Tajemství hory 11. část

Vanessa pomalu a co nejtišeji zavřela za sebou dveře do nově přiděleného pokoje pro Abigail.
Pohledem přitom zavadila na předešlý pokoj, který byl zapečetěn policejní páskou.
Poté se podívala na hodinky, bylo něco kolem osmé ráno.

„Jak je na tom?“ zeptal se Matthew, stojící na schodišti, poklepával si přitom prsty
o zábradlí.

„Už usnula. Dostala pěkně velkou dávku sedativ.“ řekla Vanessa a přistoupila k Matthewovi.

„Co budeme teď dělat?“ zeptala se Vanessa.

„Rozhodně nesmíme nechávat Abigail samotnou. Měla bys prozatím tady zůstat a taky se trochu prospat. Mezitím skočím za šerifem a Jacobem. Třeba se něco dozvím, pak navštívím starosty Coopera pro ten klíč od chaty a zajedu tam.“

„Do chaty pojedu já.“ odmítala Vanessa jeho návrh „Přece víš, že smysl na detaily mám rozhodně lepší.“

Matthew se nad její poznámkou pousmál „Dobře! Já tedy potom zůstanu a dohlédnu na Abigail.“



Bylo ranní sychravé počasí, když Matthew opouštěl budovu motelu. Hned u hlavního vstupu se rozhlédl po ulici. Prvně zpozoroval policejní auto zaparkované na opačné straně silnice. Věděl, že tady mají z rozkazu zástupce šerifa Aldridge hlídat, za což byl Matthew hodně vděčný. Pokývl na pozdrav směrem k policistům sedícím v autě, kteří na pozdrav zdvihli své ruce. Potom se Matthew rozhodl, že si ještě obejde motel z venku dokola doufajíc, že na něco zajímavého narazí. Zastavil se pod původním pokojem Abigail a Jacoba, rozbité okno toho pokoje bylo též zapečetěné policejní páskou.

Jak někdo mohl hodit něčí hlavu odtud takovou silou? Vždyť pokoj se nachází v prvním patře?!
Vrtalo to Matthewovi hlavou. Nakonec se otočil k odchodu, směrem k policejní stanici. Ulicemi Matthew kráčel pohledem do země, utopen ve svých myšlenkách.
Co mohli přehlídnout? Proč někdo teprve teď má v plánu odstranit Abigail a Jacoba? Vždyť na nic kloudného prozatím nepřišli, ani nemají jedinou stopu. Jediný, s čím si byl Matthew byl jistý, že útočník má rozhodně za ušima. To, co se stalo minulou deštivou noc s Jacobem a Abigail prozrazuje o kreativitě vraha Briana. A nebo ne? Dle slov Abigail zdrogování Jacoba bylo svým způsobem ¨vyvážené¨.
Nemělo je to spíš jen zastrašit? Že by celá minulá noc byl jeden velký plán, jak je donutit aby se zpakovali a opustili město? Ale proč by jej měli opustit?
Matthewovi připomíná poslední událost s Brianovou hlavou spíše jako varování.
Varování, které je mělo přinutit aby opustili tohle místo.


Na stanici Matthewa přivítala dvojice Sattlerová a pan Healy, který zrovna byl na odchodu.
Byl zkontrolovat stav Jacoba, který momentálně stále není ještě schopný vnímat, natož komunikovat. Dle Healyho posudku potrvá nejméně ještě dva dny, než bude Jacob schopný aspoň trochu spolupracovat. Matthew sice nevěřil Healymu, ale protentokrát mohl být v klidu. Přece jen kdyby se něco teď zdravotně stalo Jacobovi, šlo by to na jeho hlavu.
Nezbývalo mu nakonec nic jiného, než poděkovat Healymu za pomoc.
Další kroky Matthewa mířili na radnici.




„Je mi neskonale líto, co jste minulou noc prožili.“ začal starosta Cooper, když do jeho kanceláře vstoupil Matthew.
„Už jsem se zástupcem Aldridgem nechali poslat na ochranu jednu policejní hlídku.“

„Kde je šerif Hardy?“ zeptal se Matthew.

„Ten by se měl vrátit až dnešní večer. Je v Detroitu z osobních důvodů.“ odvětil Cooper „Proč se ptáte?

„Jen ze zvědavosti.“ odvětil Matthew, strčil svoje ruce do kapes a přešel ke starostovi.

„Takže kvůli čemu jste sem přišel?“ nechápal starosta důvodu jeho návštěvy.

„Bylo mi řečeno, že Abigail s Jacobem chtěli omrknout chatu pod vašim vlastnictvím.“ naznačil Matthew důvod své návštěvy. Cooper pochopil a začal se v otevřeném šuplíku prohrabovat.
Z něj vytáhl svazek klíčů a začal hledat ten správný.

„Tady ho máte.“ sdělil Cooper a podal ho Matthewovi „Kdy máte v plánu se tam podívat?“ zeptal se.

„Ještě netuším. Ale nebojte se, určitě vám jej dnes večer ještě vrátíme.“ ujistil ho Jacob.

„O něj mi tak nejde, ale spíš o vaše bezpečí.“ odvětil Cooper, čímž si zasloužil od Matthewa poněkud podrážděný obličej.

„Něco tím chcete naznačit?“ zeptal se rozladěný Matthew.

Cooper působil chvilku šokovaně, než si uvědomil, co vlastně řekl.
Hned vzápětí nahodil svůj americký úsměv, který působil opět spíš zákeřně, než přátelsky.

„Takhle jsem to nemyslel.“ uklidňoval Cooper „Jen už nechci, aby se někomu stalo něco ošklivého. Po vašich přátelích někdo úmyslně jde. Není proto bezpečné tady zůstávat.“

Matthew nic neříkal, jen souhlasně pokývl hlavou a zamířil k odchodu.
Cestou zpátky k motelu musel dát Cooperovi za pravdu. Prvně jej napadlo, že by měli vynechávat návštěvu zdejší restaurace. Chtěl by tím minimalizovat možnosti otrávení jídlem. Bude asi lepší jíst jídlo z konzerv a sami si i vařit.
Ještě než vešel do motelu si Matthew znovu stoupl pod okno, kterým v noci přiletěla Brianova hlava. V průměru má dospělá hlava člověka něco přes čtyři kila. Útočník by musel mít hodně velkou sílu, aby ji vyhodil tak vysoko a měla přitom dostatečnou sílu, aby prorazila dvě tabule skla. Přece jen hlava není kámen. Náhle Matthewa napadla myšlenka.
Když to zespodu jde složitě, tak proč ne jednoduše z vrchu?
Vždyť Vanessa říkala, že uslyšela v noci kroky kolem jejich pokoje. Aby se člověk dostal na střechu motelu, musel projít kolem pokoje!
S takovou myšlenkou Matthew poklusem zamířil do motelu. Na schodišti bral schody po dvou.
Proletěl uličkou v prvním patře až na konec, kde po žebříku potom vyšplhal na střechu.
Nepřekvapilo ho, když zjistil, že střecha je rovná. Na střeše přistoupil na místo, kde by měl být uzavřený pokoj, dřepl si na kraji střechy a rozhlédl se kolem sebe. Na první pohled zde nebylo nic výjimečného, či zcela jiného.
Zcela holá střecha, jen na prostředku pětimetrová kovová konstrukce s několika přijímacími antény.
Matthew se usmál nad svoji teorií.
Ta spočívala v tom, že někdo v noci vylezl na střechu s lanem, které přivázal ke konstrukci a spustil se na úroveň pokoje. Potom, co prohodil hlavu oknem, vyšplhal zpátky nahoru. Určitě se útočník musel potom bavit, když Matthew s Aldridgem vyběhli z motelu a pátrali po něm přirozeně
v ulicích. Pak se mu nějak podařilo vyplížit pryč, aniž by si jej někdo všiml.
Pokud by tohle byla pravda, měli by proti sobě dosti zákeřného a nevyzpytatelného protivníka.
Matthew se rozhlížel po okolních střechách s domněnkou, že musí být neustále někde poblíž.

„Tak kdepak seš ty podělanej parchante? Co vlastně jsi zač? A co máš společného s Emily?“ řekl si nahlas sám pro sebe Matthew. Že by to byl nějaký sériový vrah se smyslem pro zvrácenou hru se svoji další obětí v podobě Abigail? Nebo jde tady ještě o něco jiného?




Vanessu Danielsovou probudilo z mikro spánku najetí auta do díry nezpevněné cesty.
Když otevřela oči, viděla kolem silnice nic jiného, než hustý les. Pohlédla na Liama Aldridgeho, který se předtím nabídl, že ji pro jistotu sveze k chatě, zatímco Matthew mohl zůstat u Abigail.
Vanessa dlouze zívla a začala pomrkávat očima, pak pohlédla na hodinky.
Bylo něco po sedmnácté hodině.

„Za chvíli jsme tam.“ hlásil Aldridge, když viděl probouzející se Vanessu. Policejní vozidlo kodrcalo po cestě ke svému cíli, přitom konce větviček keřů bičovali karoserii auta.

„Celkem hustý.“ řekla si nahlas Vanessa.

„Je to tak bohužel.“ souhlasil Aldridge „Zdejší les je místy hodně hustý, těžko se v něm orientujete.“

„A vy se dokážete?“ zajímala se Vanessa.

Aldridge se usmál „To vůbec! Nejsem totiž zdejší. Pocházím z Coventry, tady ve Woodsbury jsem ani ne půl roku.“ vysvětlil Vanesse.

„Skutečně? A co vás sem přivedlo?“ vyptávala se Vanessa.

Aldridge se odmlčel a soustředil se na jízdu. Cesta se začínala klikatit a mírně stoupat.

„No pane Aldridgei?“ připomněla se Vanessa.

„Popravdě sám nevím.“ přiznal se Aldridge „Asi mě zlákala vidina pozice po šerifu Hardym, který zanedlouho odejde ze služby.“

Vanessa na srozuměnou souhlasně přikývla. Zástupce Aldridge se jako jediný chová prozatím celkem rozumně a snažil se jim pomoci. Což se nedá říct o zbytku osazenstva ve Woodsbury. Možná to bylo tím, že ještě nebyl ¨nakažený¨ tamním obyvatelstvem?

„Můžu se vás na něco zeptat?“

„Klidně se ptejte.“

„Můžete mi prosím něco říct o obyvatelích Woodsbury? Ptám se, protože nám přijde trochu nepřátelský, odtažený a něco jako by tajili.“ zeptala se Vanessa napřímo.
Aldridge pozorně naslouchal, v hlavě si rovnal odpověď.

„Popravdě ničeho jsem si nevšiml.“ řekl nakonec policista „Možná vám to tak přijde, protože drtivá většina těch lidí nikdy neopustila Woodsbury. Byli snad nejdále ve vedlejším městečku. Naše místo je celkem dosti odloučené od veškerého dění ve světě. Prostě Woodsbury je typickým příkladem buranova.“ řekl Aldridge a prstem ukázal na svoji hlavu „Většina obyvatel to nemá v hlavě v pořádku. Viděla jste včera starou Barrisovou ne? Tak takhle tady podobně smýšlí víc jak polovina obyvatel.“.

„Myslíte věřící v duchy?“ nadhodila Vanessa. Aldridge souhlasně přikývl hlavou.

„Popravdě kdyby věřili na čarodějnice a podobně, byli by schopni někoho upálit.“

„No to by celkem sedělo.“ přitakala Vanessa. Nad její poznámkou se Aldridge od srdce zasmál.



Aldridge zastavil vozidlo hned naproti vchodu do chaty. Nebyla to chata, spíš ale patrový srub uprostřed mýtiny.

„Nebude vadit, když počkáte v autě?“ zeptala se Vanessa policisty.

„Jak je libo.“ řekl naprosto uvolněným hlasem Liam a posunul si sedlo dozadu, aby si udělal pohodlí.

Vanessa mezitím vystoupila z auta. Vyšla pět dřevěných schodů ke vchodu a hledala klíč ve své kapse. Po chvilce hledání jej našla a zasunula jej do klíčové dírky.
Klíčkem Vanessa zatočila dvakrát, poté otevřela dveře.
Zevnitř na Vanessu zavál zatuchlý, nevyvětraný vzduch.

„Tak tady dlouho nebyl.“ řekla si Vanessa a udělala první krok do místnosti, přitom podlaha zavrzala. Musela chvíli stát na místě, aby její oči přivykli na šero, jelikož okna byla zavřené vnějšími dřevěnými okenicemi.
Spodní patro bylo vesměs jedna velká místnost. Na prostředku bylo černé kanape, na jehož koncích byli ještě z každé strany po jednom křesle. Všechny mířili směrem ke krbu.
V pravém rohu stál na zadních vycpaný medvěd, zatímco v opačném rohu byl pro změnu kulečník.
Vedle něj byla potom zařízená kuchyňská linka.
Pozornost Vanessy si získalo dřevěné schodiště, vedoucí do prvního patra.
Při výstupu do dalšího patra neexistoval schod, který by nezavrzal.
Navrchu byli další čtyři pokoje s postelí. Byli jednoduše zařízené. V každém byla dvoulůžková postel, malý stůl a dvě židle. Jediné co Vanessa v celé chatě objevila, byl neutřený prach, který byl absolutně všude, i na peřinách. Odhadovala, že tady nemohl nikdo být nejméně rok. To vyvracelo tvrzení Coopera o tom, že chatu nechává pronajímat turistům.
Vanessu tohle zneklidnilo, přišla si hodně zmatená.
Proč by jim umožnil tak snadno přístup na místo, kde rozhodně nikdo nepobýval po mnoho měsíců? Přece tohle by dokazovalo, že jim po celou dobu lhal.
Vanessa nakonec usoudila, že tady na nic nenarazí a vyšla z chaty ven.
Tím se zase potvrdili slova Coopera…. nic tady nebylo.
Ještě než se vrátí k autu, kde na ní stále čekal dřímající Aldridge se rozhodla prozkoumat blízké okolí. Chodila po kraji mýtiny, přitom sledovala zem v domnění, že narazí na nějakou stopu.
Jenže i tohle se ukázalo jako zbytečné. Nebylo tady absolutně nic.
Nakonec se ukázalo, že průzkum chaty byla úplná ztráta času.
V momentě, kdy se poraženecky otočila směrem k policejnímu vozu uslyšela podivný šum, který zazněl nad její hlavou. Když reflexně pohlédla za sebe směrem k nebesům nic neviděla.
Její smysly začali pracovat na plné obrátky. Očima začala hledat cokoli podezřelého, přitom doufala že uslyší ještě něco nepřirozeného. Ruku přitom měla položenou na pistoli schované v pouzdře u pasu. Nevěděla co to bylo za zvuk. Určitě jenom věděla, že to nebylo nic přirozeného.
Stála na místě dobré dvě minuty, než si začínala připouštět, že asi začíná blouznit.

„Skončila jste?“ zavolal na Vanessu Aldridge, který vystoupil z auta a ukazoval na hodinky.

„Nechci být nezdvořilej, ale cesta zpátky ještě taky nějakou dobu potrvá.“ dodal policista.

„Už jdu!“ řekla hlasitě Vanessa, pohledem ještě zkontrolovala své okolí „Asi mi začíná hrabat!“ řekla si, když se otočila k odchodu. Začala se přemlouvat, že dotyčný zvuk byl jen v její hlavě. Jenže hluboko v sobě cítila, že tady prostě není něco v pořádku. Měla pocit, jako by ji stále někdo sledoval.



Bylo něco po desáté večer, když paní Iris Baldwinová umývala nádobí. Přitom poslouchala večerní zprávy, které se zvukově míchali s pohvizdováním její milované dcery, jenž si kreslila obrázky. Společně totiž čekali, než se objeví její manžel z odpolední směny. Zrovna dnes má velké zpoždění, což trochu Iris znepokojovalo. Byla totiž ještě rozčílená poté, co říkala její dcera Samantha o svém minulém venkovním nočním dobrodružství. Říkala ji nesčetněkrát, aby se cizími lidmi nikdy nebavila. A už vůbec ne o té Emily, kvůli které je po celém městě velké pozdvižení. Nejraději by ztrestala svoji dceru, ale na druhou stranu nemohla. Byla to ještě naivní holka, která nechápala celkové dění.
Baldwinová sebou cukla, když náhle vypadl proud v celém domě.

„Mamíííííííííí!“ vyhrkla ze sebe polekaná Samantha.

„To nic broučku!“ uklidňovala ji matka „To zase vypadl jistič!“ vysvětlila dceři. Přitom si začala utírat mokré ruce do ručníku „Počkej prosím tady. Skočím do sklepa nahodit jistič, ano?“ řekla klidným hlasem a políbila Samanthu na čelo.
Baldwinnová otevřela dveře vedoucí do sklepení. Zapnula svoji malou kapesní baterku a opatrně začala sestupovat po schodech dolů. Přitom myslela na nadávky směrem ke svému manželovi, který
o vypadávajícím jističi ví nějakou dobu. Nebyl však schopný to nahlásit elektrikáři a nechat opravit.
Baldwinnová došla až na konec sklepení, otevřela rozvodovou skříň a nahodila jistič.
Okamžitě se rozsvítila veškerá světla v domě, jen to ve sklepě nad hlavou Iris Baldwinnové problikávalo. Žena si dlouze oddechla a otočila se směrem k odchodu ze sklepení.
Zůstala vyděšená stát na místě, když ve tmě před sebou viděla siluetu postavy.
Po tváři ji začali stékat slzy, když si uvědomila, kdo přímo před ní stojí.
Okamžitě padla na kolena, ruce přitom měla tak, jako by se modlila.

„Prosím! Neubližujte ji! Já už jsme ji vše vysvětlila! Ona už to příště neudělá!“ žalostně prosila Baldwinnová „Nezabíjejte ji! Je to jen hloupé dítě, neví co dělá!“ snažila se bránit svoji dceru.
Jenže postava před ní mlčky nehnutě stála, vychutnávající si psychické trápení matky. To už paní Baldwinnové stékali potoky slz, očekávala totiž to nejhorší. Nejraději by chtěla zařvat z plných plic, jenže nemohla. Postava mezitím udělala dva hodně pomalé kroky směrem
k Baldwinnové.

„Ne! Já vás prosím!“ začala téměř hystericky křičet „Vezměte si mě! Ano! Vezměte si mě místo ní!“
Jenže postava před ní nic neříkala, jen se pomalu přibližovala.
Nepřišel totiž aby odpouštěl či dělal výjimku. Přišel jen z jediného důvodu….. aby mohl trestat.