Tajemství hory 9. část

Abigail s hodně nešťastným a zároveň nervózním pohledem zkontrolovala hodinky.
Bylo něco půl hodiny po půlnoci a Jacob prozatím nikde. Společně s Vanessou seděli v motelu na kraji postele, zatímco Matthew Jackson z okna sledoval noční dění ve Woodsbury.
Vanessa prozatím uklidňovala rozhozenou Abigail, která brala roztržku s Jacobem hodně emotivně.
Znají se sice teprve třetí den, přitom si připadali, že se znají celý život.
Poslední hodinka je neuvěřitelně sblížila.

„Určitě to tak nemyslel.“ zopakovala již poněkolikáté Vanessa, přitom měla svoji ruku na rameni Abigail „Všechno řekl jen z afektu.“ dodala ještě Vanessa.

Abigail se konečně podařilo zastavit tok svých slz, přitom opřela svoji hlavu o rameno Vanessy.

„Určitě přijde s omluvou. Přitom si bude sypat popel na hlavu. Přece jen, je to chlap a víš jak to
s nimi chodí.“ řekla s nadsázkou Vanessa.

„Hej! Já vás slyším!“ připomněl se pobaveně Matthew. Oba detektivové se snažili dostat Abigail trochu do lepšího rozpoložení, tudíž lehké vtípky a narážky byli podle nich zrovna to pravé.

Abigail se konečně trochu usmála na Vanessu, která ji potom objala.
„No vidíš! Tohle je mnohem lepší, když se usmíváš! Sluší ti to mnohem víc s úsměvem.“ řekla spokojeně Vanessa.

„Mohla bych se svěřit?“ řekla náhle Abigail.

„Samozřejmě můžeš! Od toho jsme kámošky ne?“ odpověděla mile Vanessa.

„Ještě jsem to neřekla Jacobovi….. ale jsem ve třetím měsíci. Chtěla jsem to nechat jako překvapení k výročí našeho prvního rande.“ svěřila se Abigal, utřela poslední zbývající slzy ze své tváře.

Vanessa se začala usmívat, potom ji k sobě přitiskla „To je báječné! Gratuluji vám!“ řekla dojemným hlasem Vanessa.

„Také gratuluji!“ přidal se Matthew, přitom zdvihl palec nahoru.

„Měla bych asi vyrazit za ním.“ řekla náhle Abigail a vstala z postele, zatímco Vanessa zůstala sedět.

„Jdeš mu to říct?“ napadlo Jacksona. Abigail jeho otázku vůbec nepostřehla. Byla utopená hluboko ve svých myšlenkách.

„Máme jít pro jistotu s tebou?“ navrhl Matthew. Abigail tentokrát nesouhlasně zavrtěla hlavou. „Chtěla bych si s ním promluvit o samotě. Ale děkuji za nabídku! Moc si ji vážím!“ odpověděla Abigail během oblékání kabátu. Když při jejím odchodu zaklapli dveře, podívali se detektivové na sebe.

„Dejme ji tak půl hodiny.“ navrhl Matthew, čímž jeho snoubenka plně souhlasila.




Abigail u vchodu motelu přivítal sílící vítr se začínajícím deštěm. Blesky osvětlovaly nejen zataženou oblohu i okolní krajinu. Ulice byli opuštěné, jako by někdo zavelel všem obyvatelům, aby zůstali doma.
Prošla první ulicí, když uslyšela zvuk hromu blížící se bouře. Trochu zrychlila tempo chůze, neustále se rozhlížela v domnění, že ji někdo sleduje. Byl to nepříjemný pocit, u kterého začala trochu litovat, že se rozhodla jít sama. Naštěstí radnice nebyla daleko. Zkusila otevřít dveře, jenže bylo zamčeno.
Kam se poděl?
Abigail se rozhodla projít směrem k policejní stanici. Pokud tam na Jacoba nenarazí, zkusí ještě restauraci. Pravdou bylo, že Abigail chtěla být nějakou chvíli sama a Jacob byl svým způsobem výmluva.
Bylo sice od Vanessy a Matthewa moc milé, že přišli utěšit a povzbudit, ale potřebovala si vyčistit hlavu i myšlenky. Začínala se cítit uvolněně, když byla po dlouhé době konečně sama.
Přemýšlela nad tlakem, který je vyvíjen nejen na ni, ale hlavně na Jacoba.
Věděla, že s Emily si nikdy nerozuměl. Zároveň začala chápat jeho postoj kolem celého dění.
Sama si začala pomalu namlouvat o svém špatném úsudku. Je pravda, že Emily se nesčetněkrát po delší dobu neozvala, také se zmínila snad stokrát o prosluněné pláži Floridy. Možná je skutečně tam a užívá si slunce i moře, zatímco oni zbytečně vyšilují na opačné straně země. Proto se rozhodla Jacobovi zmínit, že bude chtít pokračovat v pátraní s dvojici detektivů sama. Už jej nechce nadále zatahovat do problému, který možná ani neexistuje.



U policejní stanice narazila na mladou policistku Jane Sattlerovou, která seděla na schodech stanice.
Byla schovaná pod střechou, jenž byla nad vstupem do stanice.
Když spatřila Abigail, přátelsky se usmála a posunula své dioptrické brýle blíž k očím..
Abigail chvíli váhala, nakonec přistoupila k policistce blíž „Ahoj, můžu na chvilku si přisednout?“

„Jistě. Ráda vás vidím paní Swannová.“ povolila Sattlerová. Abigail byla celkem potěšena jejím přístupem.

„Nerad vás otravuji, ale neviděla jste mého manžela?“ zeptala se Abigail.
Sattlerová nesouhlasně zavrtěla hlavou „Tady nikdo nebyl. Dneska je ve Woodsbury celkem mrtvo.“

„Jo, všimla jsem si.“ souhlasila Abigail „Jak město duchů!“

Sattlerová se nad její poznámkou usmála „Někdy to tak působí, ale mám to tady ráda. Miluji přírodu, klid a pohodu, které tohle místo nabízí. Třeba já bych nedokázala žít ve velkoměstě.“

Tentokrát se usmála Abigail „A vy jste se tady narodila?“ zeptala se.

„Ne, ne. Jsem z vedlejšího Brickstolu. Když jsem prošla výcvikem a zvládla závěrečné testy, tak jsem měla nastoupit do rodného města. Jenže bohužel to místo mi někdo vyfoukl. Hrozilo mi, že půjdu někam daleko pryč. Naštěstí se mi ozval šerif Hardy, že by měli jedno volné místo.
A tak jsem se ocitla tady. Je to něco přes rok zpátky.“

Při zmínce o Hardym Abigail suše polkla, což neuniklo pozornosti policistce. Věděla o jejich rozkolu, který proběhl jak v márnici, tak i na radnici.
Chvíli mlčky seděli vedle sebe, hledící společně na bouřlivé nebe.

„Hardy není špatnej chlap, ale poslední dobou to má hodně těžké.“ narušila ticho Sattlerová.

„Pročpak?“

„Jeho žena má pozdě odhalenou rakovinu prsu, doktoři ji dávají tak maximálně dva roky života. Jejich jediná dcera Beatrice je dlouhodobě hospitalizována v nemocnici v Detroitu. Tedy spíš
v psychiatrické části nemocnice.“

„Co se ji stalo?“

„Nazvala bych to těžká schizofrenie s nespočtem dalších problémů. Vysává to nejen jejich peníze na léčbu. Je to velký nápor na jejich psychiku. Beatrice je několik let proto od nich odloučena. Je to pro šerifa a jeho ženu hodně složité a těžké. Téměř se hádají každý den od nehody, která se ještě stala minulý rok.“ odmlčela se Sattlerová. Přemýšlela jestli má pokračovat, nebo si nechat zbytek pro sebe.

„Co se jim stalo?“ zajímalo Abigail. Sattlerová si povzdechla, téměř litovala, že nenechala pusu předtím zavřenou. Mezitím se celkem rozpršelo.

„Když jsem to načala…. paní Hardyová měla bratra, byl to také policista. S Hardym tvořili nerozlučnou přátelskou dvojici. Jenže při osudné noci před rokem pronásledovali zloděje a vraha
v jedné osobě. Když ho zahnali do uzavřené továrny, stalo se neštěstí, Hardy svého kolegu nechtěně zastřelil. Jeho žena mu doposud takovou chybu neodpustila. Už jen kvůli jejich dceři Hardyho přesto nedokáže opustit. Kdyby to Beatrice zjistila, určitě by si to dávala za vinu a něco by si udělala. Už několikrát se snažila o spáchání sebevraždy.“ řekla Sattlerová a odmlčela se.

Abigail přikyvovala a vstřebávala si nově získané informace. Bylo ji hodně líto takového osudu, jaký potkal Hardyho rodinu. Možná to je ten důvod, proč má takové změny v chovaní?

„No nic!“ řekla Sattlerová a postavila se na nohy „Půjdu zpátky na recepci. Za chvíli začnou hrát v rádiu moje oblíbené country písničky. Tak ať nepropásnu své oblíbené.“

Abigail se též postavila na nohy a potřásli si na rozloučenou.

„Užijte si to…“

„Můžete mi tykat.“ přerušila ji Sattlerová „Pokud vám to samozřejmě nebude vadit.“ dodala.

Abigail to potěšilo „Určitě mi to nebude vadit Jane.“

„Jsem ráda!“ dodala s úsměvem Sattlerová a zamířila ke dveřím.

„Kdyby si cokoli potřebovala, tak neváhej a zastav se. Ráda ti pomůžu!“ pronesla Sattlerová, když otevřela dveře do stanice, ještě zamávala rukou na rozloučenou.
Abigail ji s úsměvem oplatila stejným způsobem a vydala se pomalu zpátky do motelu.
Doufala, že Jacob se už vrátil do jejich pokoje.


Hned u rohu policejní stanice letmým pohledem zkontrolovala uličku mezi budovami.
Začala se klepat zimou, když během pár vteřin díky dešti měla promočené oblečení.
Abigail udělala ještě dva kroky, než se zastavila na místě.
Co jsem to tam zahlédla???
Udělala dva kroky zpátky a zbystřila svoji pozornost, přitom přestala vnímat zesilující déšť.
Zahlédla stojící osobu otočenou čelem ke zdi, nad jeho hlavou problikávalo pouliční osvětlení. Udělala několik kroků do uličky, aby se mohla pořádně podívat, měla přitom u svého těla zkřížené ruce. Poté se zastavila a pokoušela se identifikovat člověka, stojícího ještě dobrých deset metrů od ní. Jenže bylo nedostatek světla, takže se rozhodla přiblížit ještě blíž.

„Dobrý večer.“ začala Abigail „Jste v pořádku?“ udělala další krok vpřed.
Dle postavy odhadla na muže, který nijak nereagoval na její přítomnost a nadále působil nehybně. Stále přitom neviděla do jeho tváře.
Nevěděla jestli má přijít blíž, nebo raději to otočit zpátky. Měla dost nepříjemný pocit, že by měla raději zvolit druhou možnost. V momentě, kdy se rozhodovala si něčeho všimla.
Muž mlátil silně svými pěstmi do zdi, občas to proložil i svým čelem.
Neustále pořád dokola bez jakéhokoli přerušení.
Abigal přirozeně bez zamyšlení se vydala pomoci cizinci.
Jenže to nebyl cizinec, jak si doposud myslela.

„Potřebujete pomoci?“ zeptala se těsně u něj, čímž upoutala na sebe pozornost.
Abigail málem spadla na zem, když spatřila tvář Jacoba, který působil dost nepříčetně.
Kůži na čele měl Jacob silně poškozenou. Ze zranění na čele stékala krev a míchala s dešťovými kapkami po celé jeho tváři. O moc lépe na tom nebyli i jeho ruce. Jeho klouby na prstech měl celé namodrale nafouklé od neustálého mlácení do zdi, kůži na prstech měl též potrhanou, z níž valili potoky krve. Krev z jeho rukou odkapávala a smíchávala se vodou v dešťové kaluže nad kterou stál.

„Proboha!“ vyhrkla Abigail, dala si ruku před ústa a začala ustupovat.
Mezitím vztekle působící Jacob se otočil čelem k Abigail, rychle přitom dýchal.
Jeho oči se upřeně dívali na zmatenou Abigail, která se snažila vzpamatovat z prvotního šoku.

„Co se ti to stalo?!“ řekla vyděšeně směrem k Jacobovi. Ten nadále stál nehybně na svém místě. V momentě, kdy Abigail udělala další krok pozpátku, začal Jacob řvát co mu hrdlo dovolilo. Během toho se rozběhl na nechápající Abigail.

„Co to děláš?!“ vykřikla Abigail, dělala přitom kroky pozpátku a natáhla ruce před sebe.
Jacob ji strhl svým tělem k zemi a začal se ji sápat po krku. Abigail se přirozeně bránila rukama. Jenže odstrčit ze sebe šíleného Jacoba se nedařilo, byl oproti ní moc silný.
Ucítila, jak ji sevřela Jacobova pravá ruka její hrdlo a nekompromisně začal škrtit.
V momentě, když na hrdlo Abigail přistála i druhá Jacobova ruka, povedlo se ji vyprostit svoji nohu a nakopla kolenem Jacoba do rozkroku. Ten se svalil v bolestech na bok vedle Abigail.
Ta neváhala a postavila se okamžitě na nohy, přitom si prohmatávala krk.

„Co to do tebe vjelo?!“ vykřikla zděšeně na něj, přitom od něj ustupovala.
Jacob se náhle vymrštil na všechny čtyři končetiny, upřeně přitom civěl na Abigail.
Neřekl jediné slovo, jen hleděl. Abigail přišlo, jako by se proměnil v nějaké divoké zvíře.

„Nech mě na pokoji!“ vykřikla na něj s pláčem Abigail, otočila se na podpatku a rozběhla se pryč
z uličky. To už Jacob stál opět na nohách a začal ji za strašlivého řvaní pronásledovat.
Abigail zakřičela, když ji Jacob dohonil a srazil znovu k zemi.
Tentokrát upadla Abigail tváří přímo do kaluže.
Jacob ji zalehl svou váhou, rukama chytil její hlavu a snažil se přimáčknout obličej Abigail do kaluže. Bránila se co její síly dovolili, jenže proti síle Jacoba neměla šanci.
Při prvním vymácháním obličeje se Abigail lokla vody z kaluže. Začala kašlat a přicházela
o možnost se pořádně nadechnout a křičet o pomoc.
Jacob znovu zabořil obličej Abigail do kaluže až na její rozbahněné dno.
Abigail házela končetinami do stran, snažící se z posledních sil o nějaký odpor.
Jenže bez výsledku.
Začala pomalu cítit, jak ji dochází síly v boji o život.


„Co se to tam děje?!“ uslyšela Abigail něčí hlas.

„Kurva! Jdeme honem!“ uslyšela další. Netrvalo to ani pět vteřin, když Abigail ucítila, jak někdo popadl Jacoba a strhli jej z jejího těla.
Hned po vynoření z kaluže se začala nadechovat, vzápětí začala zvracet.
Před sebou viděla siluetu tří postav v policejní uniformě, kteří se snaží zpacifikovat Jacoba.
Jacob je za strašného řevu ze sebe shazoval, jak to podobně dělá medvěd s loveckými psy.
Ani jednoho policisty však neuhodil. Pořád a neustále se soustředil jen na Abigail.
Policistům se vysmýkl ze sevření a rozběhl se znovu po Abigail.
Abigail se přikrčila, neměla už síly utíkat.
V momentě, kdy Jacob byl těsně u ní se objevil Matthew Jackson a udeřil pěstí Jacoba do tváře.
Byla to taková rána, že složila Jacoba na zem.
Mezitím se policisté sesbírali ze země a vrhli se znovu za asistence Matthewa po Jacobovi.
Ten se je opět snažil ze sebe setřást. Naštěstí pro Abigail již neměl šanci.
Čtyři muži ho pevně svírali a za velkého úsilí jej tlačili směrem do policejní stanice.

„Hodíme ho do vězení!“ rozpoznala pomalu se vzpamatovávající Abigail hlas zástupce šerifa Liama Aldridgeho. Mezitím Vanessa přispěchala k Abigail, kterou objala a začala uklidňovat.

„Už je to dobrý! Už je to dobrý! Je po všem.“ říkala Vanessa Abigail do ucha. Pomalu ji pomáhala postavit se na nohy. Abigail začala brečet, když si plně uvědomila, co se před chvílí stalo.

„Půjdeme do stanice ano?“ navrhla Vanessa.
Abigail roztřeseně přikývla několikrát na souhlas a za pomoci Vanessy pomalu kráčeli směrem do policejní stanice. Přitom ani jedna z nich si nevšimla stínu, jenž je po celou dobu z druhé strany uličky pozoroval...