Tajemství hory 21. část

Prsty Emily si pohrávali s letenkou, zatímco stála u veliké tabule skla a sledovala zrovna startující letadlo. Neustále dokola si v hlavě říkala, jestli je skutečně dobrý nápad doprovázet Briana.
Jenže nemohla si pomoci, byl to doposud jediný člověk, který ji naprosto rozuměl, podporoval a naslouchal. Tedy až do včerejšího dne, kdy Brian přiběhl s tou šíleností.
Celou noc Emily prozírala do zdi, hlavou se ji proháněli myšlenky a možnosti, co je ve skutečnosti čeká. Absolutně nic neví, jelikož Brian poprvé za celou dobu, co se znají jen mlží. Vždy, když se chtěla zeptat na nějakou podrobnost, pronesl něco ve stylu: Dozvíš se až na místě!
Ani ji nechce říct, kdo ve skutečnosti je ten známý, kdo mu tohle nabídl.
Přišlo ji to absolutně postavené na hlavu. Jen tak prostě někdo přijde a nabídne vám
takový ´´kšeft´´?
Emily to neskutečně smrdělo, jenže láska k Brianovi byla mnohem silnější, než její zdravý rozum. Dlouze vydechla s pocitem viny, že nedokázala Brianovi tuhle šílenost rozmluvit.

„Fakt sis to nerozmyslela?“ uslyšela hlas za svými zády.

Byl to Eliot, který ji vyrušil z myšlenek. Přátelsky vzal Emily kolem ramen a společně
s Emily sledoval letadlo, které se dalo konečně do pohybu a poté do vzduchu.

„Tak co Emily? Nechceš tady raději zůstat se mnou?“ zeptal se Eliot, jenž očekával odpověď, která se mu nebude líbit. Emily sklopila zrak k zemi, mezitím se dvojice chytila za ruku.

„Je mi to líto Eliote. Jsi moc milý a skvělý člověk, ale mému srdci je blíž někdo jiný.“ odpověděla potichu Emily, přitom schválně nechtěla říct Brianovo jméno.

Eliot se nad její odpovědí trpce usmál, zlehka nesouhlasně zavrtěl hlavou. Když se jejich pohledy střetli, cítila Emily z jeho očích to neuvěřitelné nešťastné napětí, které ve svém nitru drží veškerou silou.
Eliot chtěl ještě něco říct, jenže na poslední chvíli si to rozmyslel a svoji řeč spolkl.
Místo toho rukou sáhl do kapse a něco z ní vytáhl.

„Nastav ruku.“ poprosil Emily, která po chvilce váhání poslechla.
Eliot ji položil do dlani falešný občanský průkaz s její fotkou. Emily se podívala poněkud nechápavě na Eliota.

„Pro bezpečí tvých příbuzných. Kdyby se tam něco podělalo, tak aby byli v bezpečí. Pokud vím, tak většinou takový sráči, za kterými pojedete se mstí většinou na nejbližších.“ vysvětlil Eliot.

Emily vyhrkli slzy dojetím, objela ho kolem krku a políbila ho.

„Děkuji ti! Děkuji, že myslíš na bezpečí mých nejdražších.“

„Nemusíš mi děkovat!“ odvětil tentokrát s láskyplným úsměvem Eliot, svým prstem přejel rty Emily.

„Pro tebe bych šel klidně do pekla, jen abych tě odtamtud vytáhl!“ dodal a pohladil ji po vlasech.

Emily byla teď ještě více v rozpacích. Její hlava nevěděla, co má teď udělat. Eliot ji dokonale svým jednáním zamotal hlavu. Udělala správné rozhodnutí?

„Kdyby ses dostala do průseru, tak neváhej a ozvi se mi.“ navrhl Eliot „Hned bych tam přiletěl a vyzvedl bych tě.“

Emily se slzami v očích kývla na souhlas, byla hodně dojatá chováním Eliota.

„Tak už můžeme vyrazit!“ ozval se Brian, který vyšel z toalet, ještě si zapínal poklopec. Když spatřil Eliota, na chvilku se zastavil.

„Překvapuje mě, že ses tady ukázal.“ pravil Brian a dal se znovu do pohybu.

„Přišel jsem za Emily, nikoli za tebou.“ odvětil podrážděně Eliot, který pomalu přestával skrývat svoji zlobu. Brian to okamžitě poznal a nadále nijak nekomentoval. Otočil svoji pozornost k Emily.

„Půjdeme zlato?“ zeptal se Brian s pohledem, který jasně naznačoval, že odmítá jakýkoli nesouhlas. Emily bez řečí se vysmekla Eliotovi z náručí a mlčky přešla k Brianovi.

„Sbohem kámo! Škoda, že ses na nás vykašlal! S tebou bychom na tom byli rozhodně líp!“ pronesl Brian při odchodu. Eliot na jeho slova nijak nereagoval. Emily otočila přes rameno hlavou, jen aby mohla naposled pohlédnout na Eliota. Ten zdvihl na rozloučenou svoji ruku, kterou potom sevřel v pěst a přiložil si ji k srdci...



„Co to máš v ruce?“ zeptal se Brian Emily, když seděli v letadle. Emily si přestala hrát
s kartou od Eliota a strčila ji před Brianovu tvář. Brian zaostřil svůj zrak na kartu.

„Ale, ale! Falešná identita?“ zašeptal Brian s šibalským úšklebkem. Poté se podíval na Emily
a poklepal se na čele.

„To nebude Emi potřeba! Uvidíš, že to bude procházka růžovým sadem!“ řekl sebevědomě Brian a uvelebil se ve svém sedadle s úmyslem celý let prospat.

Během letu si Emily snažila zapamatovat své falešné jméno, bydliště i datum narození. Což netrvalo dlouho, jelikož měla vynikající paměť. Aby zahnala myšlenky na Eliota, začala listovat v časopisech a poté poslouchala ve sluchátkách muziku. Ovšem dlouho ji to nevydrželo, pořád se vracela k poslednímu momentu s Eliotem. Až teprve teď si začala uvědomovat, jak je nakonec Eliot důležitá osoba v jejím životě. Začala ve svém mobilu listovat jejich společné fotky, přitom se zlehka usmívala. Byla rozhodnutá, že mu okamžitě zavolá, jak přistanou v Detroitu…



Emily společně s Brianem čekali v hale na svá zavazadla. Zatímco Brian byl v hodně dobrém rozpoložení, tak Emily byla dosti překvapená.
Nejméně třicetkrát se snažila dovolat Eliotovi, vždy se ozvala jen hlasová schránka.
Bylo to hodně divné, Emily moc dobře věděla, že Eliot měl mobil vždy po ruce.
Že by mu zlomila srdce natolik, že odmítá s ní nakonec mluvit ani po telefonu? Takovou myšlenku Emily okamžitě vyhnala z hlavy, prostě tomu nemohla uvěřit.

„Tak pojď Emi! Zavazadla už máme!“ vyrušil ji Brian. Když uviděl v jak mizerném stavu je, zeptal se „Copak ti je?“

„Ale, chtěla jsem zavolat Eliotovi a nezvedá mi to.“ odpověděla sklesle Emily. Brian svraštit obočí a nijak nekomentoval. Otočil se zády k Emily, měl přitom vztekem zarudlým obličej.


Emily s Brianem chytili poslední linkový autobus, mířící do městečka jménem Woodsbury, kde se mají setkat s jejich ´´mentorem´´, který je podrobněji zasvětí. Během cesty Brian nepromluvil s Emily ani jediné slovo, vládlo mezi nimi nepříjemné napětí a každým kilometrem blíže k Woodsbury zesilovalo. Brian byl navíc hodně podrážděný od doby, kdy se Emily zmínila, že ji Eliot nezvedá telefon. O to více jej ještě vytáčelo, když se Emily snažila nesčetněkrát dovolat i v autobuse.


Po několika hodinové jízdě autobusem dorazila dvojice ve večerních hodinách do města, vystupovali jako jediní cestující. Po odjetí autobusu překvapená dvojice stála na místě
a rozhlížela se kolem sebe. Nebylo zde ani živáčka.

„Mno…“ začal suše Brian „Tady to bude dobrý zapadákov!“

Dvojice zamířila ke zdejšímu motelu, kde je přivítala nepříjemná majitelka s odpudivým zavrčením.

„Co si přejete?!“ zeptala se nelibě.

„Potřebujeme pokoj.“ odpověděl zaskočený Brian.

„No, to je mi jasný!“ odpověděla žena, hodila přitom klíč od pokoje na stůl. Brian povytáhl nad jejím jednáním obočí s myšlenkou o čarodějnicích a harpyjích.

„Na jak dlouho ho chcete?!“ zeptala se.

„To ještě netušíme. Máme tady domluvenou ráno schůzku na této adrese.“ odvětil Brian
a ukázal papírek s vypsanou adresou.

Žena si nasadila dioptrické brýle, jenž museli mít nejméně přes deset dioptrií.

„Jo! To je zdejší radnice! To jdete za panem Cooperem, že?“

„Ehm ano.“ odvětil Brian, popadl klíč a zamířil k přidělenému pokoji.

„Děkujeme vám!“ poděkovala rozpačitě Emily a vydala se Brianovi v patách.



Hned ráno Emily a Brian vyrazili na radnici, kde je sekretářka pozvala do přijímací místnosti.
Tam sedělo dalších dvanáct lidí, kteří byli stejně překvapení, jako Brian a Emily.
Nikdo z nich nečekal, že jich bude tady tolik.
Do kanceláře starosty chodili v pořadí po jednom, v jakém přišli. Emily s Brianem byli poslední, kdo přišel na řadu.
Když Brian z otevřených dveří uslyšel své jméno, vystřelil pohotově ze židle.
Po několika krocích si vzpomněl na Emily „No tak pojď taky!“ zavelel Brian.
Emily nad jeho jednáním sebou vyděšeně cukla, ale uposlechla ho.
Společně vešli do místnosti, kde za velkým stolem seděl vysoký muž v odpudivém hnědém obleku a prořídlými šedivými vlasy.
Hned vedle něj seděla zahalená postava v černém kabátu.
Na hlavě měl naraženou černou kšiltovku, na nose měl nasazené sluneční brýle a svoji tvář skrýval pod černým šátkem. Svými prsty poklepával na notebook, který měl před sebou.
Okamžitě svůj pohled zaměřil na Emily, která se cítila dosti nesvá, zatímco Brian byl přesný opak. Pevně sebejistý sám sebou, stejně tak i jeho přesvědčení o úspěchu svého plánu.

Starosta se usmál, přitom odhalil své zuby, poté se postavil ze židle a natáhl svoji ruku na pozdrav.

„Brian Dalton předpokládám!“ pronesl Cooper a potřásl si rukou Brianem.

„Jmenuji se Jonathan Cooper a budu váš prozatímní hostitel, než se dostanete na místo.“ pronesl starosta, poté ukázal na maskovaného muže „Mého společníka není nutné představovat, je to takový náš duch.“ řekl dobře naladěný starosta.

„Co tahle tady dělá?!“ náhle zavrčel maskovaný muž, aniž by vstal ze židle. Přitom prstem ukázal na Emily. Cooper též zaměřil svoji pozornost, z úsměvu přešel trochu do údivu.

„Taky si poněkud nevzpomínám, že bychom pozvali někoho z vašich známých.“ souhlasil se svým společníkem Cooper.

„Je to moje přítelkyně.“ odvětil pohotově Brian „Rozhodla se, že půjde do toho se mnou. Chtěl jsem ji to rozmluvit, ale prostě chtěla.“

Emily vytřeštila oči a otevřela ústa dokořán. Tohle od Briana rozhodně nečekala, že tohle zrovna řekne.

„No ale peníze platí jen pro jednoho. Budete se muset podělit.“ připomněl Cooper.

„Toho jsme si vědomi. Ale i tak bude naše odměna dost vysoká.“ přitakal Brian.

Cooper se podíval na svého společníka, který pokrčil rameny.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se muž Emily.

Emily pár vteřin přemýšlela, jestli má říct své skutečné jméno, nebo použít z falešné občanky od Eliota.

„Alicia Sylvainová“ rozhodla se Emily nakonec pro lež.

Muž za notebookem začal mačkat klávesy, občas se podíval na Emily. Během psaní vytáhl malou kameru, kterou umístil před notebook, což Emily rozhodilo natolik, že se začala strachem potit.

„Můžu vidět nějaký tvůj doklad?“ zeptal se muž.

Emily tentokrát bez váhání vytáhla falešný průkaz a podala ho muži do ruky.
Opakovaně se díval na doklad a Emily, občas něco zapsal či vyhledával v notebooku.
Pak se obrátil ke Cooperovi a souhlasně kývl.

„Nuže dobrá!“ potvrdil Cooper, přitom si nadšeně několikrát zatleskal. Mezitím si maskovaný muž na chvíli sundal brýle a promnul své unavené, světle modré oči.

„Dejme tomu, že váš turnus začne za dva nebo tři dny.“ informoval Cooper „Dostanete se na základnu společně s dalšími pozvanými, až bude vše připraveno. Budete tam asi dva týdny pod ochranou mužů tady mého kolegy.“ informoval Cooper, přitom ukázal na znuděného společníka.

„Poslouchejte na slovo jejich příkazy a nediskutujte. Nemají moc v lásce, když se vedou zbytečné debaty. Ani nevtipkujte, nemají smysl pro humor.“ dodal Cooper, čímž si vysloužil poněkud podrážděný pohled zamaskovaného muže.
„O co přesněji půjde a co budete dělat se dozvíte až na místě. Nestojíme o to, aby se proneslo, co tady provádíme. Chcete do toho skutečně jít?“ položil otázku Cooper.

Brian bez váhání souhlasně kývl, zatímco Emily váhala. Svoji nerozhodností si vyžádala opět soustředěný pohled muže za notebookem. V momentě, kdy chtěla odmítnout ji Brian zpražil hodně nepříjemným pohledem, kterým jasně dával najevo, že slovo NE nebude bráno a ani tolerováno.

„Ehm, samozřejmě ano. Omlouvám se, jsem hodně unavená.“ snažila se zachránit Emily tuhle situaci.

„Tak to je báječné!“ pronesl překvapeně Cooper a oběma si podal ruku „Vítejte v naší rodině! Jen pro informaci…. Už neopouštějte Woodsbury a sečkejte tady, dokud nebudete vyzvednuti.“

Těmito slovy vyprovodil Emily i Briana ze své kanceláře. Jakmile se ocitli před radnici, otočila se vzteklá Emily k Brianovi a dala mu slušnou facku, kterou rozhodně nečekal.

„Ty hajzle!“ vykřikla vzteky Emily „Tys mi lhal! Chtěli jenom tebe!“

Brian se chytil za bolavou část tváře, vzpamatovával se ze šoku, tohle od Emily rozhodně nečekal. Jeho vyděšený výraz se pomalu měnil na vzteky rudý obličej, když se konečně vzpamatoval.

„Ty podělaná couro!“ zavrčel Brian, chytil Emily pod krk a přimáčkl ji ke zdi. Přitom ignoroval procházející obyvatele města, kteří se zastavili a zaujetím začali sledovat jejich konflikt.

„Kde bys beze mě byla co?! Pěnil vzteky Brian, přitom prskal na Emily „Skončila bys někde na smeťáku, kde bys za trochu jídla kouřila péra bezďákům! Já tě zachránil před vězením, když si zfetovaná zabila za volantem toho chlapa!“

„Jenže tys mne posadil za ten volant!“ připomněla Emily přidušeným hlasem.
Brian ještě přitvrdil ve stisku, svůj obličej téměř přitiskl ke tváři Emily.

„Jestli mi to tady posereš, tak se postarám o to, aby to byla tvoje poslední věc, co bys naživu udělala! Jak bych s tebou skončil, tak bych navštívil tvou ségru! To bys chtěla?! Tak mě kurva neser!“ zavrčel ji do obličeje, poté ji pustil a zamířil vztekle zpátky do motelu.

Emily se mezitím po zádech sklouzla po zdi až k zemi, kde začala brečet, čímž přitáhla ještě více pozornosti obyvatel.

„Jste v pořádku?“ uslyšela Emily hlas vedle sebe. Otočila se tím směrem, kde uviděla ženu ve středních letech, jenž vedla za ruku svoji malou, blonďatou dceru. Emily se slzami pokyvovala souhlasně hlavou.

„Ano, ano. Jsem v pořádku! Jen menší hádka s přítelem.“ odpověděla se vzlykem Emily
a utřela si slzy.

„Menší? Spíš mi to přišlo, jako odporné jednání.“ pravila žena a nabídla Emily kapesník. Ta jej s díkem přijala a utřela si tváře.

„Jak se jmenujete?“ zeptala se žena.

„Emily“ odpověděla, aniž by si uvědomila, že měla raději použít své krycí jméno.

„Těší mě Emily! Jsem Iris Baldwinnová.“ představila se „A tohle je moje milovaná dceruška!“ ukázala na blond holčičku, která se na Emily pěkně usmívala.

„No tak miláčku! Představ se tady slečně!“ nabádala s úsměvem paní Baldwinnová svoji dcerku.
Holčička svoji pravou rukou zamávala na pozdrav „Ahoj! Já jsem Samantha!“