Tajemství hory 8. část

Bylo lehce po půlnoci, když Jacob vyšel z radnice. Začal se třást zimou, i přes letní období bylo momentálně ve Woodsbury dosti chladno. Během zapínání kabátu dopadla dešťová kapka Jacobovi přímo na tvář. Když vzhlédl k nebesům, uviděl v dálce celkem intenzivní blýskání. Vypadá to na hodně bouřlivou noc.
Lehký vánek si mezi ulicemi pohrával s popadaným listím, pouliční lampy osvětlovali liduprázdné ulice městečka. Byla to celkem depresivní podívaná, s pocitem spíše podzimního období než léta. Zvláště pro Jacoba, kterému se hlavou neustále připomínala rozepře se svou ženou. Neměl zrovna náladu být v blízkosti Abigail, potřeboval si vyčistit trochu hlavu. Rozhodl se, že si udělá menší procházku po městečku. Během bloudění přešel do další ulice, kde trochu ulevil svým emocím v podobě kopnutím do odpadkového koše. Cestou ho neustále otravoval bodavý hmyz, který ho občas bodl či kousl na krku či hlavě.
Celkem to ignoroval, jelikož nemohl nadále dostat ze své hlavy slova, které řekl Abigail. Nedokázal by se teď podívat do jejich očí, hrozně se styděl za své chování.
Uvědomil si, jak pro jeho ženu je Emily důležitá. Přece jen, byla to její sestra že? Teprve teď, až mu Abigail otevřela oči, začínal chápat její chování i přístup k celé situaci.
Pořád si v hlavě opakoval, proč mu to trvalo tak dlouho. Byl snad tak sobecký a arogantní?


Procházel kolem policejní stanice, když uslyšel v jedné z bočních uliček mezi budovami zvláštní plácavé zvuky. Zastavil se na místě a zaposlouchal se. Byl to celkem pravidelný zvuk. Zvědavost jej donutila opatrně nakouknout přes roh.
V prostředku uličky byla jen jediná malá světelná lampa, pod ni stála blonďatá holčička, jenž si kopala koženým fotbalovým míčem do zdi. Muselo jí být dle Jacoba maximálně dvanáct let.
Co dělá venku tak pozdě?
Za Abigail se Jacobovi prozatím nechtělo, ještě zpytoval své svědomí.
Naznal tedy, že vyrazí na výzvědy a zároveň si vyčistí trochu hlavu.
Klidným, tichým krokem se přibližoval. Malá holka o něm nadále nevěděla, stále si kopala míčem o zeď. Byl od dívky snad šest metrů, když se míč odrazil trochu jinak a přikutálel
k Jacobovým nohám.
Dívka cukla sebou, když spatřila Jacoba. Pak chvilku na sebe jen mlčky dívali, nespouštějíc z toho druhého svůj pohled.
Potom se Jacob jemně usmál, nohou si přitáhl míč blíž a poté jej kopl směrem k holce.
Ta jej zastavila a podívala se na něj trochu nepřítomným pohledem. Nakonec se začala usmívat a kopla míč směrem k Jacobovi. Ten vzápětí poslal míč zpátky k dívce.
Dobrých pět minut si takto mezi sebou přihrávali buď přímo, nebo odrazem od zdi. Usmívali se jeden na druhého, začínali si přítomnost svého protějšku užívat. Dívka si měla s kým hrát, zatímco Jacob si díky tomu mohl vyčistit hlavu od dosavadních problémů. Během hraní zažil Jacob ještě nespočet dalších náletů toho otravného hmyzu. Dával mu dosti zabrat a nechápal, kde se pořád bere v takovém množství.

„Nebojíš se takhle sama?“ začal vyzvídat Jacob. Dívka jen nesouhlasně zavrtěla hlavou.

„Nebudou tě doma hledat?“ pokračoval.

„Ne, ne. Oni ví, že jsem ještě venku.“ odvětila nesmělým hlasem.

Zatraceně! To jsou ale odpovědní rodiče! Pomyslel si Jacob.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se Jacob, přitom nastražil uši.

„Samantha.“

„Těší mě Samantho! Já jsem Jacob.“

„Já vím.“

„Jak to víš?!“ zaskočilo Jacoba.

„Všichni tady o vás mluví.“

Jacob si potom uvědomil, že se nachází v malém městečku, kde drby se šíří rychleji než japonský vlak šinkansen.

„Že mě to nepřekvapuje.“ řekl si sám sobě Jacob „Co se o nás povídá? Prozradíš mi to?“

Dívka se na chvilku odmlčela. Jacobovi připadala, jako by hledala vhodnou odpověď.

„Že hledáte tu paní, která se tady před nedávnem ztratila.“ řekla nakonec trochu odvážným hlasem.

„To je pravda.“ potvrdil ji Jacob „Viděla si ji někdy?“

„Samozřejmě! Byla tady v městečku tři dny.“ odpověděla dívka.

Jacob na moment zastavil míč a zamyslel se nad slovy toho děvčete. Ve své paměti si vzpomněl na tvrzení starosty Coopera. Ten tvrdil, že se Emily s Brianem ve Woodsbury vůbec nezdržovali.

„Víš to určitě?“ zeptal se Jacob a přihrál míč Samanthě.

Dívka souhlasně přikývla „Ano. Hrála si po večerech se mnou.“ odvětila Jacobovi.
Ten působil jako opařený. Musel několikrát zamrkat očima, jestli se mu nezdá.
Začal urychleně hledat fotku, kterou pro takovou příležitost nosil u sebe, přitom se přibližoval
k Samanthě.

„Myslíš skutečně tuhle paní?“ snažil se Jacob ujistit ukázkou fotky Emily.

Samantha souhlasně přikývla „Ano, tahle paní! Jmenovala se Emily.“ potvrdila Jacobovi bez váhání.

„Neříkala ti náhodou, co šla dělat do té chaty?“

„Ona neměla namířeno do chaty.“ odvětila Samantha.

Jacob měl otevřená ústa dokořán, rozšířili se mu zorničky a zalapal po dechu. Netvrdil Cooper náhodou, že si pronajala chatu? Začal si okamžitě vzpomínat na starostova slova.

„A kam měla tedy namířeno?“ zeptal se dychtivě Jacob. Samantha teď působila dojmem, že si moc dobře rozmýšlí odpověď.

„Tam k hoře!“ odpověděla nakonec. Po tmě dokonce ukázala směrem, kde stojí dotyčná hora.

Jacob se začal usmívat.
Konečně! Konečně mají nějakou stopu! Až tohle uslyší Abigail!

„Nevíš, co tam šla dělat?“ pokračoval Jacob v otázkách.

„Neříkala. Ani nevím, co tam je. Tam nikdo totiž z města nechodí!“ odpověděla teď trochu strachem pohlcená Samantha.
„Proč ne?“ nechápal teď Jacob.

„Protože tam jsou duchové!“ odpověděla tichým hlasem.

Teď byl Jacob trochu v rozpacích. Začínal mít trochu dojem, že si z něj holka začíná dělat legraci.

„Duchové?“ zopakoval Jacob.

Dívka souhlasně přikývla.

„A viděl je snad někdy někdo?“ zeptal se Jacob s nepatrným náznakem sarkasmu.

„Nelžu vám! Všichni se jich bojíme! Bojíme se i vás!“ pokračovala dívka ztlumeným hlasem.

„Proč se nás bojíte?“

„Maminka mi totiž říká, že přivoláte na nás jejich hněv a přijdou se mstít.“

Jacob její odpověď poněkud nepobíral. Přišlo mu to přetažené za vlasy.
Dřepl si naproti Samanthě a dlouze si odfrkl „Maminka tě určitě jenom straší.“ řekl přesvědčivě dívce. Ta jen nesouhlasně vrtěla hlavou, poté se přiblížila těsně k Jacobovi.

„Jsou skuteční! Oni unáší zlobivé lidi!“ zašeptala mu do ucha.

„Cože?“ řekl nevěřícně Jacob.

Samantha pomalu souhlasně přikývla, vypadala přitom hodně přesvědčivě.
„Pokaždé, když je někdo zlobiví probudí…. přijdou si pro něj a už se nikdy nenajdou.“ šeptala Jacobovi do ucha pomalu a srozumitelně.

„Oni totiž vidí a slyší všechno!“ pokračovala „A Emily je taky zlobila! A taky mi tvrdila, že duchové neexistují!“

Jacob při jejich slovech zavrávoral a málem upadl na zem. Hleděl na Samanthu tak nepochopitelným pohledem, že se od něj raději odtáhla. To už začali bubnovat dešťové kapky na plechové střechy budov.
Zvuk blesku přišel dvojici, jako by se vytvořil hned nad jejich hlavami.
Dívka se náhle chopila míče, proběhla kolem Jacoba a klusem zamířila domů.
Na hlavní ulici se ještě zastavila, otočila se ještě k nechápajícímu Jacobovi „Přeji vám, abyste paní Emily našli! Je to moc milá paní!“.

Poté zmizela Jacobovi z očí, který působil dosti zmateně.
Nevěděl, jak tohle celé má pochopit a kam zařadit. Na jedné straně dívka říkala určité věci, které nekorespondují s tvrzením starosty Coopera. Ale zase na druhou stranu vyprávěla zvláštní strašidelnou pohádku.
Ani nevěděl, jestli má s tímhle přijít za Abigail.
Co by ji měl říct? Že mu malá holčina namlouvala, že Emily unesli duchové?
Nejspíš by si začala klepat na čelo, že se úplně zbláznil.
Rozhodl se, že prozatím si celý proběhnutý rozhovor s tou Samanthou nechá pro sebe.
Při zesilujícím dešti se rozhodl konečně zamířit k motelu.
Udělal prvních deset kroků, když začal cítit podivnou nevolnost.
Měl pocit, že se mu zvýšila i teplota. Po dalších pár krocích se Jacobovi začala motat hlava
a rozmazávat vidění. Cítil, jak se mu začínají podlamovat kolena při každém kroku.
Při dalším kroku padl na kolena, jeho zrak začínal vidět všechno rozmazaně, bylo mu navíc šílené teplo. Začal si rukama šmátrat po krku, měl nepříjemný pocit, že se začíná dusit. Jacob měl přesto snahu postavit se zpátky na nohy, místo toho ale padl obličejem do nově vytvořené kaluže a upadl do bezvědomí.