně „Můžete se podívat klidně okamžitě z mého počítače!“ dodal starosta. Hned zasedl k počítači a pomocí hesel odemkl veškeré složky s dokumenty. Poté vstal ze židle.

„Jakmile skončíte, tak prosím vypněte počítač.“ řekl hodně sebejistý starosta, zatímco Hardy působil hodně nesvůj.

V doprovodu šerifa starosta Cooper zamířil k odchodu „Nemáme co skrývat.“ dodal
s úsměvem směrem k Jacobovi. Šerif Hardy se na moment zastavil vedle Abigail, dívali se přitom vzájemně do očí.

„Tohle jste fakt neměli dělat.“ řekl tichým, vážným hlasem. Poté za sebou zavřel dveře.

Čtveřice na sebe začala poněkud překvapeně dívat. Nečekali totiž, že to půjde tak snadno.
Jacob nadále neváhal a zasedl za počítač. Společně s Jacksonem a Vanessou projížděli dokument od dokumentu, mezitím Abigail přistoupila k oknu a pořád si opakovala poslední slova šerifa.
Neměla z toho dobrý pocit. Od roztržky v márnici byl šerif Hardy nepříjemný, až téměř nepřátelský. Jenže při jeho posledních slovech cítila spíš opak, jako by je chtěl varovat. Před něčím, co nemůže říct nahlas. Přitom na Abigail jeho pohled působil téměř soucitně. Připomnělo ji to situaci
s patologem Robertem Healym. Proto začínala dostávat nepříjemný pocit, že tady rozhodně není něco v pořádku.