Tajemství hory 22. část

Emily seděla ve společnosti paní Iris Baldwinnové a její dcery Samanthy v restauraci, kde se vzpamatovává po incidentu s Brianem. Společně se bavili o neutrálních tématech, při kterém se Emily dařilo nemyslet nad tím, co se předtím událo.
Poté, co se rozloučili Emily zamířila do motelového pokoje hodně pomalým krokem.
Byla si téměř jistá, že takový odpor k někomu dlouho nezažila a jde zrovna k takové osobě.
V motelu vycházela potichu schody, jako zloděj, který jde zrovna loupit.
Když otevřela dveře a vstoupila do pokoje v naději, že tam nebude Brian.
Ten tam však byl, sedící na židli a popíjel whisky, jenž byla z půlky už prázdná.

„A! Konečně jsi tady!“ odvětil přiopilý Brian, přitom si nalil do skleničky dalšího panáka. Obsah vypil a podíval se otráveným pohledem na Emily.

„Přišla ses omluvit?“ řekl náhle Brian, přitom zdvihl láhev alkoholu do vzduchu.

„Omluvit?!“ zopakovala nevěřícně Emily.

„Ano přesně! Přece za tu facku, co jsi mi dala! Přede všemi těmi lidmi!“ zaštěkal vztekle Brian.

Emily nevěřícně kroutila hlavou, otočila se na podpatku a raději zamířila k odchodu.

„Kam jdeš ty děvko!“ křičel Brian, na jeho slova Emily nijak nereagovala.

„Tak fajn! Táhni si! Ale večer sem přijdeš, protože starosta bude chtít s námi mluvit!“



Emily celé odpoledne strávila procházením Woodsbury a přilehlého okolí. Byla hodně fascinovaná, jak zdejší odlehlé město vypadá. Takhle nádherně postavené, opravené
a udržované místo doposud nezažila. Sedla si ve zdejším parku na lavičku a užívala si panorama a zdejší dominantu, v podobě hory, jenž se tyčila několik kilometrů odtud. Dlouze vydechla s myšlenkou, co ji bude na tomhle místě čekat. Hlavou ji proběhla na vteřinku myšlenka o Brianovi, zvedlo se ji přitom žaludek.
Poté nahmatala v kapse mobil a vytáhla ho, našla v posledních hovorech už nejméně tří set krát vytáčené číslo na Eliota a zkusila opět dovolat. A znovu bez výsledku, opět se přesměrovalo do hlasové schránky. S nešťastným srdcem strčila mobil zpátky do kapse
a zkontrolovala si čas na hodinkách, byl čas pomalu se vrátit do motelu.

Starosta Cooper už s Brianem čekal nějakou dobu v motelovém pokoji na příchod Emily.

„Pěkný večer přeji!“ pozdravil s úsměvem Cooper „Užívala jste si krásy našeho města?“

„Ano, ano. Máte to tu hrozně krásné! Jak se vám to povedlo? Takhle nádherné místo jsem ještě neviděla.“ odvětila s jistým nadšením Emily. Na Cooperovi bylo jasně vidět, že jej slova Emily hodně potěšila.

„To jen díky našim společným přátelům, za kterými se pozítří vydáte.“ informoval Cooper.
Emily byla trochu zaskočena odpovědí. Jejich společní přátelé?

„Nemusíte se bát.“ všiml si Cooper vyděšeného výrazu Emily „Když budete dělat, co budou po vás chtít, tak vše proběhne v klidu.“

„Jste si tím hodně jistý.“ vyhrkla Emily svoji myšlenku nahlas. Cooper její poznámku slyšel
a považoval ji za otázku.

„Jsem si jistý! Už tady naši společní přátelé takto pracují třetím rokem, vše proběhlo vždy bez problémů. Hodně lidí tady z Woodsbury jim pomáhá a spolupracuje. Nejvíce si cení, že držíme jazyk za zuby a nijak nezasahujeme do jejich ´´obchodů´´. Oni nám za odměnu za každý turnus pošlou peníze, které vložíme do našeho města a zbytek si mezi sebou rozdělíme.“

Emily oněměla a nedokázala ze sebe dostat slovo.

„A to se nebojíte, že bychom tohle někomu zavolali?!“ zeptal se podrážděný Brian, přitom měl zdvihnutý telefon na úrovní očí. Cooper se nad jeho poznámkou usmál.

„Určitě jste nikomu ještě nevolali.“ dodal pobaveně Cooper „Vaše telefony jsou napíchnuté
a odposlouchávané. To se týká všech zúčastněných i místních obyvatel. Prostě vědí a slyší všechno.“ dodal starosta ledovým klidem.

Emily společně s Brianem zůstali v šoku, nevěříc vlastním uším.

„A to nám říkáte jen tak?!“ dostal ze sebe Brian „Bez našeho vědomí?! To je snad omezování osobní svobody!“

Cooper se zasmál a pobaveným pohledem se podíval na Briana „A komu to řeknete? Policii? Co byste jim řekl? Že vám napíchli telefon lidé, se kterými jedete v ilegální činnosti?“

Zaskočený Brian oněměl, ještě více byla vyděšená Emily, jenž přemýšlela jak, kde a kdy jim nabourali telefony. Vždyť téměř pořád jej mají u sebe!

„Ale proto tady nejsem.“ vracel se Cooper k důvodu své návštěvy, přitom se posadil na židli.

„Jdete nám říct, co skutečně se tady děje?“ řekla náhle Emily, čímž si vysloužila dva káravé pohledy. První od starosty Coopera, druhý od Briana.
Pomalu Emily začínala chápat, že tohle rozhodně není obyčejná skupina, která jede jen ve drogách, jak ji namluvil Brian ještě v Las Vegas. Na tohle jsou podle Emily moc organizovaní
a hodně opatrní. Začínala ji naskakovat husí kůže z toho, do čeho se nechala uvrtat.

„Nechápu vaši otázku.“ odvětil zaražený Cooper.

Brian okamžitě Emily zpražil pohledem „Měla bys raději na chvilku odejít!“ zavelel.

„Cože?!“ vyhrkla překvapená Emily.

„Slyšelas!“ procedil skrz zuby Brian, přitom chytil Emily za ruku a odtáhl ji pryč z pokoje na chodbu, poté zabouchl dveře. Emily stála chvilku zaraženě na místě, poté naštvaně kopla do dveří
a sešla po schodech dolů, poté ven z motelu.
Před motelem se chytila za hlavu, začala pomalu propadat zoufalství.
Co má teď dělat? Nemůže nikomu zavolat a říct, co se tady děje. Nemůže se tady nikomu svěřit, natož požádat o pomoc. Utéct? To byla jediná možnost, která ji zbývala.
Prohrábla svoji kapsu, kde měla ještě nějaké peníze. Neváhala a vyrazila směrem k autobusové zastávce. Měla štěstí, jelikož by měl do deseti minut přijet poslední linkový autobus do Detroitu.
Nervózně se rozhlížela po kolemjdoucích, kteří občas působili dosti nepřátelsky.
Cítila, že je pod těžkým dohledem. Aby toho nebylo málo, zazvonil ji telefon.
Na displeji se ukázalo: Ségra.
Tohle ji ještě chybělo! Neměla zrovna náladu se vybavovat, jenže musí to zvednout. Hlavně nesmí nic naznačit či přeřeknout. Několikrát se dlouze nadýchla a dodávala si odvahu.
Volání nakonec přijala.

„Ahoj ségra! Jasně, jsme v pořádku. Ne, nejsme už ve Vegas. Rozhodli jsme se trochu
s Brianem cestovat po státech víš? Jo, je to zlatíčko.“ při té lži se začalo Emily navalovat.

„Jdeme si užít trochu přírody na severu, zrovna Brian rezervuje chatu. No.. jsme
v Michiganu, v malém městě Woodsbury. No máme v plánu tady zdržet se tak týden, možná dva.
Nevím kam potom pojedeme. Máme vás navštívit? Jasně! Zkusím se s Brianem dohodnout
a zajedeme k vám. Už musíš končit? Jasně, pacienti čekají! Měj se! Pa, pa!“

Emily poté ukončila hovor jako první v momentě, kdy přijížděl autobus.
Hned vzápětí Emily zapípal mobil, oznamující přijatou zprávu.
Podívala se na displej, od koho přišel. V nitru duše doufala, že to bude Eliot, jenže bylo to skryté číslo. Chvilku na displej nevěřícně civěla a rozklikla sms:

Pokud máš ráda svůj život, tak do toho autobusu nenastupuj! Budeš mrtvá dřív, než vyjedeš z Woodsbury!

Emily se začala třást strachy, přitom se rozhlížela kolem sebe. Kolem chodilo desítek obyvatel města, občas se někdo z nich díval jejím směrem. Vůbec nemohla odhadnout, kdo ji skutečně sleduje. Cítila se tak bezradně, přišlo ji to jako noční můra, z níž se nemohla probrat. Mezitím autobus odjel ze zastávky, směrem na Detroit. Emily nehnutě sledovala, jak autobus mizí z jejího dohledu.

„Jsem rád, že jste se rozhodla zůstat!“ rozpoznala hlas Coopera, který ji stál za zády společně s Brianem. Emily sebou cukla a otočila se směrem k nim.

„Nebyl by to pěkný pohled, odklízet pozůstatky vašeho těla slečno Alicio! Nebo bych vám měl říkat vašim skutečným jménem, Emily?“ řekl klidně Cooper. Zaraženě nepůsobila jen Emily, ale i Brian.

„Jak… jak to víte?!“ vyhrkla ze sebe Emily.

„Už při výstupu z letadla jsme věděli, kdo jste.“ odpověděl klidným hlasem Cooper a mrkl na Emily pravým okem. Emily začala myslet na nejhorší, což vycítil Cooper a začal ji uklidňovat.

„Nebojte se! Víme, že jste to udělala jen kvůli tomu, abyste chránila své blízké! Tohle tolerujeme! Jen prosím nesnažte se utíkat či jiné nesmysly! Když uděláte vše, co budeme po vás chtít, tak bude vše v naprostém pořádku!“

Poté Cooper zamířil bez dalšího slova k odchodu, nechal přitom dvojici stát na místě, sledovali přitom jeho odchod ústy dokořán. Hned vzápětí, co Cooper zmizel za roh se Brian zlostně otočil k Emily.

„Krávo blbá! Hlavně mi to neposer!“ zavrčel Brian. Svým výběrem slov Emily začala vzteky červenat. Aby nezhoršila situaci, raději spolkla veškerá slova, co ji napadla. Jen mu ukázala vztyčený prostředníček a beze slova šla od něj pryč. Brian stál zaraženě na místě, hleděl přitom Emily na záda.

„Fajn! Jak chceš!“ volal Brian směrem k Emily „Jak tady skončíme, tak každý půjdeme svou cestou!“

Emily slabě natočila svoji hlavu „Už se nemůžu dočkat!“