Tajemství hory 19. část

Abigail letící ze svahu se řítila nekontrolovatelnou rychlostí. Narážela do větví, kamenů a pařezů téměř po celou dobu pádu. Zastavila se až dole, kde zády narazila do stromu.
Vykřikla bolestí a svíjela se dlouho v bolestech, mezitím na vrcholku kopce střelba duchů ustala.
Dlouho ještě poté Abigail ležela na zádech, než se odhodlala k jakémukoliv pohybu.
Hleděla jen na vyjasněnou noční oblohu plné hvězd a zhluboka se několikrát nadechla.
Nabyla dojmu, že si při nárazu zlomila žebra, bolelo to totiž neskutečným způsobem.
Trvalo ji téměř pět minut, než se ji zadařilo za bodavé bolesti postavit na nohy.
Znovu se rozbrečela, když si začínala uvědomovat, co se ji přihodilo.
Chytila se rukama za hlavu a začala chodit na pár metrech zleva doprava.
Aby uvolnila stres a adrenalin, začala křičet co ji hrdlo dovolilo.
Nedokázala se uklidnit, aby mohla racionálně myslet.
V hlavě ji probíhali nespočet myšlenek, které ji zkracovali časovou výhodu.

Co tohle mělo znamenat? S kým se to Emily zapletla? Co s nimi měla společného? Kdo jsou tihle muži? Vzpomněla si, že ten Lídr říkal něco o tom, že je Emily s Brianem chtěli v něčem obelstít
a nepovedlo se jim to. Otázka ale v čem? Co se tady vlastně v této bohem zapomenutém místě děje?

„Tik, tak, tik tak! Běží ti čas holka!“ uslyšela Abigail hlas Lídra, který stál na vrcholku kopce
a sledoval Abigail díky svému nočnímu vidění.

Abigail si uvědomila, že ji nekompromisně běží čas. Z kapse vytáhla darovaný kompas
a malé světlo, kterým si posvítila na střelku kompasu.
Kam se má vlastně vydat?
Lídr ji řekl, že její přátelé jsou směrem na východ. Jenže zase ten Had řekl, že je to jen bouda.
Čemu a komu by měla věřit? Myslel to Lídr skutečně, že Jacob a ostatní jsou směrem na východ?
Proč by měla na druhou stranu zase věřit vrahovi její sestry? Proč ji vlastně upozornil?
Nechce náhodou, aby se vydala špatným směrem? Z jakého důvodu? Chce ji sám osobně zabít?
Měla by raději zariskovat a zkusit jiný směr?
Abigail začala propadat zoufalství, nedokázala se rozhodnout pro jednu z možností.
Vlastně ono těch možností moc ve skutečnosti nemá.
S jistotou věděla, že Woodsbury je směrem na východ, sever a západ jít je nesmysl, jsou tam nekonečná jezera.
Zbývá skutečně jen směr východ a nebo jih.
Natočila se dle kompasu směrem na východ a rozběhla se zapnutou baterkou do temného lesa.



Snad každých pět metrů Abigail o něco zakopla, zavadila či okamžitě ztratila orientaci.
Musela se pořád dívat na kompas, aby udržela směr. Směr na východ se ukazuje jako hustá, křovinatá a kopcovitá, byla dosti těžce průchozí. Abigail schytávala nespočet škrábanců od větví
a křoví. Začala utíkajícími minuty propadat více a více zoufalství. Trpěla pocitem, že uběhla jen dvě stě metrů. Pohledem zkontrolovala hodinky, zbývalo ji asi deset minut, než ji půjde ten Řezník po její stopě.
Začínala si uvědomovat, že takovou dlouho nepřežije.
Vědomí Abigail začalo upadat do paniky, takhle přece nechce skončit!
V momentě, kdy se chtěla znovu podívat na čas, zavadila o pařez a upadla na zem.
Chytila se za bolavou nohu, začala přitom znovu brečet.
„Přece to takhle neskončí!“ řekla si Abigail nahlas sama pro sebe. Nemůže to přece vzdát!
Ne kvůli sobě, ale hlavně pro své nenarozené dítě. Ano! Nemůže si dovolit ten luxus hodit bílý ručník do ringu. Abigail posilněna takovou myšlenkou vletěla do jejího těla nová energie.
Vystřelila zpátky na nohy, jako by byla na pružinách. To už ji ovšem zapípali hodinky, které ji upozornili na vypršený čas.
Čas, který ji bylo dáno Lídrem v podobě náskoku skončil…



Řezník s lehkostí kočkovité šelmy začal sestupovat svah nebývalou rychlostí a elegancí.
Tam, kde Abigail schytávala nespočet ran, jenž ji odebírali síly, tak Řezník nijak na újmu neutrpěl.
Když se ocitl na místě dopadu Abigail, začal si pohvizdovat. Mezitím si dolaďoval nastavení svého nočního vidění. Bylo to skutečně jako hra na kočku a myš. Řezník byla kočka, která měla nespočet výhod na své straně. Když ukončil kontrolu nočního vidění, začal si hrát s nožem Lídra ve své pravé ruce. Oproti Abigail zdejší okolí znal rozhodně líp.
Tušil kudy se mohla vydat, kde jsou stezky, horší terén pro pohyb. Vše hrálo Řezníkovi do karet.
Přece jen je tohle pouhá jednostranná hra.
Hra, ve které Abigail nikdy nebylo umožněno vyhrát. Ve skutečnosti totiž nedostala žádnou šanci
k záchraně svého života. Tímto pocitem se Řezník mohl neohroženě vydal v jejich stopách. Stačí jít po stopách, jenž zůstávali v rozbahněné zemi...


Abigail pokaždé hrůzou strnula na místě, když uslyšela jakýkoli zvuk z lesa.
Ať to byla probíhající zvěř, vytí sov, či vrzající větve stromů. V každém tomto zvuku slyšela přicházejícího Řezníka. Věděla, že nemůže se nikde ukrýt. Zbývá buď pokračovat zoufale na východ a nebo nakonec zkusit směr na jih.
Hlavou ji neustále vrtala slova Hada : Východ je bouda. Vydej se směrem na jich k potoku, jdi podél koryta na východ, kde narazíš na odpověď.
Co měl namysli tou odpovědí? Začínala se pomalu přiklánět k verzi, že východ je skutečně špatná volba. Byla to hodně náročná cesta, při které si začala uvědomovat, že takovou ji Řezník skutečně dožene.


Abigail tentokrát s chladnou hlavou se rozhodla změnit směr a vydala se na jih.
Netušila kolik toho ušla, ale dle času na hodinkách ji trvalo přes půl hodiny než dorazila do míst, kde vegetace začala řídnout. Díky tomu mohla zrychlit tempo, za což byla neskutečně vděčná.
Ucítila v hloubi svého nitra jistou jiskřičku naděje.
Po další půl hodině konečně dorazila k již zmíněnému potoku.
Regulérně do něj skočila a za pomocí svých dlaní si lila do úst doušky vody.
Potok přišel vhod na poslední chvíli, byla totiž neskutečně dehydrovaná.
Chvilkový pocit bezpečí okamžitě narušilo šelestění křoví hned po její pravé ruce.
Abigail vykřikla a upadla na záda směrem od křoví.
Naštěstí pro ni se ukázalo, že to byl mladý rosomák, který přišel k potoku uhasit svoji žízeň.
Přítomnosti Abigail absolutně ignoroval, jako by tam pro něj nebyla.
Spadl ji kámen ze srdce a uvědomila si, že ještě nemá vyhráno.
Dle slov toho Hada by se měla teď vydat na východ podél potoka.
Rozhodla se nakonec poslechnout jeho radu a zkusit tak své štěstí.
Jako trasa to byla rozhodně rychlejší a pohodlnější, než se plahočit čistě lesem.
Abigail se začala považovat za hloupou, když si uvědomila jak zbytečně se vyčerpávala prodíráním se lesem.
Místy potok přeskočila či přebrodila, z důvodu pohodlnější strany. Občas ji vyděsil nějaký zvuk vycházející z lesa. Začínala mít i paranoidní, když se občas ohlédla a jakoby viděla Řezníka.
Měla pořád nepříjemný pocit, že byla sledována.


Potok se náhle zúžil mezi dvěma svahy. Abigail ucítila pod svými nohama pevnější půdu.
Když si posvítila na zem a zpozorněla, zjistila že začíná šlapat po placatých kamenech.
Zatímco jeden svah by připadal, že je složen z kamenů, protější svah byl hustě pokrytý vegetací.
Co to říkal ten Had? Jak narazíš na skalnatou část, dočkáš se odpovědi?
Abigail si v hlavě jeho slova zopakovala. Zvýšenou pozorností si začínala prohlížet pod světlem baterky porostlý svah, jenž byl převážně pokrytý rostlinou podobné popínavému břečťanu.
Tady se má dočkat odpovědi? Proč zrovna tady?
Rukou začala na rostliny sahat, občas za některé zatáhla. Sice nevěděla proč to dělá, ale podvědomě nabyla dojmu, že tady musí být něco skrytého.
Když takto o dva metry dále chytila další část rostliny, zarazila se.
Jen hleděla před sebe trochu nechápavým pohledem.

Zatraceně! Proč tohle tady je?! Říkala si v duchu Abigail, když její ruka držela dokonale umělou imitaci popínavé rostliny. Odsunula je stranou a posvítila baterkou do tunelu, který ji byl do výšky hrudi. Tentokrát neohroženě a bez váhání Abigail v předklonu vstoupila do tunelu. Ušla v něm asi pět metrů, když se zastavila.
Zaujal ji svit zeleného světla, který před sebou zahlédla.
Dodala si odvahu, suše polkla a vyrazila znovu vpřed.
Tunel po pár krocích skončil a změnil se na oválný prostor o šířce tří metrů.
Zůstala stát nehnutě na místě. Před svým zrakem ji přivítalo na šňůrce pověšené zelené chemické světlo, jenž dostatečně osvětlovalo celý prostor skrýše.
Na zemi uviděla několik prázdných potravinových balíčků MRE a prázdných pet láhví.
Nejvíce ji zaujala osoba, která ležela ve spacáku.
Špinavé dlouhé černé vlasy jen z části zakrývali obličej, jenž Abigail poznala okamžitě.
Padla na kolena a štěstím se rozbrečela, když rozpoznala tvář spící Emily.

Emily otevřela oči, hledící přímo na klečící Abigail, jenž nedokázala svůj pláč zastavit.

„Ty se mi zdáš?!“ řekla Emily nahlas, párkrát přitom zamrkala, jako by viděla ducha. Nebo spíš začínala blouznit?

Abigail si zakryla rukama svá ústa „Ty žiješ! Díky bohu, ty skutečně žiješ!“ vyhrkla ze sebe ztlumeně Abigail.
Emily zpozorněla, vylezla ze spacáku aniž by ztratila oční kontakt s Abigail.
Sama sobě si dala lehkou facku, jestli se ji Abigail skutečně nezdá.

Mlčky se dívali vzájemně do očí, ani jedna tomu nemohla uvěřit.

„Jsi to skutečně ty!“ vyhrkla s nadšením Emily a po čtyřech se začala plížit k Abigail.
Objali se natolik silně, že téměř by mohli vypustit duši.
Se slzami v očích se začali vzájemně prohlížet.

„Jsi v pořádku? Není ti nic?!“ začala vzlykem Abigail.

„Jsem v pořádku! Teď už jsem!“ odvětila dojatě se slzami Emily, odtáhla se od Abigail, aby ji znovu mohla pohledět do tváře. Svoji dlaní potom Abigail pohladila po tváři, přitom ji stékali slzy štěstí.

„Ukaž se mi ségra! Doopravdy jsi tady!“ vyhrkla Emily a znovu stiskla na svou hruď svoji sestru.

Potom nějakou dobu se objímali mlčky na kolenou. Nedokázala ani jedna z nich cokoli dalšího říct,
vzájemně si vychutnávali přítomnost toho druhého.

„Bylo to strašný!“ narušila Emily ticho „Oni je pozabíjeli! Všechny je zabili!“

„Koho zabili?“ nechápala Abigail a odtáhla se od své sestry, jen aby znovu pohleděla do jejich očí.

„Briana a všechny ostatní!“ vyhrkla Emily.

Tvář Abigail se pohled razantně změnil z nadšení a štěstí na téměř zlovolný. Teď očekávala od své sestry odpovědi.

„Emily! Můžeš mi laskavě říct, co jste tady s Brianem dělali?!“ řekla rozzlobeným hlasem Abigail.

„A kdo jsou ti muži?“ dodala Abigail, když si vzpomněla na svoji nepříjemnou chvilku.

Emily vystrašeně hleděla na svoji sestru, jenž působila hodně vztekle a podrážděně.
Teď bude muset všechno vysvětlit pěkně od začátku. Věděla dopředu jen jedno, že Abigail se rozhodně nebude líbit to, co se dozví...