Tajemství hory 13. část

Otočení klíče ve vstupních dveří do vězeňského bloku vytrhlo Abigail z myšlenky.
Hrozně moc toužila spatřit Jacoba, ale zároveň měla i strach. Stále se nedokázala zbavit nepříjemných pocitů, které ji tíží od inkriminované noci.
Když Jane Sattlerová otevřela první dveře, rozklepala se Abigail strachy.
Ucítila na svém rameni ruku Vanessy, jenž viděla u Abigail jisté váhání i strach. Tímhle gestem se ji podařilo trochu uklidnit a dodat odvahu.
V doprovodu policistky Sattlerové prošli chodbou až k poslední cele.
Tam seděl Jacob na posteli, jeho tvář byla pokryta několika modřinami ze zápasu
s policisty. Jacob otevřel ústa dokořán, když spatřil schovávající se Abigail za těly Matthewa a Vanessy. Nevěřil vlastním očím, přišlo mu že vidí ducha.

„Ach Abi!“ vyhrkl ze sebe nešťastně Jacob a po kolenou se připlazil k mřížím, rukama se chytil tyčí a upřeně se díval na svoji ženu.

„Necháte nás o samotě?“ obrátil se mezitím Matthew k policistce. Sattlerová chvilku váhala, nakonec souhlasně kývla.

„Kdyby něco, budu čekat u vchodu.“ řekla Sattlerová a nechala je samotné.

„Všechno mi řekli, co se přihodilo.“ řekl lítostivě Jacob, když policistka zmizela z dohledu.

„Já nevím, co bych měl říct. Z té noci si nic nepamatuji. To jsem nebyl já, má lásko.
V životě bych ti nikdy nedokázal ublížit, to mi musíš věřit!“ hájil se Jacob, přitom se mu spustili slzy po tváři.

„Stydím se za to, že jsem ti způsobil takovou bolest. Do konce svého života si sám sobě neodpustím! Udělám cokoli, abych to mohl napravit! Abys mi mohla znovu důvěřovat tak, jako dřív.“

Při jeho slovech se Abigail rozbrečela. Když ho viděla na kolenou, nešťastného
a zlomeného. Jacob se pod náporem adrenalinu třásl, jako by byl nahý někde na severním pólu. Jeho pohled úplně křičel prosbou o odpuštění. Chtěla mu samozřejmě odpustit, přece jen nebyl při smyslech.
Jenže si vzpomněla na tu prokletou noc a když viděla jeho ruce, které zrovna svírali mříže….ty ruce, které málem ukončili její život.

„Jsem těhotná Jacobe.“ řekla náhle Abigail a zakryla si rukou ústa. Nechtěla mu to původně říct, prostě už nedokázala pod návalem emocí nadále mlčet. Jacob na svoji ženu nevěřícně zíral, těžko pobíral to, co před chvílí řekla. Musel si to několikrát v hlavě zopakovat.

„Chtěla jsem ti to původně říct až k našemu výročí.“ dodala s brekem Abigail.
Jacob se postavil na nohy, držel se přitom oběma rukama za hlavu. Stále nedokázal uvěřit tomu, co Abigail vypustila ze svých úst.

„Budeme mít miminko?!“ řekl nevěřícně Jacob, přitom se na vteřinu usmál. Na krátkou dobu jeho srdce zahřálo štěstí, než opět vyprchalo. Uvědomil si, že nebýt náhodného zásahu policistů, zavinil by nejen smrt své ženy, ale i nenarozeného dítěte. Začal pociťovat, jak z hloubky duše se začíná prodírat neuvěřitelná zloba.

„Já toho grázla, který nám tohle způsobil osobně zabiju!“ řekl rozhodným hlasem Jacob. Jenže tohle nebyla slova, která Abigail chtěla zrovna slyšet.

„Mohla bys prosím skočit pro Sattlerovou, aby nám pustila Jacoba ven?“ zeptal se Matthew Vanessy.
Vanessa mrkla na svého snoubence a zamířila za policistkou.

„Šerif Hardy nechal stáhnout žalobu pod podmínkou, že opustíme Woodsbury.“ začal vysvětlovat Matthew Jacobovi situaci.

„Jenže my máme poněkud jiný plán. Samozřejmě ti ho řekneme, ale někde venku, kde nás nikdo neuslyší.“ dodal Matthew a odmlčel se, když spatřil policistku s svazkem klíčů.

Sattlerová odemkla a otevřela dveře vězení, poté ustoupila stranou.
Mezi stojícím Jacobem a Abigail nestálo nic v cestě, jen na sebe mlčky zírali.
Nakonec Jacob pod tíhou emocí šel k Abigail. Chtěl ji silně obejmout a zaplavit ji množstvím polibků. Jenže v momentě, kdy stál ve dveřích Abigail pod nátlakem špatných zážitků před svým manželem ustoupila několika kroky zpátky.
Ten moment stoupl Jacobovi do cesty Matthew, čímž ho donutil zastavit.

„Dopřej Abigail čas.“ řekl Matthew Jacobovi „Ještě je to hodně čerstvé. Zažila si hodně peprné a bolestivé chvíle. Nějakou dobu potrvá, než ti bude zase plně důvěřovat.“

Jacob zaraženě díval Matthewovi přímo do očí, přitom začal rozhozenně souhlasně přikyvovat.

„Jasný, jasný! Chápu! Moc se omlouvám!“ odvětil nešťastný Jacob a zamířil k odchodu jako první. Přitom hleděl jen do země. Nedokázal se tuhle chvíli podívat Abigail ani do očí.
Trpěl pocitem velké viny a naprostého selhání.


Než opustila čtveřice policejní stanici, tak Matthew podepsal za Abigail propouštěcí
a přebrání zodpovědnosti za Jacoba. Cestou do motelu šel po celou dobu první nešťastný Jacob. Za zády měl Matthewa, poté šla Vanessa vedle Abigail. Občas se podívala za záda, jestli náhodou někoho nezahlédne.

V motelovém pokoji usedla čtveřice ke stolu. Ze začátku vládlo napjaté ticho, které jako první přerušil Matthew.

„Tak co si Jacobe pamatuješ z té noci? Co jsi dělal poté, co jsme odešli?“ zeptal se Matthew.

Jacob přemýšlel nad odpovědí. Celou dobu byl přesvědčený, že Emily tady nikdy nebyla. Věřil tomu i době, kdy prohledávali dokumenty v Cooperově počítači. Přesto Abigail od začátku lhal, když ji podporoval. Teď cítil nehorázný stud, když si uvědomil, jak se nehorázně spletl. Byl zahanben ve všem, co doposud tvrdil.
Už jen přítomnost Matthewa Jacksona a Vanessy Danielsové to potvrzovalo. Kdo ví, co by se stalo Abigal, kdyby tady zůstala sama? Neznámý vrah by si určitě počkal někde za rohem, aby dokončil co začal. Při tomhle uvědomění se Jacobovi prohnal mráz po zádech.

„No Jacobe? Řekneš nám tady něco?“ vyrušil ho z myšlenek Matthew.

„Omlouvám se. Jen jsem si něco uvědomil. Chtěl bych ti Matthewe a Vanesse napřed poděkovat, že i přes moji prvotní nevoli jste nakonec jeli s námi. Moc si toho cením.“ řekl upřímně Jacob.

Dvojice se usmála, byla potěšena Jacobovým vyjádřením. Poté se Jacob zhluboka nadechl, snažil se rozpomenout na vše, co si dokázal vzpomenout z té nepříjemné noci.

„Po vašem odchodu jsem nějakou dobu ještě trávil v kanceláři Coopera. Popravdě jsem trochu zpytoval své svědomí nad tím, co jsem ten večer řekl. Rozhodl jsem potom projít
a vyčistit si trochu hlavu.“

Jacob se odmlčel, napil se vody ze sklenice. Mezitím přemýšlel jak říct následující chvilku
s tou dívkou.

„V jedné uličce jsem narazil na malou holku, která si tam kopala míčem do zdi. Nijak jsem nespěchal, tak jsme si chvilku kopali. Hodili jsme spolu řeč, při které mi řekla pár zajímavostí. Ze začátku jsem tomu moc nevěřil. Jenže poté, co se nám přihodilo jsem změnil názor.“ řekl Jacob a na chvilku se odmlčel.

„Říkala mi, že znala Emily.“

Abigail poskočilo srdce při vyslovení jména její sestry, začala hltat s nadějí další Jacobova slova.

„Podle ní Emily byla tři dny ve Woodsbury. Občas si spolu hráli než odjela. Vůbec neměla namířeno na chatu, ale někam k hoře.“

„A co tam jela dělat?“ zeptala se Vanessa. Jacob jen pokrčil rameny.

„Netuším. Ta holka říkala, že k té hoře a okolním lesu se zdejší vyhýbají. Mluvila něco
o duchách.“ Jacob se potom zarazil a pohlédl na Abigail. Měl by to říct? Unese to?

„Co se stalo?“ pochopila Abigail jeho pohled.

„Říkala, že ji ti duchové odnesli.“ odpověděl nakonec Jacob.

Abigail vystartovala ze židle, začala nervózně chodit po místnosti. Hlavou ji probíhali stovky možností, co se muselo Emily stát.

„Musíme tam jít!“ řekla nahlas Abigail „Co nejrychleji!“

„Uklidni se Abigail.“ pronesl opatrně Matthew „Půjdeme tam, až budeme kompletní
a stoprocentně nachystaní.“

„Kompletní?“ nechápal Jacob.

„Ano Jacobe.“ odvětil Matthew „Zavolal jsem nám mezitím na pomoc člověka, který v naší prekérní situaci rozhodně dokáže pomoct.“